..: Průměr 100 km/h. No jo, ale s párou. :..

475.101, foto: piitrJeden vázací šanon, co mi v rámci hledání místa ve skříni bez ustání překáží, má obsah vskutku internacionální. Nadšen články v Železničářích osmdesátých let o evropských „mountainkách“ či „Létajícím Skotovi“, v aufru jsem popsal pár A-čtyřek, polepil to vystřiženými fotkami z oněch Železničářů a doplnil několika přičinlivými vlastními kresbami. No považte; koho může nechat chladným, čte-li třeba následující řádky?

„Lokomotiva 242 A 1 tehdy (12. září 1952, pozn. ZŠ) vedla na 211 kilometrů dlouhé trati Paris – Le Mans zvláštní rychlík s dvaceti vozy a hmotností 810 tun. Měla dodržet jízdní doby nejrychlejšího expresu vedeného elektrickou lokomotivou, jehož hmotnost však nikdy nepřekročila 640 tun. Tuto jízdní dobu zkrátila Chapelonova lokomotiva o šest minut a dosáhla cestovní rychlosti 116,1 km/h. Přitom – na rozdíl od elektrické lokomotivy – musela navíc zastavit ve stanici Chartres na 10 minut pro doplnění zásob vody.“ (Jaroslav Kocourek: „Ohlédnutí za André Chapelonem“, Železničář č. 10/1979; navádím k pozornosti publika, jsou tam i jiné zajímavé věci).

To vše psáno v době, kdy vrcholným „rychlostním zážitkem“ v podání ČSD byla například jízda „Košičanu“ z Prahy, s nímž zánovní E 499.2 po cestě do Hranic možná tak na pěti místech dosáhla na pár desítek sekund stodvacetikilometrové rychlosti, byvše v nejbližší stanici vždy umravněna v nejlepším případě na stovku, nejelo-li se kvůli nějakému „nákladu“ zase odbočkou. A že by vlak v Československu na celé své trase dosáhl cestovní rychlosti 100 km/h, byť alespoň v „nejpokrokovější“ elektrické trakci – to bylo tehdy zcela mimo tu nejbujnější fantazii. Šlaka, jak to ti Fratíci, Angláni či Germáni dělali, že jim tam už před válkou takové vlaky jezdily – a s parní lokomotivou? Uměl jsem si nějak představit, že jednou třeba i ta E 499.2 tu průměrnou „stovku“ udělá, ale – pára? Jak může parní lokomotiva vydržet stovky kilometrů jet prakticky na hranici možností a představitelnosti, bez seřizování po cestě, bez oddechu?

nulatrojka, foto: Zdeněk ŠindlauerNikdy jsem nestál u tratě, po níž by se v běžném provozu proháněli „albatrosi“, duněly východoněmecké „nulajedničky“, natož abych v jízdě viděl francouzskou 242 A 1. Tak mi halt nezbylo, než si to nakreslit. I za cenu, že jsem přitom vehementně „vařil z vody“; nevěda téměř nic o barvách či detailech lokomotiv i vozů, neznaje dotyčné tratě a jejich okolí. Nutno tedy laskavého čtenáře preventivně navésti, aby, než se do obrázků zahledí, do sebe kopnul aspoň jednoho prcka. Před pětadvaceti lety jsem prostě nepočítal s tím, že by tyhle obrázky měly někdy oblažovat lidstvo a ani mně nenapadne, abych je teď honem honem nějak vylepšoval. Jejich původním účelem bylo pouze nahradit tu chvíli, kdy jsem tehdy a tam u těch všelijakých tratí stát nemohl. Prožitek z kreslení obvykle převážil nad realitou místa děje.

242A1_SNCF, foto: Zdeněk ŠindlauerToť ona Chapelonova 242 A 1, zmiňovaná v úvodu. S trochu šišatými koly, dost nepřesně nakresleným kotlem a modrá (ačkoli je známější v pěkném olivově zeleném provedení); ale jediným podkladem mi byla miniaturní kresba pana Janaty z „Technického atlasu ABC“. Se stádem 4290 koní, co jí v roce 1946 naměřili na háku (pro srovnání, náš „jedničkový albatros“ měl tamtéž asi 1900 koní), se věru dalo už něco dělat. Třeba udržovat poctivou stočtyřicítku, nutnou k vykázání oněch průměrných cestovních 116 km/h s dvacetivozovým rychlíkem. Na mém obrázku je to ale ještě takový „klídek, pohoda, cigárko“. Až trojitou dyšnu rozezní výfuky rozvášněného trojčitého sdruženého stroje, to bude panečku mazec! Nebudu se zde rozplývat nad technickými a historickými daty nejvýkonnější evropské parní lokomotivy, ta se dají do zblbnutí nalézat na internetu. Raději bych dal rok života, kdybych v onom dvaapadesátém roce mohl postát u tratě tam někde mezi Chartres a Le Mans.

231_SNCF, foto: Zdeněk ŠindlauerTak tahle lokomotiva roku 1936 z Paříže do Bordeaux při pěti zastávkách dokázala ujet 558 km za 5 hodin 48 minut, což tedy znamená cestovní průměr 96,2 km/h. Nakolik je daná trať trakčně náročná, posoudit neumím, ale jisté je, že pokud lokomotiva řady 231 E zrovna nestála, nerozjížděla se či nebrzdila, musela jet v podstatě permanentně nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/h. Netušil jsem, jak já, pamatující leda tak poslední léta „štokrů“, „papoušků“ a „bulíků“ na českém severu, si mám takové parovozní extempóre vůbec představit. Vždyť vezměte si 558 kilometrů z Prahy někam, a k tomu, jak dlouho tam vlak ČSD někdy okolo roku 1985 jel. A tak se moje nakreslená 231 E řítí nazdařbůh francouzskou zimou. Akorát by se domorodců asi trochu dotklo, že jsem něco tak posvátného, jako byl expres „Flèche d´Or“ (Zlatý šíp), bezstarostně nechal jet po pravé, a ne, jak bylo normální, po levé koleji. Naopak proti kamennému podjezdu, jistě věrohodnějšímu, než socialistické mostní nosníky na předchozím obrázku, by celkem nemuseli mít námitek.

scotsman, foto: Zdeněk ŠindlauerPokus o „Létajícího Skota“ s lokomotivou čísla 2744 „Grand Parade“, pádícího blíže neurčeným místem „někde“ mezi Londýnem a Edinburghem. 392 mil (asi 631 km) dlouhou trať projížděl vlak za 7 hodin 20 minut (údaj z roku 1938) a tudíž průměrnou rychlostí 88 km/h zdánlivě moc neoslňoval; nutno ale vidět, že ve dvou třetinách délky měla trať dlouhá stoupání od 5 do 10,6 promile, na nichž při hmotnosti vlaku okolo 350 tun tříspřežní lokomotiva s dvoumetrovými koly rychlostní rekordy rozhodně netrhala. Ovšem s kopečků se prý jezdívalo i drobet přes 150 km/h. To musel bejt cvrkot! Asi něco jako na mém neumělém obrázku; mahagonová hnědá, typická pro expres „The Flying Scotsman“ to sice moc není, nad těmi návěstidly si znalci ostrovních železnic asi potrhají bránici, ale – to nadšení, když jsem obrázek roku 1985 podle fotografie v Železničáři kreslil!

mallard, foto: Zdeněk ŠindlauerTo bych musel být pěkný bídák, abych taky nenakreslil oficiálně nejrychlejší parní lokomotivu světa! Její výkon 126 mil za hodinu, alias téměř 203 km/h, je jistě úctyhodný, mne ale anglické předválečné „pacifiky“ od počátku imponovaly něčím úplně jiným (byť jsem je jinak než na nějakém obrázku nikdy neviděl a se svou českolipskou angličtinou na ostrovech už raději nebudu dělat ostudu). Na rozdíl od jaksi smrtelně vážně míněných středoevropských na mne tyhle anglické mašiny působily dojmem takových „stroječků na kolejích“, z nichž účelnost, chlapská hravost a strojařské uličnictví vykukují na každém coulu. Říkám to při vědomí, že kvůli dalece přísnějšímu průjezdnému profilu na anglických tratích jsou zdejší lokomotivy skutečně užší a nižší; kromě toho, anglická konstrukční škola a tradice jsou skutečně o něčem jiném, než třeba u Němců (jejich rekordní oplášťovaná pára „nulapětka“ je sice impozantní a technicky krásná, ale kreslit jí – to je docela nuda, jak jsem zjistil později).

nulajednička, foto: Zdeněk ŠindlauerAbych si nerozházel vztahy s Německem, neprodleně podotýkám, že jsem moc rád kreslíval taky jednu německou lokomotivu, a sice rychlíkovou „nulajedničku“, především v její klasické „enderácké“ podobě s velkýma ušima a pořádným „kýblem“ na komíně. Jako jediná z těch dnes představených mašin mě také vezla: to jsme jednoho zářijového rána roku 1975 nasedli v Halle do rychlíku, jeho „ušatá nulajednička“ se odpíchla od perónu, rozjela na 120 km/h a po hodině a pětatřiceti minutách víceméně jednotvárné jízdy zastavila o 156 km dál v berlínském „letištním“ nádraží Schönefeld (vlak poté končil v Berlíně-Schöneweide). Která „nulajednička“ to tehdy byla, to jsem si tehdy hanebně nezapsal, ovšem vzpomínka je to hodnotná (rozhodl jsem se, že to na obrázku je zastávka Bülzig, asi tak v polovině délky dané tratě, a uhání tam dnes muzejní drážďanská 01 2204 s optimisticky barevnou soupravou blíže neurčitého rychlíku z Berlína do třídně znepřáteleného Německa).

nulapětka, foto: Zdeněk ŠindlauerPřece jen mi to časem nedalo, a tu německou rekordní 05.002 jsem si roku 2001 nakreslil, nikoli však při oné rekordní jízdě 200,4 km/h, nýbrž pěkně v pravidelné službě. První dvě ze tří vyrobených „nulapětek“ od května 1936 jezdívaly na páru rychlíků 23 / 24 z Hamburku do Berlína a zpět, na kterýchžto 285 km potřebovaly 2 hodiny 23 minut a tedy průměrnou rychlost 119,5 km/h. Na stejné trati ovšem již od roku 1933 jezdila motorová jednotka VT 887 na spoji „Létající Hamburčan“ cestovní rychlostí 125 km/h a nejvyšší rychlostí 160 km/h, kdežto těžké „nulapětce“ dovolili (s ohledem na stav tratě a zřejmě také kvůli brzdícím procentům) „jen“ 145 km/h. Parní rychlostní opojení trvalo ovšem pouhé dva roky; údržba tratě pro tak těžkou lokomotivu a tak velkou rychlost se prostě nerentovala, jízdní doby se mírně prodloužily a počínaje rokem 1941 byla veškerá sláva ta tam. Mimochodem, ani více než sedmdesát let od rekordních jízd německé 05 a anglické A4 „Mallard“ germánská literatura nevynechá sebemenší příležitost, aby Anglánům nedala sežrat, že zatímco Němci tehdy jeli uvědoměle a podle předpisu po rovině, ostrované to při rekordu frajersky a vyčůraně rozjeli s pětipromilového kopečka.

albatros, foto: Zdeněk ŠindlauerNa rozdíl od všech předešlých nakreslených lokomotiv se naši „albatrosi“ cestovními rychlostmi svých vlaků moc chlubit nemohli a s bídou se dostávali někam k 70 km/h. Však ono to s „budovatelskou směsí uhlí“ a se třinácti vozy do deseti promilí ani dost dobře nešlo, nemluvě o tom, že rychlá osobní doprava bývala v dobách těch nejžhavějších pětiletek považována takřka za buržoasní přežitek. Nicméně pohled na pěkně rozjetou 498.0 na nějaké neurčité rovinaté trati je fascinující a v poťouchlé autorské pýše protentokrát nepřijmu ani oprávněné poznámky, že „albatrosi“ tyhle uši neměli, že nebyli takhle modří a ty novější východoněmecké vagóny k nim vůbec nepatří. Ostatně, inspirací obrázku samotnému byl v roce 1983 rozjezd jiného „albatrosa“, totiž 498.106 se zvláštním vlakem z Lysé nad Labem do Prahy. Jak to tam tehdy vypadalo, výmluvně vypovídá vlastní neumělá fotografie v samém závěru článku a jen těžko se dá něco podobného i po čtvrtstoletí zapomenout.

Když jednou za uherský rok jedu nějakým tím „opravdovým écéčkem“, ve kterém nejsou řazeny všelijaké třicet a více let staré „budyšínské koženky“, a tudíž třeba z Pardubic do Chocně může jet až stošedesátkou, vždycky si, zahleděn do ubíhajících pražců protisměrné koleje říkám: Hoši, hoši, je to hezký, ale takhle v Anglii jezdili už před sedmdesáti lety. Když mi byl jeden rok, tak „albatros stošestka“ jel u Velimi ještě o kapičku víc a dnes by jízdní dobu tohohle vašeho slavného „écéčka“ Borsigova „nulatrojka“ z Prahy do Bratislavy prodloužila tak o čtvrthodinu.

foto_stošestka, foto: Zdeněk Šindlauer

Určitě existuje přehršel zasvěcených odpovědí, ale otázka je to z principu hezká: Jak to ti Fratíci, Angláni či Germáni dělali, že jim tam už před válkou takové vlaky jezdily – a s parní lokomotivou?

Text a kresby: Zdeněk Šindlauer


Zdeněk Šindlauer | 25.7.2009 (8:00)
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Vozidla Reportáže

Další z regionu Evropa


  1 2 3 4      Zpráv na stránku:   
27.07.2009 (10:53)  
To D. S.
Ten samý rychlík, tažený po Tišnovce Esem si to šupajdil spokojeně stálou rychlostí kopec nekopec. A je všeobecně známo, že tažná síla u všech pístových motorů, ať už na páru, nebo na benzin, či naftu, je optimální jen v poměrně úzkém rychlostním rozsahu. U aut se to řeší převodovkami, u lokomotiv nezávislé trakce buď rovněž převodovkami, nebo elektrickým přenosem výkonu. Parní lokomotiva je striktně odkázána na přímý pohon dvojkolí, takže má jen dvě možnosti: Buď převod ,,do pomala" a pak pojede stejně pomalu bez ohledu na profil tratě, viz poměrně malá kola u štokrů, nebo převod ,,do rychla" a smířit se s tím, že do kopců bude ztrácet dech. Stejně je ale obdivuhodné, jak se s těmito omezeními dokázali konstruktéři vypořádat a o estetickém řešení už vůbec netřeba mluvit. Parní mašinky jsou nádherné, i když služba v kabině elektriky, nebo diesela je mnohem pohodlnější. Bohužel je to také o tom, že je mnohem hospodárnější, spalovat uhlí v elektrárně a vlaky pohánět vyrobenou elektřinou. Jde o to, že když parou poháněný vlak vyjde na vrchol kopce, je nutno ztlumit výkon kotle. Elektrárna si jiný odběr najde, ale nechat topeniště lokomotivy téměř vyhasnout, je, s výjimkou mazutek, technicky nemožné. Takže se musí hnát voda do kotle, ztlumit tah, což je problém, protože pokud do válců nepustíme páru, začnou brzdit. Takže jízda s parní lokomotivou je neustále o kompromisech a rozhodně to není nic pro neználky. Dokonalé spolupráce fíry a topiče je naprostou nezbytností a sebemenší chyba se okamžitě vymstí. Ono stačí jen připravit vystydlou odstavenou páru k jízdě!
27.07.2009 (10:29)  
Ážetďák:Nevýhodou parní trakce byla jejich značná hmotnost a u lokomotiv s vlečným tendrem navíc hmotnost tendru, který si lok.vezla s sebou,v případě řady 498.1 tendr ř.935.2 o hmotnosti 81 tun.To způsobovalo,že i jinak velmi výkonné stroje v kopcích trochu ztrácely dech-spočítejte si za těchto podmínek celkovou hmotnost vlaku,vychází na nějakých 630 tun.Na trati jsou dlouhé úseky ve stoupání 15-17,místy 19 promile.Jezdil jsem zde kdysi jako pomocník na elektrikách a s tak těžkými vlaky to taky nebyla žádná velká sláva.To za prvé.Za druhé-jízdní doby pro ten který vlak vypočítávají odborníci na vlakovou dynamiku a jsou stanoveny tak,že každé hnací vozidlo,pro které jsou stanoveny,je musí dodržet.Je pravdou,že menší zpoždění tenkrát bývala častá,ale to bylo dáno dopravní situací-propustnost tratí,křižování vlaků apod.Někdy také,pravda,mizerným uhlím-to byla tenkrát dost velká bolest.Dnes máme zase jiné problémy,taky by bylo možno říct,že jízdní řád je pouhá teorie...
27.07.2009 (9:53)  
Tenzor:Je to zcela správně.A jen pro zajímavost-mám doma nějaké materiály o té rekordní jízdě,mj.i rozhovor s bratislavskou lok.četou,která "byla při tom".Dle některých pamětníků byla rekordmanka 498.106 ve skutečnosti jeden z největších lenochodů,kdyby v ten památný den na okruhu kroužila např.498.105 nebo 115,byla by dosažená rychlost pravděpodobně podstatně vyšší...
26.07.2009 (22:16)  
To DS:
Sorry, mluvil jsem o skutečné jízdní době, ne o teorii, dané jízdním řádem. S párou jsem jel přes Tišnov sice jen několikrát, ale rekord byl 5h a 5 min. čistého času od prvního záběru v Brně až po zastavení na Wilsonově nádraží. Ostatně, málokdy se stalo, (tehdy), že by nějaký vlak dojel včas, 15 - 20 minut sekery bylo běžné a tak nějak s tím cestující počítali. Jenže ten vlak vždycky, i když s nějakým zpožděním dorazil.
registrovaný uživatel tenzor 
26.07.2009 (21:38)  
eton:
Mimochodem, když Albatros dosáhnul svého rychlostního rekordu 162 km/h, vzhledem k menšímu průměru hnacích soukolí prý mechanismus pohonu pracoval ve vyšších otáčkách (a tedy byl mnohem více namáhán), než při rekordní "dvoustovkové" jízdě lokomotivy Mallard.

Pokud se pletu, doufám že mě někdo opraví...


Jedná se o omyl publikovaný jinak znalcem parních lokomotiv a proto opakovaný v dílech většiny autorů.
Stačí si to spočítat:
498.1 Albatros - hnací kola 1830 mm, rychlost 162 km/h (45 m/s)
LNER A4 Mallard - hnací kola 2032 mm (80 palců), rychlost 202.8 km/h (56.3 m/s)
Albatros: 45000/1830/pi = 7.823 otáček za vteřinu
Mallard: 8.825 otáček za vteřinu

Mimochodem: NW J při zkušební jízdě 177 km/h, 1778 mm = 8.803 ot./s

Možná že omyl vznikl s porovnáním německé 05, která drží rekord při jízdě po rovině 200.4 km/h, ta totiž měla hnací soukolí o průměru 2300 mm a tam to vycházelo na 7.7 ot./s
Ještě mě napadlo, že se možná porovnávala rychlost pohybu pístu a ne otáčky (ale ty mají na namáhání stroje větší vliv), jenže k tomu by bylo potřeba znát plnění válců při rekordních rychlostech a myslím že by to stejně nevyšlo jinak.
registrovaný uživatel tenzor 
26.07.2009 (21:23)  
Výborný článek!

K té Chapelonově 242 A1, jednalo se o největší a nejvýkonější rychlíkovou lokomotivu v Evropě (v Kanadě a USA, ale byly větší a výkonější, od Niagar až po absolutní monstrum PRR S1 - s tendrem 540 tun, 6500 kW). 242A1 měla skutečně při dobré práci fíry a topiče větší výkon, než elektrické lokomotivy které měly nahradit "zastaralou páru" - to jak jim dala na frak podnítilo vznik dalších, výkonějších elektrických lokomotiv. Když vezmu v úvahu, že se jednalo o sdružený stroj, který se s vysokými rychlostmi neměl mít v lásce a lokomotiva přesto byla schopná jet i delší úseky 140 km/h s těžkým 20tivozovým rychlíkem, musím smeknout.

Jinak nejvyšší doložená cestovní rychlost parního vlaku byla 131 km/h na trase 124 km (Cheltenham Flyer, s max. zaznamenanou rychlosti "pouhych" 148 km/h). Jakou cestovní rychlost že má Pendolino? :)

Proč se takovými rychlostmi nejezdilo u nás? Cestovní rychlosti 60 km/h bylo dosaženo na rakousko-uherských tratích někdy kolem roku 1880. Tehdy jezdily rychlíkové lokomotivy s max. rychlostí 80 km/h. Do pádu monarchie se max. povolená rychlost zvýšila na 100 km/h, ale takovou rychlostí nebylo možné skoro nikde jezdit. Tratě byly budovány s ohledem na vlastnická práva, konkureční společnosti a zájmy měst a vesnic a mnohdy nevedou nejlepším terénem. Otázka ale je, proč se s tím ani za první republiky moc nedělalo, plánovaly se spíše dálnice. V jisté knize z roku 1930 stojí toto:
"V Československu jezdíme nejrychleji na trati Praha - Česká Třebová, kde v některých částích je dovolena rychlost až 90 km. Dosud však žádný strojvůdce této výše nedocílil. Jinak docilují největší rychlosti vlaky na trati Praha - Pardubice a sice průměrně 65.7 km/h za hodinu."
O několik let později dosahovala Slovenská strela (což byl ale motorový vůz) cestovní rychlosti přes 90 km/h, ale zůstala až do 90. let vyjímkou.

A ještě bych opravil tu "budovatelskou směs uhlí" - špatné uhlí se tu používalo i za první republiky, i za Rakouska-Uherska, proto taky měly lokomotivy větší rošty než třeba anglické při stejném výkonu a vznikly lokomotivy typu Adriatic s pojezdem 1C2.
26.07.2009 (20:12)  
ˇAžetďák:Tak moment,tady je potřeba uvést spoustu věcí na pravou míru.Předimenzovaný výkon kotle oproti výkonu parního stroje měla řada 498.0.,tam byla skutečně obsluha topeniště na mezi fyzických možností topiče a proto na delších vozebních ramenech jezdili 2.U řady 498.1 toto bylo již zcela sladěno,navíc stroje byly již z výroby vybaveny mechanickým přikladačem.A jízdní doba 6 hodin z Brna do Prahy?To je naprostý nesmysl,při pohledu do jízdního řádu ČSD např.v období GVD 1963-64 zjistíme např.u R 9 (Štúrovo-Bratislava-Brno-Havl.Brod -Praha)jízdní dobu 4,35 hod,přičemž 35 minut činily pobyty vlaku ve stanicích.Se zátěží 550 tun.Takže pane kolego,nevydávejte bludy a chiméry za pravdu a mějte na paměti,že tyto stránky čtou tisíce lidí!
26.07.2009 (13:26)  
To JP:
Natáhnout údolím Berounky trasu pro Vmax 160 km je, vzhledem k existenci CHKO Český kras a husté zástavbě prakticky nerealizovatelné. Jenže se obávám, že až se začne razit VRT tunel, tak sice Praha získá velmi vydatný zdroj pitné vody (v lepším případě), ale těžko ho někdy někdo dodělá. Každý kras je děravý, jak ementál a u toho českého je velká pravděpodobnost, že ty díry jsou zaplněné vodou a ta voda je natlakovaná. Takže pokud se nebude postupovat opatrně a nějaká taková kaverna se masivně napíchne, zaplní se celý profil tunelu okamžitě velkým kvantem vody, takže Vltava se rozvodní a až ta voda vyteče, což může trvat i několik měsíců, může dojít k tomu, že se zhroutí nadloží a ve vzniklém kráteru zmizí všechno, co na povrchu bylo. Nedávno se to stalo ve Stromovce, tam byla naštěstí jen louka. Tohle by mohlo být mnohem horší. Mám obavy z faktu, že nad trasou projektovaného tunelu je řada pramenů a studánek a všechny se vyznačují stálým průtokem a teplotou vody, což znamená, že ta voda jde z větší hloubky a z vydatného podzemního zdroje. Nedávno se zjistilo, že voda, která se dostává na povrch v Kodské a Císařské rokli, (to je u Srbska) protéká jeskynními systémy o délce několika km, takže nejde o prameny, ale vyvěračky podzemních potoků, které pramení někde úplně jinde. Pokud se na podobný systém narazí při ražbě tunelů pro VRT, mohou být následky fatální.
26.07.2009 (13:10)  
To Eton:
O Albatrosech se všeobecně ví, že jejich parní stroj byl, vzhledem k pákoví a topeništi, předimenzován, takže trpěla ložiska a obsluha kotle byla (cituji) na hranici fyzických možností obsluhy. Když si k tomu připočtete nekvalitní uhlí a kopcovatou trať, nebylo divu, že rychlík z Brna do Prahy jel přes Tišnov kolem šesti hodin. Za Tišnovem se rojel jak splašený a kousek za začátkem stoupání k Loučkám už se plazil hezky pomaloučku za mohutného čmoudění skoro až do Žďáru. A ze Svitav až na rozvodí, kousek za Moravským Lačnovem, to bylo podobné. Bohužel je to o tom, že účinnost parního stroje je velmi hluboko pod účinností elektromotoru, vždyť kotel Kafemlejnku je schopen poskytnout skoro stejný tepelný výkon, jako motory Taurusu.
26.07.2009 (13:00)  
To JP:
Jednou jsem zažil něco podobného, kyž jsem jel z Prahy do Žďáru nad Sázavou. Z Vlkanče do Světlé byla napěťová výluka a rychlík táhla jakási pára. Ze Světlé jsme odjížděli se zpožděním 25 minut, v Havlbrodě na příjezdu už jsme měli jen dvě minuty. Jel jsem tehdy v posledním vagoně, v zatáčkách se nakláněl opačně, než byl klopený oblouk a z dřevěných pražců se občas ozýval slyšitelný praskot. Jelo se tím způsobem, že po rovině to fíra (S 499, tehdy) kalil 120, těsně před zatáčkou zabrzdil a jak mašina zatáčku projela, šel hned zase na plný výkon, takže konec soupravy už jel znatelně rychleji. Bylo to nedlouho po zahájení elektrického provozu na trati K. H. - Havl brod, takže laminátky neměly s jízdními dobami pro páru problémy, ale zážitek z toho, jak se ten rychlík snažil udržet v obloucích trasu, byl opravdu pěkný.
  1 2 3 4      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2024 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko