To jsem nevymyslil já, to už takhle napsal Jan Werich. V padesátých letech se na Barrandově nějaký iniciativní blb splašil a zavedl filmařům a hercům píchačky a pracovní výkazy, stejně jako to měli dělníci ve fabrice. Nu a milý Werich s pečlivostí sobě vlastní sepsal úchvatný pracovní výkaz: 8:00 nástup do práce, otevření psacího stolu; 8:05 položil čisté papíry na stůl, ořezal tužku a začal přemýšlet; 8:05 - 11:15 přemýšlel; 11:15 dostal nápad; 11:15 - 11:32 napsal dobrý nápad na čistý papír; 11:33 přečetl po sobě napsaný nápad; 11:34 zjistil, že nápad je mizerný; 11:35 zahodil napsané do koše a připravil další čistý papír; 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu; 12:49 dostal nový nápad; 12:50 chtěl nový nápad zaznamenat na papír, ale musel jít na záchod; 12:51 - 12:59 na záchodě (cestou na záchod odmítl jít na oběd a tím ušetřil vzácnou pracovní dobu!); 12:59 návrat ze záchodu. Při té příležitosti zjistil, že napadnutý nápad zatím zapomněl; 13:00 - 13:25 vzpomínal, co ho napadlo od 11:36 - 12:48; 13:26 napadlo ho něco jiného, … atd. atd. Zkrátka, když blbost, tak s grácií.

Naštěstí mne kreslení neživí, a tudíž, pokud by se zase nějaký iniciativní blb splašil, nebudu aspoň muset smolit obdobný elaborát, třeba „19:05 napadlo ho nakreslit 498.106; 19:15 zjistil, že kresba 498.106 je mizerná“. Nicméně, nastíněný Werichův „výkaz“ na to moje občasné kreslířské počínání pasuje víc než dokonale.

Ono to pohříchu není tak, že se na mne slečna múza nedočkavě vrhne, jen co si sednu ke stolu. Právě naopak – zpravidla sedím u stolu jak starý Alzheimer u diferenciální rovnice, nezávazně a svobodomyslně čmárám tužkou, případně perem s tuší, vyhlížeje, kde poletuje ta múza paličatá, aby mi přihrála nějaký dobrý nápad. A tak časem vznikla sbírka kresbiček, nekladoucích si nějaké vznešené cíle. Jen sotva by zaujaly nějakou renomovanou aukční síň a pan akademický malíř v „lidušce“ by mi dřevěnou násadkou zase jemně a přitom důrazně poklepal po temeni myslivny.

Ale ať. Ostatně, občas jsem se k některému z načrtnutých nápadů i po letech vrátil, a jím inspirovaný finální obrázek se nakonec dostal třeba i do nějaké knížky. A nad malůvkami, doposud ležícími ladem, se dá alespoň docela duchaplně myšlenkovat (Jan Werich: 8:05 - 11:15 přemýšlel…). Tak, jak že to je s tím položeným čistým papírem na stole?

Počáteční myšlenka bývá prostá (ale nikoli nutně geniální): jede vlak. Ale to musí být vidět, že jede – proto nechť je mašina parní a kouř přiměřeně dramatický, čímž se obrázek jak se patří rozpohybuje. Ovšem když parní éra, tak přirozeně taky telefonní sloupy s dodrbanými izolátory a strážní domek „napíchnutý“ na vedení. Kde to je, nehraje momentálně zase až takovou roli. „Papouščí“ detaily jsou protentokrát rovněž nepodstatné, a proto jsou zašmrdlány černotou. Nyní je důležitá toliko rámcová představa „jak to bude vypadat.“ Inu, ujde to. Když jsem to později zkusil z druhé strany a za podpory zimních barev pastelek, vznikla z toho celkem ucházející novoročenka.

Někdy je žádoucí dostat nápad přece jen související s určitou trati či dokonce s konkrétním místem. Nadjezd transverzálky nad bakovskou tratí u Kopečku v České Lípě se škicuje docela dobře, poněvadž most sám je příkladně primitivní a hlavně v jeho nejbližším okolí moc nápadných detailů není (a v parních dobách tu nebývalo ani tolik roští, jako je dnes). Stačilo tudíž deset minut „uměleckého“ pachtění a další, byť trošičku tancující „papuch“ je na světě, přesněji řečeno na papíru. Mimochodem, zejména poválečné parní lokomotivy v protisvětle, tedy s tmavými konturami čela, kreslím obzvláště rád; je to tak hezčí a hlavně výrazně jednodušší. A koneckonců i jaksi „umělečtější“.

A do třetice „papoušek“, sice vysloveně odfláknutý, ale těžiště nápadu v tomto případě spočívalo v něčem úplně jiném. Šlo o to, mít pohled z místa, odkud zaručeně neexistuje fotografie. A tak jsem myšlenku odhodlaně usadil pár desítek metrů ve vzduchu nad loukami severně od Svoru, aby bylo viditelné, že klasický osobní vlak Nymburk – Rumburk sedmdesátých let, pochopitelně opatřen spěšninovými vozy, pílí do „brány borců“ (dodnes existující nadjezd silnice číslo 9). Aby to tutově bylo v Lužických horách, v pozadí se demonstrativně rýsují kontury Jedlové a čedičového suku tolštejnské zříceniny. Nakonec z toho všeho také vzešla novoročenka, i když – kdo ví, jak ten nadhled vypadá ve skutečnosti; třeba nám to jednou Petr Holub za pomoci svého fotografujícího a filmujícího letostroje objasní.

Také zdánlivě jednoduchý nápad postavit se (alespoň v představě) vedle tratě a inspirativně naslouchat pravidelnému klapotu kolem defilujících dvounápravových „klasiček“ má svá úskalí. Především nutno „tak nějak akorát“ odhadnout, kolik plochy papíru má zabrat sám vlak – třeba v tomhle případě je levá část obrázku docela fajn, ovšem – co s pravou půlkou? Ne vždy se tam dá posadit strom nebo strážní domek. Vlak roztažený přes celou šířku papíru by zase dost poničil prostorovou stavbu obrázku. Elegantním řešením bývají nějaké postavičky – ale to se musí umět a třeba já sám se toho bojím jako čert kříže. Pokud ještě existuje tzv. „spolek nezdařených výplodů přírody“ (míval pobočku v Anglii), sdružující vysloveně ošklivé lidi, moje postavičky by se do této neziskové organizace s klidným svědomím mohly přihlásit.

Jen vyjímečně mě napadají nápady barevného původu (důvod je prostý: jsem líný přehrabovat se v hromadě pastelek). Někdy ovšem optimismus nápadu nad lenivostí přeci jen zvítězí – jako třeba zde, kdy měl „štokr“ štěkat v lese poblíž dolního přejezdu staré silnice 9 mezi Novým Borem a Svorem. A jelikož první sníh ještě obvykle slibuje jistou krajinnou barevnost, najmě pak v nízkých slunečních paprscích, přemohl jsem se a ke slovu přišly i staré dobré pastelky. Což o to, jako nápad to nevypadá špatně, ale zůstalo a nejspíš napořád zůstane jen u něj. Dotáhnout to do konce, to jest pastelkami a vodovkami stvořit na ploše A4 lehce zasněžený podzimní smíšený les je totiž práce takříkajíc pro vraha. Ten, provázen povykem paní obludsmanky, by se z toho už nějak ulil, ale – co si počnu já?

Tady naopak vpravo dole nechybí obezřetné písemné doporučení „raději černobíle v tužce“, protože podobný, leč barevný obrázek s vjezdovým klackem u prádelen v České Lípě už kdysi dávno obsadil zadní obálku mé knižní prvotiny. Ono tohle je v Lípě vůbec místo zaslíbené, vždyť mašiny s dlouhými tkalouny rybáků nebo bajek se do zdejších sedmnácti promile tak hezky rozjížděly! Osvědčené protisvětlo dalo vyniknout nejen „bulikovi“, ale i rezolutnímu návěstidlu. A když se nad tím vším dostatečně „umělecky“ naaranžovala kouřová opona, rád se na to nenáročné dvacetiminutové dílko podívám i dnes. Navíc z vlastní tvůrčí zkušenosti vím, že místní motiv lokomotiva-most-násyp-návěstidlo-prádelny je kreslitelný takřka ze všech možných pohledů a úhlů. Tady bych s pracovním výkazem asi moc problémů neměl (Jan Werich: 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu).

„Brána vítězů“ neboli podjezd rumburské silnice na Nové huti; neznám v Lužických horách typičtější drážní zátiší. Není proto divu, že když třímaje v pravici ořezanou tužku nad čistým papírem začnu přemýšlet, jen těžko začínám hon na nápady jinde než tady. Zajímavé je, že všechny napadnuté a nakreslené nápady (a že jich nebylo málo) jsou výhradně „parní.“ Ani jeden „motorový“, ačkoli jsem v kabině „pilštyka“ nebo „brejlovce“ právě na tomhle místě mnohokrát zažil, jak fíra otřel pot z čela, neboť od českolipského stavědla 2 po celou cestu až sem hypnotizovat ručičku teploměru chladící vody – to byla pořádná fuška. Také k tomuto výjevu jsem se jednou vrátil a dotáhl jej až do jedné německé knížky, byť nikoli s „kremákem“, nýbrž s přípřeží „čtyřkoláků.“

Tenhle nápad se „štokrem“ a zimní idylkou na nádraží v Chřibské je vyjímečný tím, že jsem jej jako obvykle pod dohledem múzy nejen honem zaznamenal, ale po čase na tom samém papíru také dotáhl do zdárného konce. Příčinou nepochybně byla stará dobrá lenost a tudíž neochota kreslit to všechno znova, pakliže se na prvotním nástřelu dalo nějak pokračovat. Až na „standardní“ dokonalost tužkokresby to už sice nedosáhlo, ale v tom je právě ta krása svobody, když děláte něco, co vás neživí a tudíž o tom, jak to bude vypadat, dle momentálního rozpoložení rozhodujete pouze a jenom vy a nikoli zadavatel zakázky, neřkuli vážený zákazník.

Dnes už přesně nevím, proč jsem v tomto případě kdysi sáhl po tuši a peru – snad měl být obrázek z Kryštofova Údolí pěkně černobílý. Jinak ovšem touto technikou zaznamenané nápady nejsou v mém případě moc časté. Dnešní papíry a většina čtvrtek totiž absolutně nezvládnou hrubou, natož jemnou perokresbu, a kvalitní karton nebo pauzáky jsou zase poměrně drahé. Ne že bych tím famílii vysloveně přivedl na buben, ale přece jen v rodinném budgetu existují důležitější nákladové položky, než zmíněné pauzáky. Samotná kresba je možná celkem neotřelá, částečně také proto, že s realitou mnoho společného nemá. Nakonec se do „Severočeské transverzálky“ dostal obrázek úplně jiný co do techniky kresby i co do námětu.

Jeden z opravdu mála napadnutých nápadů, spojených nikoli s parní, ale s motorovou trakcí. Určitě existuje dosti snímků nějaké děčínské nebo liberecké „dvaašedesátky“ pod Pustým zámkem mezi Horní Kamenicí a Mlýny, to ale múzám vůbec nebrání, aby podporovaly kreslířské choutky. Zdá se, že s tímto obrázkem jsem byl hotov doslova za pět minut; jednodušeji to snad už ani nešlo. „Motor“ jsem pudově vyvedl alespoň do stadia „aby bylo poznat, že je to M 262“, kdežto se skalním masívem Pustého zámku jsem byl hotov raz dva. A dobře vím proč – je to nadmíru členitá dominanta, vyžadující pečlivé prokreslení svazků vyvřelých a ztuhlých čedičových sloupů. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem nedávno kreslil obrázek pro napínavý knižní příběh děčínské T 478.3011, pojmenovaný „Srpnová neděle.“

Tento nápad je specifický hned dvakrát. Za prvé je zaznamenán inkoustovou tužkou (proč, to opravdu nevím), a za druhé lokomotivy na něm jsou kreslené podle předloh, což u podobných volnochvilných kresbiček zásadně neprovozuju. To druhé specifikum ale budiž zdůvodněno tím, že v tomto případě skutečně šlo o přípravu knižního obrázku; v poněkud pozměněné podobě ho lze najít v publikaci „Das Lokomotiv-Maschinenhaus in Löbau und der südlausitzer Eisenbahnbetrieb.“ Použití inkoustové tužky má tři nevýhody. Za prvé nemůžete gumovat (leda speciální gumou, kterou jsem ovšem neměl a nemám), proto je také na oskenovaném obrázku viditelná „opravná přelepka.“ Za druhé se tužka, respektive kresba hodně maže. A za třetí, ač autor nepoužil bod 1 a střehl se bodu 2, po dokončení práce stejně vypadal jako čuně. Nemluvě o tom, že se to z rukou dost blbě myje a je-li autor hloubavější, má po jistý čas modré nejen ruce, ale i různé části hlavy, zvláště čelo.

A závěrem jeden nápad, o němž opravdu netuším, k čemu kromě utrácení času měl být dobrý. Raději nahlas nepřemýšlím, co za lokomotivní odrůdu to mělo být, stejně tak, kde že se to spolu snoubí trať, vjezdové návěstidlo a příhradový viadukt jaksi odnikud nikam a to vše v takové nedotažené krajině. Ale – sejde na tom vlastně? Nemyslete si, že si můžete jen tak vybírat, která múza kolem vás poletí a která ne. Prostě jedna letěla zrovna kolem a byla holt trochu střelená – nic víc, nic míň. Koneckonců jsou umělci, navštěvovaní múzami, o nichž by člověk tipoval, že přiletěly nejkratší cestou z Bohnic, Dolních Beřkovic, případně z Opavy či jiného specializovaného zdravotnického zařízení.

Zkuste si někdy ráno položit čisté papíry na stůl, ořezat tužku a začít přemýšlet. Potom večer sepište, jak to dopadlo. Mám za to, že Werichův „pracovní výkaz“ vám bude neobyčejně sympatický.