A pak to přišlo. Stáli jsme u kolejí v Radebeulu na předměstí Drážďan. Kolem nás se řítila 01 2204 stodvacetikilometrovou rychlostí s rychlíkem č. 673 od Berlína. V dálce slábl hlas její píšťaly. Bylo přesně dvanáct hodin. Poledne. Z vysoké věže blízkého kostela zazněl zvon. Od Drážďan se blížilo dunivé supění dalšího rychlíku. Rychlíku č. 924, posledního parního rychlíku z Drážďan do Berlína. Lokomotivní četa na stroji 01 2207 ve slavnostních uniformách, bílé kozinkové rukavice. Trvalo to jen okamžik. Dvoumetrová červená kola lokomotivy, dvanáct rychlíkových vozů. Zvon na věži kostela stále vyzváněl… Tohle byl poslední parní rychlík Drážďany – Berlín. (Jaroslav Kocourek: Adieu, 01!; Železničář č. 24/1977).

24. září 1977 jsem v Radebeulu chyběl, tak to po čtyřiatřiceti letech pošetile napravuju.