Český Těšín - Ačkoli to za oknem ještě na léto zdaleka nevypadá, plánování letních dovolených už je v plném proudu. Nebude proto na škodu trocha inspirace. Co třeba Norsko? V létě roku 2007 jsem dovolenou strávil společně s přáteli dvoutýdenním cestováním právě po této skandinávské zemi. V následujícím pětidílném seriálu se s vámi podělím o zážitky a zkušenosti, které nějakým způsobem souvisejí se železnicí. Po půlročních přípravách jsme vyrazili 3. srpna 2007 v osmi lidech (tři ženy a pět mužů) z Českého Těšína v minibusu Ford Transit směr Norsko. Před námi byly dva týdny, které jsme hodlali strávit cestováním a poznáváním této nádherné země. Dovolenou jsme pojali v trampském stylu – stany, stravování z vlastních zásob, ubytování „nadivoko“ a pokaždé jinde. Já se těšil zejména na to, že Norsko poznám také z pohledu železničního fanouška a fotografa. Nejvzdálenějším místem naší cesty se měl stát daleký Narvik. Ale nepředbíhejme...

Po třiceti hodinách jízdy přes Polsko, Německo, Dánsko a Švédsko jsme konečně dorazili do Norského království. Cesta nám uběhla vcelku rychle – počasí přálo a nálada v našem minibusu byla výborná a plná očekávání.

První zastávkou se stalo hlavní město Oslo. Mí přátelé se rozhodli, že navštívíme populární Vigeland Park, známý svými kamennými sochami. Už dopředu jsem ale své kamarády upozorňoval, že jako fanda do železnice budu mít při poznávání cizí země trochu jiné priority než ostatní „běžní“ turisté. Zde poprvé jsem se od skupiny oddělil a vyžádal si svolení na individuální program – návštěvu hlavního nádraží. Takto jsem se odloučil od naší skupiny v Norsku ještě mnohokrát. Mí společníci byli ovšem velmi tolerantní a tuto skutečnost brali statečně - zřejmě i díky faktu, že jako jediný z nás všech jsem byl schopen se dorozumět anglicky. Po mém odloučení tak naše skupina prakticky přestala s Norskem komunikovat.

Hlavní nádraží Oslo

Nádraží v Oslo (Oslo Sentralstasjon) je největším norským nádražím, co se týče rozlohy, velikosti, přepravní kapacity a počtu spojení. Nachází se v samotném centru města a poskytuje železniční spojení v pěti různých směrech, včetně mezinárodního spojení se Švédskem. Cestujícím své služby nabízejí čtyři dopravní společnosti: Norské státní dráhy (Norges Statsbaner, dále jen NSB), NSB ANBUD AS (dceřinná společnost NSB), Flytoget AS (rychlovlaky na letiště) a Švédské dráhy SJ AB (Statens Järnvägar). Kromě těchto společností se na norských kolejích setkáte s vlaky jiných dopravců, podnikajících zejména v nákladní dopravě - CargoNet (dceřiná společnost NSB), Green Cargo (dceřiná společnost SJ AB) a další (Hector Rail, Ofotbanen AS, Connex, LKAB...). Hlavní nádraží v Oslo mne na první pohled překvapilo svou multikulturností: kromě domácích Norů a cestujících ze všech koutů Evropy zde bylo také mnoho lidí afrického či asijského původu. Vstupní prostory a vestibul nádraží připomínaly spíše velkou obchodní pasáž než klasické pojetí nádraží, jak jej známe u nás.

Mě ale více zajímal provoz, a proto jsem se brzy přesunul na nástupiště. Byla neděle odpoledne a panoval zde čilý ruch. Zorientoval jsem se, postupně obhlédnul všechna nástupiště a patřičně vše zdokumentoval. Asi jsem vypadal trochu jako exot, když jsem stál na nejvzdálenějším cípu nástupiště, široko daleko nikdo, a horlivě fotil vše, co se na kolejích hýbalo. A co všechno se zde hýbalo? V příměstské dopravě se vyskytují obstarožní elektrické soupravy řady BM69 nebo moderní jednotky BM72. Vozbu rychlíků a osobních vlaků zajišťují elektrické jednotky BM70 a na expresy jsou nasazovány jednotky BM73 se zajímavým aerodynamickým designem. Ojediněle lze zahlédnout klasické soupravy tažené elektrickými lokomotivami El18. Nejvíce mne zaujaly rychlovlaky BM71 - u těch bych se chtěl krátce zastavit.

Vzhledem k tomu, že letiště je od města vzdáleno více než 60 km, vyvstal logický požadavek na rychlé a pohodlné spojení. Volba padla na elektrické jednotky řady BM71 (obdoba BM73), které provozuje společnost Flytoget. Během špičky spojují tyto rychlovlaky centrum s letištěm v desetiminutovém taktu, přičemž trasu dlouhou 65 km urazí za necelých 20 minut. Maximální rychlost dosahuje až 210 km/hod. Jedná se tak o jedinou rychlodráhu v Norsku; ostatní hlavní tratě označení rychlodráhy v žádném případě nevystihuje.

Po dvou hodinách strávených na perónech nádraží, patřičně uspokojen fotografickými úlovky a získanými informacemi, jsem se vydal zpět za přáteli. Po radostném shledání jsme vyrazili vstříc dalším zážitkům. Následující den nás čekala návštěva Norského železničního muzea v Hamaru.

Pokračování už tento víkend

Další díly seriálu vám budeme přinášet pravidelně v průběhu tohoto víkendu. Sledujte ŽelPage pro pokračování cestopisu o letním putování po Norsku a norských železnicích, doplněné o více než čtyři desítky autorových fotografií.