Prishtinë — Republika Kosovo je stát v jihovýchodní Evropě nacházející se v nitru Balkánského poloostrova. Zároveň je i nejmladším evropským státem, kdy 17. února 2008 jako poslední země bývalé Jugoslávie vyhlásila jednostrannou nezávislost na Srbsku. Srbsko však již od roku 1999 nemá nad Kosovem žádnou kontrolu poté, co oblast byla předána do správy OSN po kruté válce. Ta byla živena nenávistí a nacionalismem, která se neobešla bez válečných zločinů jak na straně Srbů, tak kosovských Albánců, a kterou zastavilo až bombardování Srbska leteckými silami NATO. Podle srbské ústavy však území Kosova je stále součástí Srbska. Tento cestopis však nemá za úkol popisovat historii a politické dění v této zemi. Přijměte prosím pozvání na krátkou exkurzi po zdejší železnici.

Den první: Jedeme do Prištiny

Naše cesta začíná ve Skopji, hlavním městě Makedonie, kam jsme se dopravili letadlem společnosti Wizz Air. Ze zdejšího hlavního nádraží odjíždí jediný mezinárodní vlak do Prištiny, hlavního města Kosova. Stavba hlavního nádraží, která vypadá jako protiatomový bunkr, byla zbudována po ničivém zemětřesení v roce 1963, při kterém zahynulo přes tisíc obyvatel města. Vlak B 891 odjíždí v 16:10 z páté koleje. Deset minut před pravidelným odjezdem přijíždí mohutný „Kenedi" 661.146 s jedním rychlíkovým vozem Goša. Lokomotivy řady 661 byly z USA do Jugoslávie dodávány v letech 1960 až 1972 ve čtyřech sériích čítajících celkem 218 strojů.

Vlak opouští Skopji, a vydává se na sever do hor po původní trati Skopje – Kosovo Polje – Mitrovice z roku 1874, z dob Osmanské říše. Zhruba po půl hodině jízdy souprava zastavuje v makedonské celní stanici. V neklidných dobách zde byl každý vlak pečlivě kontrolován, a opustit jej bylo naprosto vyloučeno. Během války až do roku 2005 nejezdily osobní vlaky žádné. Dnes jsou všechny policejní budovy zchátralé a náš vlak vyčkává jediný policista, který po dokouření cigarety projde vlak, mobilním telefonem vyfotí pasy a odejde. Vlak vyčká času odjezdu a vyjíždí krokem směrem ke kosovské pohraniční stanici Hani i Elezit.

Na začátku kapitoly bylo zmíněno, že vlak cestujícího odveze ze Skopje až do Prištiny. To je však jen papírová teorie. Souprava MЖT (МАКЕДОНСКИ ЖЕЛЕЗНИЦИ ТРАНСПОРТ) přijede do Hani i Elezit, „Kenedi" odstoupí od vozu, avšak není cestujícím dovoleno vystoupit. Přijíždí dva policisté, jeden oděn do neprůstřelné vesty (co kdyby náhodou), a provádí celní odbavení. Po opsání údajů dostane cestující do pasu razítko, a nyní může opustit vůz, a vyčkávat venku na kosovskou soupravu. Makedonský „Kenedi" již dávno odstoupil od soupravy a zapojil za sebe soupravu nákladních vozů z Kosova, kterou odveze do Skopje. Nejčastějším substrátem jsou petrochemické výrobky, uhlí, rudy (např. nikl). Osobní vůz ve stanici zůstává do dalšího dne.

Po zhruba deseti minutách se ozve v dálce houkání, a z oblouku se vynoří legendární Nohabka 2620.003, která je zároveň poslední provozní zástupce této řady v Kosovu. Následuje rychlé objetí soupravy, která je tvořena jedním ex rakouským Schillerenwagenem s agregátovou „zetkou“, a vlak odjíždí do Prištiny. Osobní vozy jsou na balkánské poměry velmi čisté a udržované, kouření je povoleno pouze na představku. Osvětlení vozu je provedeno pomocí zavěšených žárovek, které visí z původního stropního kanálu pro zářivky. Dopravcem osobních i nákladních vlaků je společnost Trainkos, provozovatel infrastruktury pak Infrakos.

Vůz je stále plný, většina cestujících však cestuje na krátkou vzdálenost. Vlak opouští hory a jede mírně zvlněnou nížinou. Míjíme staré město město Kaćanik, zastavujeme ve stanici Miradi, která je plná zdevastovaných osobních i nákladních vozů, ale nachází se zde funkční kontejnerové překladiště. Zároveň kousek odsud se napojuje neprovozovaná trať do srbské enklávy Graçanicë, kam jezdily tzv „vlaky svobody“ pro srbské občany. Dnes po trati žádný vlak neprojede, trať přetla dálnice. Poté vlak zastaví ve stanici Fushë Kosovë (čti Fuša Kosova, srbsky Kosovo Polje), kde sídlí společnosti Trainkos a Infrakos, a nachází se zde také depo, kde se další den zastavíme. Za časů Jugoslávie odsud odjížděl Kosovo express do Beogradu. Poté vlak odbočí z „hlavní trati“ a po pěti kilometrech zastavuje na hlavním nádraží Prishtinë (čti Priština). Neznalého překvapeného cestujícího přivítá stanička venkovského rázu s dvěma sjízdnými kolejemi. Zbytek kolejiště je zpustlý a zarostlý, nechybí ani na Balkáně všude přítomné odpadky.

Mezi stanicemi Hani i Elezit a Fushë Kosovë jezdí celkem tři páry vlaků, jeden pár je veden z/do Prištiny. Více napoví přiložený jízdní řád. Co se týče tarifu, pro makedonský i kosovský úsek cesty je nutno zakoupit jízdenky zvlášť. Jízdenka Skopje – Hani i Elizit stojí 94 MKD nebo dvě eura. Makedonci však stále používají srbské jméno stanice General Janković, nebo jen Janković. Jízdenka do této stanice se prodává pouze u průvodčího a je ručně psaná. Jízdenka Hani i Elezit - Priština stojí 2,5 EUR (v Kosovu se platí v eurech). Průvodčí, kteří měli nějakou základní znalost angličtiny, ji vydají z malé příruční pokladny.

Den druhý: Jedeme do Pejë

Trať Priština - Fushë Kosovë – Pejë (srbsky Peć) je v pořadí druhou tratí, po které se lze svézt osobním vlakem kosovských železnic Trainkos. Připomeňme, že třetí trať s osobním provozem Kraljevo – Kosovska Mitrovica je obsluhována srbskými železnicemi (ale o tom někdy příště).

Pětikilometrový úsek z Prištiny do Fushë Kosovë je pozůstatek tratě vedoucí do srbského Niśe. Zatímco srbský úsek trati je obsluhován osobními vlaky, zbytek kosovského úseku je opuštěný, rozkradený, případně zavezen odpadky. Za války v 90. letech byl poničen hraniční tunel, který již nebyl opraven. Úsek Fushë Kosovë – Pejë, dlouhý 81 km, byl otevřen v roce 1936 a původně měl pokračovat přes vysoké hory až do černohorského města Andrijevica, prodloužení však z ekonomických důvodů nebylo realizováno. Výstavba trati měla pomoci k hospodářskému oživení tehdy těžce zaostalého Kosova.

Po trati jezdí dva páry vlaků denně. Celou trasu dlouhou 86 km urazí vlak za dvě hodiny, jízdné stojí 3 eura. Výhodné je zakoupit zpáteční jízdenku se slevou, která vyjde na 4.80 EUR. Jízdenku lze zakoupit v nádražní pokladně, ale drtivá většina cestujících ji zakupuje až ve vlaku bez přirážky. Autor zvolil pokladnu na nádraží.

Náš vlak odjíždí z hlavního nádraží v Prištině v 7:50. Souprava přijíždí jako ranní IC vlak z Pejë v 7:32, lokomotiva změní směr, a vydá se opět do Pejë. Vlak vyjíždí téměř prádný, ale během cesty postupně přistupují a vystupují cestující, často jedoucí na krátkou vzdálenost. Ze stanice Drenas odbočuje vlečka do zdejšího významného metalurgického závodu Feronikeli. Je to také jedna ze čtyř stanic na trati, která je obsazená. Ze stanice Klinë zase odbočuje trať do jihokosovského Prizernu z roku 1963, která je mimo provoz. Blížící se vysoké vrcholky hor dávají tušit, že se blížíme do cíle. Vlak ještě mine areál místního pivovaru Peja, jehož vlečka je již značně zarostlá, a zastaví v konečné stanici. V rozlehlé stanici se dnes využívají jen dvě koleje pro objíždění soupravy. Lokomotiva tak objede soupravu, a vyčkává dvě hodiny na odjezd do Prištiny. V jižní části stanice je ruina depa.

Na zpáteční cestu je vlak, který odjíždí ve 12.10 plně obsazen, a až do Fushë Kosovë se tento stav nezmění. Zde následuje výstup, a pěší vycházka přes rómskou čtvrť k místnímu depu. Depo je hlídáno, avšak při autorově návštěvě nebyla nikde ani noha, což bylo využito k dokumentaci všech stojících lokomotiv typu NOHAB. Ty se do Kosova dostaly v počtu čtyř kusů v roce 2001 díky nákupu OSN od norských železnic. Jedná se o stroje Di 3b.6 (rok výroby 1958), Di 3a (1969), Di 3b (1959) a Di 3b.6 (1958). Pro nákladní dopravu jsou využívány lokomotivy 2640.007 a rekonstruovaná lokomotiva 2640.010. Kosovské železnice vlastní ještě lokomotivu Vossloh z roku 2005, která se v čase autorovy návštěvy v depu nenacházela. Na jih od depa se nachází několik vraků tzv. „američki dizelů“ z časů války. Stojí tu rovněž tři motorové vozy Fiat Materfer, které byly darovány z Itálie. Pro komplikovanou údržbu však již dávno nejezdí.

Po fotografickém vyžití následuje zpáteční přesun ke stanici Fushë Kosovë, odkud odjíždí každou chvíli autobusy zdejší MHD do centra. V hale se nachází malé nádražácké muzeum, které bylo bohužel uzavřeno.

Den třetí: Návrat do Skopje

Vlak IC 891 Priština – Skopje odjíždí v 7:10. Ovšem jako již při cestě do Kosova, jedná se pouze o papírově přímý vlak. V pohraniční stanici Hani i Elizit je nutno opět přestoupit do makedonské soupravy. Souprava je tvořena ex-chorvatskou lokomotivou 2620.005 (ex HŽ 644.031) a jedním vozem řady B1, který byl darován ze Švédska.

Za jízdenku platíme opět 2,50 EUR. Vlak opouští Prištinu, a přijíždí do stanice Fushë Kosovë. Zde proběhne sjezd vlaků ze všech stran. Stojí zde osobní vlak z Hani i Elezit v čele s Nohabkou, který zde končí, a ranní IC z Peje, který čeká na vykřižování z naším vlakem. Vůz se postupně plní, cestující se obměňují, a do pohraniční stanice přijede vlak plný. Po příjezdu do Hani následuje výstup, a přestup do makedonské soupravy. Stojí zde jedna Goša MŽT, souprava kotlových vozů, avšak lokomotiva nikde. Po hodině zdejší železničář upozorňuje, že na první kolej před staniční budovu přijede vlak. A skutečně, na zhlaví se objevuje makedonský Kenedi 661-236 s druhou částí soupravy kotlových vozů, kterou bylo nutno vyvézt ze Skopje nadvakrát.

Lokomotiva rychle zapřáhne Gošu, policisté, z nichž jeden je ustrojen do neprůstřelné vesty (co kdyby náhodou), provedou pasovou kontrolu, dají razítko, a vlak se vydává do Makedonie. Vlak opět zastaví na makedonské policejní stanici. Tělnatý policista vyleze do vozu, sesbírá pasy, a pěšky se odebírá k celnici. Po půlhodině se vrací, naštěstí služebním vozem. Pasy následně předá průvodčímu, který poté prochází vlak, a pasy rozdává. Na hlavní nádraží ve Skopje přijíždíme v 11:07, se zpožděním zhruba 75 minut. No a zde, kde naše železniční putování začalo, jej také ukončíme. Nyní následuje ubytování v hotýlku ve staré muslimské části Skopje, oběd a prohlídka města, a další den cesta na letiště a odlet.

Pár tipů na cestu

Na závěr bych dodal pár tipů na cestu. Určitě si kladete otázku, jak moc je Kosovo bezpečné? Nemusíte mít žádné obavy, je to normální země tak jako je ta naše. Nebezpečí hrozí pouze při šíření prosrbských názorů, kdy vám může jít i o život. Co se týče jazyka, v Kosovu se velmi dobře domluvíte albánsky. Pokud tento jazyk neovládáte, vystačí vám ruce a nohy, mladí lidé pak jako kdekoliv jinde ovládají angličtinu. Místní měnou se stalo euro, a je dobré si hlídat svou útratu, abyste předešli případným podvodům ze strany prodávajících, tak jak se to v zemích bývalé Jugoslávie stává. Já osobně však v Kosovu problémy neměl. Zvýšenou pozornost bych však doporučil ve Skopji.

Do Skopje lze využít cenově výhodné letenky společnosti Wizz Air, a to z Bratislavy i Budapešti. Na letiště v Prištině zase létají nízkonákladové společnosti z německých letišť, například EasyJet z Berlína či EuroWings z Drážďan.

Kromě cesty z jihu se do Kosova dá vlakem dostat také ze Srbska, do Kosovské Mitrovice. V této části země nemá kosovská vláda plnou kontrolu, a tak vlakové spojení obstarávají Železnice Srbije. Denně jezdí dva páry osobních vlaků ze stanice Kraljevo. Z Mitrovice dál na jih však žádné vlaky nejezdí.

Aktualita

V dubnu 2017 bylo společností Trainkos zakoupeno celkem deset vozů typu Silberlinge od Deutche Bahn, přičemž v červnu došlo k jejich převzetí. Ty následně pokryjí veškeré vozové potřeby současné vlakotvorby osobních vlaků, a tím nejspíše dojde k vyřazení dnes již velmi starých švédských vozů B1 z šedesátých let, tak i rakouských vozů z let sedmdesátých. Jistou zajímavostí je, že opravy a lakování vozů provedla srbská společnost, ačkoliv Srbsko nezávislost Kosova neuznává.

Zdroje: Web Trainkos, Infrakos, NETWORK STATEMENT, Facebook Trainkos,Edice ČD – Železnice v Kosovu, NoHAB - Bilderbogen, Wikipedia, Eisenbahn im Kosovo