Jöhstadt — „Tatí, koupíš nám tohle?“ ozvaly se naráz obě mé ratolesti. „Jasně, ale… ale… ale až se budeme vracet, ju?“, zakoktal jsem se při pohledu na cedulku, která mi sdělovala, že za desetidekový sáček místní speciality zaplatím tři a půl eura. Jsme v Jöhstadtu, malém krušnohorském městečku nedaleko českých hranic a stánek s praženými mandlemi a oříšky v cukrové krustě stojí napotvoru hned zrovinka vedle výdejny jízdenek. „No nic, třeba na to zapomenou,“ utěšuji se v duchu. Kupuji jízdenky a ani nemusím děti dlouho přemlouvat, aby si se mnou šly prohlédnout lokomotivy, stojící před nedalekou výtopnou. Personál ochotně pózuje a ukazuje nám, k čemu slouží a jak se používá kdysi tak běžná, ale dnes už téměř nevídaná věc, jakou byl vodní jeřáb.

Trocha dávné historie…

Pressnitztalbahn (nebo chcete-li Přísečnická dráha) byla úzkorozchodná trať o rozchodu 750 mm, spojující podél toku říčky Pressnitz (Přísečnice) města Wolkenstein a Jöhstadt. Před výstavbou dráhy bylo v údolí Přísečnice asi 60 – 70 podniků, jež byly svou existencí závislé na vodě, jako mlýny, papírny a pily. Návoz surovin a odvoz hotových výrobků mohl tehdy probíhat pouze po nezpevněných cestách, protože v Přísečnickém údolí nebyla žádná silnice. První projekt na připojení Přísečnického údolí k železniční síti byl představen již v roce 1869, a to jako hlavní dvoukolejná trať Chemnitz – Chomutov – Praha. Projekt však nebyl nikdy realizován.

Po vybudování drah Zschopau – Vejprty – Chomutov a Chemnitz - Hora Svatého Šebestiána – Křimov – Chomutov se dopravní situace sice zlepšila, ale žádná z tratí nevedla přímo přes údolí Přísečnice. Proto město Jöhstadt v roce 1874 zaslalo saskému zemskému parlamentu petici s požadavkem na zřízení železnice. Úspěch se dostavil až v polovině 80. let 19. století, kdy saský zemský parlament schválil výstavbu úzkorozchodné dráhy mezi Jöhstadtem a Wolkensteinem. V únoru 1891 začaly první přípravy na vybudování trati. Stavba postupovala velmi rychle a v květnu 1892 mohly stavební oddíly ohlásit: „Hotovo“!

1.června 1892 byl na trati slavnostně zahájen provoz. V prvních letech zajišťovaly dopravu tři páry vlaků denně. 15. května 1893 byla trať prodloužena o cca 1,5 km až k hranicím. Tento úsek byl však určen pouze pro nákladní dopravu. Vyskytlo se také několik projektů, které plánovaly prodloužení trati ze Schmalzgrube nebo Jöhstadtu přes Přísečnici (zaniklá česká osada v Krušných horách, která musela ustoupit stavbě Přísečnické vodní nádrže) do Výsluní. Hlavním cílem těchto plánů bylo usnadnění přepravy uhlí z Čech do Saska. Po první světové válce však potřeba dovozu českého uhlí značně poklesla a žádný z těchto návrhů se nedočkal realizace.

…a trocha historie nedávné

Již od poloviny šedesátých let 20. století se nad tratí vznášel Damoklův meč v podobě plánovaného ukončení provozu. Úzké silnice však znemožňovaly odvoz zboží z továrny na výrobu lednic DKK v Niederschmiedbergu automobily. Právě DKK byla největším zadavatelem nákladní přepravy na Pressnitztalbahn. Objem výkonů utěšeně narůstal a nebylo zcela jasné, jak by se s množstvím kamionů vypořádala horská silnice, což život dráhy značně prodloužilo. Tady ale pohádka končí. Na jaře 1982 byla kvůli špatnému stavu trati zastavena nákladní doprava mezi Steinbachem a Jöhstadtem. V pátek 13. ledna 1984 se svezli poslední cestující mezi stanicemi Niederschmiedeberg a Jöhstadt, protože „traťovka“ už nechtěla převzít zodpovědnost za další provoz, poukazujíc na celkově špatný stav kolejového svršku. Zastavení osobní dopravy ve zbývajícím úseku Wolkenstein – Niederschmiedeberg následovalo jen o několik měsíců později, dne 30. září 1984. Smrtící ránu dostala trať 20. listopadu 1986, kdy DKK oznámila, že její výrobky budou nadále přepravovány po silnici.

Pressnitztalbahn byla poslední úzkorozchodnou tratí, která byla v tehdejší NDR uzavřena s následným rozhodnutím o likvidaci. Práce na snesení kolejového svršku začaly na jaře 1984, nedlouho po ukončení provozu na úseku do Jöhstadtu, a v různých fázích pokračovaly až do léta 1989. Na konci demolice byla trať téměř kompletně snesena, rozebrány byly dvě třetiny mostů. Na místě nádraží Steinbach byla zřízena mateřská škola a v Jöhstadtu vyrostl obytný blok. Použitelný materiál byl částečně využit při opravě Fichtelberské dráhy.

Se změnou politických poměrů po roce 1989 nastává i změna na Pressnitztalbahn: v roce 1990 je založeno Interessengemeinschaft Preßnitztalbahn e.V. (Zájmové sdružení Přísečnická dráha), jehož členové začínají s opravou ruiny železniční výtopny v Jöhstadtu. Pomalými krůčky startuje znovuvýstavba drážního tělesa z Jöhsdtadtu, opravuje se nádraží ve Schmalzgrube a jsou zřízeny nové zastávky Loreleifelsen, Forellenhof, Andreas-Gegentrum-Stolln a Wildbach. V roce 2000 je slavnostně otevřen poslední úsek Wilbach – Steinbach. Trať nyní měří 8 kilometrů, o jejím dalším prodloužení se neuvažuje. Úsek Steinbach – Wolkenstein byl přestavěn na cyklostezku.

Nenaskakujte za jízdy!

Po příjezdu vlaku č. 11 a pohledu na davy lidí na nádraží na nic nečekáme a zabíráme si pro sebe volná místa. Náš vlak tvoří pět vozů druhé třídy, vyhlídkový vůz, kde vám načepují „Bier vom Fass“, a zavazadlový vůz. Přesně pět minut po dvanácté se ozve pronikavý hvizd píšťalky. „Einsteigen, bitte!“ volá sytým, takřka operním basem tělnatý výpravčí a dává nám volno. Poté ještě rázným máchnutím ruky zastavuje postarší manželský pár, který chce nastoupit do již rozjíždějícího se vlaku. Projíždíme kolem výtopny a klesáme podél toku říčky Přísečnice.

Naším průvodčím je usměvavý pán, který vypadá tak trošku jako pohádkový dědeček. Vzpomínám si na výkon jeho o mnoho let mladšího kolegy na Fichtelbegbahn a přemýšlím o tom, jestli náš pohádkový dědeček ještě zvládne přeskok z jednoho vozu na druhý. To ale není nutné. Přijíždíme do zastávky Schlössel, kde křižujeme s protijedoucím vlakem. Průvodčí v klidu přestoupí z jednoho vozu do druhého a zanedlouho pokračujeme dále. Na zastávce Loreleifelsen vlak zastavuje pouze na znamení a já sleduji tváře turistů, kteří nejspíš nezvedli ruku a užasle hledí z nástupiště na projíždějící soupravu. Ve stanici Schmalzgrube už na nás čeká protijedoucí vlak, zaplněný do posledního místečka. Průvodčí prohodí pár slov s kolegou a po dvou či třech minutách pokračujeme dále. Náš vlak se ubírá krásným přísečnickým údolím. Po levé straně je turistická stezka, z níž našemu vlaku co chvíli někdo mává, po pravé straně máme „okresku“ číslo 265, lemovanou množstvím vzrostlých smrků a skupinkami fotografů.

Vůně pečených ryb nám oznámila, že jsme přijeli do zastávky Forellenhof. Asi jen málokterá restaurace má hned za zahrádkou nástupiště. Několik cestujících neodolalo a vystoupilo, aby okusili zdejší speciality. Ty jsou připraveny ze pstruhů, chovaných v sádce hned vedle restaurace. Na další zastávce, kterou je Andreas-Gegentrum-Stolln, opět vystupuje poměrně dost cestujících. Na dohled od nádraží se nachází dnes již nevyužívaná štola, kde se v roce 1748 začalo s dobýváním kobaltu a stříbra. V současnosti se můžete s průvodcem do štoly podívat a udělat si představu o tom, jakým způsobem a v jakých podmínkách se tehdy pracovalo.

Fšééchno dobry, pane

Po příjezdu do Steinbachu ještě chvíli sledujeme, jak se vlak chystá na svou zpáteční cestu a vydáváme se po turistické stezce směrem k nádraží Wildbach. Cestou potkáváme velký kamenný válec, o kterém nám informační tabule tvrdí, že se jedná o mlecí kámen z bývalé papírny, která zde stávala v letech 1837 až 1962. Za pár minut dojdeme k restauraci Am Wildbach, umístěné na dohled od nádraží. Děti jsme „zaparkovali“ na nedalekém hřišti a usedáme ke stolu. Pokud jste při hodinách němčiny ve škole nedávali pozor nebo jste zapomněli doma eura, nevadí. Ochotný personál nejenže ovládá (sice trošku zkomoleně) základy naší mateřštiny, ale přijme vaši platbu i v českých korunách. Vydáváme se dále po turistické stezce a mě napadá myšlenka, že bychom zpáteční cestu mohli absolvovat po svých. Vyslovuji ji nahlas, ale byl jsem přehlasován poměrem tří ku jedné. A protože čas odjezdu našeho vlaku se blíží, vydáváme se zpět na nádraží.

Přijď pracovat k dráze, pakliže ti vyhovují rychlost, šmír a saze

Po příjezdu našeho vlaku zjišťuji, že je na něm řazen vůz první třídy. Ano, i na úzké potkáte jedničku! Bohužel, vůz je rezervován, a tak aspoň v rychlosti a pod bedlivým dozorem mladíka v uniformě zkouším pohodlí sedadel, pořizuji pár fotografií a odcházím do vedlejší dvojky. Vlak se rychle plní a já se rozhoduji, že než se tísnit na sedačkách připomínajících svým komfortem osmsetdesítku, užiju si raději jízdu na otevřeném představku. Odjezd! Konduktér mi v jízdence vyrobí další dírku a já mohu opět pozorovat krásnou přírodu. Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, v Krušných horách přežívaly na mnoha místech ne smrky, ale smrkové kostry bez jehličí, připomínající vánoční stromeček počátkem Velikonoc. Kyselé deště a zplodiny si na nich vybraly svou daň. Tento obrázek je naštěstí minulostí.

V každé zastávce přistupují další a další cestující. Rezervace-nerezervace, nastupují i do jedničky a několik jich jede i ve služebním voze. Obsazenost vlaku připomíná écéčko jedoucí v nedělní odpolední špičce z Ostravy na Prahu. „Drei Stehplätze“, čtu nápis na plošince a pohledem zjišťuji, že se nás tu tísní osm. Z řad cestujících se ozývají kritické hlasy. Průvodčí se omlouvá a vysvětluje, že dnes opravdu jezdí vše, co má kola. Lokomotiva funí do prudkého stoupání a kolem nás poletují saze. Až doma zjistíme, že se dostaly opravdu všude: do uzavřených bot, do kapes, za tričko i do spodního prádla. Děti mhouří oči a pokoušejí se dostat saze z vlasů. Na protějším představku vyklepává jeden pán saze z účesu ? la Václav Hála. Má to pouze ten efekt, že si udělá na lebce několik čar.

Naše cesta za chvilku skončí. Musím obdivovat práci nadšenců, kteří znovu vdechli život trati, jež byla snesena a měla být zapomenuta. Vlak ještě párkrát zahouká, po pravé straně míjíme výtopnu a pomalu vjíždíme do nádraží Jöhstadt. Lokomotiva ještě vyfoukne pár oblaků kouře a páry a se skřípěním zastaví. Děti na nic nečekají a rozbíhají se k vonícímu stánku. Nezapomněly.

Resumé a rady na cestu

Obnovená část Pressnitztalbahn měří 7994 metrů a vlaky na své cestě překonají výškový rozdíl 141 metrů. Nejníže položenou stanicí je Steinbach (543 m n.m.), nejvyšším bodem je pak nádraží v Jöhstadtu (684 m n.m.). Nejprudší stoupání je mezi zastávkou Loreleifelsen a nádražím Schlössel, kde dosahuje 25 promile. Na celé cestě nepotkáte rychlostník s číslicí větší než 30, většina z nich ale nařizuje jízdu rychlostí 15 či 20 kilometrů v hodině.

Na trati neexistuje pravidelná osobní doprava, její charakter je výhradně turistický. Interessengemeinschaft Preßnitztalbahn e.V. provozuje své vlaky převážně o sobotách, nedělích a svátcích. Na trať se vydávají 4 páry vlaků po dvou hodinách, v sezóně ale dopravce nasazuje 8 párů vlaků v hodinovém intervalu. Ty pak křižují ve stanici Schmalzgrube. O některých svátcích se jezdí dle zvláštního grafikonu a vypraveno bývá až 13 párů vlaků v celé trati, proložených navíc vlaky jezdícími jen mezi Jöhstadtem a Schmalzgrube – na tomto úseku pak vzniká půlhodinový interval s křižováním ve stanici Schlösel. Specialitou v těchto svátečních dnech jsou noční jízdy s odjezdem z Jöhstadtu okolo půlnoci, v nich však platí zvláštní tarif. Podrobné jízdní řády naleznete na webových stránkách dopravce.

Technickou zajímavostí je kromě parního provozu i fakt, že ze stanice Wolkenstein dráha vedla v úseku dlouhém téměř dva kilometry trojkolejnou splítkou s normálněrozchodnou tratí. Za zmínku stojí i Malletovo uspořádání pojezdu parních lokomotiv: dvě nápravy tvoří samostatný podvozek včetně vlastního parního motoru. Účelem tohoto uspořádání je zlepšení tažných schopností v prudkém stoupání a jízdních vlastností v obloucích s malým poloměrem.

Obyčejné jízdné pro celou trať vyjde na 6 €, zpáteční jízdenka stojí 10 €. Občanům České republiky je poskytnuta výrazná sleva – dospělý zaplatí za zpáteční lístek 100 Kč, děti od 6 do 14 let cestují za polovic. Přijedete-li autem, doporučuji využít hraniční přechody Boží Dar/Oberwiesenthal, Vejprty/Bärenstein nebo Hora Svatého Šebestiána/Reitzenhain. Parkování zdarma je možné před bývalou nádražní budovou. A ještě před jízdou nezapomeňte na návštěvu toalet, všechny záchody ve vlacích jsou totiž uzamčeny.

Související odkazy

• Domovské stránky IG Pressnitztalbahn e.V.
• Informace o trati Pressnitztalbahn
• www.stillgelgt.de