Kurort Oberwiesenthal — Je tomu už čtvrt století, kdy jsem se poprvé svezl úzkorozchodnou dráhou spojující německá města Kurort Oberwiesenthal a Cranzahl. A protože meteorologové slibovali na víkend pěkné počasí, rozhodl jsem se, podporován dětmi a tolerantní přítelkyní, vyjížďku parním vlakem zopakovat. Vyjeli jsme v půl jedenácté, kdy už teploměr ukazoval příjemných 17 stupňů. Oberwiesenthal je ale nejvýše položené město v Německu a po celou dobu cesty jsme s obavami pozorovali, jak ukazatel teploty padá, až se zastavil u hrozivě vyhlížejícího čísla 9.

Trocha historie

Už okolo roku 1870 se uvažovalo o stavbě železniční trati z Cranzahlu do Oberwiesenthalu. 1. března 1894 byla výstavba úzkorozchodné železniční trati schválena a začalo vyměřování trati a přípravné práce. Samotná stavba byla započata 6. dubna 1896 a o rok a čtvrt později, 19. července 1897, vyjel na trať dlouhou 17,35 km první vlak (některé prameny uvádějí také datum 1. července, jiné 20. července 1897). Do konce roku 1897 bylo přepraveno 67 756 osob a 57 psů, počet přepravených cestujících každoročně narůstal.

Trať je situována v oblasti s hustými smrkovými lesy a prudký rozvoj zažívala i nákladní doprava. V Cranzahlu se však musel náklad překládat. To vedlo v roce 1899 k zavedení rollbocků (vozítko s velmi krátkým rozvorem, na kterém jsou zavázána dvojkolí normálněrozchodného vozu), které byly v roce 1906 doplněny podvalníky. Ještě v roce 1990 se z vápenky a štěrkovny v Hammerunterwiesenthalu denně přepravovalo okolo 30 vagónů nákladu. V roce 1992 však došlo na Fichtelberské dráze k zastavení nákladní dopravy.

Po roce 1990 ztratila trať v souvislosti s bouřlivým rozvojem automobilismu pozici nejdůležitějšího turistického dopravce. Její tehdejší vlastník, Deutsche Bahn AG, utlumoval dopravu a přemýšlel, jak se prodělečné trati zbavit. 1. června 1998 převzala trať od DBAG nově založená společnost BVO Bahn GmbH, později přejmenovaná na SDG Sächsiche Dampfeisenbahngesselschaft mbH – ta kromě Fichtelbergbahn provozuje v Sasku i 16,6 km dlouhou Lößnitzgrundbahn (Radeburg – Radebeul Ost) a Weißeritztalbahn. Koleje této trati v délce 26,3 km spojují města Freital-Hainsberg a Kurort Kipsdorf, v současné době je ale sjízdný pouze 15 km dlouhý úsek do Dippoldiswalde. V roce 2002 byla totiž Weißeritztalbahn těžce poškozena povodní, která způsobila škody za 20 miliónů €.

Ochota všude, kam se podíváš

Na nádraží v Oberwiesenthalu jsme se dostali pár minut po jedenácté hodině, a vychutnali si příjezd vlaku č. 1001. Z jeho vozů se vyhrnula dobrá stovka cestujících, nastalo cvakání fotoaparátů. Souprava tohoto vlaku, ochuzená o dva vozy řady KB, které byly v Oberwiesenthalu odpojeny, bude tvořit „náš“ obratový vlak č. 1004. Vlak bude tedy sestaven z lokomotivy 99 773 (rok výroby 1952), čtyř osobních vozů řady KB, zavazadlového a otevřeného vyhlídkového vozu.

Já mezitím kupuji jízdenky. Z časových důvodů ovšem nemůžeme projet celou trať a pojedeme pouze do nádraží Hammerunterwiesenthal, kde chceme přestoupit na vlak jedoucí zpět. Paní za pultem vysvětluji své požadavky a ptám se jí na možnost přepravy dětského kočárku. Pokladní mě s úsměvem ujišťuje, že to není problém, kočárek mi bude přepraven zdarma a že se mám obrátit na průvodčího. Zároveň mi nabízí i „Familientageskarte“, se kterou ušetříme 2 € na jízdném. Děti mezitím objevily na poličce těstoviny v podobě parní lokomotivy a poručily si je jako přílohu k nedělnímu obědu. Pokladní se usmívá, bere do ruky igelitku a jako pozornost zdarma přidává i velký nástěnný kalendář s fotografiemi úzkorozchodných drah SDG.

Do odjezdu zbývá asi dvacet minut času. V nádražní hale jsme si prohlédli kolejiště v měřítku H0e s motivem Fichtelbergbahn, postavené firmou Auhagen. Poté se přesouváme ven ke skupince asi dvaceti „šílenců“ s fotoaparáty a sledujeme posun.

Je 11.38 a vlak by se měl za dvě minuty vydat na cestu. Zatímco zbytek rodiny sedí ve vlaku, já marně vyhlížím průvodčího. Prošedivělý pán konečně vychází z dopravní kanceláře a já mu vysvětluji, že potřebuji naložit kočárek. Průvodčí odpovídá, že dveře prvního vozu jsou širší než ostatní a odchází mi pomoci. Ale chyba lávky! Kočárek se prostě a jednoduše nevejde ani tam. „Na konci vlaku je zavazadlový vůz“, sděluje mi rozšafně průvodčí a míří se mnou na opačnou stranu nástupiště. Ukládá kočárek do služebního oddílu a omlouvá se, že v Hammerunterwiesenthalu mi nemůže pomoci s vykládkou, protože musí přestavit výměny pro jízdu protijedoucího vlaku. Výpravčí sleduje naše počínání a jen co za mnou zaklapnou dveře, píská nám odjezd.

Vlak se s mocným trhnutím rozjíždí a zanedlouho si užíváme výhled z viaduktu Hüttenbach. Tenhle 110 metrů dlouhý a 23 metrů vysoký stavební skvost byl v letech 2004 a 2005 kompletně opraven, stejně tak jako nádraží v Oberwiesenthalu, jež se v roce 2008 dočkalo nové moderní výdejny jízdenek. Ta nyní slouží i jako turistické informační centrum. Zajímavostí je i to, že právě v Oberwiesenthalu údajně bývala jediná vytápěná čekárna v celé DDR. Je krátce před obědem a vlak je téměř prázdný, jede v něm asi 30 cestujících. „Guten Tag, meine Damen und Herren, legen Sie bitte Ihre Fahrkarte vor“, hlásí bodře průvodčí celému vagonu. Poté, co nám orazítkoval jízdenku, zjišťuje, odkud jsme. Po naší odpovědi nám popřál „Šťástnou céstu“. Zeptal jsem se ho, jestli umí i další české fráze. Na vteřinu se zamyslel a sdělil nám „Brzdu zátáhnót, brzdu pofolit, jede traktor, je to Zétor“. Odměnili jsme ho salvou smíchu a potleskem.

Vlak pomalu jede krásnou podfichtelberskou přírodou. Téměř se zdá, jakoby tam úzkokolejka byla odnepaměti. Vlevo jsou vidět mohutné smrky, výhled vpravo nabízí pohled na větrné elektrárny a na bohužel již téměř zapomenutou trať SŽDC číslo 137. Koleje obou tratí se totiž vinou doslova pár metrů od česko-německé hranice. Děti s nadšením sledují úzký potůček Pöhlbach, který tuto hranici tvoří.

Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku

Po příjezdu do Hammerunterwiesenthalu vykládáme kočárek a čekáme na příjezd vlaku č. 1003, který nás odveze zpět. Mezitím sledujeme průvodčího, jak staví výhybky. Průvodčí odchází do dopravní kanceláře, po chvíli se vrací k nám a sděluje, že náš vlak bude opožděn. Na dotaz, jak dlouho, odpovídá „Etwa drei Minuten“.

Stanice Hammerunterwiesenthal je zajímavě řešená – jedna její polovina (cranzahlské zhlaví) je ve velmi prudkém spádu. Škoda, že nebyl čas vše vyfotit. Je krátce po dvanácté a náš vlak o sobě dává vědět houkáním a mohutnými oblaky kouře. Tvoří jej zavazadlový vůz, bufetový vůz Keilberg z roku 1932 a sedm (!) vozů řady KB. Lokomotiva 99 785 z roku 1954, která vlak táhne, dostala asi na nejvyšším stoupání, které na této trati činí 33 promile, řádně zabrat. Průvodčí z deset nula čtyřky se s námi loučí a se slovy „Thomas, da sind Umsteiger“ nás předává do péče svému kolegovi. Vlak 1003 je o poznání plnější a místo nacházíme v příjemně vyhřátém vozu téměř na konci vlaku.

Jak to ti Němci dělají? Jako veverky…

Čekání na nádraží jsme si krátili diskusí, jak asi průvodčí prochází z jednoho vozu do druhého. Vozy totiž nemají přechodové můstky. Po odjezdu z Hammerunterwiesenthalu dostáváme od Thomase další razítko do naší jízdenky. Poté odcházíme na otevřenou nástupní plošinu a sledujeme konduktéra, jak se zručností veverky přelézá po nástupních schůdcích z jednoho vozu na druhý. To mezi námi vyvolá další diskusi o bezpečnosti práce průvodčího na Fichtelbergbahn. Uklidňuje nás ale to, že nejvyšší povolená rychlost na trati je jen 25 km/h.

I když je poměrně chladno, zůstáváme na plošině a pozorujeme okolí. Náš vlak je dlouhý přes 130 metrů a v obloucích (jejich nejmenší poloměr činí pouhých 100 metrů) je nádherně vidět celá souprava. Máváním zdravíme bandu fotografů. Z viaduktu Hüttenbach se nám otevírá překrásný výhled na horu Fichtelberg, která dala trati její jméno. Pod nátlakem slibuji dětem, že příště se určitě svezeme i lanovou dráhou na Fichtelberg, která vozí turisty a lyžaře již úctyhodných 85 let. Lokomotiva párkrát zahouká a vjíždí do stanice Kurort Oberwiesenthal. Z vlaku se vyhrnou dobré dvě stovky pasažérů, a opět nastává cvakání fotoaparátů. Naposledy se ohlížíme a já si v duchu říkám: „Ahoj, a brzy nashledanou!“

Resumé a rady na cestu

Fichtelbergbahn je dlouhá 17,35 kilometru a vlaky na své cestě překonávají výškový rozdíl 239 metrů. Nejvyšším bodem je stanice Kurort Oberwiesenthal (893 m.n.m.), nejnižším nádraží v Cranzahlu (654 m.n.m.), kde se dá přestoupit na vlaky DB Erzgebirgsbahn.

SDG vypravuje denně mezi Oberwiesenthalem a Cranzahlem až pět párů vlaků, některé však v určitá období nejezdí. Vlaky zdolají trať za 60 minut (v opačném směru 62 minut). Zajímavostí je to, že vlaky jsou objednány okresem Annaberg-Buchholz v rámci závazku veřejné služby, přestože charakter trati je vyloženě turistický. Přeprava je zajišťována pěti parními lokomotivami řady VII K. Tyto parní lokomotivy jsou na rozchodu 750 mm nejsilnější svého druhu. Byly vyrobeny v letech 1952 až 1956 lokomotivkou Karl-Marx v Babelsbergu a mají výkon 600 koňských sil. Cestujícím slouží park tvořený 29 osobními a zavazadlovými vagóny, dále pak 1 plošinový vyhlídkový vůz a 2 jídelní vozy. Jejich výrobcem jsou vagónky v Bautzen a Werdau a byly vyrobeny v letech 1913 až 1932. Některé vozy jsou však bohužel v současné době v neprovozním stavu.

Obyčejné jízdné pro celou trať stojí 7€. Pokud si však zakoupíte zpáteční, rodinnou či skupinovou jízdenku, nebo cestujete jen v části trati, bude vám poskytnuta výrazná sleva. Ve vlaku je možné koupit jízdenku u průvodčího bez přirážky. Dospělí cestující mají povoleno strávit jízdu na otevřených nástupních plošinách, nicméně pobyt s dětmi je personálem i ostatními cestujícími mlčky tolerován. Přátelé turistiky mohou zkombinovat výlet s Fichtelbergbahn a túru po naučné stezce Bimmelbahn. Tato 21 kilometrů dlouhá turistická stezka vede z velké části souběžně se železniční tratí a nabízí mnoho krásných výhledů na Fichtelbergbahn.

Jednotliví cestující nepotřebují žádnou rezervaci. Rezervace s minimálně týdenním předstihem se naopak doporučuje skupinám nad 15 osob - těm bude na přání do vlaku zařazen i bistrovůz.

Pojedete-li autem, doporučuji Vám využít hraniční přechod Boží Dar / Oberwiesenthal. Z hraničního přechodu je cesta směr „Zentrum“ dobře značená. V obci je umožněno bezplatné parkování nebo je možné zaparkovat před nádražím u supermarketu Edeka. A když už budete v Krušných horách, rozhodně nezapomeňte navštívit i nedalekou Pressnitztalbahn nebo muzeální dráhu v Schönheide.

Zdroj: Fichtelbergbahn (Wikipedia), SDG Bahn