Lidice - K lidické tragédii došlo v noci z 9. na 10. června roku 1942. Při precizní fyzické likvidaci obce, kterou Němci posléze uskutečnili, bylo nutné v místě přesunout velké množství materiálu. Není ale příliš známo, že zde posloužila k tomuto účelu zbudovaná polní dráha. Protože se Lidice staly důležitou součástí našich dějin, jsem toho názoru, že bychom je neměli opomínat ani z hlediska železniční historie. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek. Vzhledem k celkové hrůznosti událostí pro mne bylo velkým subjektivním problémem nekonfliktní formulování názvu i následného věcného textu. Psát tak jednoduše, jako o čemkoliv jiném, mi nějak nešlo. Pokud nabudete pocitu, že je některá formulace málo důstojná, tak se omlouvám.

27. května roku 1942 byl v Praze parašutisty československé armády zformované v Anglii Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem proveden atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Protektorátní gestapo považovalo jeho uskutečnění za svoje obrovské selhání, na které se dívá celá Třetí říše. Proto vyvinulo maximální úsilí k dopadení atentátníků a provedení preventivních a odstrašujících opatření, která by do budoucna podobným akcím zabránila. Že se do hledáčku dostaly právě Lidice, způsobily okolnosti obyčejného rozchodu mileneckého páru, při kterém ženatý muž končící poměr se svobodnou dívkou tak nešťastně zformuloval dopis na rozloučenou, že bylo za důvodem rozchodu možné vidět ilegální činnost dokonce s narážkou na samotný atentát. V souvislosti s dotčeným textem byly zmíněny i Lidice. Dopis se dostal do rukou gestapa, čímž se spustil rychlý sled událostí s tragickým koncem. Jednotky provádějící zásah se začaly okolo obce soustřeďovat již 9. června ve večerních hodinách. Následně byla obec obklíčena a po půlnoci začalo nevybíravé buzení a třídění obyvatel. Ženy a děti od sebe po krátkém pobytu v tělocvičně kladenského gymnázia Němci oddělili. Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück, který část z nich nepřežila. Menší část dětí byla prodána na převýchovu do německých rodin nebo umístěna do dětského domova. Většinu pak pravděpodobně věznitelé usmrtili výfukovými plyny automobilu v polském Chelmnu. Přítomní muži byli ještě ten den postříleni na zahradě Horákova statku, další 16. června na střelnici v Praze - Kobylisích. Celkem zahynulo 340 nevinných lidických občanů.

Němci pojali vymazání obce z mapy se sobě vlastní důkladností. Pro ztížení možnosti identifikace jejího původního umístění přistoupili mimo jiné dokonce ke změnám na toku Lidického potoka. K provedení tohoto úkolu byla určena Říšská pracovní služba (dále jen něm. zkr. RAD). Jednalo se o vojensky organizované jednotky, ve kterých byli dočasně a povinně umísťováni armádní odvedenci, rekruti a zájemci o důstojnickou hodnost. RAD poněkud připomínala naše poválečné PTP, ovšem s tím rozdílem, že se nejednalo o trestné jednotky, nýbrž o systémovou součást německé armádní přípravy. Kromě pracovních povinností zde probíhal i základní výcvik, i když z počátku beze zbraní. S blížícím se pro Německo neúspěšným koncem války plnily tyto jednotky postupně i bojové úkoly. Objem prací v Lidicích kromě vlastních demolic zahrnoval i přesun velkého množství materiálu. Stavební suť posloužila zejména k zavážení Podhorova rybníku ve spodní části obce, ale i k dalším terénním úpravám. Vhodný materiál byl odvážen nákladními automobily na stavby mimo areál obce.

Pro usnadnění přeprav zřídila RAD v areálu systém polních drah s manuálním i lokomotivním provozem. Trasování bylo přizpůsobováno momentálním přepravním potřebám. Zejména se měnila místa nakládky podle toho, která stavba byla právě demolována. Podle dobových fotografií poskytnutých pracovníky Lidického památníku se hlavním cílovým místem stal zejména zavážený Podhorův rybník. Zde se nejspíš nejvíce uplatnily do Lidic dovezené dieselové lokomotivy Orenstein & Koppel Montania typu RL 1. Další pravděpodobná významnější výsypka suti byla zřízena na terénní hraně pod bývalým kostelem, kde Němcům zřejmě šlo o větší splynutí výrazného místa s okolím. Jiné úseky sloužily k přepravě materiálu později využitého mimo vlastní obec do míst překládky na nákladní automobily. Z nich asi nespecifičtější a asi zároveň nejsmutnější byl úsek, který sloužil k odvozu náhrobních kamenů ze hřbitova. Ty byly posléze objeveny v základech baráků kasáren RAD v pražském Veleslavíně.

Údolíčko, kde stávaly staré Lidice, je vlastně velmi malebné. Pokud by se Němcům splnil jejich plán a obec by skutečně zmizela z povědomí lidí, tak by sem asi jezdily rodiny na nenáročné výlety do přírody. Když jsem zde byl já a s průvodkyní památníku paní Palečkovou jsme v terénu prohlíželi dobové fotografie a hledali místa na nich zachycená, tak byl listopad a pršelo. V takovém počasí na vás atmosféra tragédie dolehne mnohem více…

Za poskytnutí fotografií a veškeré další cenné pomoci děkuji pracovníkům lidického památníku paní Palečkové a panu Marinovovi.

Použitá literatura: Lidice – text Miloslava Kalibová