Horní Vltavice - Obrannou linii našeho předválečného opevnění bylo nezřídka nutné vést velmi komplikovaným terénem, který kladl velké nároky na dopravu stavebního materiálu. Nad Horní Vltavicí se v rámci stavebního úseku č. 191 rozhodla berounská firma Ing. Jelínek a synové zásobovat staveniště deseti objektů lehkého opevnění vz. 37 pomocí kolejových svážnic a polní drážky. Mnoho otázek okolo nich není stále zodpovězeno, ale výsledky dosavadního pátrání jsou námětem tohoto článku.

Objekty označené čísly 26 - 35 byly postaveny ve strmém svahu v linii pod železniční tratí mezi Horní Vltavicí a Zátoní. Zřejmě již v té době se zde nacházelo minimum vhodných lesních cest. Po vytýčení jejich výsledné polohy požadovala stavební firma dopisem ze dne 16. 7. 1938 po vojenské správě příplatek z důvodu nutnosti zřízení kolejových svážnic a polní drážky. Paušálně za jeden objekt opevnění požadovala částku 11 480 Kč. Vojenská správa přiznala firmě příplatek ve výši 450 Kč na jeden objekt pouze za amortizaci zmíněných dopravních zařízení. Ostatní potřebné práce ke zřízení svážnic a drážky sice měla provést také firma, ale přímo v režii armády. O jaké práce konkrétně šlo není známo, ale pravděpodobně se jednalo o zemní úpravy pod tratěmi.

Velká část linie lehkého opevnění v prostoru mezi Vimperkem a Volary byla stavěna v blízkosti železniční trati. Ta byla využita při zásobování mnoha stavenišť, a to tak, že zde byl materiál vykládán ve vhodných vlakových přestávkách přímo na širé trati. Není přímo zmíněno, zda tak bylo konáno i u námi sledovaných objektů, ale je to velmi pravděpodobné. Železniční trať vede v tomto úseku většinou po náspu, který je na straně přivrácené k objektům často dost vysoký. Neumožňuje tedy vykládat stavební materiál kdekoli. Také lze jen těžko předpokládat, že byl materiál překládán přímo z náspu do vozíků svážnic, protože by to bylo časové náročné. Jediná dvě vhodná místa na zřízení manipulačního složiště se nacházejí v prostoru zastávky Horní Vltavice v km 51,1 a u přejezdu místní komunikace v km 51,780, který v té době již existoval.

Z archivních materiálů tedy víme, že zde polní drážka a svážnice byly, ale to je téměř vše. U svážnic je jasné, že směřovaly od objektů k železniční trati, ale kde byla polní drážka se lze jen dohadovat. Dobové fotografie nepotvrzují, že by spojovala jednotlivé objekty, což mohu potvrdit i na základě průzkumu. Až na krátký úsek, kdy linii sleduje lesní cesta, nejsou nikde patrné pozůstatky terénních úprav, které by v prudkém svahu byly k její výstavbě nutné. Pan Ivo Vondrovský vyslovil názor, že mohla vést podél železniční trati po rampě ukotvené v náspu. Žádné přímé pozůstatky takové rampy jsem sice nenalezl, ale zatím mám důvod tuto myšlenku nezavrhovat. Podél trati na straně přivrácené k objektům leží roztroušeno několik betonových bloků, do kterých byly zabetonovány "L" profily, které už jsou ale opět vytrženy jako šrot. Tomu, kdo se zabývá opevněním, jistě nejsou neznámá kotvení protipěchotních překážek z ostnatého drátu zvaná "prasečí ocásky". Velikostně se jedná o srovnatelnou věc a ocel z nich byla dobývána stejným způsobem. Pokud někdo zná prozaičtější historii těchto bloků, nechť se o ni, prosím, podělí.

K pohonu kolejových svážnic sloužily dva benzínové motory. Pokud vedla svážnice ke každému objektu zvlášť, jak lze z dostupných materiálů dovozovat, bylo nutné tyto motory přenášet (nebo převážet polní drážkou). Dobové fotografie pořízené až po okupaci pohraničí opět existenci svážnic nepotvrzují, ale také nevyvracejí. Prostor, kde by se mohly nacházet jejich pozůstatky, je v současné době zarostlý hustým mladým lesem. Velkým problémem bylo nalézt alespoň objekty opevnění, k čemu bylo nezřídka nutné využít přístroje GPS. Po druhé světové válce zůstalo opevnění na západních hranicích aktivní a prodělalo tzv. protiatomové úpravy, mezi které patřilo i navršení zeminy tam, kde to jen šlo. Odkrytý zůstal jen vchod a střílny. Dnes objekty vypadají jako malá návrší porostlá stejnou vegetací, jako jejich okolí. Tím se liší od objektů na severní hranici nebo ve vnitrozemí, které se hledají daleko snadněji. V pátrání po pozůstatcích svážnic nepomůže ani fakt, že ve svahu nad objekty je vždy jáma (opět hustě zarostlá), která sloužila pravděpodobně jako zdroj zeminy na zmíněné obsypání objektu. A tak jediným objektem, nad kterým byl nalezen možný pozůstatek svážnice, je č. 35 (typ A-160). Přímo vzhůru od objektu vede rozvrácený, zarostlý, ale zřetelný násep. Směřuje do prostoru zastávky Horní Vltavice, tedy do jednoho z možných míst vykládky stavebního materiálu.

Pro získání přehledu o situaci je místo malování plánků lepší navštívit vynikající internetové stránky o lehkém opevnění www.ropiky.net. V databázi si v rámci prvního sboru najděte stavební úsek č. 191 (Lenora) a zde již podle čísla jednotlivý objekt. U každého naleznete GPS souřadnice a odkaz na orthomapu, na které se Vám umístění objektu v terénu přímo zobrazí. Spojte si třeba objekt č. 35 s prostorem zastávky v Horní Vltavici a máte směr nalezeného náspu. Pro terénní průzkum jsou důležitou pomůckou i zde uvedená poválečná vojenská evidenční čísla. Kromě jednoho jsou napsána ve vstupech do každého objektu. Pokud některý z nich v lese naleznete a nebudete vědět, který to je, díky tomuto číslu se zorientujete.

Děkuji panu Ivo Vondrovskému za poskytnutí archivních údajů, panu Tomášovi Svobodovi z Klubu historického vojenství Brno za poskytnutí dobových fotografií, panu Janovi Lakosilovi z www.ropiky.net a panu Vladislavovi Šlégrovi ze Stifterova pošumavského železničního spolku.