Severní Čechy - Trať číslo 113 Lovosice – Most je jednou z těch, které Ústecký kraj připsal na černou listinu. To znamená, že s největší pravděpodobností na ní osobní vlaky od nového GVD již nevyjedou. Jedná se zejména o úsek Čížkovice – Obrnice, oba koncové úseky jsou společné s dalšími tratěmi, na nich tedy budou vlaky jezdit dále. Proto jsem využil jednu z posledních možností se na tuto trať podívat…

Trať, tedy již zmíněný úsek Čížkovice – Obrnice, by se letos v prosinci dožila 109 let, neboť provoz na ní byl zahájen 19.12.1898. Trať vede převážně zemědělskou krajinou v podhůří Českého středohoří. Podél kolejí se tudíž střídají pole a ovocné sady s malebnými vesnicemi a typickými špičatými kopci. Trať by mohla být východiskem pro zajímavé výlety za památkami i přírodou. Téměř v každém městečku či vsi podél trati jsou zajímavé kostely nebo zámečky, například Dlažkovice nebo Libčeves (zřícenina). V Třebenicích a také v Třebívlicích jsou i muzea, vztahují se k místní specialitě – těžbě českých granátů a také zdejší rodačce Ulrice von Levetzow, osudové lásce J. W. Goetheho. Pro zájemce spíše o přírodu by trať mohla posloužit jako východiště na několik blízkých vrcholků Českého středohoří – Košťál, Hrádek, Oblík, Raná nebo Milá.

Tolik na úvod stačí, tak teď už k samotnému šotovýletu. Vyrazil jsem v sobotu 10.11.2007 prvním ranním rychlíkem z Prahy do Lovosic na přípoj na lokálku. Kromě toho, že už v Praze začalo pršet, tak se cesta začala komplikovat již v Bubenči. Ve stanici jsme stáli zhruba půl hodiny, což ohrožovalo těsný přípoj v Lovosicích. Naštěstí vlak doprovázela naprosto profesionální průvodčí, nejenže téměř ihned informovala cestující o důvodu čekání – spadlá trolej, ale vzápětí obešla vlak znovu a ptala se, kdo jaké přípoje kde potřebuje zajistit. Takže v Lovosicích stála celá flotila motoráčků a mohlo se pokračovat na všechny strany, kdo kam potřeboval.

Já se vydal po přestupu v Čížkovicích motoráčkem do Mostu. Byl celkem obsazený, tak 25 – 30 cestujícími (z nich další tři šotouši). Vystoupil jsem hned v Třebenicích (Obr. 1). Dál jsem vyrazil pěšky s tím, že udělám nějaké fotky. Ale počasí opravdu nepřálo, déšť neustával a když se na chvilku odmlčel, tak jen pro to, aby ho vystřídal sníh. První šotoflek jsem měl v plánu u podjezdu pod silnicí za Třebenicemi, ale jako na potvoru zrovna jela osmsetdesítka s vlekem (asi na jediném spoji za celý den, jindy už jsem to neviděl) a já zrovna fotil po směru jízdy – takže sem blejsknul přívěšák na Os 26505 (Obr. 2). Dál jsem pokračoval po trati, z okýnka by tu byl celkem pěkný výhled na vzdalující se městečko (Obr. 3).

Následovala zastávka Dlažkovice (Obr. 1), kde jsem sešel z poněkud nepohodlných kolejí a dál šlapal po silnici přes ves s docela rozlehlým zámkem (Obr. 2), dnes dětský domov. Kousek na to bylo nádražíčko Podsedice (Obr. 3), tady zrovna sněžilo. Za vsí, protože silnice v tom správným směru nevedla a drncat po pražcích se mi nechtělo, jsem se vydal po víceméně souběžné polňačce a myslel jsem si, jak jsem na to vyzrál. Ale jen chvilku, poté co relativně pevný šotolinový podklad, vystřídaly rozježděné koleje a dál už jen kaluže a bláto, jsem rychle změnil názor. A to podotýkám, že k tomu všemu ještě stále pršelo – voda přede mnou, voda za mnou, voda pode mnou i nade mnou… Zkrátka všude! Takže když jsem po asi kilometru uviděl nablízku trať, řekl jsem si, že asi 300 – 400 metrů po obilném strništi bude pohoda. No nebyla… Asi čtvrt hodiny jsem se pak zbavoval dvoukilových nánosů bahna na botách. Pak už jsem, a jak rád, pokračoval dál po trati. V tomto úseku byly ocelové pražce, po kterých se šlo perfektně, jsou rovné, nekloužou a nevyčnívají ze štěrkového lože.

U obce Solany je hned vedle trati hřbitov, což, ve spojitosti s opravdu pošmourným počasím, jakoby předznamenávalo nešťastný osud této lokálky (Obr. 1). Následovala stanička Třebívlice (Obr. 2), kde je stále otevřená osobní pokladna, poslední v mezilehlé stanici na tomto úseku, důkaz je na obrázku 3. Ve vytopené čekárničce jsem stihnul dát akorát jeden rohlík k svačině, a pak už jsem musel pádit dál po kolejích na další flek.

Tím byl most přes silnici asi kilometr za stanicí směrem na Semeč. Výsledkem je 810 044 na Os 26506 (Obr. 1). Další vlak měl jet asi za půl hoďky, takže jsem musel sebou hodit, abych ho fotil na jiném místě. Za tímto účelem jsem musel projít zářezem, ve kterém bylo napadáno spousta listí a dřevěné, mechem porostlé, mokré a tudíž klouzavé pražce, takže žádná pohoda jako na ocelových… Nakonec jsem vlak stihl kousek za zastávkou Semeč na přejezdu se siluetou jednoho ze špičatých vršků, což mohl být pěkný obrázek. Ale vylezl z toho spíš takový „žánrový obrázek“, který ale přesně vystihoval dnešní den (Obr. 2).

Následovala zastávka Semeč, která spíš připomínala skládku nebo doupě bezdomovců (Obr. 1). Vzhledem k tomu, že chůze po trati jsem už měl přece jen dost a zrovna v tomto úseku kolem zastávky Semeč to vypadlo jak překážková dráha (Obr. 2) a pohybovat se tu dalo jen přískokem pomalu vpřed, byl jsem rád, že v další vesnici jsem seběhl po cestě na silnici. A tak jsem ze Židovic (zastávku mají pojmenovánu po vzdálenější obci – Hnojnice) už celkem rychle došel do cíle mé cesty – do Libčevsi (Obr. 3).

Tady jsem už jen očekával šotovrchol dne – křižování. Účastnily se ho 810 044 na Os 26511 a 810 149 na Os 26508 (Obr. 1 a 2). A taky banda šotoušů, která vyskákala z motoráčku do Lovosic. Ti se rozprchli po celém nádražíčku a šotili a šotili… Čímž mě trošku štvali, protože já tam byl první… a navíc pěšky…

No a já jsem naskočil do motoráčku do Mostu a už mě jen čekala bezproblémová cesta domů. A co říct na závěr? Snad jen to, že asi jediné dva okamžiky, kdy jsem nemokl (a byl venku), byly, když jsem šel ráno na tramvaj a večír se vracel z tramvaje domů… Cestou mě napadla i myšlenka, že by snad bylo i lepší, kdyby to v těch Lovosicích ujelo, já vrátil jízdenku a zadarmo se svez nazpět…

Foto: PetrKolo

Zdroje informací: Hudcův Atlas drah ČR 2004 - 05, mapa KČT 10 České středohoří západ, vlastní výlet po vlastních nohou