Rakousko, 30.4. – 5.5. 2008 Ač se může zdát, že někteří z nás galeristů snad v Rakousku i bydlí, není tomu tak. Poslední vícedenní výprava, uskutečněná během prvního prodlouženého májového víkendu přinesla mnoho zajímavých zážitků, kdy se nám s Tomem podařilo objevit další krásná místa na rakouské Semmeringbahn a Pyhrnbahn, z nichž jste již některé z nich mohli vidět v galerii. Ač si někteří myslí, že se v Rakousku fotí samo, rád bych Vám v následujícím příběhu ukázal, že tomu tak skutečně není a smůla se nám může lepit na paty stejně jako v tuzemsku.

Pěkně smolná sobota

Nemám rád brzká víkendová probouzení, a proto jsem s nelibostí nesl budíček v 7:30. No jo, ale tak krásné počasí, jaké bylo za okny, to by byla škoda promarnit. Den jsme zahájili bohatou snídaní v hotelu, zabalil jsem si svůj batůžek a v příjemné záři ranního svitu slunce si to již štrádujeme na konec městečka Windischgarsten. V duchu si říkám, že dnes se bude hodně dařit… Krásné místo u místní stanice červeného kříže, kde je vidět louka, stromy, v pozadí zasněžené kopce. Scházelo 20 minut, aby jel na mušku Regional EXpress s libozvučným jménem Pfisterer Sicherheitsfenster (Pfistrovy bezpečnostní okna), vlak měl však zpoždění 10 minut a násvit na něj nečekal. Mírně rozezlen jsem sbalil foťák a po nočním deštíku mokrou loukou spěchám za Tomem, když tu mi nečekaně do zad supí čouda DR 52 a s hodně dlouhou soupravou. Tentokrát již s násvitem, ale nemám jak fotografii kompozičně vyfotit. A kdybych tušil, že jako postrk má historickou elektrickou lokomotivu, zůstal bych tu minutu na původním místě a měl ji. No nic, do třetice to musí vyjít.

Dostáváme se až za vesničku Rossleithen, kde nás v oblouku za zastávkou překvapí nenasvícená RoLa, a klejeme opět, a teď oba dva. Za obloukem nalézáme parádní rovinku. Tady by se hodil nějaký dlouhý náklad, říkáme si svorně. Ale „ten nahoře“ nám opět dopřál jen krátký nenasvícený REX s CityShuttle. Nevzdáváme se, a jdeme dál. Za malým lesíkem je oblouk a za ním krásné místo na louce plné zářících kvetoucích pampelišek. Násvit nám celou cestu zvedá náladu, ale na další REX opět na minutku zmizel. Začínáme nevěřícně kroutit hlavou. Stezka nás vede do kopce, do lesa, od trati, a tak jen průsekem zahlédneme náklad s dvojicí taurů v násvitu. Mávneme nad tím rukou a přidáme do kroku, ať už jsme v tom Pieslingu, kde se nachází křižovací stanice.

Ano, Piesling je hezké místo. A přímo kolem výhybny jsou opět louky plné pampelišek. Tak se mi tam líbilo, že jsem nedal na Tomovo naléhání, který tvrdil, že lepší místo je kousek za zhlavím, že je tam "to nejlepší, co v Eisenbahn Kurieru doporučovali". Tak si těch 15 minut na EC 101 Jóže Plečnik počkáme u stanice, když tu najednou přijede z opačné strany náklad, který hodlá celou horskou scenérii zakrýt a stát nám ve výhledu. (Nebudu říkat, že mě za to Tom probodával očima po celý zbytek víkendu) Po tomto nezdaru se nechám přemluvit na průzkum jím zmiňovaného místa za zhlavím, kde marně čekáme na dva REXy, které nakonec vůbec nejedou. Vyhnala nás až blížící se bouřka, takže další náklad si fotím ve výhybně a ukrutném slejváku.

Vracíme se zpět a já zakotvím na louce s pampeliškami, že si počkám na opačného Plečnika a "třeba mi pojede i nějaký náklad". Ano, jel, ale do zad. Proto jsem mu nevěnoval pozornost do chvíle, než jsem vedle mne zahlédl postrk! Rychle vytahuju fotoaparát a už držím spoušť na sekvenci. Bohužel, ten třetí, správně dojetý a snímek se na kartě nenachází. Nechápu, nadávám si a šteluju si radši nastavení na Plečnika. Ten se již blíží, ale násvit je „pro změnu“ už minutu pryč. Tak kolem mne projede nenasvícený 1216.226 Tschechien a já jsem naštvaný, že tenhle stroj snad nebudu mít pořádně vyfocený na trati nikdy! Po tomto nezdaru dobíhám Toma, který se utábořil u rovinky za lesem, přímo uprostřed mraveniště… dva náklady, jedno IC a jeden REX, násvit se ani jednou nekonal a to jinak celý den svítí slunce, až jsme málem spálení. To je chvíle, kdy je lepší sbalit věci a jít domů na večeři. Naštěstí nás servírka v místní pizzerii překvapí plynulou češtinou a českým občanstvím, takže se zejména mně ulevilo, že nebudu muset německy psaný lístek louskat.

Po Semmeringu s průvodcem, a v dešti

Ale když jsem začal od prostředka, měl bych povyprávět, jak to bylo na začátku. Zatímco já byl ve středu ještě v práci, Tom a Martin Válek už objevovali krásy Semmeringu a hledali všemožné panoramatické i "letecké" pohledy. Martin je opravdový místní znalec a byl i dobrým průvodcem, což jsem poznal hned další den. V tu středu večer jsem si sbalil věci, z koleje na Hostivaři odjel na Hlavní nádraží CityFrogem a už si šel najít své místo ve vídeňském lůžku. Naštěstí tentokrát již nejeli nešikovní asijští turisté, co si pletou tlačítko pro přivolání průvodce se záchrannou brzdou, tak jsme odjeli včas a bez brzdné zkoušky! Ranní pohled z kupé WLABmz prozrazoval slunečný den nad Vídní, ale když jsem o několik minut později s IC Corvinus svištěl na jih do Wiener Neustadt, nad Semmeringem jsem věštil hutné dešťové mraky. A byly tam! Mou celodenní procházku zahajuji výstupem v zastávce Küb, kde jsem měl v plánu vyfotit si jednu raritku - výletní vlak složený ze slovenských vozů, EZ Wiener Alpen. Překvapilo mě však málo prostoru v okolí, zatažená obloha a dva rakouští šotouši v extázi, protože v patách mého osobáku supěla do kopce nějaká pára. Tihle dva odfotili čoudu v protinásvitu a zmizeli autem asi na další místo. Já jen nevěřícně kroutil hlavou, stejně jakou chvíli předtím na jiného fandu, který si na natáčení vypůjčil hasičské auto s plošinou!

Semmering není o focení v zastávkách, což jsem tak nějak poznal. Proto jsem zavrhl variantu čekat na další osobní vlak a vydal se pěšky stezkou, která zhruba kopírovala profil trati. Zavedla mne až k Pettenbachtunelu (185 m), kde jsem si počkal na EC 151 Emona, vlak, který má v oběhu i český taurus, pokud se má pak vyskytnout na Plečniku. Čech ten den nejel, ale Emonu jsem si i tak vyfotil. Následoval sprint temným tunelem a přes Höllgraben-viadukt. Stihl jsem to včas, abych mohl vyfotit přijíždějící luxusní slovenskou výletní soupravu (2x Bgee, ARpeer, 2x Beer). Je jen škoda, že jel taurus a ne rakouská gorila, která by se k té soupravě hodila víc. Do další stanice Eichberg to nějaký ten kilometr ještě byl, tak jsem si prošel další zajímavá místa, ale místo slunce pomalu začínalo i kapat. V tu dobu jsem se snažil zkontaktovat s Tomem, kdepak je dnes najdu. Ani jsem si nevšiml, že odpověď na mou otázku přišla ve chvíli, kdy jsem ji odeslal – byli za Breitensteinem a kochali se pohledem ze skály nad viaduktem Kalte-Rinne.

Dle popisu cesty jsem je lehce našel, ale výšlap s batohem na zádech do strmého svahu mi dal zabrat. Výhled z výšin však za to stál. S Martinem a Tomem jsme se vzájemně pochlubili dosavadními úlovky, řeč přišla i na nedávno konanou Taurus LokParade ve Vídni. V té chvíli jsem začal hloubat nad tím, kdy že to jezdí to pětičetné elvéčko přes Semmering. Tom mi oponoval, že jen v neděli, ale v tu chvíli nám na most přiburácel konvoj 13 lokomotiv a odpovědí byl jen zběsilý cvakot uzávěrek. Martin byl z nás nejlepší, má všechna jejich čísla. I takový výhled omrzí, tak jsme následovali průvodce zpět do Breitensteinu, sjeli do zastávky Klamm-Schottwien, že tam určitě někde bude krásný výhled na jiný viadukt. Výhledy jsme našli dva, ale nás si našel ukrutný lijavec. Chvíli jsme se před ním schovávali v lese (jak vidíte na titulním snímku), ale nakonec začal být silnější hlad, tak jsme ukončili produkci a jeli na Semmering do hotelu.

Sluncem zalitý pátek, i když ne celý

Večer kluci losovali, kdo mne ráno bude budit - což bývá dost problém. Vyhrál asi Martin a já se probudím leknutím, proč nade mnou v 5:30 stojí! Snídani jsme vyměnili za sprint na nádraží. Opět spěcháme ke Kalte Rinne. Zatímco mlha nad Semmeringem se ještě drží, na viadukt už směřují první ranní paprsky. Co nás sem vyhnalo? Hned dvojice vlaků EuroNight z Itálie. Minimálně ten pravidelný by mohl mít fotogenickou soupravu. Měl, ale ve stínu, který na chvíli údolí zalil. Máme ještě nějakou chvilku, tak si počkáme na EC do Vídně. Jaké to překvapení, že jede EM-Poland! (někdy si říkám, že nesledovat Taurus-lokátor je větší zábava). S krásným úlovkem opouštíme Martina a vracíme se do stanice. V plánu je přesun na jižní tah, někam mezi Leoben a Selzthal. Emona je natřískaná, tak si jdeme prohlédnout prototypový slovinský jídelní vůz WReelmt.000, v Brucku marně hledám nádražní samoobsluhu pro doplnění proviantu. O chvíli později už ale svištíme v Talentu po 250ce. Tom doporučil vystoupit až ve Wald am Schoberpass, kde už jednou fotil jak Jóže Plečnika, tak i IC se soupravami 4010 "Transalpin".

Úsek kousek za touto zastávku mohu jen doporučit. Nakonec jsme tu zůstali až do pozdního odpoledne. Několikero oblouků, louky a svahy, na kterých se rozprostírají lesy, nabídly rozličné pohledy. Navíc, jak si můžete na fotografiích prohlédnout, své si přidalo i počasí. Základní otázka, jestli bude vlak nasvícený, byla někdy zodpovězena kladně jen z poloviny a velkým otazníkem bylo, která část ve stínu bude. Příjemným překvapením byl taurus EM-Tschechische Republik, u kterého jsme si den předtím špatně spočítali oběh a mysleli, že přijede z opačné strany. Pro fandy souprav řady 4010 byl trochu smutný pohled na náhradní soupravu vozů Aimz/Bimz/Dsmz, která je nedávno začala nahrazovat.

Ale nebylo by fotoakce, kdybych nezmínil další ze seriálu patálií "Jak nám unikl taurus Mozart". Z Waldu jsme se svezli do Selzthalu, městu ne nepodobnému České Třebové, tzn. obrovské nádraží, které zabírá více místa, než celá městská zástavba. To navíc má takovou ponurou mrtvou atmosféru, až si člověk myslí, že zde nikdo živý není. Jak čekáme na InterCity do Windischgarstenu, kde jsme měli ubytování na zbytek akce, přijede z toho směru REX a na něm Tom větří "nějaký divný taurus". Chvilku jsme se hádali, co to je, ale mé rezolutní "ten zpropadený švabach na jeho kastli už poznám!" se s příjezdem soupravy k nástupišti vyplnilo. Opět se nám hlavou honí plány, kde ho vyfotíme. Z běhu z nádraží ve Windischgarsten na zhlaví, kde je celkem fotogenické místo, ale nakonec nic nebylo. Zatáhlo se. Jako na potvoru začalo pršet a najednou vyšlo po jeho průjezdu slunce. Kdybychom šli na opačnou stranu, měli bychom jej ve zlatavém večerním světle, ale o tom si do další akce můžeme nechat jen zdát.

Výjimečné nedělní ráno

O velmi nevydařené sobotě jsem mluvil v úvodu. Když jsem pak po tomto neúspěšném dni usínal, ptal jsem se sám sebe, jaká asi bude neděle… vstáváme opět po sedmé, tentokrát se u snídaně neloudám, věci mám už sbalené a oba vyrážíme na vybraná místa - Tom k rovince za Rossleithen a já pod strom za stanici Červeného kříže. Stejně jako den předtím svítí slunce, ale dnes kupodivu neškádlí. V kompozici se stromem si fotím REX i IC600 s jednotkou řady 4010, bez stromu i jarně svěží dvojičku s nákladem jedoucím odněkud z Německa. Pak mám však spočítané, že REX od Linze stihnu už u Rossleithenu, tak přidám do kroku a s kufrem jsem tam za cca. 15 minut. RoLu, stejně jako v sobotu, fotím přímo v oblouku u skály za Rossleithenem, kde se jinak schází místní horolezci a i s omladinou a trénují lezení. Za rohem již postává Tom. S úsměvem mi vypráví, jak tu narazil na dvojici šotoušů na štaflích, co hned po průjezdu nákladu sbalili vercajk a zmizeli autem někam do pryč a pak se po nich sháněl nějaký rozezlený místní zemědělec, kterému evidentně vjeli na pozemek. Naše povídání vyruší až ucelenka s dvojičkou taurů, z nichž je bohužel až ten druhý EM-Russland! Nevadí, toho ještě nemám.

Svezli jsme se zpět do Windischgarstenu a vydali se opět na zhlaví číhat na Plečnika z Prahy. Jako na potvoru se ranní skvostný a bezproblémový slunečný násvit odporoučel asi do hostince na oběd, takže máme smůlu. Vyrážíme za kopec kolem golfového hřiště pod rychlostní silnicí až na další krásnou pampelišek plnou louku. Strategicky vyčkáváme na REX od Selzthalu, ale zpoždění měli oba. On i násvit. Jelikož se mi krátí čas v tomto krásném kraji, začíná mě to opět štvát. Tomáš mi nabízí varianty rozdělit se, aneb risknout, jestli stihnu včas dojít do Spithal am Pyhrn a chytnout přípoj na Plečnika. V opačném případě mě čeká cesta domů ve třech spěšných vlacích, z nichž Sp Lužnice rozhodně není spoj, kterých bych vyhledával.

Riskuji tak s vidinou několika dalších zajímavých záběrů, ale když je nakonec 90 minut na projití trasy až dost, tak nic nejede vyjma jednoho REXu, který nás překvapil svou velmi tichou jízdou. Do protisměru jede speciální transport s trafostanicí. A hned dva náklady se křižují s mým spojem v Spital am Pyhrn. No není to pech? Loučím se s Tomem a pak už se jen kochám pohledem na celou trasu nádherné Pyhrnbahn. V Kirchdorf a.d. Krems si počkám na Plečnika, který veze davy studentů do Lince na internáty. Sedám si do jednoho z mála prázdnějších kupé k nějakým dívčinám. Ty na mě (ne)nápadně pokukují, jenže tenhle hladový pohled nesnáším, tak raději utíkám do jídelního vozu na pořádnou večeři a pak zbytek cesty trávím v Ampzu poslechem iTunes a prohlížením fotek. Říkám si jediné – i mimo Tyrolské Alpy to stojí za to! A vymýšlím, kam se podíváme příště…

Foto: Josef Petrák, Tomáš Kubovec a Martin Válek