Ostrava - Do konce roku 2006 zbývalo asi 80 hodin, když dva severomoravští šotouši došli k názoru, že by bylo vhodné uzavřít rok 2006 nějakou svéráznější šotoakcí. Martin Grill alias Eightyfour zvolil úsek a datum, já alias Adam jsem vymyslel program a v průběhu odpoledne 28. prosince ještě zlákal do této akce našeho společného známého z Prajzké Tomáše Duhaně alias Duhyho. Slovo dalo slovo a sraz byl naplánován na 29.12.2006 v 9:00 na nádraží ve Studénce. Tam začíná jedna z místních lokálek, kterou jsme se vzhledem k její délce (nebo spíš krátkosti) rozhodli projít celou. V seznamu tratí ji najdete pod číslem 279, jež označuje přibližně 7 km kolejí ze Studénky do Bílovce.

Předpověď počasí v předvečer akce zněla zajímavě a rozhodně ne zcela jasně. Na noc slibovaly rosničky sněžení, od rána postupné trhání oblačnosti až do polojasna. Proto byl naplánován i storno signál. V osm ráno při pohledu z oken viděl každý z nás pouze souvislou vrstvu oblačnosti a někde ještě doznívalo noční sněžení, které přineslo jakous takous vrstvičku sněhu. Storno signál proto nikdo z nás nepoužil, neboť sníh zajišťoval alespoň jistou dávku světla a nemuselo tak jít o zcela marnou akci. V 8:45 jsem naskočil na Svinově do Os 3306, který je v současném GVD pravděpodobně osobním vlakem s nejdelší trasou (223 km Český Těšín - Břeclav) a v němž už si válel kýty Duhy. O pár minut později jsme vystoupili ve Studénce, kde už na nás čekal náš nosič zavazadel a duchovní otec této akce - Eightyfour, jehož chvíli předtím ve Studénce vyplivnul šukafon jedoucí z Veřovic. Roli nosiče zavazadel ovšem hrál pouze do momentu, kdy jsme mu oba podali batohy. V tu chvíli jej elán přešel a pronesl první z mnoha ostravských citoslovcí. Hezky způsobně jsme podchodem podlezli kolejiště stanice Studénka a vynořili se na bíloveckém nástupišti, kde už na nás čekala naše dnešní oběť v podobě 810.070-3.

Před nástupem jsem ještě pronesl ke svatému Petrovi žádost o urychlené protrhání oblačnosti, nicméně odpovědí mi bylo ticho, které mělo výpovědní hodnotu rovnu slovnímu spojení "kašlu na vás". V sólo šukafonu jsme doladili poslední detaily plánu. Rozhodli jsme se dojet do Bílovce a odtud projít celou trať směrem do Studénky. Eightyfour prokázal mimořádnou připravenost, vytáhl NJŘ a ohromil nás zprávou o tom, že i zde jezdí náklad a to dokonce v dobu, kdy se budeme vyskytovat u trati, což znělo zajímavě. Manipulák měl jezdit pravidelně v pracovní dny a to dávalo šanci na pěkný úlovek. Duhy se debaty příliš neúčastnil a zálibně si prohlížel Eightyfourův Atlas lokomotiv 2007 a vánoční přírůstek do své šotovýbavy - nový objektiv Sigma. Netrvalo dlouho a byli jsme na konečné. Pozorování z vlaku ukázalo, že nejzajímavější asi bude koncový úsek kolem Velkých Albrechtic a Bílovce, který sliboval atraktivní pozadí, tím spíše když souvislá vrstva oblačnosti nabízela možnost focení v obou směrech. Zapnuli jsme bundy, nasadili rukavice a čepice a vyrazili zpět směr Studénka. Kousek za zhlavím se objevilo první zajímavé místečko. Na jednu stranu od trati svah směrem nahoru, na druhou stranu panorama Bílovce a Velkých Albrechtic s dominantní budovou gymnázia a kostelem. Nebylo třeba dalších slov, opustili jsme těleso trati a hurá do svahu. Po nalezení optimálního místečka jsme vytáhli své fotoaparátky a očekávali manipulák ze Studénky, jehož čas měl přijít v právě probíhající mezeře v hodinovém taktu. Duhy s Eightyfourem rozbalil své Nikony a začali montovat objektivy a štelovat nastavení. Já jsem vytáhl svou "stříbrnou krabičku" a začal přemýšlet, že bych místo manuálního režimu, kde beztak nejde skoro nic manuálně nastavit, vyzkoušel poprvé "speciální režim" sníh. Po několika testovacích fotografiích (neboť manuál ke stříbrné krabičce mi o tom režimu neprozradil nic zajímavého) jsem došel k názoru, že lehká nadexpozice v manuálním režimu udělá zhruba to samé co speciální režim a tak jsem se uklidnil, strčil krabičku do kapsy a koukal se jinam, abych si nepřipadal jako chudý příbuzný. Otázky na to, kde mám fotoaparát, jsem raději neslyšel.

Minuty ubíhaly, nosy mrzly a manipulák nikde. Vysvětlení mě napadlo zanedlouho. Že by bílovečtí zákazníci ČD Cargo mezi svátky zastavili výrobu a nebylo tak co vozit? Odpověď se asi nikdy nedozvíme, nicméně nám nezbylo než se otočit a pomalu chystat záběr šukafonu, který se už chystal na svou cestu zpátky do Studénky. Třikrát cvakla spoušť (já vím, že cvakla vícekrát, to jenom moje krabičková deformace způsobuje, že mám v hlavě rovnici 1 vlak + 1 fotoaparát = 1 cvaknutí) a my se kochali prvním výsledkem (Foto 1). Kolegové se podívali na své fotky, já jsem se poté podíval na tu svou a přemýšlel, proč to ve srovnání s těmi jejich vypadá jako bych fotil přes tmavé sklíčko. No ne že bych to nečekal, ale fakt se mi to nelíbilo. Sbalili jsme fidlátka a pokračovali dále. Ve zdraví jsme překonali terénní překážku a o pár desítek metrů dál jsme objevili další pěkný flíček v oblouku, tentokrát v opačném směru. Poněvadž do příjezdu šukafonku zbývalo ještě pár desítek minut, rozhodli jsme se trochu ušlápnout porost u trati a po dobře dovedené práci přišel čas na jídlo. Eightyfour už nám dříve oznámil, že si prozíravě nevzal na celodenní akci žádnou svačinu (inteligent se nezapře) a tak mu nezbývalo než stát a fotit, jak se krmíme. Po dobré svačince se nám jej přeci jen zželelo a jeho fotografické umění jsem proto odměnil rohlíkem a sýrem. Chvíli poté se ozvalo v dáli zatroubení, což byl signál pro přípravu na druhý snímek. Zacvakaly dvě sekvence a k tomu jedno krabičkové cvaknutí, druhá strana odpověděla bliknutím čelního světla (Foto 2). Fíra už asi pochopil, že dnešní šichtu bude mít společnost a že ty tři blázny uvidí ještě několikrát. Obrat v Bílovci je krátký, takže jsme rychle provedli přesun na druhou stranu oblouku a nachystali si objektivy opačným směrem. Za chvíli se objevil náš dnešní objekt znova a Eightyfour zkusil malý pokus. Na mávnutí rukou fíra reaguje nad očekávání skvěle a rozsvěcuje čelní světlo včas, takže třetí záběr máme i se světýlkem na čele (Foto 3). Zdravíme zvednutým palcem a připisujeme si třetí záběr.

Na nějaké trhání oblačnosti nám svatý Petr zvysoka kašle a my se tak pomalu smiřujeme s tím, že šedá deka nás bude doprovázet až do Studénky. Pokračujeme tedy v naší předsilvestrovské procházce a procházíme zastávkou Velké Albrechtice. Za ní nás už očekávají rozlehlá pole a pod našimi nohami ubíhají stovky pražců. Nudné okolí dává prostor k debatám o všem možném, na přetřes přichází hlavně ŽelPage a někteří její svérázní uživatelé. Zajímavý flek je bohužel v nedohlednu. Rychle se ale blíží další průjezd pomsty ze Studénky a z nouze tak vybíráme flek v místě budoucího křížení tratě s budovanou dálnicí D47, kde je kromě lánu pole alespoň relativně fotogenický strom a pískáček (Foto 4). Fotka je spíše podprůměrná, po ní schováváme více či méně sofistikované Fotiho přístroje a pokračujeme dále. Po několika dalších stovkách pražců objevujeme něco, co by stálo za cvaknutí. Pěkný zářez, na jehož konci je přejezd a před tratí klasické zábrany proti sněhu. Flek jako dělaný na něco delšího, ale poněvadž nic takového není k dispozici, chystáme si objektivy na náš dnešní šukafon. Z recese zkoušíme pootočit stopku na sloupu u přejezdu tak, aby byla vidět i na fotce, nicméně drží kvalitně. Fotka je tedy nakonec bez ní, ale i tak je to pěkný kus (Foto 5). Více by se tam hodil ten manipulák, ale bohužel není. Navíc později zjišťujeme, že v době toho nákladu je tam bez oblačnosti špatné slunko.

Studénka už je na dohled a naše mise se tak pomalu chýlí ke konci. Kousek před zastávkou Studénka město vybíráme předposlední flek. V popředí jakási zelenina přikrytá sněhem, v pozadí paneláky. Zajímavý kontrast nám o pár minut později doplňuje zcela neočekávaně opět 810.070-3, ozývá se obligátní cvakání a pokračujeme v túře (Foto 6). Vcházíme do Studénky, mezi rodinnými domky objevujeme u trati zajímavé dřevěné objekty. Jejich smysl mi sice trošku uniká, nicméně je vyhodnocuji jako vhodné udělátko pro focení z trochu větší výšky než je vzdálenost mé hlavy od země. Z nich dnes naposledy lovím šukafon, zatímco mí dva kolegové se baví fotografováním mě (Foto 7 - nestálo za nic, nehledejte, není). Poslední tradičně tmavý snímek je hotový a my se vydáváme táhlým obloukem do stanice Studénka. Tam na nás fíra trochu nedůvěřivě kouká, nicméně mám pocit, že to není ten, který s námi ráno začínal. Podchodem přecházíme na 1. nástupiště, kde už čeká osobák do Veřovic, z čehož má Eightyfour neskrývanou radost (blbí mají štěstí). Z kabiny strojvedoucího vykukuje fíra ne nepodobný loupežníkům z Mrazíka, jemuž bych já svůj život nesvěřil. Eightyfour však do osobáku složeného z 810.456-4 a jedné krabičky v blažené nevědomosti nasedá a opouští nás. Kalhoty nasáklé přibližně do výšky kolen nejsou příliš košer a i v botách je po pětihodinovém šmatlání ve sněhu cítit vlhko, nicméně to zřejmě ČD nezajímá a tak mě s Duhym čeká ještě přibližně čtyřicetiminutové čekání na tornádo do Ostravy. Čekání nám zpestřuje průjezd TISu jedoucího asi s osmiminutovým předstihem oproti jízdnímu řádu a pár minut poté Studénkou prosupí zajímavá sestava 140+2*742+náklad, zřejmě od ODOSu, na což oba docela koukáme. Ve 14:37 se vynořuje na jižním zhlaví tornádo 019+020 a my se taky vydáváme na cestu domů. Doma později zjišťuji, že fotky z mé krabičky jsou po určité počítačové úpravě rovněž relativně použitelné, což mě velmi mile překvapuje. I přesto tak pomalu plánuji, kdy se na trať vydáme ještě jednou, zkusíme si chytit i manipulák a udělat tam nějaké fotky, kterým slunce dodá veselejší náladu než páteční pošmourno.

Kdo je kdo: červená čepice - Duhy, kšiltovka a kapuce - Adam, mrznoucí uši - Eightyfour.