Hon na lišku - Zúčastnil jsem se jedné šotoakce, na které se zažilo trochu srandy, a tak bych se s vámi chtěl o něco podělit. Mezi všemi těmi zprávami o nehodách na přejezdech by to mohlo být zajímavé odlehčení.

Hon na lišku je anglická zábava, kdy skupina jezdců na koních spolu se psy honí skutečnou lišku, vypuštěnou do krajiny. My jsme nejezdili na koních, i když jsme se často jako koně řezali, psy jsme sebou taky neměli, ale zato jsme byli zmrzlí jak psí trus, a jediná podobnost je v lišce, čili 111 010.

Celé to začlo tak, že se dostalo echo o přetahu konvoje z Kralup n.V. do Kolína úvratí přes Všetaty dne 22. ledna. Slovo dalo slovo a šotobanda ve složení pilot-šolich, navigátor-nemehlo a dva kaštani vzádu vyrazili o půl osmé z Matičky Stověžaté směr Úžice. Po dotazu u výpravčího a odpovědi „Víme o tom, ještě nic nejelo,“ nejagilnější kaštan zavolal strojmistrovi do Kralup, kde se tou dobou stále řešila netěsnost na brzdové soustavě. Vyrazili jsme tam, vyhledali depo, našli konvoj, zjistili, že to pojede ve složení: vlaková 749 162, v konvoji Gbgs, 751 221, 751 363, 751 371, 751 054, 721 104, 751 068, 751 065, 751 050, Res a do Všetat se ještě vzadu poveze řada 111, která tam převezme velení a odveze konvoj v opačném pořadí do Kolína. Počkali jsme, než se skutečně potvrdí lokomotiva 111 010 a vyrazili na první fotoflek. Byl vybrán přejezd u Chvatěrub, kde se dle plánu mělo zanechat auto a jít kus po trati.

U přejezdu byl typicky cikánský (bývalý drážní) domek a nechat auto u něj, vlastně za ním, a vydat se někam dál v nás všech zanechalo pocitu klidu a uspokojení, neboť jsme uzavírali sázky, kolik že oken a kol na vraku najdeme, až se vrátíme. Nicméně flek se našel, zima tam byla jak v ruským filmu a fotomísto odpovídalo tamnímu okolí. To znamená že stálo za starou bačkoru - industriální pozadí a nudné popředí. Necelou půl hodinu jsme tam mrzli jak lejna u cesty, přičemž jsme se u trati doslova kopali do zadku – ve čtyřech se vše dělá lépe než v jednom - a tak se využilo volné chvíle k pořízení fotek ksichtů šotoušů. Někteří jedinci se snažili ukrýt v ďolíku trati s tím, že v závětří tolik nepocítí studený vítr, ten byl ale všudypřítomný a tak krčení se u koleje bylo jen vděčným tématem na foto. Ale nakonec jsme se dočkali. Ovšem dle předpokladu (za celou tu půlhodinu tam neprojelo snad ani auto) se u přejezdu sešly dva kamiony a jeden z nich velice pěkně zakryl výhled na konec soupravy. Foto pod dekou a s bídným okolím se povedlo jak nejlíp mohlo a šup do auta na další flek.

Cestou jsme křižovali trať v obci Úžice, kde ve stanici konvoj čekal a přejezd vybavený světly cinkal. Ovšem v takovýchto případech jdou pravidla stranou a věda, že konvoj stojí, porušili jsme dopravní předpisy a pokračovali dále. Tím dále byl přejezd za Netřebou, kde jsme svižně vyskákali z auta skoro přímo pod kola projíždějícího Trabantu a doběhli na pole, ze kterého jsme pořídili první alespoň trochu nasvícený záběr. Rychlý běh do auta a rychlé rozhodnutí o dalším fleku na dalším přejezdu.

Uspokojení z první lepší fotky jsme zúročili v pobízení pilota, který se s tou herkou (Felicia 1,3) flákal rozbořenejma trojkama 120 mimo, 100 v obci a na slova „Dělej, táhneš se jak smrad“ reagoval pouze „*** *** (cenzurováno), jak můžu jet rychlejc, když vezu ty vaše vypasený zadky.“ Zjevně se jednalo mj. o narážku na navigátora, který se ve volných chvílich cpal jak nezavřenej už od Kralup. Před námi se rýsoval další flek. „Tady pak zahnem na Nera a támhle je ten přejezd,“ byla slova navigátora, který se celou dobu snažil předstírat, že umí číst v mapě.

Dalším flekem byly vlastně pozůstatky manipulačního prostoru u zastávky Chlumín, na který jsme dobíhali v poslední minutě. Tou dobou se už ozývaly první narážky, že kočí z nás asi taky musí mít šou, když si to jede svých klidných třicet a každou chvíli vidí u trati čtyři šotouše, jak se snaží zmrzlými prsty mačkat spouště svých aparátů.

Po opětovném nasednutí do gumokolu prokázal navigátor své schopnosti, když po předchozí vlastní myšlence o zahnutí na Nera nakázal kupředu a štěstím bylo, že se hned za přejezdem bylo kde otočit. U tohoto přejezdu projevil pilot svou duchapřítomnost, a zatímco před necelou půlhodinou projel blikající přejezd s klidnou duší, teď, i když jsme všichni věděli, že vlak právě projel, zastavil na přejezdu zabezpečeném výstražnými křiži a cedulí STOP se slovy, že tak zní vyhláška.

Další zastaveníčko bylo až ve Všetatech, kde se moc fotit nedalo, a tak se akčně rozhodlo o rychlém přesunu na další přejezd, tentorkát hned za Všetaty. Obligátní foto, obligátní nasednutí, obligátní „No tak jedem, se s tím ***** jak ponocnej“. Obligátní šoférova narážka na sádelnatost pozadí ostatních pasažérů vozidla. Na tuto ovšem navigátor již nereagoval, neb věděl, že při jídle se nemluví.

Poté se rozhodlo, že dalším místem bude přejezd za stanící Dřísy. Cestou navigátor opět zaperlil, když zvolal „Támhle je ten přejezd“ a všichni vytřeštili oči na umzlou polnici, na kterou nechtěl vjet ani šofér, a to se celou dobu vyžíval v otáční přes ručku na ledovkách. Naštěstí byl na dohled další přejezd, kde se dalo velmi pěkně fotit, sic je trať i silnice na vyvýšeném kuželu a pod vlakem se naskytl klasický šotografický ďolík. Náladu nám tentokrát okořenili (asi) mistní občané, kteří si zjevně udělali malý víkendový výlet. Ve svém gumokolu se přišinuli k přejedu, u kterého viděli stepovat nám známou čtveřici jelimanů, a po průjezdu vlaku jen nechápavě hleděli na jejich blažené výrazy ve tvářích. Šotografové zase hleděli na jejich výrazy, ze kterých bylo jasně zřetelné, že nemají vůbec přehled o tom co se děje kolem, neboť čuměli doslova jak bagr do tvrdý hlíny.

Náhledem do mapy se zjistilo, že příštích 10 km a 4 přejezdy jsou víceméně v lese, načež se navigační iniciativy ujal sám pilot se slovy „Jedem k Lysý, tam to znám“. Jeli jsme k Lysý, on to tam znal. Tolikrát opakovaná rutina nám už šla jak karty, výskok z auta, přesun k trati, šotka a pokračujem dále.

S vědomím, že dál se dá až před Nymburkem a že stovkou po silnici víceméně souběžně s tratí, po které si to konvoj hasí třicítkou, tam budem s rezervou, jsme velmi volným tempem vyrazili. Po hlemýždí jízdě od Lysé nad Labem k Nymburku jsme dorazili na další šotoflek nedaleko zastávky "v polích" zvané Kamenné Zboží, kde jsme zakotvili. Vzhledem k tomu, že jsme měli i po relativně pomalé jízdě poměrně nadjeto a řidič pro nedostatek času žaludek prázdný jako špajz po svatbě (celou dobu kroutil volantem, zatímco mu vedle sedící navigátor dělal chutě a mastil mu přitom automapu), rozhodlo se o hromadném vybalení chálky, která byla do příjezdu konvoje prokládána vlaky jedoucími po této vcelku frekventované trati. Nejlepší svačinku měl ovšem pan řidič, jenž se vytasil s čokoládu a futroval se jí, až pod ním praskal led, na němž stál, a který tam zbyl po nedávné oblevě. Když už vypadalo, že mají všichni narvaný pupky, rozcinkal se nedaleký přejezd a konvoj byl již na dohled. Celá výprava kašpárků zaujmula své šotopózy a vyčkávali příjezdu onoho vlaku. No a pak opět hurá do auta a vstříc nedalekému Nymburku. Jenže daleko jsme nedojeli. Ba ani centimetr, protože gumokol vypověděl službu a nešel nastartovat. Auta stojí, vlaky jedou, probliklo nám hlavou. Jenomže to auto, které stálo, byla ta šunka, v níž jsme seděli, a vlak jedoucí byl objektem našeho zájmu. Teď nastala ta pravá chvíle, kdy začali být všichni chytří, nejvyštudovanější se v tom začal vrtat a bylo umleto. Vypadalo to, asi jako když se do toho pustí Pat a Mat.. Jenže naše počínání viděla asi nějaká vyšší moc, nechtěla nás dál trápit, nakonec se podařilo nastartovat a upalovalo se do Nymburka.

Tam výpravu jeden z kaštanů opustil se slovy "Na mašiny vám už kašlu, večer mám domluvenou babu", zatímco druhý v dopravě zjistil, že „Stojí to na předjízdnym, čim tu jste? Autem? Stihnete to? Že bychom na vás počkali…“ Vyrazili jsme k depu, kde to sice stálo, nicméně to z fotografického hlediska taky stálo, za starou belu, a tak jsme jeli dál, k místu, kde se buduje obchvat Nymburka a je tam rozestavěný most a nadjezd nad tratí. Zatímco se dlouhé čekání před Nymburkem celkem vhodně krátilo futrováním, za Nymburkem již byly zásoby vyjedeny a tudíž se pouze mrzlo a stepovalo, a navíc ve třech. Náladu nám klasicky zvedlo pár projíždějících vlaků, které posloužily jednak jako nástřel, a zároveň se fotky i povedly, načež srdíčka zaplesala a hned se strhla odborná šotografická diskuse na téma „Tady to bude dobrý, až to tu dodělaj“. Po projetí konvoje se rozhodlo v dalším stíhání nepokračovat a zajet si na tolik oblíbený velelibský flek dát tzv. Brejle v Jednu, čili R 813 v km 4,1. Ovšem ouha, gumokol nestartoval podruhé. Kouzelná formule „Bych do toho kop!“ a zabušení na pojistkovou skříň zaúčinkovalo jak vúdú a jelo se směr Veleliby.

Tam jsme mrzli jen chvíli a všem bych přál vidět tváře tří šotoušů, kteří jedou fotit brejláka a přijede rakev. Na myšlenku „Co je to za náhradu?“ padl protiargument „Tohle je pravidlo, náhrada bejvaly ty brejle“. Tím se rozhodlo, že končíme a balíme, stejně už přestávalo být světlo, slunko se začlo schovávat za šedobělý blivajz zvaný řídká oblačnost. Sbalili jsme si fidlátka, nasedli do vozidla, a nic. Nenastartovalo. Po třetí… Mno tentokrát jsme pojistkovou skříň ošahali skutečně důkladně, avšak nic nepomohlo. Šofér si telefonem zavolal odtah a zbylé dva šotouše poslal do háje, čili do stanice Veleliby, ať se domů dopraví jak umí, že felda dojezdila. Řidič a jeho spolehlivý gumokol vydržel mezi poli u Velelib do dalšího R do Nymburka, to znamená celé dvě hodiny nepřijemného křepčení v opravdu nepříjemném mrazu, než pro něj přijela pomoc.

Tím náš šotoden skončil, foťáky plné fotek, končetiny řádně omrzlé, a zážitků, že bude vnoučatům co vyprávět.

Tak co, pojedete příště s námi?

text: Chary a Bean, foto: Chary, Bean a Jakuza