Vážení přátelé, uživatelé galerie, ondy jsem se zamyslel a napadlo mne, s čím asi tak mají autoři přispívající do galerie problémy a jaké funkce grafického softwaru neumí využívat. Přesně touto větou začíná jeden z předchozích dílů fotoškoly věnovaný výpalům. K jejich eliminaci se použily vrstvy a dnes si ukážeme, k čemu ještě jsou vrstvy dobré.

Ještě než ale dojde na práci ve vrstvách, ukážeme si, jak se zmenšují fotky tak, aby byl výsledek ostrý. Postupů je několik a závisí i na možnostech použitého programu. Mně se nejvíc osvědčilo tzv. zmenšování na třetiny s průběžným doostřením, kdy nezmenšuji fotku na jeden krok, např. 4352 → 1024, ale postupně v mezikrocích 3243 a 2133 pixelů. Rovněž doostření neprovádím jen jedno, ale po každém kroku zmenšení. Doostřovat originál nemá prakticky žádný smysl, protože jakýkoliv rozdíl v ostrosti na úrovni jednotlivých pixelů na originále velikém třeba 4000 pix na šířku se po zmenšení na 1024 nemá šanci projevit. Pro výsledný dojem je nejdůležitější doostření finální a v předposledním kroku.

Jak jsem již nastínil, zmenšovací a doostřovací algoritmy se mohou lišit program od programu, a např. Photoshop používá doostření s třemi parametry – míra, poloměr a práh. Zde si dovolím lehce odbočit. Pokud nevíte, co který parametr v jakémkoliv procesu přesně dělá, zkuste jednoduchou věc. Prostě šavli posuňte o hodně tím či oním směrem a sledujte efekt. Nemusíte přesně znát mechanismus, stačí když víte, co to udělá s výsledkem. V editorech je spousta funkcí a pokud se něco nepovede, můžete se vždy vrátit k originálu. Zpět k doostřování. Parametr míra je jednoduchý, čím víc procent, tím výraznější doostření. Parametr poloměr je lehce zapeklitější. Nemusíme za každou cenu dělat rozbor a pro naši potřebu nám stačí, když si řekneme, že čím menší poloměr, tím menší halonizace, neboli světlá kontura na hraně tmavá–světlá (svatozář). Doostření je totiž jen umělé vytvoření dojmu většího rozdílu na hraně světlá–tmavá. Hladký přechod mezi dvěma odstíny šedé se nám nezdá ostrý, ale přechod černá–bílá jako na šachovnici ano. A tohoto využívají doostřovací algoritmy, hledají hrany světlých a tmavých míst a uměle mezi ně vkládají světlé linky, čímž navozují právě dojem ostrého přechodu, neboli ostrosti. Pokud bude parametr poloměr příliš velký, velká bude i ta světlá linka a fotka bude působit velmi nepřirozeně. Halonizace vypadá takto – ukázku jsem záměrně extremizoval pro ilustraci:

Parametr práh potom určuje, jak moc velký rozdíl mezi jednotlivými body musí být, aby se na ně aplikovalo doostření. Tím se vlastně docílí toho, že při vhodně zvolené hodnotě nedojde k doostření šumu, který je jen „chybou v obraze“, ale dojde k doostření skutečných hran. Bohužel vedlejší efekt tohoto parametru je, že pokud je zvolen příliš vysoko, nedochází sice k přeostřování šumu např. v obloze, ale ani k doostřování např. stébel trávy. Na šum je nejlepší odšumení a proto je dobré tento parametr na našich fotkách (tedy fotkách krajiny s jemnou kresbou trávy, stromů atp.) zcela vypustit a nechat na nule. Různými pokusy jsem dospěl k závěru, že nejvhodnější parametry pro běžné zmenšování jsou 333% 0,2 0 pro zmenšování na tři kroky u fotek v rozlišení cca 6-24 MPix do výsledného rozlišení 1024. Pokud by výsledné rozlišení bylo větší (např. 1920 pro plochu počítače), tak by parametry byly jiné. Číslo 333 je vybráno spíš pro jeho snadné zadání z klávesnice, protože jako u jiných funkcí, změny v řádu jednotek procent nemívají rozpoznatelný vliv. Klidně tam může být 320 nebo 350.

V souvislosti s parametrem poloměr jsem zmínil termín halonizace. To je jeden z největších nepřátel, protože zapříčiňuje nepřirozený dojem z ostrosti a kontury tam, kde nemají co dělat. Dalším nepřítelem je zubatění. Jeho příčina je nabíledni. Digitální fotka je vlastně síť kostiček (pixelů), z nich každý má nějakou barvu a tvoří výsledný obraz. Představte si mozaiku z kachliček 2x2 centimetry, jak ji známe z různých fasád či umělecky provedených stěn. Při pohledu zblízka rozpoznáme jednotlivé kachličky, při pohledu z přiměřené vzdálenosti jednotlivé kachličky přejdou v celkový obraz. Pokud chci mít ostrý obraz, musím mít relativně velký rozdíl ve světlosti těch kachliček. Když z těch kachliček budu chtít složit ostrou šikmou hranu, mám problém. Vezměte si čtverečkovaný papír, vybarvěte vždy jeden čtvereček čistě černou barvou nebo jej nechte prázdný a udělejte šikmou čáru přes papír o šířce třeba tří čtverečků. Na papíru velikosti A5 o rozteči 5 mm by to vypadalo asi takto.

Kdybychom měli jemnější papír, milimetrový, tak by to mohlo vypadat lépe:

Ale když máme hrubou síť čtverečků a chceme docílit jemně vypadajícího přechodu, musíme pro hranové body použít jemnější tóny, nikoliv jen čistě bílou nebo čistě černou. Při pohledu z přiměřené vzdálenosti se bude tato čára jevit hladší než ta první ve stejném "rozlišení" papíru.

Teď do toho vstupuje to doostřování. Zmenšovací proces s sebou vezme i původní ostrost snímku a ten je nutno doostřit. Při doostření dojde k umělému zvýraznění právě těch ostrých přechodů a vzniká halonizace. Další efekt zmenšení je, že jemnou síť bodů je nutno vměstnat do sítě hrubší, s menším počtem bodů. Tím vznikají kostičky. Kostičky jsou tím zřetelnější, čím ostřejší je přechod, viz předchozí ukázky, první a třetí obrázek.

Jak z toho ven? Jednoduše. Nepřeostřovat. Prostě nemít příliš ostré přechody tam, kde to působí přeostřeně (nemít halonizaci) a zároveň nemít příliš ostré přechody tam, kde jsou šikmé hrany, nemít kostičky. Jak to udělat? To si právě ukážeme a použijeme k tomu naše staré známe vrstvy.

Nejprve vezmeme rozměr originálu fotky ke zmenšení a zjistíme si jednotlivé kroky, např. pomocí jednoduchého listu v excelu. Při zmenšování nemají chyby v řádu jednotek vůbec žádný vliv a klidně by šlo zmenšovat odhadem, 4352, 3200, 2100 a 1024, ale já jsem si prostě napsal ten jednoduchý list:

 

Nyní otevřeme fotku v Photoshopu (nebo jakémkoliv jiném editoru, který umí vrstvy, např. Gimp) a jako první krok vytvoříme kopii vrstvy. Tím budeme mít jakoby dvě identické fotky na sobě. Příkaz (Menu –) Vrstvy – Duplikovat vrstvu, případně pravý klik na danou vrstvu v roletě vrstvy a příkaz „Duplikovat vrstvu“. Máme dvě vrstvy, můžeme zmenšovat a po každém kroku zmenšení doostříme s parametry 333 0,2 0, ovšem pouze horní vrstvu. Postupně se dostaneme na rozlišení 1024 a případně doostříme ještě jednou s požadovanou intenzitou tak, abychom docílili ostrosti, která se zdá optimální.

Výsledná ostrost např. trávy je uspokojivá, ale při bližším zkoumání došlo k přeostření (zubacení a halonizaci) např. na sběračích, výložnících a zesilovacím vedení. Viz výřez, nahoře zmenšená nedoostřovaná spodní vrstva, dole doostřovaná a místy přeostřená horní vrstva.

Nyní si vytvoříme kopii přeostřené vrstvy, čímž dosáhneme pořadí shora přeostřená – přeostřená – nedoostřená. Prostřední vypneme z viditelnosti poklepáním na očíčko v roletě vrstvy a gumou z horní přeostřené vrstvy vygumujeme vše, co je přeostřené. Tím, že jsme si nechali zapnutou spodní nepřeostřenou vrstvu se po vygumovaní horních přeostřených partií ukážou právě ty spodní a při gumování to vypadá, jakoby to přeostření zázrakem mizelo. Pokud si očíčkem vypneme viditelnost i té spodní vrstvy, místo obrazu se bude ukazovat šedobílá šachovnice a bude snadno zřejmé, kde již bylo gumováno.

Tímto způsobem postupně vygumujeme všechny přeostřené části. Na této fotce konkrétně to byly sběrače, výložníky, trolejové vedení, hrana střechy lokomotivy proti obloze, hrana mezi bočnicí a střechou a hrana vozů ve stínu proti obloze. Po vygumovaní přeostřených částí se však ty nedoostřené jevily jako velmi neostré a právě z toho důvodu jsme si na začátku vytvořili kopii té doostřené vrstvy, kterou jsme vzápětí vypnuli z viditelnosti. Teď ji opět zapneme, ale její průhlednost (krytí) stanovíme na 35 %. Tím bude ostrost vybraných partií někde mezi, zhruba tak, aby to nevypadalo neostře ani přeostřené.

Pomocí vrstev a různého krytí by šlo udělat i to, že by se v různých částech snímku nastavila různá výsledná ostrost, např. krytí 35 % na troleje a 50 % na sběrače, nebo jakkoliv jinak. Stačilo by jen mít každou část v jiné vrstvě a té nastavit požadované krytí. Na závěr si ukážeme výsledek – fotku zmenšenou ale nedoostřenou, doostřenou, ale lokálně přeostřenou a zubatou, a konečně hotovou se selektivní úpravou:

Dnes jsme si ukázali jeden ze způsobů, jak udělat zmenšenou doostřenou fotku bez zubů a halonizace. Těch postupů je zajisté několik a různí se použitými funkcemi a příkazy. Já mám rád tento jednoduchý postup právě proto, že používá jen ty nejzákladnější nástroje – vrstvy, jejich krytí, gumu a libovolný nástroj, jehož účinek chceme ovlivnit, zde to je doostření – a lze velmi snadno korigovat jejich účinnosti, a to i lokálně.

• kalibrace monitoru
• buďte RAW, aneb proč se kupuje zrcadlovka
• flaška - sbíhání linií
• vrstvy a výpaly
• hloubka ostrosti na fotografiích modelů
• fotoškola pro začátečníky - úvod
• fotoškola pro začátečníky - násvit
• fotoškola pro začátečníky - kompozice I. - objekty
• fotoškola pro začátečníky - kompozice II. - umístění vlaku
• fotoškola pro začátečníky - expozice