Alsasko-Lotrinsko - O dráhách budovaných ve tvrzích našeho předválečného opevnění jsem již na stránkách ŽelPage napsal poměrně hodně a další věci chystám. Není tajemstvím, že vzorem pro něj byl systém Maginotovy linie ve Francii. Přesto, že tamější pevnostní dráhy byly vybudovány poněkud velkoryseji, než naše, tak jsem se jimi, až na kratičká srovnání a nějakou tu fotografii, vůbec nezabýval. Nyní bych to chtěl trochu napravit. Za dobu, co se stálým fortifikacím věnuji, se mi podařilo navštívit větší část muzejně zpřístupněných tvrzí vybavených železnicí podél francouzsko-německých hranic. V tomto článku bych Vám rád poskytl stručné technické, historické i turistické informace, neboť prohlídka některých z nich stojí skutečně za to. Bohužel nejsem schopen pojmout do tohoto článku i pevnosti vybudované v Alpách na italských hranicích, protože o nich mám informace jen velmi povrchní. Věřím, že i to jednou napravím.

První světovou válku ovládl převážně defenzívní způsob boje. Po krachu prvotních plánů nebyli vojevůdci schopni přijít na to, jak překonat strnulou opotřebovávací strategii a v podstatě se celou dobu čekalo, která ze stran to z hlediska materiálních a lidských zdrojů nevydrží. Francie posléze stála na straně vítězů a její podíl na pozitivním výsledku války byl asi nejmarkantnější. Není divu, že mezi vojáky i politiky nakonec převládlo přesvědčení, že propracovaná defenzíva bude vládnout i v případném dalším konfliktu. Za současného chybného upozadění dalších možností rozvoje byl posléze vyvinut nejpokročilejší obranný systém, ze kterého čerpaly i další země, nejvíce pak Československo. Francouzi měli také velmi dobře na paměti rozdíly v dopravních možnostech v období mohutných bojů o verdunnskou fortovou pevnost postavenou v 19. století. Němci tenkrát mohli pro zásobování svých vojsk využít několik kapacitních železničních tratí. Pro účely právě tohoto válečného prostoru byl například vybudován i železniční Ludendorfův most u Remagenu, tolik proslavený v závěru druhé světové války. Druhá strana měla dopravní možnosti mnohem omezenější. Opakování této zkušenosti chtěli Francouzi předejít a proto věnovali při výstavbě Maginotovy linie drážní dopravě velkou pozornost. Zdaleka se nejednalo pouze o železnici, ale i o závěsné kolejové dráhy, a v Alpách, které nejsou předmětem tohoto článku, i o dráhy lanové.

Součástí Maginotovi jsou samozřejmě objekty a tvrze různých velikostí, jimž byly určeny taktické úkoly odlišného rozsahu a důležitosti, a které byly vybaveny výzbrojí s rozdílnými potřebami střeliva či náhradních dílů. Podle předpokládaného objemu přepravy byly stavěny tvrze s lokomotivním nebo manuálním provozem, nejmenší pak úplně bez pevnostní železnice. Popišme si tedy zhruba, jak putoval válečný materiál z hlubokého týlu až ke zbrani v některé z větších tvrzí. V běžném železničním vozu byl po vlečce vedené zásadně z týlového směru dopraven do povrchového skladiště někde v krytém prostoru mezi veřejnou železniční tratí a vlastní pevností. Odtud putoval po trati o rozchodu 600 mm zpravidla na plošinových vozech typu Péchot vz. 1888 taženými čtrnáctitunovým pancéřovaným lokotraktorem firmy Crochat nebo osmitunovým dvounápravovým lokotraktorem Billard T75D do vchodového objektu určenému pro munici (velké tvrze mají samostatný objekt pro vstup posádky). Zde si vozy převzala elektrická lokomotiva Schneider-Westinghouse a odvezla je do určeného skladiště v podzemí tvrze. Skladištní areály byly vybaveny systémem závěsné kolejové dráhy. Vlak zajel na kolej pod ní, materiál byl zavěšen a manuálně odvezen k uskladnění. Nastala-li potřeba pokračovat s dopravou ze skladiště do bojového objektu nebo z hlavního muničního skladiště do pohotovostního, stalo se tak opět stejným postupem. Kolejí závěsné dráhy byly vybaveny i výtahové klece, takže bez žádné další složité manipulace bylo možné materiál dovézt ze železničního vozu až přímo ke zbrani v bojovém objektu na zemském povrchu. Nyní se budu věnovat jednotlivým tvrzím od západu na východ.

Fermont

Pevnost Fermont se nachází téměř na západním konci Maginotovy linie u francouzsko-německo-lucemburského trojmezí. Dál na západ podél belgických hranic bylo budováno méně velkorysé opevnění, což byla jedna z mnoha věcí, která se Francii při konfliktu s Německem vymstila. Vlakem se dá nejblíže dojet asi do šest kilometrů vzdálené čtyřsměrové stanice Longuyon. Odtud vede na východ silnice ke vsi Fermont, kde je nutno odbočit doprava na Beuveille. Pěší si mohou cestu od obce Revémont zkrátit pastvinami po červené turistické značce. Obě varianty vedou nedaleko návrší s bojovými objekty tvrze. Ty ovšem nejsou kvůli křovinám dobře vidět. Navíc leží mezi soukromými pozemky ohrazenými ploty z ostnatého drátu. Hlavní objekty ale v rámci prohlídky rozhodně uvidíte. Fermont je jednou z dvojice tvrzí, kde Vás dokonce povozí i vlakem. Projetá vzdálenost je asi půl kilometru. Prohlídku lze doplnit i návštěvou nevzhledné haki-haly před vstupem, kde je výstava vojenské techniky. Lze se projít i po tělese již snesené úzkorozchodné trati vedoucí k jihovýchodu přibližně ve směru na Beuveille. Jeho začátek je kvůli terénním úpravám trochu problém najít, ale dále je pak dobře sledovatelné.

Hackenberg

Hackenberg patří mezi dvojici největších pevností Maginotovy linie. Jedná se v podstatě o dvě standardně velké tvrze napojené na společný vstupní komplex. I zde Vás svezou vlakem. Po prohlídce části podzemí přiléhající ke vstupu následuje jízda soupravou taženou dobovou elektrickou lokomotivou Schneider-Westinghouse. Na výše popsaném Fermontu táhne vlak modernější akumulátorová lokomotiva a trolej je snesena. Zde je jízda asi jeden kilometr dlouhá a vede do prostoru tvrze "Západ". Podzemí tvrze "Východ" není zpřístupněno kvůli nestabilnímu nadloží. Všechny povrchové objekty jsou propojeny značeným okruhem. Obejděte si ho, protože uvidíte široké typové spektrum objektů, z něhož v rámci oficiální prohlídky uvidíte jen malou část.

Tvrz leží asi 20 km na východ od Thionville. Nese název podle kopce, který je i díky příhradovému vysílači výrazným terénním bodem. Na vrcholu se nachází i bojovými objekty obklopená kaple a vede na něj turistická značka z obce Budling. Automobilem se dá k tvrzi dojet od jihu z obce Veckring. Příjezdová komunikace z části vede po tělese úzkorozchodné dráhy, které se pak dále vine po úbočí hřebene k jihozápadu do skladišť v lese Reinange a u Verges de Chailly. Nejbližší vlakovou stanicí je asi osm kilometrů vzdálené Kédange na trati Thionville - Bouzonville. Většina spojů na ní je ale vedena autobusy v režii SNCF.

Na závěr ještě jedno varování. Povrch tvrze je pokryt převážně lesem, ve kterém zůstalo mnoho úchytů pro protipěchotní překážku z ostnatého drátu. Jedná se o ocelová oka s bodcem, která jsou zvláště ve spadaném listí snadno přehlédnutelná. Takže pokud opustíte cestu, pozor, kam šlapete.

Simserhof

V polovině devadesátých let patřil Simserhof, ležící u stejnojmenného dvora asi 5 km západně od městečka Bitche, mezi oblíbené cíle českých bunkrologů. Pak ovšem přišla změna provozovatele, který prohlídku tvrze pojal poněkud netradičně. Při příchodu ke vstupu neznalého návštěvníka upoutá jakési betonové obratiště s nástupištěm. Prohlídka začíná promítáním vcelku zajímavého materiálu v provozní budově stojící před tvrzí. Následuje přesun na nástupiště a nasednutí do "vozidla". "Vozidlo" je asi tím nejzajímavějším, co je na celé tvrzi k vidění. Funguje totiž na podobné technologii, jako automobily v americkém filmu Jurský park. Ve vozovce je zabetonován kabel, který svým signálem vede "vozidlo" po určené dráze a řidička pouze reguluje rychlost. Bohužel se projíždí jen malá část podzemí, kde jsou k vidění pouhá dioramata toho, co se nacházelo dále v hloubi tvrze. Občas se zastaví a promítačka, která jede po (nepůvodní) závěsné dráze nad "vozidlem" něco promítne. Bohužel nemohu sloužit lepšími fotografiemi, protože mne zradil fotoaparát a kamarád, který mi fotky poskytl, tehdy nevěnoval způsobu dopravy pozornost. Případné zájemce musím odkázat na stránky tvrze. Je možné, že sem někoho onen neobvyklý způsob prohlídky přiláká, ale z mého pohledu je Simserhof jedinou tvrzí, kterou k návštěvě nedoporučím. I povrchové objekty si v lese musí návštěvník vyhledat sám. Těleso externí úzkorozchodné drážky je zřetelné a vede západním směrem údolím k obci Holbach. Bohužel jsem neměl čas se po něm vydat. Celkový dojem z výpravy na Simserhof zachraňovala impozantní bastionová pevnost ve zmíněném Bitche, kde je i nejbližší nádraží ležící na trati Haguenau - Sarreguemines.

Schoenenbourg

Schoenenbourg je jedinou z dnes popisovaných pevností, ve které vás na ničem nepovozí, ale má zase jiné přednosti. Prohlídka probíhá bez průvodce zřetelně vyznačenou trasou. Český bunkrolog je zde respektovaným pojmem a tak je k dispozici tištěný výklad v naší mateřštině, což je jev nevídaný a velmi milý. Máte možnost zastavit se, kde uznáte za vhodné a věnovat se tomu, co vás nejvíce zajímá. Osobně jsem asi nejvíce času strávil "stavěním vlakových cest" na závěsné kolejové dráze, kterou mají na Schoenenbourgu v dobrém stavu a výhybky přeskakují jak divé. Např. na Fermontu jsem to také zkoušel, ale byly zarezlé a ani se nehnuly. Při prohlížení fotografií si povšimněte pravítkových černobílých šipek - jedná se o výhybková návěstidla. Dobové elektrické lokmotivy Schneider-Westinghouse jsou v expozici všech čtyř tvrzí, ale zde vystavují i lokomotivu Billard T75D z roku 1939 určenou pro venkovní posun. Tvrz nebyla se zápolím spojena úzkorozchodnou dráhou jako ostatní popisované. Pevnostní železnice byla před vstupní objekt vyvedena jen z důvodu usnadnění překládky materiálu.

Pevnost se nalézá asi 2-3 km od malebné obce Hunspach, kde je i zastávka na trati Strasbourg - Wisembourg. Na této trati leží i u předchozí tvrze zmíněná odbočná stanice Haguenau. Na severozápad vedou z Hunspachu dvě silnice. Severní z nich vede po pevnostní linii do prostoru bojových objektů tvrze, které jsou sice nepřístupné v ohrazených pastvinách, ale z polní cesty dobře viditelné. Jižnější silnice vede do lesa ke vstupním objektům. Mezi oběma skupinami objektů je třeba projít asi kilometrovou vzdálenost lesem. Vstupní objekty se hledají hůře a proto je lepší jít nejprve sem.

Dalšími muzejně zpřístupněnými tvrzemi s pevnostní železnicí jsou Galgenberg severovýchodně od Thionville, dále Michelsberg, návštěvu kterého je možné spojit s Hackenbergem, neboť leží v jeho blízkosti, a nakonec Four-a-Chaux jihozápadně od Wissembourgu. Nemá smysl zde uvádět ceny vstupného a návštěvní doby, protože se mohou měnit. V případě potřeby věnujte pozornost internetovým odkazům v textu, případně v katalogu ŽelPage.

Použitá literatura: Vladimír Kupka - Průvodce po Maginotově linii, Robert C. Varoqui - Dělostřelecká tvrz A 19 Hackenberg, Zdeněk Novák a Ing. Zuzana Pilecká - Pevnosti Maginotovy linie v boji I.

Za technickou pomoc děkuji Jardovi Saisovi, za komunikaci ve francoužštině Alce Fajové.