Komentář — Pokud bychom nahlédli do historie jakékoliv náhodně vybrané země, zcela nepochybně najdeme okamžik, kdy určitá část dopravní infrastruktury selhala a dopravní proud v dané dopravní službě se zastavil. Úplně. I ve Velké Británii nastal okamžik, kdy se díky stávce personálu National Rail, provoz na „ostrovní“ železnici zastavil. A onoho dne ráno, tedy 19. prosince roku 2003, zcela určitě nikdo netušil, že to, co začalo pouhou stávkou personálu drah, skončí katastrofou, která si na svoje konto přičte 93 obětí bez ohledu na typ dopravy.

19. prosinec roku 2003. Británie se probudila do mrazivého jitra, v němž každý má své jisté místo a všichni, kdo v této době ve Velké Británii žijí, se mohou zcela oprávněně cítit šťastní. Krize let osmdesátých století předešlého je již dávno pryč a krize, která Británii porazí na kolena v letech 2008 - 2011 ještě ani zdaleka není na obzoru. Ti, co pracují, si mohou dosytosti užívat velmi štědrých mezd a ti, kteří zaměstnaní nejsou, si pro změnu mohou dosyta užívat neuvěřitelně štědrého sociálního systému, který byl pro Velkou Británii příznačný od nepaměti. Pro nikoho v oné době není problém si zakoupit zahraniční dovolenou, kupříkladu ve Španělsku. Zejména Kanárské ostrovy jsou velmi oblíbenou destinací mnoha Britů. Není tedy divu, že onen den byl po právu již dopředu označen za nejrizikovější v onom roce. Ten, kdo mohl, si zařídil prodlouženou dovolenou, a již 19. prosince mohl odletět za teplem. Každý si může pořídit automobil. Každý může využít ke svým cestám vlak - zrůdně vysokým cenám jízdného navzdory. Autobusová doprava je neodmyslitelnou součástí života obyvatel Albionu. A pokud si dovolím malinko nadhodnotit příjmové ukazatele z oné doby, tak skoro každý si může zakoupit letenku - třeba právě na již zmíněné Kanárské ostrovy. Zjednodušeně řečeno, ve Velké Británii doprava tepe srdcem skutečně silným. A díky propracovanému byrokratickému systému, který v této zemi existuje také velmi dlouho, není problém pro zůčastněné složky udržet dopravu „na uzdě“. Bude to dlouhý den, nepochybně bude náročný pro všechny zúčastněné, ale jako již tolikrát v minulosti, i dnes jej všichni zvládnou.

19. prosinec roku 2003. Je osm hodin ráno a Británie je šťastnou ostrovní zemí. Prozatím.

Pojďme si položit jednu jednoduchou otázku: existuje extremismus v dopravě? Myslím všeobecně. Tvrdím, že existuje. A jsem si jist, že pokud bychom prošli diskuse na tomto serveru o železniční dopravě, našli bychom demagogických, jednostranných a extrémně vyhrocených názorů nepočítaně. Pokud se zamyslím nad svojí názorovou výbavou, co se dopravy týče, pak s překvapením zjistím, že jsem ochoten akceptovat jakýkoliv typ dopravy, je-li pro mne výhodný. Klidně pojedu vlakem z Ústí nad Labem do Prahy. Ovšem nechci se nořit do špinavých sedáků v železničním voze. S nemenším klidem k té samé cestě použiji autobus, pod podmínkou, že tato služba mi nebude poskytnuta obstarožním vrakem, u něhož nelze věk ani odhadnout, natož určit. A uznám-li za vhodné, použiji k té samé cestě osobní automobil, bude-li mi skýtat jakoukoliv jinou výhodu, kterou mi nemohou poskytnout varianty předchozí. Jinak řečeno, nepovažuji se za extremistu, ale za racionálně uvažujícího člověka, který chápe pohodlí a výhody železnice, umím přijmout cenovou přítulnost dopravy autobusové a chápu, že svobodu na cestě napříč zemí, či nedejbože skrze Evropu, mi dokáže poskytnout pouze automobil. Beru za fakt, a to nezpochybnitelný fakt, že všechny jmenované druhy dopravy musí existovat ve vzájemném souladu. Násilné potlačení, či omezení jednoho druhu dopravy chápu jako snahu vyvolat extrémní výkyv v dopravním režimu. Za jakým účelem? To pravděpodobně není otázka pro mne. Nejsem extremista - jak už jsem zmínil.

Na začátku prosince oznámily odborové organizace ASLE&F (Associated Society of Locomotive Engineers and Firemen) a RMT (National Union of Rail, Maritime and Transport Workers) vyhlášení stávky na den 19. prosince, která bude trvat 24 hodin a bude se týkat celé sítě National Rail. Vyhlášená stávka byla reakcí odborů na železniční neštěstí u Warweley ze dne 2. prosince téhož roku, kdy souprava HS1 najela na stojící nákladní vlak. Neštěstí nepřežil strojvůdce a pět cestujících ze soupravy HS1. Je pochopitelné, že ze strany vládních a ministerských úředníků se na hlavy představitelů obou odborových svazů snesla tvrdá kritika, zejména kvůli faktu, že za den stávky byl vybrán den, o kterém se již dopředu ví, že bude nejnáročnějším dnem v roce, co se dopravy ve velké Británii týče. Odborové svazy se hájily příklady železničních neštěstí, kterých bylo v britské minulosti skutečně mnoho, než aby je bylo možné ignorovat a tvrdit, že se nic nestalo. A je pravdou, že většina železničních nehod a neštěstí byla způsobena buď nevhodně zvoleným pracovním a kontrolním postupem, nebo došlo k fatálnímu selhání jedince.

Ranní špička, stejně jako polední provoz, se sice projevily zvýšenou hustotou provozu na pozemních komunikacích, nic méně nedošlo k žádným zásadním obtížím, které by vybočovaly z průměru. Což lze připsat domněnce, že statisíce obyvatel Anglie se na cestu teprve chystají - budou opouštět svoji zemi ve večerních hodinách. A protože železniční doprava je zcela nefunkční, nebudou mít jinou možnost, než použít dopravu autobusovou a individuální automobilovou. Lze tedy předpokládat, že největší nárůst dopravy bude zaznamenán na dopravních komunikacích k letištím Gatwick a Heathrow. Avšak zatím je situace na všech klíčových komunikacích klidná.

Upřímně řečeno, nejsem si jist, jestli dokážu pochopit názorový radikalismus ve vztahu k železniční dopravě - a je jedno, zda daný extrém železnici protěžuje, nebo naopak zavrhuje. Obě extrémní polohy považuji za úplné rozumové selhání nositele takového názoru. Nemohu souhlasit s tím, že železniční osobní doprava je nejlepší možnou variantou dopravního řešení. Nemohu, neboť takové tvrzení považuji za zcela nesmyslné. Stejně tak nejsem ochoten pochopit snahu železniční dopravu prznit mnohdy zcela nelogickými konsekvencemi, ať už se týkají provozních záležitostí dráhy, nebo se jedná o rozhodnutí politického charakteru. To vše je podpisem na tom, jak bude veřejnost železnici vnímat. Stačí drobnost, aby se nálada veřejnosti změnila a železniční doprava byla vnímána nikoliv jako ekologicky čistá, rychlá, bezpečná a pohodlná dopravní služba, ale jako služba, u které si nemohu být jistý ničím. Pokud pojedu svým automobilem po dálnici rychlostí 180 km za hodinu, bude to jízda riskantní. Ale zároveň bude pod mojí kontrolou. Ovšem neumím přesně popsat pocit, který bych mohl mít při jízdě vlakem s vědomím, že odněkud z dáli se k našemu vlaku blíží vlak jiný, rychlostí stejnou. A po stejné koleji. Tedy v intencích řečeného, jsem ochoten souhlasit s odboráři, že v případě, který je podstatou tohoto komentovaného článku, byla stávka skutečně jediným možným řešením. Ale rozhodně nesouhlasím s tím, že ohlášení stávky na poslední předvánoční víkend bylo skutečně správné a nezbytné. I odboráři by měli pečlivě zvažovat své kroky. Vždyť i oni jsou reprezentanty železnic.

Prognózy se tentokrát trefily přesně. Silniční doprava nakročila k maximu únosnosti v dopoledních hodinách. Výpadek železniční dopravy znamenal jediné. Každý, kdo se potřeboval přepravit odněkud někam, musel použít automobil nebo autobus. K tomu se přidala i nadměrná zátěž v podobě kamionové dopravy - dopravci chtěli stůj co stůj splnit své závazky vůči zákazníkům. Což je před vánočními svátky vždy náročné. A zatímco silniční síť ve zbytku Velké Británie svůj limit překročila bez vážných následků, obchvat Londýna, dálnice M25, svůj zenit překročila deset minut po půl druhé odpoledne: hromadná dopravní nehoda nákladního automobilu a několika osobních automobilů v hrabství Surrey byla natolik závažná, že se Clive Turner, policejní důstojník ve službě s rozhodovací pravomocí, rozhodl daný úsek uzavřít pro veškerou dopravu. Následky byly okamžité. Během několika desítek minut se doprava na obchvatu M25 zastavila, a to až ke křížení s dálnicí M23. Zároveň začala kolabovat i doprava na blízkých místních komunikacích kvůli tomu, jak se hustá doprava neměla kam vměstnat. Jižní a jihovýchodní část Londýna se zastavila.

Přiznám se, že kdykoliv zde na Želpage vidím komentář, který propaguje omezení individuální osobní automobilové dopravy, nechápu jej. Proč „omezovat“? Je tedy tato varianta - omezovat někoho, či něco - řešením neschopnosti nejen politiků, ale i ostatních zúčastněných? Mám tedy přijmout tezi, že pokud nejsme schopni najít optimální řešení dopravy železniční, vyřešíme to tak, že omezíme druh dopravy, který považujeme za „špinavý“? Pokud tedy odborníci, ministři a ředitel ČD Cargo nejsou schopni řešit pitoreskní situaci tohoto dopravce, tak řešením je - omezení kamionové dopravy? Vskutku iniciativní, pokrokový a velmi originální způsob, jak řešit problém.

O necelé dvě hodiny později dochází k další vážné nehodě, tentokrát na západní části M25. Nedaleko velkého dalničního křížení obchvatu M25 a dálnice M3 se na bok převrátil kamion, převážející chemické látky. I zde bylo nutné okamžitě zastavit dopravu v obou pruzích dálnice M25. Tento incident se okamžitě projevil na všech okolních dálnicích a rychlostních silnicích na západě Londýna - byl pátek, krátce před 16:00 hodinou, začátek posledního předvánočního víkendu - tedy nejšpičkovatější možná špička, jakou si vůbec lze představit. Doprava se zastavila na dálnicích M1 (směr sever Anglie), M2 (jih Anglie, navazuje na hrabství Surrey), M3 (jih a jihozápad Anglie), M11 (severovýchod Anglie) a M20 (Folkestone a Dover). Situace nemůže být více kritická, než je v daném čase. Doprava skrze Londýn nefunguje. Obchvat M25 ve větší části stojí, a není pochyb o tom, že zbylé, zatím ještě průjezdné části dálnice M25 se zastaví v několika málo minutách. Nefunguje železniční doprava, dopravu autobusovou čeká kolaps v nejbližších hodinách, neboť mnoho autobusů je v centru Londýna a jeho okolí, zbytek je rozeset v zácpách. A ten nicotný zbytek se ke stojícím přidá velmi, velmi záhy. Individuální doprava automobilová prozatím funguje mimo Londýn. Avšak princip vlny „tsunami“ se projeví do několika málo hodin v celé Velké Británii.

Jediné dopravní odvětví, které v tuto chvíli skutečně funguje, je doprava letecká.

Zkusme si modelově představit podobnou situaci u nás, v České republice. Zastavíme železniční dopravu v celé zemi, a to ve stejný den, jako se tak stalo v popisovaném ději. Nepochybuji o tom, že by netrvalo dlouho, a doprava v okolí Prahy by zkolabovala. Postupně. Konec konců, pokud někdy zabřednu do konkrétnější debaty o dopravě s mým známým Stevem, vždy se okamžitě a bez pochyb shodneme na faktu, že doprava v daném území se chová stejně, jako skládanka z dominových kostek. Cvrnkněte do jedné, položte jí, a následek „domino efektu“ uvidíte ihned. Ten samý popis platí i pro zhroucení dopravní infrastruktury. Stačí „položit“ jeden úsek dálnice, a následky jsou zjevné během několika málo minut v širším okolí. To není nic nového, to většina z nás samozřejmě ví. Ale vraťme se zpět k oné imaginární stávce českých železničářů. A zkusme si položit velmi jednoduchou, skoro až primitivní otázku: komu, a čemu to prospělo?

Ani ve večerních hodinách se nic nezměnilo. Kolony aut, autobusů a kamionů stále stojí nejen na okružní dálnici M25, která je stěžejní dopravní komunikací pro Londýn a jeho okolí. Doprava se vinou dominového efektu zastavila v celé centrální části Velké Británie, a postupně se „rozlévá“ dál a dál. V tuto chvíli jsou známe pouze dvě oběti tohoto extrémního dopravního kolapsu: řidič, který zemřel uvnitř svého vozu na hypotermii, a mladá šestnáctiletá dívka, která byla jedinou obětí první dopravní nehody. Po zhruba osmi hodinách se postupně daří uvolnit dopravní pruhy na M25 v hrabství Surrey - v místě první nehody. Ale „rozjet“ tento totálně a definitivně ucpaný kruh určitě potrvá do pozdních nočních hodin.

Ovšem osud ještě neskončil se svými dramaty. Ještě je třeba přilít oleje do ohně. A to doslova.

West Drayton, Middlesex. Centrála přibližovací služby letového provozu pro letiště Heathrow. Tak, jak se blíží desátá hodina večerní, personál ŘLP se chystá na předávku služby kolegům, kteří přijdou na noční směnu. V obecné rovině všichni věděli o komplikacích, které nastaly v pozemní silniční dopravě a proto počítali s případným přesčasem - v rámci minut. Ovšem služba na ŘLP pro Londýn - Heathrow je velmi náročná, co minuta, to jeden přílet letadla, které je nutno navést na přistání. Není tedy čas na zjišťování informací o tom, co se děje 30 mil jižněji v Surrey na M25.

Poslední figurou v popisovaném dramatu se stane pracovnice APC (Approach Control), Nicola Evans. Její služba již skončila a měla být vystřídána. Bohužel, vinou stále trvajících problémů v silniční dopravě se většina personálu noční směny nedostavila. Nejen Nicola byla požádána o službu přesčas. A nejen ona samozřejmě vyhověla. Služba na provozu ŘLP je nesmírně náročné povolání. Úkolem dispečera je sledovat po celou část jeho aktivní služby monitor, na němž sleduje pohyb letadel v určeném vzdušném prostoru nad Londýnem a okolí. Musí sledovat nejen jejich vertikální polohu, ale i polohu horizontální a včasnou korekcí vzájemné polohy letadel v onom sektoru předchází případným kolizím. Zároveň však musí přebírat zodpovědnost za stroje, které do jejíhoi sektoru teprve vstupují, a předává zodpovědnost za stroj, který jeho sektor opouští jinému kolegovi ve službě, který má na starost vzdušný prostor nad celou Velkou Británií.

V čase 22:25, tedy 25 minut poté, co měla být Nicola Evans vystřídána, došlo v jí kontrolovaném sektoru ke kolizní situaci: stroj ČSA na letu 101 se dostal příliš blízko za před ním přistávající stroj společnosti Aer Lingus. Hrozilo reálně nebezpečí, že stroj Aer Lingus, který přistával, nestihne opustit přistávací dráhu včas a mohlo by tak dojít ke kolizi se strojem ČSA, který přistával za letadlem Aer Lingus. Nicola Evans se proto snažila kontakovat řídící věž letiště Londýn Heathrow, aby jejich dispečer mohl včas reagovat a požádat letadlo ČSA o takzvaný „missed approach“, neboli - volně přeloženo - o zrušení přiblížení na přistání. Ve stejném čase, tedy ve 22:25, povolil jiný dispečer ATC start stroji britských British Airways na letu BA 112. Letadlo BA startovalo z ranveje, která je paralelní k té, na níž přistával stroj ČSA. Po více, než minutě se Nicole Evans podařilo navázat přímé spojení s personálem na věži Heathrow a stroj ČSA tak dostal pokyn ke zrušení přistání a k opakování celeho přistávacího manévru.

Pilot letadla ČSA letu 101 přerušil přistávací proces a v souladu s předpisy zahájil manévr k opuštění přistávacího a vzletového prostoru letiště Heathrow. V okamžiku, kdy zahájil obrat doleva a na jih, se střetl se startujícím strojem BA na letu 112 do Bilbaa. Během několika málo minut byly zbývající přistávající stroje odřeknuty a nasměrovány na letiště Gatwick. Zrušeny byly veškeré odlety z letiště Heathrow.

V těchto chvílích se doprava ve Velké Británii (imaginárně) zastavila. The Day Britain stopped.

Již delší dobu zastávám názor, že všechny druhy dopravy - s výjimkou dopravy vodní, která v ČR skutečně nemá významného uplatnění - spolu musí koexistovat. Z mého pohledu je zcela vyloučeno, aby se na pořad dne dostala úvaha „zastavme výstavbu dálniční sítě“. To je nemyslitelné a ve vztahu k budoucnosti i extrémně nezodpovědné. A stejně tak nesouhlasím s názorem, že když už máme dálnici D1, tak můžeme omezit železniční trať, která dálnici D1 více méně kopíruje. Nic takového se nesmí stát, neboť stejně tak, jako musí existovat kvalitní páteřní síť dálniční, musí existovat i kvalitní páteřní síť železniční. Kdokoliv se domnívá, že jediné možné spojení s našimi sousedy spočívá v položení určitého počtu pražců a kolejí, je naivním snílkem, který nereflektuje na kvalitu dálniční sítě našich sousedů. Avšak jedním dechem je nutno dodat, že ani výstavba a zkvalitnění železniční sítě musí pokračovat. Neříkám, že by mělo ze dne na den dojít ke stavbě VRT - na to naše zem není ekonomicky připravena. Ale projekt pro zahájení výstavby VRT by existovat měl již dnes. A pokud tomu tak není, je to nevyvratitelná chyba všech ministerských úředníků, kteří s problematikou dopravy mají, či měli co do činění.

Hlasy, které volají po regulaci individuální automobilové dopravy jsou snílci, žijící mimo realitu. Nikoho z nás by dnes nenapadlo požadovat po ostatních, aby své chytré telefony zahodili a vrátili se zpět ke kdysi oblíbeným mobilním telefonům Nokia 3110. Proč nám tedy přijde normální volat po tom, aby lidé „zahodili“ pohodlí svých osobních automobilů, a nahradili je vlakovou soupravou? Automobilová doprava se pouze přizpůsobila našim stávajícím požadavkům na rychlost a pohodlí. Je to tak špatně? Nemyslím si. Je plně na provozovateli železniční dopravy, aby komukoliv z nás nabídl alternativu. Takovou alternativu, která nás dokáže oslovit a která nás přesvědčí o tom, že cesta vlakem skutečně může být výhodnější, než stejná cesta osobním vozem. Řešením, po kterém mnozí z Vás volají, by mělo vycházet z nalezení alternativ a kompromisů. Nikoliv z plánované restrikce toho, či onoho. Násilné změny nikdy nebyly řešením - a nikdy ani nebudou.

Vynucená a násilná řešení nás budou stát pouze oběti. Stejně jako v případě popisované katastrofy, jejímž výsledkem bylo 93 mrtvých. Jedna osoba zemřela při dopravní nehodě, jedna osoba zemřela na hypotermii v dopravní zácpě. 64 obětí bylo ze vzdušné srážky dvou letadel a 27 osob zahynulo následkem pádu dotčených strojů na oblast Hounslow.

Zbývá položit poslední otázku - která tu již zazněla, ale v balastu textu pravděpodobně nevyzní její naléhavost: Stála ta stávka za to?

Vážení čtenáři, pokud jste dočetli až k tomuto odstavci, zasloužite si mé díky. Zaprvé proto, že moje články nikdy nebývají krátké a jejich čtení tak vyžaduje určitou dávku času - a toho si jako autor nesmírně vážím. A pokud jste dopadli jako já - tedy jste začali hledat podrobnosti o oné katastrofě z roku 2003, zasloužíte si mé díky podruhé. Stali jste se totiž obětí mystifikace - stejně jako já.

Dokument, který se v originálním znění jmenuje „The Day Britain stopped“, natočila pro veřejnoprávní kanál BBC 2 společnost Wall to Wall. Dokument si pojal za cíl přednést divákovi realitu „jak by to vypadalo, kdyby se stalo to, co by se mohlo stát“.

Poprvé jsem tento dokument „odchytil“ na serveru YouTube a bral jsem jej smrtelně vážně. Dokonce natolik, že jsem začal hledat podrobnosti o stroji ČSA, který měl v oné katastrofě figurovat - a zde jsem ukořistil první podezření, že je něco špatně. Nic jsem totiž nikde nenašel. Nikde ani zmínka. Pak už to samozřejmě bylo poměrně rychlé. Přesto jsem se rozhodl Vám tuto mystifikaci předložit spolu s úvahou, jak nebezpečný může být extremismus - a je skutečně jedno, v jaké podobě jej budeme popisovat. Lze tedy říci, že odbory v daném fiktivním dokumentu postupovaly extrémně?

Jsem si jist, že ano. Nehoda železniční dopravní techniky je bezesporu vážnou věcí. Ale nikdy by neměla sloužit jako argument pro eskalaci problematiky. Neboť i nevinný extrém může ve svém finálním aktu skončit tragédií - v tomto případě naštěstí tragédií, která se nestala. Díky Bohu. Snad nám všem tento fiktivní dokument bude varováním, že extremistická řešení nikdy nebudou ona správná. Podobně jako nemohou být správné extremistické úvahy na téma „zrušme vlaky“, či „zrušme dálnice“. Obojí může vyústit v situace, které pravděpodobně nebudeme umět řešit.

Pro zájemce odkazuji na server YouTube, kde lze shlédnout celý dokument. Neobsahuje české titulky, ale jsem si jist, že nejsou třeba. Už jen vizuální vjem Vám zcela jistě bude stačit, neboť - jako již tradičně - produkce BBC odvedla profesionální práci.