Dostat se vlakem někam opravdu daleko byl vždycky můj sen. Když jsem poprvé zaslechl, že se dá dojet do Londýna jen s několika málo přestupy, přišlo mi to stejně pořád nereálné. Radši jsem jezdil měsíc po Rakousku nebo přes Německo regionálními vlaky. Při první výletu do Londýna vyhrálo letadlo. Pak jsem ale před několika lety objevil stránky pana Válka vlakem.net, kde bylo spojení do Londýna opravdu rozepsáno a hlavně za cenu, která mne zaujala. Pak už bylo potřeba jen odstranit všechny výmluvy typu: nemám tam kde bydlet (pozval mne kamarád, který se tam odstěhoval), nikdo se mnou nebude chtít jet (táta se nabídl, že se přidá a podívá se, kde ještě nikdy nebyl) a ty výhodné jízdenky budou určitě pořád vyprodány (v lednu na březen nebyly). A tak v cestě už nic nebránilo a stačilo sbalit batoh a vyrazit.

No samozřejmě, tak jednoduché to ještě nebylo. Žádný šotouš nikdy nenasedne do vlaku někam, kde to nezná bez řádné přípravy. Natož při cestě přes půl Evropy. Takže pár dní před odjezdem mne ještě čekalo po večerech spousta hledání, zjišťování a koumání. Hlavně typu, co přesně uděláme, když vlak… Nakonec se stejně ukázalo, že nejlepší je umět improvizovat a brát věci s nadhledem, protože vždycky něco vyjde jinak, než člověk plánuje. Ale o tom až dále.

Vstávám už v 5.30 h, což je pro mne celkem peklo. Ale významnému zážitku je potřeba občas i něco obětovat. Protože se mi v autě špatně dobíjí baterka a včera zase nešlo nastartovat, nechal jsem ho přes noc stát asi 500 m od bytu v kopci. Tak to mám i s ranní rozcvičkou potemnělým a ještě ospalým městem. Auto naštěstí bez problémů startuje, takže dle dohody v 6.00 mohu vyzvednout tátu u něj před domem. Je středa 20. března 2013 a nás čeká jízda po dálnici „přes kopec“ 70 km do Drážďan, odkud začínáme naší dlouhou vlakocestu. Parkujeme v sídlišti kousek od nádraží a musíme doufat, že za 5 dní tu auto bude čekat, a že nastartuje (jinak nevím, co v neděli v 8 večer budeme dělat).

Protože máme asi 45 minut rezervu, tak zevlujeme po nádraží a prohlížíme vlaky a jejich směřování. V 7.30 přistavují dle plánu naší zdvojenou soupravu ICE do Frankfurtu. Až na to, že soupravy jsou řazené obráceně, takže můj plán s místenkami úplně na konci vlaku s možností koukat na trať (kabina strojvedoucího vlaků ICE je oddělena od prostoru cestujících pouze sklem) nevyšel. Celou cestu tak sedíme s vyhlídkou na druhou zapřaženou soupravu. Naštěstí jde dobře koukat z okna na straně. Přesně dle jízdního řádu se v 7.53 dává celá souprava do pohybu. Cesta ubíhá klidně, jen nás překvapuje spousta sněhu všude okolo, přece jen, jedeme na jarní výlet, ne zimní. Dáváme si první slavnostní plechovku piva, co máme na cestu. Po průjezdu Lipska (resp. příjezdu a zase odjezdu stejným směrem – Lipsko je největší hlavové nádraží v Německu) se začíná dostavovat únava, krajina je již celkem jednotvárná a tak s tátou chvílemi dřímeme. Rychlodráha zde ještě není vybudovaná, vlak jede maximálně 160 km/h, takže ani zážitek z rychlé jízdy se (zatím) nekoná.

Ve Frankfurtu jsme načas ve 12.37 a máme tu 2 hodiny čas, které využíváme k procházce do centra. Neodradí nás ani deštivé počasí. Zajímavá je finanční čtvrť se spoustou mrakodrapů plných bank a jiných institucí. Před odjezdem z Frankfurtu ještě obhlížíme na nádraží vlaky jinými směry. Nejzajímavější je TGV, které odjíždí každý den ve 14 hodin směr Azurové pobřeží. Po necelých 8 hodinách cesty vás totiž vlak doveze až do Marseille.

 Po odjezdu TGV směr jih nasedáme na soupravu vlaku ICE3 a vyrážíme směr severozápad do Bruselu. Radost z toho, že tentokrát místenky vyšly a sedíme hned za prosklenou kabinou řidiče, vydržela cca 5 vteřin. Jak se vlak začal rozjíždět, strojvedoucí zmáčkl nějaké tlačítko a celé sklo se zbělelo. Sakra, kdo mu tam zabudoval takovou debilní funkci? Nevadí, trochu přes to vidět stejně je a navíc v této části cesty jede vlak po nové rychlodráze do Kolína nad Rýnem, takže kromě cesty před sebou a krajiny vedle odbíhám ještě sledovat displej s rychlostí vlaku. Po zastávce na frankfurtském letišti a vjíždíme na novou trať určenou jen pro rychlovlaky. Hned evidentně zrychlujeme a za chvíli displej ukazuje 250 km/h. To je sice hodně, ale věřím tomu, že na této trati umí vlak ještě víc. A také ano. Ještě zrychluje a nejvyšší číslo na displeji je 283 km/h. Kéž by takhle vlaky jezdily i u nás. Za Kolínem vlak jede opět po normální trati, rychlodráha se tu teprve staví. Ani si nevšimneme, kdy jsme přejeli hranice a už přijíždíme do Bruselu, opět přesně načas v 17.35.

Máme tu zase 2 hodiny na přestup, ale do města tentokrát nejdeme. Zaprvé je to celkem daleko (jako „hlavní“ přestupní nádraží je v Bruselu nádraží jih, nikoliv Central, které je malé v podzemí a většina mezinárodních vlaků jím pouze projíždí). Zadruhé tu budeme mít v sobotu celé odpoledne a večer na prohlídku města. Posledním důvodem, proč se radši nikam nevzdalujeme, je celní, pasová a bezpečnostní kontrola, která nás před nástupem do vlaku „na ostrov“ čeká. Británie totiž není v Schengenu, a tak je třeba vše vyřešit před odjezdem z Bruselu, aby pak cesta mohla být bez přerušení.

Vlaky směr Británie odjíždějí z oddělené části nádraží, do které se nedostanete jinak než přes speciální příchod, kde vás důkladně prolustrují. Máme z toho všeho trochu obavy a tak s velkým předstihem jdeme na to. Nejdříve přepážka kontroly jízdenek, kde naše e-shopové jízdenky ze serveru německých drah vymění za oficiální jízdenky a místenky pro vlaky Eurostar do Londýna. Pak belgická pasová kontrola. Zde celník řeší malý problém s mou novou malou občankou, kterou asi nikdy neviděl. Dokonce se ptá kolegy, zda to zná a pak kamsi telefonuje. No ale po dvou minutách mi ji s úsměvem vrací a můžeme k dalšímu okénku a za ním je britský imigrační úředník. Ten zkontroluje naše lístky, občanky a hned nás posílá dále. Nakonec ještě musíme projít bezpečnostními rámy. Až na to, že tátovi pípají cvočky na pohorkách a tak se chvíli zdržíme, než ho objede borec ručně, je to pohoda. I skenování zavazadel se mi zdálo dělané tak nějak, aby se neřeklo. Doby, kdy dostat se do Británie byl pro Čechy problém, jsou asi naštěstí nenávratně pryč. Nakonec jsme se báli zbytečně a vše proběhlo velmi poklidně. Protože do vlaku pouští až cca 20 minut před odjezdem, je dole vybudována obrovská čekárna, kde se lidi postupně shromažďují, načež se pak otevře brána a jezdícími schody se vyjíždí na perón, kde stojí souprava vlaku Eurostar do Londýna složená z celkem 20 vagonů (pdf). Máme místenky do 18. vagonu, takže se mimo hlavní dav lidí celkem úspěšně probíjeme k našim nástupním dveřím a pohodlně se usazujeme. Na první pohled je vidět, že vlaky Eurostar z doby otevření tunelu (1994) toho mají již dost za sebou. Jsou sice čisté a pohodlné, ale vše je celkem opotřebované. Prý se již vyrábějí nové, takže uvidíme za pár let, jaká bude kvalita přepravy. Opět na minutu (spíš na vteřinu) se v 19.52 odpichujeme od perónu a míříme do jediné mezizastávky ve Francii a poté tunelem do Británie.

Zapíjíme tento zážitek další plechovkou piva a tak se nedovíme, jaká je nabídka jednoho ze dvou jídelních vozů v soupravě. Cesta trvá pouhé 2 hodiny a díky časovému posunu vlastně přijedeme do Londýna "za hodinu". Zajímavé je vlakové hlášení, které probíhá hned ve 4 jazycích (vlámsky, valonsky, francouzsky a anglicky – první vždy podle toho, ve kterém státě zrovna jsme). V Lille na nástupišti vidím po dlouhé době několik vojáků s automatickými puškami, kteří dohlíží na to, aby nikdo bez jízdenky a hlavně správných dokladů nenastoupil do vlaku nebo nenaskočil na vlak (což se prý dříve často stávalo). Cesta tunelem není kupodivu ničím zajímavá, a tak jsem rád, že po 20 minutách vyjíždíme na druhé straně a to nás již vítá Británie a hlavně Londýn, kde zastavujeme ve 21.03 místního času. Po nezbytné další celní kontrole (imigration – 20 minut čekání ve frontě a 5 vteřin pohled úředníka na občanku) vcházíme do haly, kde nás čeká hostitel a kamarád Honza. Vyřídíme si Oyster kartu na MHD a náš skoro třídenní pobyt může začít. Máme za sebou stovky kilometrů a 14 hodin cesty z Drážďan.

Sobota 23. března

Čtvrtek, pátek i sobota dopoledne v Londýně utekl jako voda a kromě prohlídky centra, kde jsem tátovi dělal (jakožto Londýna již znalý) průvodce, jsme stihli i návštěvu brazilské restaurace (Honzova žena je původem z Brazílie) a čtyři muzea. Svezli jsme se všemožnými typy klasických červených busů i různými linkami metra. Užili jsme si kalamitu, kdy vše jezdilo s velkým zpožděním, protože napadly v Londýně nevídané 3 centimetry sněhu. Na venkově byla prý nejhorší zimní situace za posledních 50 let. No prostě krásný jarní výlet (v jarních bundách). Nakonec nám ale nezbylo, než dorazit opět na mezinárodní nádraží St. Pancreas, poděkovat Honzovi za ubytování v obýváku jejich malého 2+1 a rozloučit se. Na nástupišti již čekal náš vlak zpět do Bruselu s odjezdem 12.58. Cesta proběhla stejně jako směrem tam, jen imigrační do Belgie se z pochopitelných důvodů nekonalo. Takže jen kontrola OP a poté bezpečnostní rámy. Díky časovému posunu tentokrát uplynou za dvě hodiny jízdy hodiny tři, takže přijíždíme krátce po 16. hodině.

V Bruselu máme zaplacené ubytování v jednom z levných hotelů u nádraží, abychom neměli cestu tak náročnou a měli také víc času na město. Protože jsem čekal město plné úředníků a administrativních budov, tak jsem byl historickým centrem města mile překvapen. V Delvitě jsme koupili něco k večeři, několik plechovek místních piv a další sváču na zítřejší celodenní cestu domů.

Neděle 24. března

V 5.50 vstáváme, vracíme klíče od pokoje a svižným krokem míříme opět na bruselské jižní nádraží, odkud přesně v 6.25 odjíždí téměř prázdná souprava vlaku ICE3 (s názvem ICE International) do Frankfurtu. Nás však čeká cesta jen do Kolína nad Rýnem, protože mám na dnešek pro nás připraven ještě jeden zážitek a splnění dalšího mého snu. Po zastavení na nádraží Brusel sever vlak uhání nedělní ospalou Belgickou krajinou. Dojdu omrknout jídelňák a beru ranní dávku dobré kávy (2,80 €). To již zastavujeme v Lutychu. Když po cca 10 minutách stále neodjíždíme, začínám tušit, že mé chválení přesných západoevropských bezchybných vlaků dostane trochu na zadek. Po 15 minutách pobytu se ozve rozhlas (vlámsky, valonsky, německy, anglicky). Z mluvy mladé paní průvodčí jde poznat, že má problémy ve všech jazycích sdělit, co přesně se děje. Celkem mne překvapí, když německy řekne, že je potřeba vyřešit něco na vlaku a anglicky „we have big trouble with the engine“ – máme velký problém na lokomotivě. Začínám se obávat, že hned tak nepojedeme a i když s touto možností můj plán cesty počítá, trčet v neděli v 7 ráno někde v Lutychu se nám nechce.

Vše se vyřeší za další 2 minuty. Když se totiž po valonském a vlámském hlášení (kterému nerozumíme) začínají naši spolucestující zvedat, je jasné, že jde do tuhého. Taky jo, vlak je rozbitý, dál se nejede. Prý se moc omlouvají a máme zkusit 4. nástupiště, odkud za 2 minuty jede belgický rychlík naším směrem. Následuje tedy poklus, ať nám to neujede. Na 4. nástupišti však stojí jeden omšelý vysloužilý vagónek, který jakoby z oka vypadl našemu typu vlaků řady 830 někdy z 50. let. Tohle že je mezinárodní rychlík do Cách? Na peróně proběhne krátká diskuze s mladým chápavým průvodčím, který je nejdřív trochu vyděšen, kde se minutu před odjezdem vzalo u jeho vlaku cca 50 zmatených cestujících s velkými zavazadly mluvících hned několika jazyky, ale na mou přímou otázku v angličtině: „Můžeme tímto vlakem jet do Cách, naše ICE dál nepojede,“ odpovídá kladně a tak se všichni hrneme do vlaku. S pětiminutovým zpožděním v 7.40 vyrážíme. To jsme ale již měli být původně mnohem dál.

Za neustálého probírání předpotopního vzhledu vlaku a zkoumání možných alternativ cesty přejedeme hranici a v půl deváté zastavujeme v Cáchách. Většina cestujících míří do infocentra, aby si vyjednali možnost přestupu na soukromý vlak Thalys jedoucí z Paříže kamsi směr Düsseldorf, my však nasedáme do německého spěšňáku, který nás zaveze do Kolína. Budeme tam jen o hodinu později, než byl původní plán, což je v normě.

Ještě si říkám, že takovéto malé zpestření vlastně neškodilo, protože ten belgický pravlak byl opravdu mimořádný zážitek. V Kolíně zastavujeme hned vedle ICE směr Berlín, kterým jsme původně chtěli jet (jen tím o hodinu dříve), takže rychle přeskakujeme a za minutu se vlak rozjíždí. Čeká nás 30 minut jízdy a poté delší zastávka ve městě Wuppertal. Hodinové zpoždění náš původně 4hodinový pobyt zkracuje na 3 hodiny, ale jak se posléze ukazuje, je to stejně víc než dost. Ve Wuppertalu je velká železniční rarita, jediná visutá dráha na světě fungující jako páteřní MHD. Je stará přes 100 let a nikde jinde to v takovémto rozsahu nefunguje. Kupujeme si základní 90minutovou jízdenku a postupně projíždíme celou 12 km dlouhou trať s asi 20 zastávkami. Několikrát vysedáme a fotíme. Soupravy i v neděli jezdí asi po 6 minutách. Celá dráha je opravdu nádherná, jezdí se po kolejnicích cca 8 metrů nad zemí, na kterých jsou vlaky prostě zavěšeny. To má za následek, že v zatáčkách se to pěkně houpe, stanice jsou v "prvním patře" a je z toho velmi zajímavý a neobvyklý výhled. V jedné části města to vede přímo nad ulicí, dole jezdí auta, dokonce trolejbusy, prostě nádhera. Potkáváme i historickou soupravu, která jezdí jen někdy na speciální objednávku. Děláme mraky fotek a jsme z toho velmi nadšeni.

Ve 13.16 se s Wuppertalem a jeho dráhou loučíme a čeká nás poslední fáze cesty, s několika přestupy dojet do Drážďan a odtud autem domů. Aby nám německé dráhy ještě jednou ukázaly, že ne vždy jezdí bezchybně a načas, nabere cestou do Hannoveru naše ICE 20 minut zpoždění, a i když se snažíme displej s rychlostí vlaku všemi silami uhranout, přes 185 km/h tentokrát nepřeleze a v Hannoveru nám ujíždí přípojné IC do Magdeburku a tím i do Drážďan. Čekáme tedy na další vlak o hodinu později. S jedním přestupem a asi půlhodinovým pobytem v Lipsku jsme těsně po 21. hodině ve vlakovém cíli cesty, v Drážďanech. Teoreticky jsme sice měli dojet v 19.30, ale pořád je to v mezích. Navíc auto nikdo neukradl a naštěstí startuje na první dobrou, takže do Ústí n. L. přijíždíme něco po desáté večerní. Jen vyložím tátu u něj před domem, ještě se domluvíme na pivo v týdnu, kdy uděláme vyúčtování a probrání fotek, a již mířím domů do postele.

Bylo to neuvěřitelných 5 dní a jako vlakofil jsem si to užil na 110 %. Musím začít plánovat ten výlet do Marseille.

 

Podrobnosti k jízdenkám

Kupovány cca 2 měsíce dopředu na webu německých drah. Využita akce London spezial, tedy jízdenky za 59 € odkudkoli z Německa do Londýna. Za noční stopover v Bruselu ani zastavení ve Wuppertalu se nic nepřiplácí, lze to takto koupit. Místenky na Eurostar jsou v ceně, cestou tam pro jistotu koupeny místenky i na ICE. Cena za zpáteční cestu pro jednoho tedy 2 x 59 € + 4 € za místenky = 122 € = cca 3150 Kč.

Autorský text.