Praha – Od 23. 9. do 1. 10. 2006 vyrazili redaktoři ŽelPage (CSPSV) na 9 dnů dlouhou cestu vlakem do Bosny a Hercegoviny se zastávkami na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. Během své cesty jsme navštívili Michalovce, Košice, Sighisoaru, Brasov, Pécs, Mostar, automobilem hercegovský venkov, Medugorje, vodopády Kravica, Poćitelj, Blagaj a Sarajevo. Vlakem jsme ujeli více než 4.600 km. Zážitky z cestování (nejen) vlakem přinášíme v následujícím článku.

Účastníci: Petr Studnička, Petr Vondrlík (CSPSV)
Termín: 23. 9. – 1. 10. 2006
Jízdní doklady: Síťová čtvrtletní jízdenka ČD (0,00€), jízdenka TCV Praha – Čadca Gr, Kúty Gr – Praha s JP / Eurodomino-26 ŽSSK, 3 dny (25,00€), Eurodomino-26 MÁV, 5 dní (49,00€), Eurodomino-26 CFR, 3 dny (38,00€), jízdenka TCV Magyarbóly Gr – Sarajevo – Magyarbóly Gr (43,00 €), jízdenka TCV Ploče – Mostar (27,38 HRK), jízdenka ŽFBH Mostar – Sarajevo (4,50 €), povinné a lehátkové rezervace
Hraniční přechody: Mosty u Jablunkova (CZ) – Čadca (SK), Hidasnémeti (SK/H), Lökösháza (H) – Curtici (RO), Magyarbóly (H) – Beli Manastir (HR), Slavonski Šamac (HR/BiH), Metkovič (BiH/HR), Szob (H) – Štúrovo (SK)
Seznam použitých vlaků: Os 9452, R 425 Laborec, Os 8908, R 413 Rákoczi, R 347 (738) Dacia, A 1746, R 346 Dacia, IC 800 Baranya, R 259 (818), R 391, R 390, R 258 (819), IC 809 Baranya, R 375 Pannonia, EC 170 Hungaria a dále auto, autobus, taxi
Seznam společností, jejichž vozy jsme použili: ŽSSK, MÁV, ÖBB, CFR, ŽFBH, ŽRS, ČD

Průběh cesty

23.9.: Každý rok pořádáme dva delší zájezdy vlakem – jeden v dubnu a druhý v podzimním období. Důvod je prostý – v létě jeden z nás pracuje v zahraničí a druhý se musí v létě věnovat přítelkyni a cestovat k moři. Odměnou je pro nás oba dovolená „nejen na kolejích“. Letos jsme vyrazili symbolicky na Den železnice a nezměnily se ani výchozí body, které jsou oba na trati 231 – Čelákovice a Praha Horní Počernice. První cíl jsme dosáhli vlakem Os 9452 a na Masarykovo nádraží jsme přijeli přesně v 9 hodin, dali jsme si zavazadla do úschovny (30 Kč/1 den) a vyrazili na pražské hlavní nádraží. Zde jsme v 10 hod. navštívili dopravní kancelář a již 10:25 hod. jsme uháněli „471“ na Smíchov, díky čemuž jsme stihli i souběžnou jízdu parní lokomotivy se City Elefantem ze Smíchova na Vyšehrad. Poté jsme zamířili do Vršovic a v motorovém voze 854 strávili plných 60 minut, během kterých jsme projeli jak DKV, tak ONJ. Následně jsme se podívali na Most inteligence, odkud jsme se vrátili na hlavní nádraží, kde jsme obdivovali přistavenou soupravu Orient Expressu na 1. nástupišti (stála i na ONJ). Personál OE byl velmi vstřícný a ochotný a vybraní zájemci se dostali i do útrob vlaku. Pro nás bylo docela překvapivé, že vlak byl značně obsazen. V odpoledních hodinách jsme cestovali párou, Hurvínkem i Regionovou po Pražském Semmeringu. Při zpáteční cestě ze Zličína jsme vystoupili již na Smíchově, sedli na tramvaj číslo 14 a jeli si na Masarykovo nádraží vyzvednout zavazadla. Poté jsme se, jako před každou dlouhodobou cestou, odebrali do restaurace „U Staré pošty“, abychom zkontrolovali, zda máme vše potřebné – zejména pasy, peníze, pojištění, mobil, foťák, průvodce atd. Ve 21:00 hod. jsme se přesunuli na 7. nástupiště na hlavním nádraží a ubytovali se v lůžkovém voze ZSSK R 425 Laborec na jedenáctihodinovou cestu do Michaloviec. První den hodnotíme velmi pozitivně – a to i organizaci a informovanost během Pražského železničního dne!

24.9.: Vlak jel bez zpoždění, probudili jsme se v Košicích. A to i díky tomu, že tentokrát nás konečně nikdo nebudil na česko-slovenské hranici (i když na Schengen si ještě počkáme…). Z Košic jsme obdivovali východoslovenskou krajinu a v půl desáté jsme dojeli do Michaloviec. Očekávaná plánovaná schůzka nevyšla – měli jsme se zde setkat se dvěma velmi dobrými kamarádkami (bohužel jsme v SMS uvedli, že přijedeme 24.10., avšak o měsíc dřív jsme byli již na místě a dámy byli v tu chvíli na studijní praxi). Přesto jsme prošli město a v centru města jsme si sedli na kávu a pivo. Po obědě jsme se vrátili do druhého největšího slovenského města, kde jsme obdivovali nejen alžbětinský dóm, ale i opravené historické jádro města. Odpoledne jsme se najedli v restauraci Zlatý kohout, vše zapili Velkopopovickým Kozlem (žádné slovenské pivo neměli) a večer jsme se přemístili na nádraží. V 18:15 hod. nám odjížděl R 413 Rákoczi z Košic do Budapešti. Vlak byl zcela obsazen (v neděli večer se Maďaři přesouvali do hlavního města), ale vlastní kupé jsme si díky zataženým závěsům uhájili. Na nádraží Keléti jsme přestoupili na R 347 Dacia a mířili jsme do rumunské Sighisoary.

25.9.: Ubytovali jsme se v lehátkovém voze ÖBB, a přestože na nástupišti čekalo hodně lidí, všichni obsadili místa k sezení a lehátka (1 místo = 20€) zůstala relativně volná (v průměru v 1 kupé 2 osoby). Na hranicích proběhlo vše v pořádku, celníci byli příjemní, posunuli jsme si hodinové ručičky a do Drákulovy Sighisoary jsme přijeli včas. Prohlédli jsme si velmi pěkné město, došli až ke kostelu a škole na vršku, vypili několik piv, napsali pohledy domů (rodiče, přítelkyně, známí atd. by nám neodpustili, kdybychom si na ně během cesty nevzpomněli). Po obědě jsme se vrátili na nádraží a zakoupili rezervaci na vlak Accelerat A 1746 (Satu Mare – Bucuresti). Jen pro upřesnění – vždy a všude cestujeme na EuroDomino-26 a náhodou v Rumunsku jsou povinné rezervace (lepenková podoba) k této jízdence zdarma. Před odjezdem vlaku jsme si zakoupili několik piv v malém obchůdku, kde bylo vše velmi levné. Naše osmimístné kupé se zaplnilo za 100% a cestovali s námi anglicky mluvící turisté a spousta dalších cizinců. Bohužel se nám během cesty porouchala lokomotiva 41-0920-3 CFR a 60 minut jsme na zastávce Cata, asi 50 km před Brasovem, čekali na náhradní stroj. Vlaková četa i většina pasažérů z vlaku vystoupila a všichni jsme čekali venku (proto máme i fotky stojící soupravy v polích). Po necelé hodině přijela modro-bílo-červená lokomotiva CFR 40-0623-5 a do Brasova jsme přijeli o hodinu později. Na prohlídku města nám zbylo málo času a z průvodce bylo jasné, že vzdálenost nádraží – centrum bude značná. Proto jsme pro obě cesty využili místní taxikáře (bez smlouvání zde rozumnou cenu nezískáte). Vše proběhlo bez komplikací a večer jsme již vyhlíželi R 346 Dacia. Místní obyvatelstvo nás mile překvapilo – vše bylo udržované, vlaky relativně moderní (na některých spojích InterCity jezdí ovšem Desira) a vše na odpovídající úrovni (neporovnatelné s Bulharskem, kde jsme byli na jaře). Vlak přijel bez zpoždění a mířili jsme opět v lehátkovém voze (opět sami) do Budapešti. Zakoupili jsme si i dost jídla a pití, takže cestu jsme měli velmi příjemnou. Navíc vedlejší kupé obsadila spousta rakouských slečen, které si s alkoholem užívaly mládí, takže jsme se pobavili.

26.9.: Abychom se vyhnuli přesunům mezi maďarskými nádražími metrem (Keléti – Déli), vystoupili jsme na Keléti z lehátkového vozu a šli koupit místenku na vlak IC 800 Baranya do Pécse. Vrátili jsme se zpět do naší původní soupravy, tentokrát do velkoprostorového vozu (Bmpz MÁV), a tím jsme se svezli na nádraží Budapest Kelenföld. Zde včas přijel náš vlak IC z Budapešti Déli, kterým jsme jeli až do Pécse. Zde jsme měli dostatek času na nákup jízdenek do Bosny a Hercegoviny, na nákup jídla i pití, na prohlídku města i na odpočinek. Bylo slunečno, ke 30°C. Nejzajímavější částí dne byl nákup jízdních dokladů do Sarajeva. Tyto jízdenky nám nedokázali zajistit ani naši zkušení prodavači/poradci ve Wasteels na pražském hlavním nádraží. Nákup jízdenek v Maďarsku je automaticky zpestřen jazykovou bariérou, ale i značnou neznalostí předpisů zaměstnankyně MÁV v mezinárodní pokladně. Vzhledem k tomu, že jsou zde jízdenky do Bosny a Hercegoviny docela žádané, neměla paní v pokladně zpočátku sebemenší potíže. Udivilo nás, že je třeba povinné rezervace potvrzovat faxem do dalších zemí. První potíže začaly s naším Eurodominem – paní nám nechtěla vydat jízdenku z Magyarbóly Gr a stále trvala na Pécsi. Na potvrzení rezervací jsme čekali asi 10 minut, načež nám paní sdělila, že si je máme vyzvednout 30 minut před odjezdem spoje (to bylo ovšem 1 hodinu po uzavření pokladen). Po našem upozornění se omluvila a zkoušela vystavit rezervace dále. Po dalších asi 10 minutách se jí to podařilo a přišlo na řadu placení, kdy nastaly neskutečné zmatky s 2x započítanými rezervacemi a špatně sečtené jízdenky. Po 30 minutovém nakupování jsme konečně odcházeli z mezinárodní pokladny (kam si místní bez okolků chodí pro vnitrostátní jízdenky) s našimi jízdenkami. Následně jsme se šli posilnit pivem, probrat další cesty a navečeřet se do místní restaurace. V 19:30 jsme se přesunuli na nástupiště, kde začínalo naše balkánské dobrodružství. Do našeho vlaku R 259 (818), Budapest – Pécs – Sarajevo, jsme nastoupili krátce po 20:30. Ubytovali jsme se v 6-místném kupé, ve voze ŽFBH (Železnice Federace Bosny a Hercegoviny) řady Bmz. Po krátké hygieně jsme si nastavili sedačky na ležení a krátce jsme pozorovali večerní krajinu. Během cesty jsme překročili dvoje státní hranice, čímž nás čekaly 4 hraniční kontroly a nejméně 4x náš dvouvozový mezistátní rychlík vyměnil lokomotivu. Na hranicích proběhlo vše bez problémů.

27.9.: Na sarajevské nádraží jsme dorazili s 20-minutovým zpožděním. Jen pro zajímavost dodáváme, že tímto hlavním městem projíždí pouze 2 mezistátní rychlíky (Budapest – Sarajevo, Zagreb – Sarajevo – Ploče). A jen 7 osobních vlaků, z nichž většina míří na sever. Po vystoupení z vlaku jsme měli štěstí a stihli jsme přípoj do Mostaru. Původčí nám sdělili, že není problém platit v € (Konvertibilní Marky jsme bohužel nevlastnili a jízdenky na tento spoj lze zakoupit pouze v Bosně). Cestovali jsme v modrém voze Beelt, který ŽFBH obdrželi darem od SJ (Švédské železnice). Železniční trať ze Sarajeva do Ploče, na které Mostar leží, probíhá nádhernou krajinou, je elektrifikována a z velké části jednokolejná. Nejhezčí klikatící se úsek s mnoha mosty a tunely vede z Bradiny do Konjice. Průvodčí přišel v žst. Jablanica Grad a na naše desky napsal částku 26 KM (13 €), ceny byla samozřejmě nadsazené a jízdenku průvodčí nevypsal. Vzhledem k tomu, že jsme v peněženkách měli oba pouze bankovky v hodnotě 5, 100 a 200 €, slitoval se průvodčí a nechal nám jízdenku za 10 €, drobné nechtěl. Deset eur mu samozřejmě zůstalo pro jeho vlastní potřebu a my byli rádi, že jsme dojeli do našeho cíle. Po příjezdu na mostarské nádraží nám místní žena ihned nabízela ubytování, my měli ale vše zajištěno přes internet v apartmánech Zdrava hrana (15 € / osoba / noc). Krátce jsme s krosnami prošli město, vyměnili jsme € na KM (v bance seděla Slovenka) a dali 2 piva v restauraci (Sarajevsko). Poté jsme šli hledat dle mapy naše apartmány. Ubytovali jsme se na 3 noci a po 5 náročných dnech jsme usnuli již v 16 hodin.

28.9.: Probudili jsme se až druhý den v 8 hodin ráno. V Bosně a Hercegovině jsme měli naplánováno navštívit řadu cílů, ale většinu z nich bylo velmi těžké dosáhnout kvůli špatné infrastruktuře. Šli jsme na autobusové nádraží (Mostarem projíždějí 4 vlaky) vybrali první autobus (společnosti Globtour) a odjeli jsme do chorvatského Ploče. 70 kilometrová cesta nám zabrala 3 hodiny. Během cesty řidiči tankovali naftu a autobusem jsme zajeli dokonce i do myčky. Po příjezdu do Chorvatska jsme šli najít vlakové nádraží a poté se odebrali na promenádu podél moře. Občerstvili jsme se v blízkosti železniční stanice. V Ploče není nic k vidění, ale nám nezbývalo nic jiného, než zde zůstat. Původní plán počítal s tím, že pojedeme až do hercegovského Neumu, ale nestačili bychom se vrátit zpět do Mostaru ve stejný den. V bankomatu jsme vybrali Kuny a šli zakoupit jízdenku na vlak za 27,38 HRK / 1 osoba (cca. 110,00 CZK). Velkou útěchou bylo, že cesta Ploče – Mostar trvá vlakem pouze 1,5 hodiny. Bohužel vypadl na trati proud a my skončili v Žitomislići. Vlak nabral 1,5 hodiny zpoždění, kterou jsme strávili společně s vlakovou četou a dalšími cestující v nádražním bufetu. Po rozjezdu vlaku jsme do 20 minut byli v Mostaru. Byl večer a viděli jsme tak osvětlený Stari most, hrad a sedli jsme si na pivo nad řekou Neretvou a probírali situaci okolo ŽelPage.

29.9.: V tento den jsme přijali nabídku paní domácí, která nám zprostředkovala projížďku autem do 4 významných turistických lokalit. Ty jsou vlakem, autobusem či pěšky nedosažitelné. Jednalo se o vodopády Kravica, poutní místo Medugorje, středověkou Poćitelj a dervišský klášter v Blagaji. Zaplatili jsme 70 € za oba a naším průvodcem byl řidič ambulance v době války. Hned na úvod nám ukázal své rozstřílené břicho. Po návratu do Mostaru jsme chtěli ochutnat tradiční bosenské pokrmy. Bohužel nebyl personál vstřícný a ve většině podniků měli jen nealkoholické pivo (kvůli muslimským zvyklostem). Proto jsme si zakoupili pečivo a zeleninu na tržnici, pivo a cigarety v potravinách a odebrali se do apartmánu, kde jsme odpočívali.

30.9.: Ráno v 6:30 jsme vstali, sbalili zavazadla, uklidili pokoj a odešli na nádraží. Cestou jsme si koupili jedno pivo a vyčkali příjezdu vlaku. Ten směřoval z Ploče do Záhřebu a jeli jsme ve voze 1. třídy ŽFBH (bývalý vůz DR, 1. a 2. třída se v BiH nerozlišuje), mezistátní vlak měl 2 lokomotivy a 2 vozy k sezení. Do Sarajeva jsme přijeli s úplně obsazeným vlakem s 20-minutovým zpožděním a uskutečnili jsme prohlídku města. Ta začala u známého hotelu Holiday Inn a pokračovala až do muslimské části Baščaršija, Alejí odstřelovačů. V půlmilionovém městě nás překvapila uvolněná muslimská atmosféra, ovšem město jako takové je plné prachu a smogu a dávno je zapomenuta sláva zimních olympijských her na Jahorině v zimě 1984. V Sarajevu jsme strávili 10 hodin, které jsme kromě prohlídky města, vyplnili i návštěvou dvou restaurací, abychom se posilnili před zpáteční cestou. Před cestou na nádraží jsme shlédli sídlo úředníků z OSN a na železniční stanici jsme se ve 20 hodin snažili zakoupit jízdní řád ŽFBH, o který nás požádali ve Wasteels v Praze. Bohužel jsme nebyli úspěšní, všechny byly vyprodány. Vlak byl přistaven na 2. nástupišti a byl složen ze 2 vozů (MÁV 1./2. třída a ŽFBH 1. třída). Usadili jsme se jako při cestě do Bosny ve stejném voze, rozložili sedačky, cesta ubíhala bez problémů, takže jsme bez obav usnuli.

1.10.: Nejednalo by se ale o náš klasický zájezd, kdyby nepřišly komplikace. Pomineme-li poruchu lokomotivy v Rumunsku a výpadek proudu v Bosně, to největší zpestření pro nás připravily chorvatské železnice. Personál HŽ nás ve Strizivojna-Vrpolje ve 2:45 probudil a oznámil všem 22 cestujícím mezistátního vlaku, že je výluka na trati a za stálého křiku „Rychle, rychle. Jedem, jedem.“ jsme se přemístili do autobusu (RZ OS 361 CO). Zastavovali jsme na všech zastávkách, aniž by nám kdokoli řekl, kdy máme vystoupit. Oběma nám bylo špatně (autobusy nesnášíme) a to nejen kvůli vypitým pivům, ale i nesnesitelné teplotě. Do Beli Manastiru jsme přijeli včas. Na chorvatsko-maďarských hranicích, při vstupu do EU, jsme byli důkladně zkontrolováni maďarskými pohraničníky a v náhradní soupravě (1 MÁV, 1 ŽRS) jsme vjeli do Pécse, kdy byl náš vlak připojen na konec vlaku IC 809 Baranya a bez zpoždění jsme přijeli až na nádraží Budapest Kelenföld. Vzpomínkou na tento vlak je pro nás hrůzostrašně vypadající WC ve voze ŽRS. Z Budapesti Kelenföldu jsme se přesunuli zpožděným nočním rychlíkem R 375 Pannonia (110 minut) na Budapest Keléti, kde jsme si dali malé občerstvení ve společnosti nepřizpůsobivých obyvatel. V 10:30 jsme na 1. nástupišti usedli do vlaku EC 170 Hungaria, kterým jsme cestovali až do Kolína. Již z Budapešti nám bylo jasné, že zejména v úseku Bratislava – Praha bude vlak značně obsazen, důvod byl jednoduchý – v ČR byl ve čtvrtek státní svátek a my se vraceli v neděli směr Praha. Nemýlili jsme se. Všechny vozy 1 i 2. třídy byly zcela obsazeny, chodbičky přeplněny, WC uzavřeny a jídelní vůz praskal ve švech. Utasellátó jsme navštívili i my a na závěr naší cesty jsme si dali 2 piva. Při návratu z jídelního vozu do kupé na nás ostatní cestující křičeli: „Ničemu se nedivte, takhle vypadá kultura cestování v kvalitních vlacích.“ V našem kupé cestovali 4 lidé (studentka a výzkumník ze Škody Auto, farář a dvě důchodkyně z Velkého Oseku). Obě měly velmi zajímavé názory a jak se nám podařilo zjistit, ještě nedávno byly zaměstnankyněmi ČD. Díky našim znalostem z oblasti železnice (ŽelPage) v okolí České Třebové trochu znejistily a stále se nás ptaly, zda nemáme známé „na nábřeží“. Do Kolína jsme přijeli s 10-minutovým zpožděním a devítidenní cestu jsme zakončili pivem v přednádražním prostoru.