Na přelomu dubna a května jsme uskutečnili cestu na Balkán. S jízdenkami Eurodomino SŽ jsme tak mohli projet téměř celou zemi a navíc jsme zavítali dvakrát i do sousedního Chorvatska a Rakouska.

Účastníci: Petr Studnička -ps-, Petr Vondrlík -pvo-

Termín: 28. 4. - 2. 5. 2005

Jízdní doklady: KMB2000 (0,00€), Praha - Břeclav Gr - Praha / Transferní jízdenka TCV k ED-26 (47,70€) Břeclav Gr - Spielfeld/Strass Gr - Jesenice Gr - Břeclav Gr / Eurodomino (38,00€), SŽ, 3 dny / TCV jízdenky (25,00€), Dobova Gr - Zagreb - Dobova Gr, Sapjane Gr - Rijeka - Sapjane Gr, Kranj - Jesenice, Bruck/Mur - Graz - Bruck/Mur

Hraniční přechody: Břeclav (CZ) - Hohenau (A), Spielfeld/Strass (A) - Maribor (SLO), Dobova (SLO) - Savski Marof (HR), Illirska Bistrica (SLO) - Sapjane (HR)

Seznam použitých vlaků: R 423 Cassovia, R 203 Chopin, IC 981 Corvinus, EC 151 Emona, IC 509 / 508, R 415, EC 52 Carlo Goldoni, R 481 / 482 Ljubljana, EC 51 Casanova, EC 315 Agram, R 296 Lisinski, EC 732, EC 630 Historische Stadt Judenburg, EC 72 Alois Negrelli, osobní vlaky

(nejkvalitnější: EC 51 Casanova, EC 52 Carlo Goldoni, EC 732)

Seznam společností, jejichž vozy jsme použili: ČD, ÖBB, SŽ, JŽ, HŽ, FS-Trenitalia, MÁV

Průběh cesty

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek (28.4.) večer vlakem R 423 Cassovia. Cestovali jsme první třídou. Po 4 hodinách jízdy jsme vystoupili v Přerově, posíli se v místním nočním baru a přestoupili na vlak R 203 Chopin, který nás odvezl do Vídně. Malým překvapením bylo zařazení rakouského velkoprostorového vozu Bmpz, který naprosto nedostačoval vyhovět poptávce po místech.

Na vídeňské Jižní nádraží (1. kolej) jsme dorazili na čas (29.4). O pár nástupišť dále na nás čekal již připravený vlak IC 981 Corvinus ve směru Pécs, řazený z maďarských vozů Bmz. Po asi hodině jízdy jsme vystupovali ve Wiener Neustadtu, kde jsme měli plánovanou prohlídku města. Nádraží bylo na vynikající úrovni. Probíhaly sice poslední rekonstrukce, ovšem většina byla již hotová. Jakmile jsme město doprohlédli, vydali jsme se dále na cestu. Zde měl náš první a současně poslední vlak znatelnější zpoždění (10 minut)-během celé výpravy nás totiž nepotkalo zpoždění vyšší než 5 minut. EC 151 Emona bylo řazeno ze 2 druhů vozů – novějších Beelm (tím jsme cestovali my) a starších Bl. Vůz Beelm byl velice moderní a splňoval veškeré požadavky pro kvalitní cestování (= klimatizace, polohovatelné sedačky, umělohmotné obložení, sedačky v kupé po 6). Tímto vlakem jsme pokračovali po Semmeringu na rakousko - slovinskou hranici. Pasová kontrola proběhla ve velice flegmatickém tempu i atmosféře, což nám vyhovovalo. Naší první zastávkou ve Slovinku byl Maribor. Odtud jsme po prohlídce měli vyjíždět vlakem IC Slovenija (EMU 310), pro který bylo třeba zakoupit povinné rezervace. V pokladně nám ovšem sdělili, že tento vlak nejede a máme prý použít jiný. (Provoz těchto vlaků je totiž velice omezen – nejezdí o sobotách, nedělích, svátcích ani prázdinách). Proto jsme použili vlak IC do Ljubljany (řazen pouze z nejstarších vozů Bl). Čas nás netlačil, proto jsme se zastavili ještě v Celje. K našemu překvapení jsme ovšem ve druhém směru viděli přijíždět jednotku 310. Byli jsme velice rozhořčeni. Z Celje jsme pokračovali novou elektrickou jednotkou 312 „Desiro“ do Ljubljany. Jelikož jela jako osobní vlak, měli jsme dostatek času prohlédnout si přírodu středního Slovinska. V Ljubljaně jsme se posilnili v restauraci a vydali se hledat místo na spaní. Během cesty vlakem do Ljubljany jsme viděli pár vhodných míst pro kempování, proto jsme se odbrali do stanice Ljubljana-Zalog, kde jsme se ubytovali (pár kroků od tratě).

Následující den (30.4.) nás čekal výlet do chorvatského Záhřebu. Z Ljubljany-Zalogu jsme se tedy přesunuli do zapadlé stanice v kopcích Zidani Mostu (= důležitá železniční křižovatka, ovšem není zde naprosto nic k vidění, pouze zašpiněná nádražní restaurace), kde jsme se posilnili ranním pivem a nastoupili do mezinárodního rychlíku R 415 ze Schwarzach-St.Veit do Bělehradu. Usadili jsme se v novém voze jugoslávských železnic Beelmt. Tento vůz se zařadil do průměru. Sedačky byly polstrované, ovšem celký vzhled byl zanedbaný. Ve stanici Dobova přistoupila slovinská pasová kontrola. Jejich kontrolou jsme prošli bez komplikací. A ve stanici Savski Marof je následovali chorvatští kolegové. Atmotsféra ve voze začala houstnout. Někteří spolucestující se snažili vystoupit za jízdy, jiní začali schovávat svá zavazadla. I my jsme upadli do podezření, ovšem po předložení našich pasů byl problém vyřešen. V Záhřebu musela nakonec vlak opustit 1 rodina s dětmi a podrobit se důkladnější kontrole. Po prohlídce města jsme se vydali zpět vlakem EC 52 Goldoni, který směřoval dále do Benátek. Řazeny byly italské vozy, které patřili ke špičce. Po příjezdu do Ljubljany na nás již na protějším nástupišti čekalo IC 509 do Koperu (ital. Capodistria). Cestra travala asi 3 hodiny, ovšem v závěru trať probíhala neskutečně nádhernou, kopcovitou a sklanatou krajnou. Mnohdy jsme se s vlakem otočili o 180° a poloměry oblouků některých zatáček byly až neuvěřitelně malé (tuto trať jsme automaticky ohodnotili jako jednu z nejkrásnějších v Evropě). Po prohlídce přímořského městečka jsme se ubytovali opět ve stanu, tentokrát na louce před nádražní budovou. Původně jsme plánovali ubytovat se ve vlak, kterým jsme přijeli (stejně jako další 2 cizinky), ovšem průvodčí nás převezl a vlak zamknul.

Ráno (31.4.) odjížděl náš vlak v 5:55. Tentokrát jsme se přsunuli do stanice Pivka, kde jsme se během čekání na R 483 Ljubljana opět posilnili ranním pivem. Vlak přijel na čas (řazeny byly staré slovinské a chorvatské vozy Bl), pasová kontrola neprobíhala již tak zajímavě jako při cestě do Záhřebu. Trasa vedla podél Kvarnerské riviéry a naskytnul se nám úchvatný pohled na zdejší krajinu. Zpět jsme jeli stejným vlakem, tedy 482 Ljubljana. Vystoupili jsme ve stanici Postojna, kde jsme měli v plánu navštívit zdejší Postojenské jeskyně. Odtud jsme měli pokračovat vlakem EC 51 Casanova do Ljubljany a k našemu překvapení přijela jednotka 310. V Postojné s námi nastupovali ještě další 4 cizinci (2 Japonci a 2 Američané). Průvodčí, který se právě zaškoloval, vyžadoval od naší skupinky povinné rezervace. My samozřejmě žádné neměli, poučeni z naší cesty po Polsku, jsme se zkoušeli vymluvit na naši jízdenku Eurodomino, ke které se neplatí příplatek (doufali jsme,že ji uzná i pro povinnou rezervaci). Po krátké poradě nám jízdenku bez problémů označil. Další 4 spolucestující ovšem takové štěstí neměli a museli zaplatit rezervaci na místě a ještě navíc přirážku. (Povinná rezervace v pokladně stojí 420,00 SIT). Ubytováni jsme byly opět v Zalogu.

Ráno (1.5.) byla na programu prohlídka Ljubljany a vyjížďka k Bledskému jezeru. V poledne jsme nastoupili do vlaku EC 315 Agram, složeného ze slovinských a chorvatských vozů Beelmt, který nás odvezl do Lesce-Bled. Pokud bychom se chtěli dostat přímo k Bledskému jezeru, museli bychom podniknout dlouhou objížďku přes Jesenici, odkud spoje do stanice Bled-jezero nejezdí tak často. Proto jsme zvolili pěší přechod. Po procházce k jezeru (5 km po silnici) jsme se odebrali do posledního města slovinského města – Kranje. Přijela nová jednotka 312 Desiro. Večer jsme postavili stan opět nedaleko kolejí (přesněji mězi kolejemi a skladištěm). Jakmile jsme se uvelebili ve spacácích, začaly nám do stanu svítit 2 bodová světla (pravděpodobně auto). Vzhledem k tomu, že se ve Slovinsku nesmí volně stanovat, sbalili jsme stan a spacáky (asi za 5 minut) a přemýšleli co uděláme. Nakonec zvítězil návrh přesunout se do Rakouska již v noci a pokračovat dále dle plánu.

(2.5.) Nasedli jsme do vlaku R 296 Lisinski, který byl řazen z těch nejhorších „béčkových“ vozů. Osazenstvo bylo také velice zajímavé – jeli s námi snad všechny balkánské národnosti. Pasová kontrola byla důkladná, ovšem korektní. Do Villachu jsme dorazili ráno. V noci jsme krátce prohlédli město a nastoupili do prvního vlaku na Klagenfurt - EC 732, které bylo řazeno z 11 moderních rakouských vozů Bmpz. V Klagenfurtu jsme absolvovali prohlídku města a poté se postupně přesunuli do Bruck a. d. Muru a dále potom Sprinterem do Grazu, posledního města naší cesty. Čekala nás již pouze cesta domů. Nejprve jsme přejeli do Vídně vlakem EC 630 Historische Stadt Judenburg na Jižní nádraží, zde jsme přešli na 1. kolej, odkud mělo odjíždět EC 72 Alois Negrelli do Prahy. K našemu zděšení byly řazeny pouze vozy Bmee. Sedačky byly ušpiněné, jako kdyby na ně někdo naházel bláto, tabulky uvnitř vlaku byly přeházené, vně dokonce visely úplně jiné. Náladu jsme si nechtěli zkazit, proto jsme navštívili jídelní vůz JLV a završili cestu 4 pivy.