..: Andorra - cestování po pyrenejském knížectví :..

Sant Joan de Caselles, symbol Andorry, foto: Tomáš Kraus Andorra — Na území tohoto ministátu neleží ani metr železniční tratě — tím je možné toto téma z pohledu železničního webu uzavřít. A nebo je možné si trochu přiblížit Andorru jako takovou, popsat si zdejší dopravní obslužnost a podívat se i na několik čistě nedopravních snímků. A ve druhé polovině článku, pro ty kterým by nějaká ta železnice přesto chyběla, se podívat na jednu zajímavou zubačku. Při pohledu na fotky tratě a vozidel sice jde o typickou švýcarskou dráhu, ale ve skutečnosti zase tak daleko od Andorry neleží — nachází se ve španělské (katalánské) části Pyrenejí a jmenuje se to tam Vall de Núria.

Andorra, se svou rozlohou 467 km2, se tísní v Pyrenejích na španělsko–francouzské hranici, přičemž na oba státy je vázána i politicky. Koncem 10. století totiž katalánský biskup z Urgell, který výměnou území získal Andorru od hraběte z Urgell, požádal pána z Caboetu o vojenskou ochranu, právě ze strachu před útokem hraběte z Urgell. Titul spoluvládce Andorry, deklarované roku 1278 papežem jako kondominium pod spoluvládou dvou knížat, se poté postupem času přenášel přes hraběte z Foix a Jindřicha Navarrského (pozdější král Jindřich IV.) až k hlavě francouzského státu. Nyní se tedy o andorrský principát dělí biskup z Urgell a francouzský prezident (oba mají na místě své zástupce). Ten je z pohledu Andorry voleným monarchou, aniž by ho však volili její občané.

Andorra la Vella, kostel Sant Esteve, foto: Tomáš KrausAndorra la Vella, strmá ulice Carrer de Tobira, foto: Tomáš KrausCasa de Vall, andorrský parlament, foto: Tomáš KrausAndorra la Vella, historické jádro, foto: Tomáš KrausPohled ze sedla Port d'Envalira, foto: Tomáš KrausHorská chata Refugi de Juclar, foto: Tomáš KrausRománský kostel v Santa Coloma, foto: Tomáš Kraus

Území Andorry leží při hlavním hřebeni Pyrenejí, téměř celé ze „španělské“ strany. Nejvyšším vrcholem je Pic de Coma Pedrosa (2 946 m n.m.), ale obecně je Andorra kolem dokola obehnána vrcholy převyšujícími 2 500 m n.m. Nejníže položeným místem (cca 800 m n.m.) je údolí řeky Riu Valira v místě, kde překračuje španělské hranice pod městem St. Julia de Lória. Hlavní silnice, procházející napříč zemí ze Španělska do Francie, odtud vytrvale stoupá přes Andorra la Vella, Escaldes–Engordany, Encamp, Canillo a Soldeu až na vrcholový průsmyk Port d'Envalira (2 408 m n.m.), nejvýše položený silniční průsmyk v Pyrenejích. Sice nedosahuje nadmořské výšky nejvyššího švýcarského průsmyku (Nufenenpass/Passo Novena na hranicích kantonů Wallis a Ticino, 2 447 m n.m.), ale „překonává“ jej necitlivým umístěním rozsáhlé čerpací stanice přímo na vrcholovém sedle. Celoroční sjízdnost komunikace zajišťuje tunel, vedený pod sedlem. Na opačné straně hřebene leží už jen město Pas de la Casa a francouzská hranice je bezprostředně blízko za ním, proto má silnice vedoucí z tunelu i vlastní celnici. Ze severu přichází do města Escaldes severní větev řeky Riu Valira, podél níž vede silnice do města La Massana, kde se údolí rozděluje a pokračovat se dá buď na Arinsal nebo na Ordino, čímž je vyčerpán seznam nejdůležitějších sídel v zemi a hlavních komunikací. V zemi s 69 tisíci obyvateli je úředním jazykem katalánština, dále se tady dá dobře domluvit i kastilsky (což je katalánský výraz pro klasickou španělštinu), relativně to jde i francouzsky a portugalsky. Komu jsou všechny tyto jazyky cizí, může mít problém, ale místní obyvatelé jsou zpravidla ochotní věc nějakým způsobem vykomunikovat.

Údolí pod vrcholem Pic de Cabanyó, foto: Tomáš KrausPrůhled na masi Arcalís, foto: Tomáš KrausSpodní jezero skupiny Estanys de Tristaina, foto: Tomáš KrausStřední a horní jezero Tristaina pod stejnojmenným vrcholem, foto: Tomáš KrausKaskády potoka Riu de Juclar, foto: Tomáš KrausUmělé jezero Estany de Juclar, foto: Tomáš KrausPohled do údolí Vall d'Incles, foto: Tomáš Kraus

Andorra, rozkládající se v hlubokých údolích mezi horami, jen těžko může těžit z průmyslu a zemědělství — státní kasu plní obchod a turistika. Díky nízkým daním se tu dá levně pořídit luxusní zboží a také benzín (méně než euro za litr), proto stojí při obou hranicích doslova aleje čerpacích stanic, a nakonec se ani nelze divit té pumpě na Port d'Envalira. S honbou za pamětihodnostmi je tu člověk poměrně rychle hotový, za návštěvu stojí kromě velmi malých historických center některých měst (převážně hlavního města Andorra la Vella) několik kostelů a snad ještě muzeum těžby železa. Naproti tomu si zde přijdou na své „přírodní“ turisté, protože možností k výstupu na vrcholky hor a k mnohým jezerům je nespočet. Stezky jsou značené a na důležitých rozcestích nechybí zachovalé směrovky, ale nedisponují údaji o vzdálenosti ani čase do cíle, a zcela chybí jakékoliv mapy. Tím nejdůležitějším typem turistiky jsou ovšem rozhodně zimní sporty. Kdo si hledá před cestou do Andorry ubytování, hned na něj vyskočí sněhové zpravodajství, informace o nových lanovkách a cenách skipasů, a které hotely mají ještě volno na Silvestra. Lyžařské vleky obsadily každé výše položené údolí, takže celá Andorra je jeden velký skiareál — vlastně jde o čtyři areály, a sice Arinsal–Pal, Ordino–Arcalis, Soldeu–el Tarter a Grau Roig–Pas de la Casa. Kromě moderních kabinových a sedačkových lanovek tu odvádějí každodenní práci vleky francouzské firmy Poma, ty samé které v československých areálech (kam byly dodané licenčně z Kežmarku) vnímáme jako předpotopní. Jakkoliv je rozvoj lyžařského „průmyslu“ ekonomicky přínosný, zanechává po sobě dopady na krajinu v podobě stavby nových lanovek, silničních přeložek a tunelů, parkovišť a velkých hotelů. Tento rozvoj obcí se navíc narozdíl od německy mluvících oblastí příliš nedaří architektonicky zvládat, takže historické jádro (pokud vůbec existuje) se ztrácí mezi vysokými hotely, skiservisy, půjčovnami, apres–ski bary a jinými restauracemi obvykle mimo zvyklosti místní gastronomie. Město Pas de la Casa v podstatě není tvořeno ničím jiným. Během sněhové nadílky to potom všechno „žije“ (byť ne každý má tento styl „života“ na své dovolené rád), zatímco mimo sezónu je téměř vše opuštěné a zavřené, což činí pohled na andorrská sídla poněkud depresivním.

Francouzská stanice L'Hospitalet-pres-l'Andorre, foto: Tomáš KrausKolejiště stanice L'Hospitalet-pres-l'Andorre, foto: Tomáš KrausNa křižovatce v malé zemi stačí směrovky na sousední země, foto: Tomáš Kraus Mapka autobusových linek - Andorra, foto: Transport Públic Andorra Autobus na lince L2 v ulicích hlavního města, foto: Tomáš KrausAutobus na lince L6 na konečné zastávce v hlavním městě, foto: Tomáš KrausAutobus na lince Exprés poblíž městského parku v Andorra la Vella, foto: Tomáš Kraus

Letecky se do Andorry dostat nedá, a to už jen proto, že zde není dostatečně rovná plocha na stavbu letiště (nepočítají se tři heliporty). Nejbližší malé letiště je v nedalekém španělském městečku Le Seu de Urgell, mezinárodní letiště se pak nabízejí v Lleidě, Barceloně, Gironě a Toulouse (do Barcelony a Toulouse je denní přímé autobusové spojení). Ve Francii, přibližně 10 km od hranic, leží „andorrské“ nádraží L'Hospitalet–pres–l'Andorre, kterým prochází normálněrozchodná trať z Toulouse do Latour–de–Carol. V režii SNCF tu každé dvě hodiny jezdí vlaky kategorie TER a ve směru z/do Toulouse je přípoj autobusem do/z Andorry. Nedaleký Latour–de–Carol je přestupní stanicí na širokorozchodnou trať do Barcelony a úzkorozchodnou (metrovou) trať do Villefranche–de–Conflent (dále normální rozchod do Perpignanu). Pravidelné mezistátní autobusové linky jezdí z Andorry do Španělska (Le Seu de Urgell, Barcelona, Girona, Lleida, Salamanca), Francie (L'Hospitalet, Toulouse) a Portugalska (Porto). Vnitrostátní doprava se odehrává v režii společností Cooperativa Interurbana Andorrana a v menší míře Hispano Andorrana. Kromě linek L1 až L6 (viz mapku), které obsluhují všechna významná sídla v hlavních přepravních směrech, existuje ještě speciální linka Bus Exprés, spojující St. Julia s hlavním městem. Narozdíl od linky L1 ovšem projíždí okolo centra Andorra la Vella po výpadovce, což v podmínkách podélně roztahaného sídla s mnoha křižovatkami a úzkými jednosměrnými ulicemi znamená výraznou časovou úsporu. Jízdní řády jsou uvedené formou odjezdů prvních a posledních spojů z konečných stanic a intervalu, který je obvykle 20 nebo 30 minut na všech linkách. Jezdit se začíná relativně pozdě, po 7. hodině ranní, ostatně v této zemi se příliš brzy nevstává, do hlubokých údolí se slunce dostane mnohem později. Denní linky končí kolem 22. hodiny a od té doby funguje na nejdůležitějších relacích až do 4. ranní ještě noční doprava (Bus Nocturn). Zvláště na linkách do Ordina a Arinsalu se často používají minibusy. Veřejné dopravě slouží v neposlední řadě také četné lanovky, z nichž ta nejdelší je kabinová lanovka Funicamp, spojující Encamp a jezero Engolasters.

Ozubnicová trať Ribes de Freser – Núria

Kdo jede do Latour–de–Carol po trati z Barcelony, určitě si povšimne zajímavého úseku Ripoll – Ribes de Freser – Puigcerda. Železnice se tady totiž pomocí dlouhého tunelu a jedné vratné smyčky vyrovnává s horským hřebenem a podjíždí průsmyk Collada des Toses (1800 m n.m.). Kromě toho má stanice Ribes de Freser význam jako přestupní bod na zajímavou ozubnicovou železnici do Vall de Núria. U jejího zrodu stál klášter, vystavěný nedaleko francouzských hranic. S jeho přestavbou na rozsáhlý hotel bylo potřeba vyřešit dopravu do tohoto odlehlého údolí ve výšce přes 1900 m n.m. Zatímco se v roce 1917 začalo uvažovat o stavbě lanovky, v roce 1924 vznikl projekt železniční tratě, o dva roky později posvěcený vládou. S výstavbou částečně ozubnicové tratě s metrovým rozchodem se započalo v roce 1928 a provoz byl slavnostně zahájen v roce 1931. Dočasné přerušení provozu nastalo během španělské občanské války v 30. letech, dalším zásahem byly rozsáhlé povodně v roce 1982. V 80. a 90. letech došlo k obnově vozového parku (viz níže) a také renovaci trolejového vedení, poslední velkou událostí bylo otevření dlouhého tunelu del Roc del Duí v roce 2006 (také viz níže).

Průčelí stanice Ribes Enllaç, vlevo širokorozchodná stanice, foto: Tomáš KrausSouprava jednotek GTW ve stanici Ribes Enllaç, foto: Tomáš KrausJednotka Beh 4/8 odstavená ve stanici Ribes Vila, foto: Tomáš KrausAdhezní úsek nad obcí Ribes, foto: Tomáš KrausPrvní tunel na trati, foto: Tomáš KrausZačátek ozubnice, foto: Tomáš KrausKřižování ve stanici Queralbs, foto: Tomáš Kraus

Dolní stanice se nazývá Ribes Enllaç a její úzkorozchodné kolejiště se nachází vedle širokorozchodného kolejiště stanice Ribes de Freser, ve výšce 905 m n.m. Z velkého parkoviště se vstupuje do kamenné staniční budovy, na kterou přiléhá plechová hala, ukrývající obě staniční koleje, zde ještě bez ozubnice. Po odjezdu ze stanice vlak překročí po viaduktu hlavní silnici a po chvíli stoupání vjede do obce Ribes, kde zastaví ve stanici Ribes Vila (1,1 km). Zde stojí depo ozubnicové dráhy (mapa tratě (PDF)), k manipulaci s vozidly se používá přesuvna. Trať odtud stoupá stále jako adhezní zeleným údolím, několikrát překračuje potok a objevuje se i první tunel. Po 5,5 km jízdy, ve výšce cca 1 070 m n.m., začíná ozubnice, která pokračuje bez přerušení až do cílové stanice. Za dalším tunelem v polovině tratě, tj. v 6,3 km, se nachází stanice Queralbs. Má dvě staniční koleje a z opačné strany kamenné budovy pak ještě dvě kusé. Na zhlaví je silniční přejezd, cesta vede do poměrně rozsáhlé obce a je to rovněž nejvyšší místo, kam se zde dá autem dostat (1 182 m n.m.). Ihned po odjezdu ze stanice Queralbs nabírá stoupání tratě na intenzitě. Po pravé straně se otevírají pohledy do hlubokých roklí, místy vlak šplhá po úbočí skalního srázu. Toto se však poté na více než 1,3 km přeruší jízdou v tunelu del Roc del Duí. Byl otevřen teprve v roce 2006 a jízda vlakem na jednu stranu částečně ztratila na zajímavosti, na druhou stranu je nyní bezpečnější. Tunelem prochází také pěší stezka, na několika místech je možné projít štolou ven. V horní části je tunel dvoukolejný, zasahuje do něj výhybna Fontalba (1 635 m n.m.). Stoupání graduje průjezdem kamenité rokle, vlak v oblouku projede galerií a za posledním tunelem cestující ve výšce očí uvidí vodní hladinu malé nádrže. To už vlak zastavuje v cílové stanici Núria, ve výšce 1 964 m n.m. Trať na 12,5 km délky překonává výškový rozdíl 1 059 m n.m. Přímo vedle nádraží stojí zmiňovaný hotel, na opačné straně lze přestoupit na kabinkovou lanovku s celoročním provozem — součást zdejšího malého lyžařského střediska. Okolím prochází řada turistických stezek a hlavní hřeben Pyrenejí je na dohled. Přestože ozubnicová trať prakticky vede na opuštěné místo, kde kromě velkého hotelu, malé přehrady a pár vleků není vůbec nic, těší se velkému zájmu cestujících.

Pohled na stanici Queralbs, foto: Tomáš KrausStoupání k tunelu Roc del Duí, foto: Tomáš KrausDvoukolejný výjezd z tunelu Roc del Duí, foto: Tomáš KrausTrať nad výhybnou Fontalba, foto: Tomáš KrausTunel ve vrcholovém úseku, foto: Tomáš KrausPrůhled na trať nedaleko vrcholu, foto: Tomáš KrausPoslední metry stoupání po skalní římse, foto: Tomáš Kraus

Pilířem pravidelného provozu jsou čtyři elektrické jednotky řady Beh 4/8, dodané v roce 1985 (poslední kus až 1995) firmou La Maquinista Terrestre i Marítima z Barcelony v licenci švýcarské firmy SLM. Proto je zde jednoznačná příbuznost s ozubnicovými jednotkami, které jsou v provozu například na švýcarských tratích na Monte Generoso a Rochers–de–Naye. V propagačních materiálech dráhy jsou tato vozidla ovšem důrazně upozaděna vůči dvěma novým jednotkám typu GTW 2/6, které firma Stadler dodala v roce 2003. Oba typy vozidel mají kapacitu 200 cestujících (z toho 104, resp. 112 sedících) a vytížené vlakové spoje jsou tvořeny dvěma a více jednotkami, jedoucími v následu, soupravy GTW používají dvoučlenné řízení. Dále se na železnici používá motorová lokomotiva DM6 a sněhová fréza L–09 (obojí Stadler 1995), společně s několika nákladními vozy různého typu (především zásobování hotelu). Zmíněná motorová lokomotiva se do Núrie dostala z ozubnicové železnice na Montserrat nedaleko Barcelony, výměnou za stroj typu D–9. Pro historické jízdy dráha vlastní parní lokomotivu „Julian Fuchs“, tři elektrické lokomotivy, elektrickou sněhovou frézu (bez trakčního pohonu) a celkem pět osobních vozů. Na trati platí dvojí jízdní řád. V „silných“ dnech, což je celé léto a víkendy na jaře a na podzim, platí 50minutový interval s křižováním v Queralbs. Ve „slabých“ dnech jsou intervaly zhruba dvojnásobné a křižovat není potřeba. Podle sezóny se také odvíjí cena jízdenky, zatímco v hlavní sezóně stojí zpáteční/jednosměrná jízdenka 21,25/13,25 eur, ve vedlejší sezóně je za 17,75/11,10 eur. Kdo jede pouze horní polovinu z/do Queralbs, platí jen cca o 2 eura méně.

Galerie nedaleko stanice Núria, foto: Tomáš KrausTunel de Núria na konci tratě, foto: Tomáš KrausJednotka Beh 4/8 posunuje na zhlaví stanice Núria, foto: Tomáš KrausDvojice jednotek GTW mizí do tunelu za jezerem, foto: Tomáš KrausJednotka Beh 4/8 přijíždí do stanice Núria, foto: Tomáš KrausKolejiště stanice Núria, foto: Tomáš KrausPohled na údolí Núria, vpravo železniční stanice, foto: Tomáš Kraus

Zdroj: Wikipedia - Andorra, Wikipedia - Transport in Andorra, Stránky andorrské vlády - veřejná doprava, Vall de Núria - ozubnicová trať


Tomáš Kraus Poslat mail autorovi | 18.12.2010 (8:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Related newsopen/close

More on Reportáže

More from Španělsko


19.12.2010 (12:26)  
Latour–de–Carol = nádraží tří rozchodů. Poprvé jsem tu byl v roce 1992, do Barcelony jsem jel trochu "vyjukaný z bídného španělského jízdního řádu", a moc jsem okolí nevěnoval pozornost ... Přispěl k tomu i průvodčí, trochu vyjukaný z mé jízdenky, kterou si odnesl na "poradu" ...

Zajímavý tip na výlet ...
18.12.2010 (22:31)  
Borovička: S ostatními částmi Pyrenejí nemůžu porovnávat, ale jako naprosto nezajímavé místo bych to rozhodně nenazval - už jen pro počet různých ledovcových jezer v té oblasti (z andorrské i francouzské strany). Ohledně nástupu na túru záleží na podobě té túry, pokud má jít o hlavní hřeben, jde spíš o neprůchodnost v určitém období (sníh v průsmycích, otevřenost horských chat) než o nezajímavost.
18.12.2010 (20:47)  
Borovicko, jses bud slepej na voci, nebo jsi za celou dobu nevylezl z auta. V Andore se da stravit velmi hezky tyden chozenim po horach (neco jako Nizke Tatry, ale jine geologicky a botanicky).
A nenapadne zmineny Latour de Carol je velmi pozoruhodne misto - z toho vyletu mel vlastni fotky, urcite o tom neco napisu.
Registered user Anowis 
18.12.2010 (16:05)  
Ten levný alkohol je nějaký místní nebo "světový" za dobrou cenu?
18.12.2010 (15:33)  
Andorra a železnice - to je snad ftip. Andorra je jenom komerce, levnej alkohol a v Pyrenejích naprosto nezajímavé místo i pro nástup na túru (ano v létě je to na pohled deprese). A železnice přes Pyreneje je reálně jedna, slovy jedna a spíše jen jako atrakce než reálný dopraní prostředek.
Registered user pacholicek  mail  
18.12.2010 (13:11)  
Pěkný článek o pěkném místě. Cca před 3 lety jsem tam zavítal také a dodnes mám skvělé vzpomínky. Díky.

Comments are users' expressions.
ŽelPage has no liability for their contents.

- Correspondent or Member of ŽelPage, - Editor or ŽelPage Administrator

Add comment
Comments are only allowed for registered users.
Before you insert your comment, you have to log on or register.
Sign in
 
 
  
 
   Register

© 2001 - 2019 ŽelPage - Webmaster


Info
informacni okenko