Stéblová — Už jen pomníček uprostřed vegetace, udržovaný lidmi z okolí, připomíná nejhorší železniční neštěstí v československých dějinách. Z dodnes nevyjasněných příčin se tam za sychravého podvečera krátce před 17:45 dne 14. listopadu 1960 čelně střetly dva osobní vlaky, přičemž zahynulo 118 lidí. Takové číslo je a snad i zůstane v celé historii našich železnic nepřekonaným. V době dlouhých souprav měly spoustu vozů i oba inkriminované vlaky. Osobní vlak 608 z Liberce do Pardubic, tažený "krokodýlem" 354.7128, si vezl dvanáct vagónů, mezi dvěma "hurvínky" M 131.1272 a 1327 se pak vezly čtyři lehké přípojné vozy. Oba vlaky byly, jak už to tehdy bývalo, plné.

Toho podvečera se na polabské roviny snesla mlha. Oba vlaky se měly, jako obvykle, křižovat ve Stéblové, ale věci se odehrály jinak. Protijedoucí motorový vlak 653 měl několikaminutové zpoždění. Strojvedoucí vlaku 608 však nepočkal na opožděné křižování a z nejasných příčin se předčasně rozjel (prý se domníval, že křižování proběhne až v Rosicích nad Labem), nezareagoval na návěst Stůj, nezastavil ho ani hluk rozříznuté výměny a vjel do obsazeného traťového úseku vstříc osudu. Pozdější vyšetřování odhalilo, že návěstidla zakazujícího odjezd ani dalších varovných indicií si nevšimli ani další členové vlakového personálu. Někteří cestující potvrdili výpověď staršího průvodčího, který v mlze prý zřetelně viděl zelené světlo, které dávalo nejdřív návěst "Pohotovost k odjezdu" a poté "Odjezd" a tu také předal ústně i bílou svítilnou přes mladšího průvodčího až ke strojvedoucímu. Později u soudu si však nebyli jistí. Výpravčí to být nemohl - při vyšetřování nezvratně prokázal, že v inkriminovanou dobu se zdržoval v dopravní kanceláři. Protože událost vyšetřovala i StB, pracovalo se dokonce s teorií sabotáže. Nakonec se vyšetřovatelé přiklonili k verzi, že ono záhadné světlo bylo v rukách mladšího průvodčího, jehož služební svítilna měla nesprávně nataženou zelenou clonku. Tuto verzi prosazoval hlavně starší průvodčí, prý ve zjevné snaze svalit ze sebe vinu. Toto tvrzení se ale nepodařilo prokázat a skutečná příčina osudového odjezdu zůstává i po 50 letech obestřena tajemstvím. K objasnění nepomohly ani rozhovory se strojvedoucím parního vlaku po několika desítkách let - ještě v roce 2001 byl naživu a poskytl České televizi rozhovor.

Výpravčí zahlédl rozjíždějící se soupravu a pokusil se ji zastavit návěstí "Stůj, zastavte všemi prostředky", dávanou bílým světlem a píšťalou. Ta však opět, zčásti díky zanedbání povinností personálem vlaku, nebyla respektována. Vlakvedoucí běžícího výpravčího zahlédl, ale pokládal jej za opožděného cestujícího. Když vlak pohltila mlhavá tma, volal výpravčí ihned na sousední závorářské stanoviště č. 10, ale strážník tratě venku sledoval projíždějící vlak a zvedl telefon až po jeho odjezdu. Výhybkář ze Stéblové se pokusil dohnat soupravu na kole, taktéž marně. Do železniční tragédie zbývaly už jen desítky vteřin. Bezdrátová komunikace tehdy na lokomotivách samozřejmě chyběla, beztak nevalné viditelnosti od tehdejších slabých světlometů nepomohly ani povětrnostní podmínky - mlha a tma omezovaly viditelnost na 50 metrů. Vlaky nedostaly šanci - ačkoliv se jednalo o zcela rovný a přehledný úsek, obě čela se v 17:42 (některé zdroje uvádějí 17:44) srazila na km 8,055, přímo na železničním přejezdu, téměř plnou rychlostí - parní vlak jel asi 55 km/h, motorový o pět kilometrů v hodině více. Strojvedoucí se sice pokusili zpomalit, ale příliš pozdě; zejména tomu z motorového vlaku se to zjevně vůbec nepodařilo. První motorový vůz najel na kotel parní lokomotivy, první přívěsný vůz na její bok. Zbylé tři přívěsy byly setrvačností natlačeny na první motorový vůz a zcela rozdrceny. Ušetřen zůstal jen postrkový motorák M 131.1327 - odtrhl se od soupravy a zůstal stát na kolejích bez většího poškození. Přesto měli zabití nárazem ještě poměrně štěstí, jiní dopadli hůře. Posádka z parní lokomotivy, která nehodu přežila bez větší újmy, se totiž snažila zabránit dodatečnému výbuchu kotle a vysypala z něj žhavé uhlí. To však zapálilo rozlitou naftu ze zničeného motorového vozu a téměř celá dřevěná souprava během chvilky vzplála a upálila další desítky obětí.

Nejvíce mrtvých bylo samozřejmě v motorovém vlaku, ale štěstí neměli ani cestující ve třetím vagónu klasické soupravy. Ten byl totiž řazen mezi nákladním a služebním vozem, které jeho měkkou dřevěnou kostru rozdrtily i s lidmi uvnitř. Pasažéři ze zbytku klasické soupravy dopadli mnohem lépe a pomáhali obětem bez ohledu na vlastní zranění, zpočátku pomáhal i strojvedoucí parního vlaku, pak na něj ovšem dolehla vina a psychicky se zhroutil. Relativně brzy dorazili zdravotníci, o něco později i hasiči a vojáci. Ti na místě zůstávali nejdéle a likvidovali následky nehody. O tom, co při uklízení trosek a vyprošťování obětí zažívali, nejlépe svědčí fakt, že měli od svých nadřízených doporučeno udržovat se v mírné opilosti… Tři mrtvé se nepodařilo identifikovat, jiné tři dokonce ani nalézt. Konečná bilance je mrazivá - 110 mrtvých na místě, dalších 8 lidí zemřelo na následky zranění v nemocnici. K tomu 106 těžce zraněných (některé zdoje uvádějí 110). Škoda na vlacích byla vyčíslena na 477 000 Kčs. Tehdejší média tragédii takového rozsahu už nemohla ututlat, přesto se omezila jen na několik velmi stručných zpráv. Pochopitelně, že se mezi nimi neobjevila svědecky doložená skutečnost, že se na místě nehody vyskytlo svědecky doložené okrádání mrtvých. Za hlavní viníky byl označen personál vlaku, kromě strojvedoucího i vlakvedoucí a starší průvodčí, menší tresty udělil soud pomocníkovi strojvedoucího a mladšímu průvodčímu. Bezpečně byla prokázána nevina výpravčího, osvobozen byl i manipulant z vlaku 608.

Na místě nehody vztyčili železničáři při znovuzprovoznění tratě paměřní kříž, ten však nechaly úřady v roce 1967 odsunout o 80 metrů dále a obehnat mřížkami. Teprve v roce 2000 obecní úřad ve Stéblové při příležitosti 40. výročí nahradil zbědovaný kříž pamětní žulovou desku a upravil její okolí. K ní se scházejí pietní návštěvníci dodnes. Fotografie z nehody i dokumentaci najdete na jiných webech.

Zdroj: Wikipedia