První září není v Japonsku začátkem školy, neb ta v předstihu začíná už prvního dubna. Nyní, pravda, některé univerzity přišly s iniciativou začínat 1. září, aby se dosáhla synchronizace se zbytkem světa. Tím pak ale vzniknou pětiměsíční prázdniny pro absolventy středních škol pokračující dál na VŠ. První září však přesto je významné datum – je to den celonárodního nácviku na pohromy, přesněji Den prevence katastrof. Žáci ve školách se učí zalézat pod lavice, ostatní trénují přesuny na vyhrazená evakuační místa, kde přihlížejí různým ukázkám záchranných aktivit. Protože jsme instituce takříkajíc národního významu, hasiči nám třeba předvádějí snášení nešťastníků ze střech s pomocí výsuvných plošin. Vláda v modrých maskáčích provádí nácvik koordinace záchranných prací podle smyšleného scénáře pohromy, který se každý rok mění. Volba data není náhodná – 1. září 1923, minutu před polednem, zasáhlo oblast Tokia zemětřesení o intenzitě cca 7,9 Richterovy stupnice, které se vyžádalo kolem 140.000 obětí a stalo se tak nejničivějším ve známé japonské historii – část obětí připadla na vrub následnému tsunami, požárům (podpořeným blížícím se tajfunem) a etnickým nepokojům, směřujícím hlavně proti Korejcům. Toto zemětřesení vyvolal pohyb tzv. Filipínské zemské kry, jejíž šev prochází kolem jižního a východního pobřeží Japonska. Na tom švu dochází k velkým zemětřesením dosti pravidelně, přibližně jednou za osmdesát let, a to nejpravděpodobněji někde mezi Tokiem a Ósakou. Nadto se v blízkosti Tokia tyčí i aktivní sopka Fudži, jejíž erupce také dříve či později nastane – naposledy to bylo v roce 1707. Od velkého zemětřesení Sanriku v Tohoku z jara 2011 s intenzitou 9, které ale způsobila Pacifická kra, má uvnitř sopky stoupat tlak. Existují proto už dlouho jak dosud nerozhodnuté úvahy o zásobním hlavním městě, tak i pokročilejší úvahy o alternativní trase rychlovlaků Šinkansen mezi oběma nejdůležitějšími centry, a to v provedení Maglev.

Read more

Článek o Las Vegas a (mimo jiné) o jeho monorailu podnítil krátký pohled do historie, protože „co je to za mašinku, když nemá komínek“. Obsáhlý přehled o historii i současnosti různých systémů monorailů naleznete v souhrnném pojednání na Wikipedii. Avšak monorail má historii dlouhou skoro jako železnice sama. Přitom ne vždy muselo jít o dráhu visutou, mimoúrovňově pozemní komunikace křížící. Některá starší a pozoruhodná řešení si pojďme krátce připomenout.

Read more

Úřední černý inkoust v mé občance ještě ani pořádně nezaschl, v povzdálí před oknem mého pokoje řádila na první lipské záloze dýchavičná karkulka T 444.0101, já měl dělat úkoly z matyky a ruštiny, ale pod rukama mi z papíru pořád a znova vyjížděly všelijaké lokomotivy a vlaky. Jednou celkem věrohodné, jindy totálně praštěné. Někdy podobné té posunující karkulce, někdy cinknuté zababovou konstrukční kanceláří, a jindy připomínající lokomotivy či vlaky, které prý jezdí v hodně dalekých krajích za devaterem hor a devaterem moří a tudíž je tady u nás nikdo nikdy neviděl. S odstupem tří desetiletí mohu sice horečně ujišťovat a psát, že to mají být zaoceánské vlaky a mašiny, ale stejně z nich přímo na hony čiší rukopis, odkojený karkulkami, hektory a pilštyky, odkojený telefonními sloupy z českých jednokolejek a Heusingerovými rozvody čtyřistapětasedem a štokrů. Ostatně, pokud by průměrný americký železniční kreslíř jen tak od boku, bez nějaké věrohodné předlohy, vypálil obrázek české nebo středoevropské lokomotivy, taky bych se mu smál, a to tak, že by mě celkem po právu chtěl zaškrtit.

Read more