Mašinky, vláčky, prostě modelová železnice - poklad, o kterém sní snad každý kluk již od útlého dětství. Ano, tato věta je už svým způsobem klišé, ale skutečnost je opravdu taková. Vláčková „choroba“ se nevyhnula ani mně. První setkání s modelovou železnicí mne zastihlo ve velmi ranném školním věku, někdy v první polovině 80. let. Často jsme chodívali k nedalekým sousedům, jejichž syn vlastnil „tétéčko“. V tu dobu již asi bylo definitivně předurčeno, že enkař ani hánulkář ze mne nebude. Při jedné takové návštěvě by se ve mně po otevření dveří sousedovic prostorné verandy krve nedořezal. Na zemi se rozprostíralo kolejiště, sice bez krajiny, jen tak na linoleu rozložené, ale domečky a mosty tam rozsázené přeci jenom byly. Vláčky se po zemi proháněly krásně nemodelově rychle, což mne fascinovalo ještě více. Ten fofr! „Efzetjednička“ vytočená naplno a já sotva stíhal sledovat. A lokomotivy dokonce svítily!

Pokračování