Poměrně dlouho jsem výběru šotoklubu úspěšně odolával, nyní však došla shodou okolností řada i na mě. „Veřejně“ jsem snímky již poměrně dlouho nehodnotil, tak doufám, že jsem nevyšel ze cviku a čtenáře nebudu nudit. Trochu jsem se obával, zda okurková sezóna nezúží počet snímků k výběru. Nakonec se však pochybnosti ukázaly jako zbytečné, očividně pár deštivých prázdninových dní udělalo své a zahnalo autory k editování materiálu. V daném období se ve fotogalerii sešlo velké množství „kalendářových“ snímků. Toto označení nemyslím nijak pejorativně, nasvícené fotky s přímočarou kompozicí jsou sázkou na jistotu a dobře se na ně kouká – a kdo by takové snímky nepořizoval, jako by snad do komunity šotoušů nepatřil. Ač by člověk rád vytvářel kompozičně či motivem neotřelé záběry, pravdou zůstává, alespoň u mne, že „šablony“ tvoří převážnou část archivu. Proto jsem vždy velmi rád, když vidím v galerii i něco odlišného. A jaké snímky jsem tedy do výběru zahrnul?

Weiter

Tahle nabídka editora mě tak nějak překvapila. A když překvapení, tak pořádné. V posledních letech fotím už jen kolem práce a muzea. Jedno vám dojede až pod nos a druhé si musíte nejdřív připravit. Ale proč ne, zase jsem začal koukat po velkých fotkách a něco z těch posledních dvou týdnů vybral.

Weiter

Vlaky, proč vlastně fotím vlaky? Všichni chápou, pokud fotíte krajinu, město, holky… Ale vlak? Zkušenost je taková, že se něco tak neobvyklého snad ani nedá „normálnímu člověku“ vysvětlit, což je v kontrastu s tím, že vlak jako takový je, navzdory masivní automobilové dopravě, vnímán dle mého pozitivně.

Weiter

Byl začátek listopadu a já měl plnou hlavu příprav na maturitní ples, který se nezadržitelně blížil. Konal se v sobotu 12. listopadu, a proto jsem dění na železničních webech sledoval jen namátkově, když byla náhodou chvilka volného času. I tak jsem ale s radostí přijal výzvu sestavit svůj Výběr šotoklubu z fotek, které se během těchto dvou týdnů objevily ve zdejší galerii. Když se mi podařilo se na konci víkendu vrátit zpět do reality, prohlédl jsem si všechny snímky vydané od 31. října a zjistil jsem, že je opět z čeho vybírat. Objevila se spousta podzimních, ale i dalších pěkných fotek. Já jsem do svého výběru zvolil tyto tři.

Weiter

Zavalen drážními předpisy a hromadou vědomostí z kurzu na strojvedoucího sedím na ubytování a načítám ŽelPage na svoji pravidelnou kontrolu nových „přírůstků“ do místní galerie. Při načítání jsem si všiml, že mám novou zprávu, a to o tom, že jsem byl osloven na další výběr šotoklubu. Ačkoliv je to tedy od železnice k železnici, vzal jsem to jako příjemné odreagování a možnost pořádného zamyšlení nad železničními fotografiemi. Jelikož nemám problém ani s novými, současnými či starými vozidly, osloví mě většinou fotka jako celek, proto jsem vybral fotografie, jež na mě udělaly dojem s prvním pohledem.

Weiter

Tak jako každý večer otevírám e-mail abych smazal spamy, ale místo toho nacházím zprávu, která dle předmětu tak nevypadá. Tak si ji přečtu a nemohu uvěřit vlastním očím. Nebýt oslovení na mojí osobu, řekl bych si, že je to zřejmě nějaký omyl. Překvapen jsem byl především proto, že už nějaký ten rok jsem ve své činnosti na ŽelPage spíše outsider, fotografie i články sice pravidelně sleduji, ale prakticky už delší dobu nepublikuji, a když, tak s několikaměsíčními pauzami a výhradně ze šuplíku. Znám osobně i řadu fotografů, ale ani s těmi už jsem se nějaký ten rok neviděl, občas mě to sice trochu mrzí, když si prohlížím starší fotky, ale časy se prostě mění. Proto jsem se bez váhání rozhodl tuto nabídku přijmout a trochu se vžít do starších časů a některé věci si připomenout. 

Weiter

Fakt, že zde píši, by se dalo nazvat návratem ztraceného syna, tedy kdyby mě nemělo být koncem roku kulatých sedmdesát let. Takže návrat ztraceného dědy, to je lepší. Před třemi roky jsem se potichu vytratil z šotoušského pelotonu, který na mě začal být poněkud rychlý. To dobíhání k rozjíždějícímu se autu či na šotoplac mě trochu zmáhalo. Začal jsem fotit železnici poněkud ve volnějším tempu. Také jsem si přibral i jiné fotografické náměty, které vycházely z mé záliby v cestování po světě. Zároveň jsem se odsunul na Flickr, to mě umožnilo zúročit ty stovky a spíše tisíce fotek, které jsem pořídil během svého šotoušského působení u kolejí, ale i letištních drah. U kolejí jsem byl poté vidět spíše sporadicky. Koncem minulého roku jsem si říkal, že by nebylo špatné zase si zaskočit ke kolejím. Člověk ovšem míní, život mění. Začátkem tohoto roku jsem skončil ve špitále. Poté v březnu byl problém vyřešen operací. V dubnu jsem vyrazil do Říma na první foto výlet roku. Bylo to dost utrpení, prý mám artrózu. Injekce do kolena mě pomohla, takže to už snad půjde. Nyní však k výběru šotoklubu.

Weiter

Berlín/Praha — Jenom a pouze z osobních a rodinných důvodů jsem poprvé od roku 2012, v sobotu 16. dubna 2016, vyrazil vlakem EC z Berlína do Prahy. Mým cílem bylo navštívit mámu v pražské Thomayerově nemocnici a přitom všecho stihnout za jeden den, tam i zpět do Berlína. K tomu mám omezení zdravotní – jsem chodící, leč pomalý invalida. K tomu patří i to, že v relativním dosahu potřebuji mít prostorné WC, bezbariérový nástup a výstup do vozu a pokud možno výtah. Cesty jsem se nebál, znám tu trasu dobře, poprvé jsem zde jel v roce 1967 jako desetiletý a pak stále a pořád až dosud. Konstatuji – lze to stihnout za jeden den.

Weiter

V otevřeném okně vlaku IC 561 Šohaj, jedoucím na blok za osobním vlakem před Pardubicemi, v již jarně probouzející se přírodě, přemýšlím nad finální podobou výběru šotoklubu na 13. a 14. týden. Vlak po popojíždění pomalu přijíždí do stanice a já vám přináším onen článek.

Weiter

Berlín — Čas běží jako vítr, nicméně někdy jej předstihne osud. Své o tom ví náš dlouholetý redakční kolega, kamarád, spolupracovník a zpravodaj „zpoza kopečků“ Libor Zapletal, řečený stoupa, kterého pracovní cesty zavály do Berlína, kde žije dosud. Jenže než si začal užívat zaslouženého důchodu, do něhož nemá daleko, dostihla ho mozková příhoda, která mu s bezohledností sobě vlastní zasáhla do života. Povedlo se jí to až na druhý pokus, avšak našeho kolegu připravila o možnost normálně fungovat a zanechala jej na holičkách uprostřed cizí země. A protože je ŽelPage, potažmo internet jeho momentálně asi nejdůležitějším spojením se světem, o to víc jej zasáhlo, že byl prakticky ze dne na den ponechán téměř bez prostředků.

Weiter