To jsem nevymyslil já, to už takhle napsal Jan Werich. V padesátých letech se na Barrandově nějaký iniciativní blb splašil a zavedl filmařům a hercům píchačky a pracovní výkazy, stejně jako to měli dělníci ve fabrice. Nu a milý Werich s pečlivostí sobě vlastní sepsal úchvatný pracovní výkaz: 8:00 nástup do práce, otevření psacího stolu; 8:05 položil čisté papíry na stůl, ořezal tužku a začal přemýšlet; 8:05 - 11:15 přemýšlel; 11:15 dostal nápad; 11:15 - 11:32 napsal dobrý nápad na čistý papír; 11:33 přečetl po sobě napsaný nápad; 11:34 zjistil, že nápad je mizerný; 11:35 zahodil napsané do koše a připravil další čistý papír; 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu; 12:49 dostal nový nápad; 12:50 chtěl nový nápad zaznamenat na papír, ale musel jít na záchod; 12:51 - 12:59 na záchodě (cestou na záchod odmítl jít na oběd a tím ušetřil vzácnou pracovní dobu!); 12:59 návrat ze záchodu. Při té příležitosti zjistil, že napadnutý nápad zatím zapomněl; 13:00 - 13:25 vzpomínal, co ho napadlo od 11:36 - 12:48; 13:26 napadlo ho něco jiného, … atd. atd. Zkrátka, když blbost, tak s grácií.

Pokračování

Už jste někdy zabloudili v lese? No bodejť by ne – kdo nezabloudil v lese, natož černém, není muž (dámy pro tentokrát prominou). A jestlipak jste někdy v lese zabloudili, sedíce ve vlaku? Co říkáte? Že je to poněkud přitažené za pačesy? Že vlak v lese nemůže zabloudit, neb jede po kolejích a mašinfíra sotva bude takový jouda, aby jezdil tratí, která se mu ztratí v lese? A přece existuje trať, dokonce dvoukolejná a elektrizovaná, ne nepodobná bludišti, a navíc je opravdu v lese, dokonce Černém.

Pokračování

Vzbudily nás naléhavé rány do poctivého plechu na pravoboku a pod oknem dole se ozvalo něco jako „U-va, chrrr, mh-hňum, huam upňu kuhu-ua s-esátý su-nem u huhaja-zd!“ Fíra se prohnul jako poněkud překrmený kocour, zahuhňal „Kua! Ouf dele, faňf uf ham uapuja, chua-pa!“, pravačkou otráveně odkopl přídavnou brzdu, bočním okénkem z kabiny osvobodil nashromážděné bojové plyny, rozespale pootočil volantem a maše jízda z nymburského ranžíru k severu začala. Šklebím se na turnováky, válející se po „sergeji“ 1488 vlevo, zatímco parťák, v poslední chvíli odvrátiv pracovní úraz vyvrácení čelisti zíváním zamává babám na boudě. „Co jsme vlastně za vlak, tý vole?“ ptá se věcně, při rychlosti 12 km/h nasazuje udržovací třetí stupeň a za jednotvárného cvakotu rychloměru se vlakuprázdnou stodesátou kolejí zvolna suneme podle vjezdového nádraží. Vzhledem k naprosté improvizaci nákladní dopravy na trati můžeme být v podstatě čímkoli. Trakčáky kdesi pod námi umírněně drží horní basové gé a trojice dvojkolí prvního podvozku rozvážně kontroluje styky na promaštěné stodesáté koleji.

Pokračování

Pro mladého muže snad nebylo většího ponížení, než pochodovat v prvomájovém průvodu. No, pochodovat… pohyb, když už tedy být musel, to byl, to ano. Ale pochodu se to moc nepodobalo. To dnes, maje na krku skoro o čtyři křížky více, i se síťovkou do lídlu každou sobotu kráčím podstatně odhodlaněji a rychleji.

Pokračování

Meteorologové v pátek večer určitě měli nějaké mecheche, poněvadž v neděli ráno to na návrší za humny vypadalo úplně jinak, než jak nějaký optimista básnil v internetové předpovědi. Zachumlán v bundě jsem kráčel takovým tím listopadovým sněhem-nesněhem, bahnem-nebahnem a cestou-necestou. Tedy – cesta to byla, to ano, ale nějak rozježděná od traktorů, nebo bůhví od čeho. Všiml jsem si, že kousek vlevo je jakási dvoukolejka, dokonce bez drátů. To už se dnes moc často nevidí.

Pokračování

Pokud někdo před týdnem propásl historický okamžik, kdy článek Fotografická jízda odbočkou, část první přinesl nejhorší fotografie v historii ŽelPage, má nyní ještě jednu příležitost. Zde je druhá a zároveň poslední várka fotografií neméně pochybných kvalit. To je přece také historický okamžik, který se už sotva bude opakovat. Už v první části mého fotografického divadla jsem uvedl, že i ta nejblbější fotografie je vždy něčím zajímavá a když nic jiného, tak se většinou dá nějak "okecat". Bývaly časy, kdy fotograf vzhledem ke konstrukci přístroje a cenám filmů i pozitivů musel hodně popřemýšlet, co, kde, kdy, jak a zda vyfotografuje. To mimo jiné vedlo k tomu, že si z toho okamžiku fotografování i sem tam něco zapamatoval. A i to bylo jedním z motivů tohoto článku o dvou částech.

Na úvodním obrázku se kolem Okřešic se v dubnu 1991 do České Lípy žene liberecká 743.005 s osobním vlakem 6106 (Liberec - Lovosice). Neuvěřitelná souprava opravdu čítá šest vozů.

Pokračování

Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

… zahlásil nějaký vožungr, na podzim 1985 z oken rozhoupaného balmu zíraje, jak osobák do Liberce lomozí výhybkami varnsdorfské stanice do sousedního Honeckerova panství. Jo, jo, i ti nejjednodušší vožungři jsou kolikrát rétory vpravdě nadčasových myšlenek. Soudruzi v balmech hornolužickou peáží už nejezdí, Erich Honecker straší v učebnicích dějepisu a tak zůstala už jen ta rozhraní český bordel - Německo - polský bordel - český bordel. Ale já jsem mezi Varnsdorfem a Hrádkem nerajzoval kvůli bordelu a nebordelu, ale kvůli kochání se tratěmi, prokazujícími železnici čest a ne ostudu. Někdejší kavalkáda vozidel v „Dreiländerecku“ (něco jako „třízemský kout“) ale v poslední době degraduje do mrzuté stejnorodosti a spíše v Žitavě potkám mimozemšťana, než pravidelný nákladní vlak. Staromilsky jsem tuhle zalistoval „žitavským“ šanonem, zamáčkl slzu za hornolužické dvaapadesátky, přidal pár novějších náčrtků, ukuchtil kafe typu „humus český“, vyhnal potomstvo od počítače - a trochu jsem na nevratné časy zavzpomínal.

Pokračování

Naleznuv čekárnu na nádraží v Oknech otevřenou a suchou, stal jsem se v neděli 16. listopadu 1980 odpoledne šťastným jako blecha. Všude jinde až do morku kostí zalézal humusácký déšť a já se hřál představou, jak pilštyk na osobáku 6610 od Bakova bude mít fungujícího pegasa a v přivěšených bajkách bude krásné parní bago. Jak málo ke štěstí stačí človíčkovi. A musím se dobře dívat v Jestřebí, jestli 423.094 na provodínské vlečce je opravdu provozní; něco tam dopoledne kouřilo.

Pokračování

Krabičkový Kodak takříkajíc pro blbé, nejlevnější cívkový film 6×9 a lajdák fotograf, to nebyla zrovna ideální konstelace, takže věřte – nevěřte, kdybych kousek za zastávkou Stanča vyfotografoval rychlostník, stejně by na něm ta elegantně vykroužená číslice 100 vidět nebyla. Zatím bardotka přidělenou sbírku bajek a osmidveřáků rozhýbala a bylo zřejmé, že počínaje 6. zářím 1981 třetí hodinou odpolední získala dráha Michaľany – Medzilaborce kamaráda z druhého konce Československa. Bodejť by ne! Bývalá dvoukolejka, na zvyklosti ČSD veleúchvatný svršek, traťová rychlost 100 km/h s výjimkou několika málo oblouků, v každé stanici alespoň jeden sergej a zčásti sousední širokorozchodnou tratí duněly čtyřtisícitunové rudné vlaky se čtyřmi elektrikami…

Pokračování

V pátek 25. května 1979 šerif děčínské průmky nějak zaimprovizoval či co, zkrátka počínajíc pátou vyučovací hodinou, dějepisem, vyučování najednou nebylo. Osiřelé študáctvo se z ústavu na Letné organizovaně rozprchlo a já se tetelil blahem, že konečně jednou pojedu domů „kufrákem“, motorákem v půl druhé, byť zrovna dnes přecpaným internátní mládeží dychtivou zase po týdnu mamince sežrat štrúdl.

Pokračování

Po takřka čtyřech měsících přehrabávání všelijakého drážního harampádí a hledání něčeho stravitelného pro ŽelPage jsem potkal otázku, a ta se zákeřně zeptala: „Tak holoubku, co že to bylo nejvděčnějším tématem těch tvých všelijakých železničně se tvářících obrázků? Lokomotivy? Vlaky? Mosty, nádraží, nebo mámivé křivky kolejnic?“ Na tiskovou mluvčí jsem se zatím nezmohl. „Ale jo“, odpověděl jsem tedy hrdinně, „od každého řečeného tak trochu. Pohříchu často ovšem jsouc to zakukleno do nějaké nepravosti, podivnosti, rošťármy, vylomeniny, nesmyslu, neřkuli až politováníhodné ptákoviny.“Od fotra s bezmála pěti křížky na krku by už člověk zpravidla čekal trochu důstojnosti a serióznosti, s níž by hříšné obrázky mládí zkušeně zapřel a místo nich na základě propracované markentingové studie obecenstvu podstrčil to nejexkluzívnější, co ve výše zmíněném harampádí našel.

Pokračování

Ponechat v sousedství elektrických lokomotiv bez dozoru individuum, jehož elektrotechnická kvalifikace počíná a záhy také končí někde u ebonitové tyče s falešným liščím ohonem, je dost na pováženou. Dotyčné individuum sice před čtvrtstoletím na strojní fakultě zvládlo zkoušky z klasické elektrotechniky a dokonce i z mikroelektroniky, ale tomu se váha moc udělit nedá, neb študácký bůh, bolestně zaštkav, odvrátil tehdy raději tvář. Z úrovně piliňáka jsem v elektrotechnice za poslední čtvrtstoletí sice moc vzhůru nepokročil, nicméně oplývaje odvahou, svobodou projevu a několika obrázky elektrických lokomotiv, nevidím překážek, proč bych nemohl lidstvu přinést pár chvil zábavy. Vždyť komu od kolejí by aspoň občas neučarovaly zdvižené sběrače, houštiny trakčního vedení a odfukování kontrolérů nebo tyristorové popěvky škodováckých „tramvají“?

Pokračování

Největší most, k jehož stavbě jsem se kdy přimotal, sestával ze tří rozbitých europalet, pohozených po dvou prknech přes rygol na stavbě kamarádovy zahradní boudy. Technicky a esteticky nic moc, ale ta pýcha, když jsem po něm supěl s kolečkem! To já, člověk, pokořil přírodu a obelstil gravitační zákony! Cítili snad stavitelé prvních železničních mostů něco podobného? Na rozdíl ode mne mosty uměli projektovat či stavět, ale jen s tím asi nevystačili. Vždyť jak by vypadal most bez fantazie, most bez klukovské hravosti, most bez chlapské ješitnosti, most - s odpuštěním - bez inteligence? (Poznámka pragmatikova: no, blbě. Asi jako ona 1093 metrů dlouhá industriální estakáda z prefabrikovaných nosníků u Bíliny, co převáděla nějaké dopravníky a na obou koncích ústila jaksi do ničeho).

Pokračování

Všiml jsem si, že nejčastějšími oběťmi mých již promlčených výtvarných trestných činů kategorie „motorové lokomotivy“ bývali všelijací „brejlovci“ a „mračouni“. Inu, jakpak by ne; vždyť v osmdesátých letech červené lokomotivy, mající ceduli T 478 + něco, vozily rychlíky a osobní vlaky skoro všude mezi Chebem a Medzilaborci, a tratě, kde se jim do toho pletl nějaký jiný „diesel“, by moc dlouhý výčet netvořily. Ale o tom v prvním plánu řečnit nechci a proto začnu záludně nevinnou otázkou z vedlejší koleje: co mají společného řady T 478.1, T 478.2, T 478.3 a T 478.4, pro mladší čtenářstvo tedy všechno od 749 až po 755? Všechny potencionální odpovědi jsou nepochybně správné, ale já přidám ještě jednu navrch: hrozně blbě se kreslí.

Pokračování