Zpožděný ranní rumburský spěšný vlak zastavil u pátého nástupiště v Kolíně, dav se vyhrnul a lhostejně pospolitě zamířil k podchodu. Než i mne pohltilo schodiště, mimoděk jsem ještě pozdvihl hlavu, a hle – přesmykovou kolejí od Prahy v čele štrúdlu barevných vagónů majestátně proplouvala ta modrá elektrická lokomotiva. Opravdu tak krásně modrá, jako by právě vyjela z obrázku pana Janaty v ábíčkovém technickém atlasu. „Počkej mami,“ vyhrkl jsem zasažen střelou okamžiku, „jede dvouproudová lokomotiva!“ A jak jsme stáli na schodišti, čouhaly nad perónem jen naše hlavy, a všechno vůkol zaplnila ES 499.0 s patnácti vozy „Balt-Orient-expresu“. Já jsem tehdy strašně toužil přes Vysočinu jet vlakem s takovou lokomotivou. Jenže „Balt-Orient“ v Kolíně nezastavoval.

Pokračování

Zdálo se nám, že je balmů nekonečně mnoho. Bývaly takovou samozřejmostí našeho drážního světa, že by bez nich ráno snad ani nezačal den. Když už nebylo, co by jelo, vždycky je někde našli a přistavili na vlak. Ani snad v Československu nebyla normálněrozchodná trať, po níž by aspoň někdy nejezdily. No, a najednou už nejsou – a přesto si každý den beze všeho začíná ránem.

Říkalo se jim balmy pořád, ačkoli jim úředníci nechali bočnice popsat i úplně jinými písmeny, třeba i, x, t, nebo n. Zažil jsem obyčejné pravidelné vlaky v sestavách T 435.0 + Balm, T 478.1 + 10 Balm, M 152.0 + Blm + BDFlm + 2 Balm + M 240.0, E 426.0003 + 6 nákladních vozů + 2 Balm, 121.017 + 4 Bix (Balm), 753.001 + 3 Bix (Balm) a jiné. Leč, marná sláva - každý, kdo kdy čuchnul ke kolejnici, ví, že k balmu patřil především motor dvěstědvaašedesátka.

Pokračování

Pakliže se někdo živíte navrhováním lokomotiv, prosím, nečtěte to. Čtete dál? Inu, já vás včas varoval. Nyní ovšem počítejte s možností, že se ke své bohulibé práci třeba už nedostanete a že za vraždu je sazba od patnácti let výše. A nepomohou Vám ani výmluvy, že oběť vaší nepříčetnosti kreslila tak praštěně hranaté lokomotivy, že jste v rámci profesní cti nic jiného, než vraždit, nemohli.

Pokračování

S poťouchlostí sobě vlastní jsem ten součet předhodil počítači. Ten dobrák to poctivě schroustal a střelhbitě oznámil, že výsledek jest 973.2202. To je výsledek hodný blba, ale uznávám, že té elektronické havěti u Gatesů třeba neřekli, že sčítat cifry Kryšpínova označování lokomotiv, jak to nějakej jouda zadá, je blbost. Ale jistě - všichni víme, jak je to s tím součtem v nadpisu. Albatros plus pětasedma rovná se přípřež albatrosa a pětasedmy - toť přeci jasné. Fajn, ale chtějte tu přípřež vidět. To se nestává každý den. A ještě líp, chtějte tu přípřež nakreslit. To se nedělá jen tak, že popadnete tužku, papír a počnete tvořit.

Pokračování

Pokud někdo před týdnem propásl historický okamžik, kdy článek Fotografická jízda odbočkou, část první přinesl nejhorší fotografie v historii ŽelPage, má nyní ještě jednu příležitost. Zde je druhá a zároveň poslední várka fotografií neméně pochybných kvalit. To je přece také historický okamžik, který se už sotva bude opakovat. Už v první části mého fotografického divadla jsem uvedl, že i ta nejblbější fotografie je vždy něčím zajímavá a když nic jiného, tak se většinou dá nějak "okecat". Bývaly časy, kdy fotograf vzhledem ke konstrukci přístroje a cenám filmů i pozitivů musel hodně popřemýšlet, co, kde, kdy, jak a zda vyfotografuje. To mimo jiné vedlo k tomu, že si z toho okamžiku fotografování i sem tam něco zapamatoval. A i to bylo jedním z motivů tohoto článku o dvou částech.

Na úvodním obrázku se kolem Okřešic se v dubnu 1991 do České Lípy žene liberecká 743.005 s osobním vlakem 6106 (Liberec - Lovosice). Neuvěřitelná souprava opravdu čítá šest vozů.

Pokračování

Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

Úřední černý inkoust v mé občance ještě ani pořádně nezaschl, v povzdálí před oknem mého pokoje řádila na první lipské záloze dýchavičná karkulka T 444.0101, já měl dělat úkoly z matyky a ruštiny, ale pod rukama mi z papíru pořád a znova vyjížděly všelijaké lokomotivy a vlaky. Jednou celkem věrohodné, jindy totálně praštěné. Někdy podobné té posunující karkulce, někdy cinknuté zababovou konstrukční kanceláří, a jindy připomínající lokomotivy či vlaky, které prý jezdí v hodně dalekých krajích za devaterem hor a devaterem moří a tudíž je tady u nás nikdo nikdy neviděl. S odstupem tří desetiletí mohu sice horečně ujišťovat a psát, že to mají být zaoceánské vlaky a mašiny, ale stejně z nich přímo na hony čiší rukopis, odkojený karkulkami, hektory a pilštyky, odkojený telefonními sloupy z českých jednokolejek a Heusingerovými rozvody čtyřistapětasedem a štokrů. Ostatně, pokud by průměrný americký železniční kreslíř jen tak od boku, bez nějaké věrohodné předlohy, vypálil obrázek české nebo středoevropské lokomotivy, taky bych se mu smál, a to tak, že by mě celkem po právu chtěl zaškrtit.

Pokračování

Jak u všech všudy nakreslit, že je parní lokomotiva rychlá? Jasně – k mašině s náležitě velkými koly se připojí pořádný štrúdl rychlíkových vagónů, to všechno se posadí na nějakou sugestivně přímou dvoukolejku a do trolejového vedení nad kolejemi se našmudlá umírněný závoj kouře z dobře prohořelé vrstvy na roštu. Asi jako na úvodním obrázku, představujícím jakousi německo-česko-šindlauerovskou „konstrukční“ školu. Čili: pojezd 2´C2´, kola s průměrem 2 150 mm, vehementní čoud, 15 vagónů a skromný rychlostník s číslem 160 – co chcete ještě řešit? No, sto šedesát to asi nepojede; k tomu by chudák mašina potřebovala tak 5 000 indikovaných koní. Což se asi nestane, ale obrázek vypadá impozantně.

Pokračování

Vždyť je to přeci nad slunce jasné: s dvěma dvounápravovými podvozky hopla pod rám, mezi podvozky nádrž, nahoru na rám nějak poskládat dieselagregát a strojvůdcovskou budku, všechno to obalit zbývajícími proprietami a odvířkovanou kastlí – a hle, kapotová lokomotiva. Taková mašina má přece pořádný diesel, nějaký ten design a fíru, který, není–li zrovna zanořen v kobce, nadává na přehřátá ložiska kardanu, mizerný výhled přes čumáky, a zápasí s parním generátorem, k němuž se dostane jen jednou rukou dvakrát za roh a poslepu.

Pokračování

Muž v červené čepici z přítmí děčínského peronu víceméně formálně zapískal doufaje, že až se 460 metrů dlouhá „Pannonia“ zvolna pohne, tak vzadu „u tunelu“ kuřáci stihnou naházet čvaňháky pod vagon a nějak už do něj naskáčou. Fíra mezitím od půlky mitropáckého vozu obhlíží krakorec nad střechou jeho T 478.4047, jestli je na šajbě Sc3 opravdu čtyřicet a volno. „Jo, máš to tam, odjezd!“ sichruje jeho zjištění výpravčí, bezmocně se ohlížeje dozadu k Pastýřáku, zda si tam odjezdu někdo všimne. Čékáďácký dvanáctiválec bázlivě změnil otáčky a osazenstvo přeplněného vlaku k černomořské Varně dederónsky ulehčeně vydechlo: „na éndlich…“

Pokračování

A pak to přišlo. Stáli jsme u kolejí v Radebeulu na předměstí Drážďan. Kolem nás se řítila 01 2204 stodvacetikilometrovou rychlostí s rychlíkem č. 673 od Berlína. V dálce slábl hlas její píšťaly. Bylo přesně dvanáct hodin. Poledne. Z vysoké věže blízkého kostela zazněl zvon. Od Drážďan se blížilo dunivé supění dalšího rychlíku. Rychlíku č. 924, posledního parního rychlíku z Drážďan do Berlína. Lokomotivní četa na stroji 01 2207 ve slavnostních uniformách, bílé kozinkové rukavice. Trvalo to jen okamžik. Dvoumetrová červená kola lokomotivy, dvanáct rychlíkových vozů. Zvon na věži kostela stále vyzváněl… Tohle byl poslední parní rychlík Drážďany – Berlín. (Jaroslav Kocourek: Adieu, 01!; Železničář č. 24/1977).

Pokračování

Myslel jsem, že v pohodě; však jsem nakreslil už taky čtyřiašedesátikoláka. No jo, to jsem ale býval bezstarostně čmárající študák, kdežto nyní coby kreslícího šedivějícího daňového poplatníka mne drobet znervózňuje výstředníková tyč až od páté spřažené osy a budka obepínající skříňový kotel, jako když krajta konzumuje misionáře. Aha, tak pozor. Tady s vrozenými proporcemi štokrů a albatrosů neuspěju. Na to se musí jinak - systematicky…

Pokračování

… to bude radosti na Starém Bělidle, filosofoval jsem kdysi coby jinoch.

Než si jednou nakreslím všechny lokomotivy…

… tak coby drasticky přestárlý kmet si už asi nevzpomenu, proč a co vlastně jsem to chtěl. A to ještě za podmínky, že to budou v nejlepším případě jen ty československé lokomotivy, poněvadž kdybych chtěl obsáhnout všechny dosavadní pozemské lokomotivy, tak to bych hned teď v pondělí šéfovi musel vzkázat, že mi bylo potěšením, vyzvednout si v bance poslední výplatu, po zbytek života 7 hodin denně spát, každé tři minuty kreslit jednu mašinu, a pana Kalouska, zákonnou manželku i potomstvo poprosit, jestli by mě nějak uživili.

Pokračování

Byly miliónkrát pomluveny, rozcupovány, zdecimovány, zdeptány, proklety, zesměšněny a hystericky zatraceny. Tisíckrát jsem z nich vystoupil tu s otlačenou zadnicí, tu s omrzlinami, tu s náběhem na pořádného vlka, tu kapánek ohluchlý, tu s rukou vyždímanou od stírání oroseného okna. Třeba je to jen mým stárnutím a senilitou, třeba je to jen mým zděšením z údajně modernějších následníků, ale neubráním se divnému pokušení: začínám mít skleníky nějak rád.

Pokračování

Jeden vázací šanon, co mi v rámci hledání místa ve skříni bez ustání překáží, má obsah vskutku internacionální. Nadšen články v Železničářích osmdesátých let o evropských „mountainkách“ či „Létajícím Skotovi“, v aufru jsem popsal pár A-čtyřek, polepil to vystřiženými fotkami z oněch Železničářů a doplnil několika přičinlivými vlastními kresbami. No považte; koho může nechat chladným, čte-li třeba následující řádky?

Pokračování