Kopřivnice — Kopřivnická automobilka Tatra Trucks v roce 2016 oznámila záměr rekonstruovat jediný zachovalý vlak Slovenská strela. Ten jí patří, teprve letos v únoru však získala ve spolupráci s krajem dotaci z regionálního operačního programu IROP. Ze 118 milionů, na něž jsou vyčísleny náklady na opravu, pokryjí dotace téměř 80 milionů. Za ně bude motorový vůz „maximálně zrevitalizován“, tzn. opraven, zrenovován včetně interiéru a uveden do provozuschopného stavu. Opravu usnadní fakt, že na rozdíl od nedávno úspěšně obnoveného Stříbrného šípu je k dispozici kompletní dokumentace. Strela je proti šípu také v mnohem lepším předrenovačním stavu. Firma, která zakázku provede, se v tuto chvíli teprve vybírá.

Současně by mělo vyrůst i nové muzeum Tatra jako pobočka regionálního Muzea Novojičínska, v němž získá nové přístřeší ve speciálním proskleném pavilonu i Slovenská strela. Na stavbu za 123 milionů byla dotace ve výši 85 % schválena již loni. Oba projekty by měly být dokončeny v roce 2020 a novou expozici ozdobí, kromě tradičních exponátů ze stávajícího muzea, i 70 historických automobilů Tatra, v roce 2016 získaných v takzvané Hlachově soukromé sbírce.

Motorový vůz M 290.002 (nesprávně označený jako M 290.001) v současné době stojí na volném prostranství před stávajícím muzeem Tatra, krytý pouze lehkým přístřeškem. Kvůli tomu má značně zkorodovanou karoserii, jinak je ovšem téměř kopletní. Po částečné renovaci koncem 60. let však chybí vybavení jednoho ze dvou oddílů, který byl využit jako výstavní prostor. V tuto chvíli není jasné, zda bude smět po renovaci jezdit po kolejích SŽDC, zřejmě by to totiž vyžadovalo rozsáhlé zásahy do konstrukce, narušující autenticitu. Při obdobné rekonstrukci Stříbrného šípu se podobné ohledy brát nemusely nejen z výše uvedených důvodů (přes renovací šlo prakticky o naprostý vrak), ale také díky tomu, že práce probíhaly víceméně pouze podle fotografií a dobový stav tedy není jak ověřit. V nejhorším se počítá aspoň s demonstračními jízdami po několika desítkách metrů kolejí v areálu muzea.

Vozy Slovenská strela byly objednány československým ministerstvem železnic u Tatry Kopřivnice v roce 1934 jako výkladní skříň moderních železnic. Nepočítalo se s velkou kapacitou (v každém ze dvou vozů bylo, kromě bufetového oddílu a nástupních prostor, jen 72 sedadel a vlak byl, vůbec poprvé v historii, povinně místenkový - neexistovalo tedy cestování ve stoje), ale s rychlostí. Lehký vůz měl dosahovat 130 km/h a jezdit mezi Prahou a Bratislavou s jedinou mezizastávkou v Brně. Původně byl požadován mechanický přenos výkonu (jako u později postaveného Stříbrného šípu), ovšem konstrukční tým, vedený legendárním Hansem Ledwinkou (autor nejznámějších osobních Tater 77 a 87 a duchovní otec koncepce nejslavnějšího auta světa VW Brouk), se spojil s geniálním vsetínským elektrotechnikem Josefem Sousedíkem. Ten vyvinul unikátní elektromechanický přenos výkonu (patentován v roce 1936 jako systém Sousedík), který umožňoval do 85 km/h zcela plynulý rozjezd a poté po sepnutí přemosťovací spojky hospodárný provoz díky přímé mechanické vazbě motoru s dvojkolími. Oba vozy vznikly v roce 1936, původně použité vznětové motory však byly kvůli hlučnosti a nižšímu výkonu ještě při zkouškách nahrazeny dvěma zážehovými šestiválci. Vůz během testů dosáhl rychlosti 148 km/h, dostal však povolenou stotřicítku. Mj. díky tehdy unikátním, dostatečně účinným kotoučovým brzdám (právě kvůli horším brzdám byla administrativně omezena nejvyšší rychlost pozdějšího Stříbrného šípu na 90 km/h, ač byl jinak stejně rychlý). Do pravidelného provozu oba vozy vstoupily 13. července 1936, vzdálenost mezi českou a slovenskou metropolí zdolaly za 4 hodiny a 51 minut včetně 35minutové zastávky v Brně. Tyto časy moderní vlaky překonaly až počátkem 21. století. Průměrná cestovní rychlost 92 km/h výrazně převyšovala hodnotu 68 km/h, s níž stejnou jezdily trasu parní vlaky. Pravidelný provoz však vydržel jen tři roky, druhá světová válka kvůli nedostatku benzínu obě strely poslala do depa. Po jejím skončení sloužily vozy vládě a ministerstvům (včetně jízd na norimberský proces). Vůz M 290.001 byl odstaven v roce 1953 a po několikaletém pobytu v šumperských ŽOS se dostal do Vagónky Studénka, kde stranou zájmu chátral a nakonec počátkem 60. let vyhořel. Dvojku čekal šťastnější osud - pro vládu občas jezdila až do roku 1960, pak se dostala rovnou do muzea. Koncem 60. let prošla zmíněnou částečnou rekonstrukcí (při níž přišla o polovinu interiéru) a skončila na téměř 50 let v centru Kopřivnice jako statický exponát. Pokud se její revitalizace povede, mají se železniční fanoušci každopádně nač těšit. Zejména pokud se podaří dosáhnout povolení vstupu na síť SŽDC.

Zdroj: Moravskoslezský deník