Děkuji za slovo. Pro mě je výběr nejhezčích fotek dost neobvyklá situace, protože mám pocit, že většinou spíš jen kritizuju. Naprostá absence jakéhokoliv uměleckého cítění mi zas nedovolí poetický popis fotografie, neumím číst gesta, nálady a další vrstvy, které nejsou na první pohled patrné. V podstatě jediná stránka železniční fotografie, do níž si dovolím sem tak kecat, je kompozice, protože tato disciplína má zčásti matematickou povahu. Takže nečekejte prosím žádné sofistikované rozbory a freudovské analýzy. Já si u fotek vystačím s aplikací základní stupnice na kvalitu moravského vína (dá sa, dá sa svařit, nedá sa svařit).

Martin Šeplavý si před dvěma týdny položil otázku, proč vlastně fotí vlaky. Obdivuju způsob, jakým se vypořádal s odpovědí, protože já bych se dostal maximálně ke konstatování, že jsem trochu úchyl, trochu postižený a holt jsem nenašel nic společensky přijatelnějšího. Matně si vzpomínám na jakési velké železniční oslavy v Brně někdy na konci 90. let. Jel jsem tehdy parním vlakem (tažený byl myslím albatrosem, ale fakt si nejsem jistý) do Skalice nad Svitavou a z okna sledoval postavičky s fotoaparáty poskakující v trávě a po náspech kolem trati. Hlavou mi běželo cosi jako: „jééé, to jsou cvoci, běhat kolem trati, vždyť na nádraží se ta mašinka dá vyfotit taky“. Kdyby mi někdo ukázal komickou scénu odehrávající se 15 let později, jak jistý JG letí podél kolejí na flek, v jedné ruce stativ, v druhé schůdky, tak bych se tehdy asi tolik nesmál. Díky focení a natáčení mašinek jsem se ale naučil aspoň úplné základy fotografie/videa a jejich zpracování, což jsem mj. bohatě využil o pár let později v mé práci. A jsem vděčný všem, kteří mi nějakým způsobem pomohli a poradili, byť v dané chvíli jsem nebyl třeba úplně vděčným recipientem.

A i když tím už možná někoho začnu nudit, dovolím si ještě jednu vzpomínku, naopak velmi recentní, která ale ilustruje rozdílné vnímání toho, čemu se říká „fotka vlaku“. V nejmenovaném ČD centru jsem chtěl nedávno koupit drobný dárek s železniční tematikou. Milá zaměstnankyně mi nabídla nástěnný kalendář ČD na rok 2017, v němž jsou vyobrazena vozidla, která v posledních letech pod modro-šedo-bílou vlajkou nemilosrdně vytlačila všechny ty různobarevné zamračené, bleskové brejlovce, žluto-zelené banány, modrá esa. Fotky jsou samozřejmě pojaty portrétovou formou, polovina z nich spadá do kategorie „těsné, useknutá souprava, deformace“. Kalendář jsem procházel s hodně skeptickým výrazem a poznámkami, paní mi však oponovala, že se jí ty fotky moc líbí. Ale prý tam má ještě jeden kalendář, ovšem více než dvakrát dražší a ty fotky tam nejsou nic moc. Mé srdce vzápětí zaplesalo nad krajinkami se singrovkou, přípřeží brejlovců s nákladem a dalšími kousky. Když jsem však nahlas konstatoval, že tyhle fotky jsou podle mě o několik levelů výše, střetl jsem se s hodně nechápavým pohledem. Tak asi jsem úchyl, no… Nemůžu za to. Nejsem ostatně sám, že?

Takže už pojďme k fotkám z uplynulých dvou týdnů. Velmi děkuji galeristům, že mi situaci vůbec, ale vůbec neusnadnili uspořádáním tematické akce „reklamní 151“. Týden se totiž v galerii objevovaly přesně ty fotky, jaké nefotím. Nebudu počítat, kolikrát za těch více než deset let jsem se z dlouhé chvíle donutil jít někam k hlavní elektrifikované trati a fotit běžný provoz; tady navíc ještě s cirkusově natřenými lokomotivami. Jako cvaknout někde u České Třebové polomáčenou 122 s nákladem, to bych bral, ale taky se kvůli tomu nepřetrhnu. Prostě mi to nic moc neříká.

151.014-8

Samozřejmě ale i v té reklamní masáži se objevilo několik děl, které v mém vnímání spadaly do nejvyšší kategorie „dá sa“. Což jsou u mě obvykle fotky „vláček v krajině“. Mám rád, když na fotce není jen vlak a koleje, ale i stromečky, potůčky, domečky, chrámy ze 17. století a tak. Nakonec jsem vybral fotku od Ravena ze známého úseku Hoštejn–Lupěné. Proč? Protože je tam bonus – rybníček.

Detail fotografie

851.029-9

Byť fotím hlavně páry, tak krokodýli jsou moje srdcovka. Asi proto, že jsem se s nimi kolem Brna často setkával a byl zároveň v závěru minulé dekády svědkem jejich postupného vymizení. Tato fotka zasazuje motorák (chápu, ne každému se jeho design a nátěr musí líbit) do jednoho z nejkrásnějších koutů ve střední Evropě. Kromě dominujícího železničního vozidla je na fotce typická krajina vhodně doplněná dřevěnou stavbou, v pozadí jeden z četných tunelů. Vše je vhodně a nenásilně poskládáno, dnes už má velký význam i historická hodnota snímku. Já se v době pořízení snímku těšil na dokončení koridorizace trati 260 a na to, jak budu konečně jezdit z Pardubic do Brna rychle a důstojně a ty trapný brejlovce půjdou do háje. (Blbče!)

Detail fotografie

U 34.904 + U 45.903

Pravda, geograficky jsme se oproti předchozí fotce moc neposunuli. Moc se mi líbí atmosféra horského lesa, kde do mlhy prosvítá slunce. Mám pocit, že kromě standardního audiovizuálního zážitku se tato scéna dá vnímat i dalšími dvěma smysly. Člověk má skoro chuť utíkat ze stínu a od zbytků sněhu na sluníčko trochu se ohřát a zároveň dýchat ten svěží vzduch. Vlastně já zapomněl, že teď chvilinku moc čerstvý nebude, ale i vůně po průjezdu parní lokomotivy je něco mimořádného. Dvě na pohled skoro stejné lokomotivy a dva strojvůdci ve stejné pozici jsou další detaily, které mě zde při kochání zaujaly.

Detail fotografie