Vlaky, proč vlastně fotím vlaky? Všichni chápou, pokud fotíte krajinu, město, holky… Ale vlak? Zkušenost je taková, že se něco tak neobvyklého snad ani nedá „normálnímu člověku“ vysvětlit, což je v kontrastu s tím, že vlak jako takový je, navzdory masivní automobilové dopravě, vnímán dle mého pozitivně.

Tedy, proč vlak? Počátky snad vidím v době předlistopadové (v tomto čase se toto spojení nabízí). Tehdy na brněnském hlavním nádraží mě s bratrem tatínek postavil na čelník brněnské 475.101 a stiskl spoušť své Minolty (kamarádi pochopí, proč uvádím značku). Měli jsme (a máme) doma vláčky, které táta vozil ze služebních cest do Prahy. Pak, během aktivního závodění na kole, nebyl na železnici čas, ale i po cestách za závody jsem pokukoval po kolejích. Snad tomu nebudete věřit, ale hledal jsem práci, ve které bych mohl jezdit po republice (autem, pozn. autora) a měl alespoň teoretickou možnost si odskočit ke kolejím. A taky, kolikrát jsem jen od osmdesátých let prolistoval Toulky s párou? Odtud ony moje „větve“. Mám totiž rád spojení železnice s přírodou, oblouky, vinoucí se stráněmi, za podzimu doplněné překrásně vybarvenými stromy, staré drážní stavby a návěstidla. Mám rád soupravy vagonů s klasicky natřenými lokomotivami, a že jich už mnoho u nás není. Líbí se mi představa expresů, vezoucích lidi či náklady do různých končin. Velmi příjemné, co do focení, bývají manipuláčky na lokálkách. Jsem vděčný za spousty fotek s bardotkami z Jeseníků, mého „druhého domova“. Ale hlavně, mám rád parní lokomotivy. Mechanické stroje, fantaskní oblaka dýmu, jednoduše pochopitelná funkce, technická díla, vytvořená tužkou a tuší na prkně konstruktéra (to byli frajeři!). Mám rád čekání u kolejí na průjezd vlaku, a snad ani nevadí, když se objeví dobře známý „šotomrak“ (kdo to slovo vymyslel?), za ten zážitek to vždycky stojí. Nejhezčí okamžiky zažívám v posledních letech na fotoakcích, kdy se mnohokrát v myšlenkách vracím do nepoznané minulosti a představuji si, jaké to tehdy asi bylo, vídat páru každý den?! Škoda jen, že takový výlet dnes stojí opravdu velké peníze.

Během krátké doby jsem zjistil, že je spousta lidí se stejným zájmem. Jsem rád, že se můžeme setkávat na stránkách ŽelPage, u kolejí i mimo ně. Díky galeristům jsem se naučil s digitálními fotkami pracovat. Také je příjemné mít kamarády z různých koutů země a vlastně i z ciziny, společně hledat ta správná místa a pohledy a pak se dělit o prožitky. Konečně, „společenská stránka akce“ je vhodným odreagováním se od běžného pracovního života.

Na závěr malá vsuvka stran češtiny. Zmínil jsem „šotomrak“, ale slovo „šotouš“ nemám vůbec rád.

Tedy, zde je můj výběr:

752.023-2

Tyto stroje vždycky moc rád vidím. Kde jsou ty české? Zmizely až příliš rychle, nejen z výše uvedených Jeseníků. Jednoduchá, elegantní fotka, stroj a telegrafní sloupy z ní dělají cenný dokument. Musí být příjemné v pozdním létě čekat na příjezd nákladu, na (pro mě) vzdálené trati. Velká škoda, že se vozí jen dřevo, ale buďme vděčni alespoň za něj, kolik by jinak měl vlak vozů? Mimochodem, kousek dál v Michalovcích jsem před lety fotil hektora, jehož fotka mě stála 20 euro za přebíhání kolejí.

PS: Nezaměnitelný zvuk motoru se musí slyšet!

Detail fotografie

486.007

U fotky 486.007 z nádherné slovenské tratě musím být osobní. Přijeli jsme brzy ráno na místo, byla zima, mraky a slunce schováno hluboko za kopci. Petr ovšem neochvějně tvrdí, že most bude v době průjezdu vlaku už nasvícený. No, váhám, zda mu věřit. A co ta oblačnost?! Chodíme po namrzlém mostě, František dole na cestě nastavuje stativ s kamerou. Za chvíli se objevuje místní fotograf, pak už nikdo další. Zdá se, že se přece jen oblačnost rozpustí, paprsky ozařují kopce naproti v údolí, ale most? Petr s Honzou rozkládají žebřík a opírají jej o usychající borovici. Jak dokázali po suchých a ulámaných větvičkách vylézt tak vysoko dodnes nechápu. Přemlouvám se, že vylezu za nimi, ale nakonec zůstávám jen na nejvyšší příčce žebříku. Hledám pozici pro nohy, Petr pro svoji kameru, Honza úspěšně hledal v kapse cigaretu. Ozývá se houkání lokomotivy, ale most je stále ve tmě! Proč jen se ty stíny zkracují tak pomalu, když slyšíme hukot vlaku stále zřetelněji?! Nervózně na žebříku přešlapuji. Už je nasvícený strom za mostem, pak zábradlí, koleje… Výsledek netrpělivého čekání vidíte. Nádhera, radost, pro tohle to všechno děláme! Barevná lokomotiva, klasická mostní konstrukce, ranní podzimní slunce – dokonalá kombinace. Jak jen mohl Petr vědět, že to vyjde?

PS: Věřte Petrovi!

Detail fotografie

99.1741-0

Zimní pára je prostě a jednoduše kouzelná. Zasněžené stromy, slunce, oblak páry, romantika… Fotky z německých lokálek vždycky rád vidím, především proto, že ony lokální dráhy jsou pro mě velkým fenoménem. Pořád si říkám, jak jen to v Německu dělají, že i v dnešní době udrží pravidelný denní (!) parní provoz v okrajových částech země, ať jde o Cranzahl či Zittau či další?! Tradice, úcta k minulosti, technice, či jen ekonomická nutnost, jak oblast zatraktivnit? V každém případě všechny tyto dráhy stojí za návštěvu, nejlépe v zimě, kdy jezdí uzavřené vozy.

PS: Harz je „Herz“, alespoň pro „páraře“, ale to až někdy příště…

Detail fotografie