Nedávno se na zdejších stránkách rozproudila diskuze o tom, že by nebylo od věci představit i fotky ze zahraničních železničních webů. Když jsem tyto návrhy četl, musel jsem se usmát, protože přesně na toto téma jsme diskutovali s Martinem Grillem, když jsme rozjížděli projekt Výběr šotoklubu. Představa, že by se vybraly fotky cizích, zde nepublikujících autorů, navíc třeba z opačného konce světa, je lákavá. Má však výrazné omezení – autorské právo. Bez souhlasu autora nemůžeme publikovat jeho fotku (výjimkou jsou licence CC), a sehnat rychle souhlas autora z USA, Japonska či třeba i Velké Británie bývá problém. Ve škole nám jeden z pedagogů pravidelně opakoval: „Neříkejte, že to nejde, raději řekněte, že to neumíte.“ Takže jsem se rozhodl to zkusit a zasurfovat po síti. Je to vcelku náhodný výběr webů, po kterých jsem sáhl, jiní z vás by možná otevřeli jiné. Nebojte se, dostanete příležitost. Payova fotka evokující hlášení nádražního rozhlasu bude tento projekt provázet. A protože jste zvyklí, že naše aktuality doprovází fotky, tu a tam se možná objeví i v textu – vybrané z naší galerie (nebo ty s „volnou licencí“). Ať je trošku srovnání, co umí zdejší a co zahraniční fotografové. Takže procvičte si ruku a pojďte si zaklikat. Že se vám mé povídání zdá dlouhé? Vždyť jsou prázdniny, to nemusíte celé stihnout během vypití jednoho šálku kávy.

Evropa

Říkal jsem si, že začnu u našich nejbližších východních sousedů. Když jsem ale otevřel web Railpage.net, byl jsem poněkud zaskočen. Měl jsem problém něco vybrat. Asi jsem zmlsaný vašimi krásnými fotkami na našem webu. (Nebo že by to bylo tím, že jsem chvíli před tím surfoval na Railpictures.net?) Ale nakonec se několik podařilo vybrat. Stanicovka KDS 750.096 nabízí srovnání s tím, co prezentovali Raven a Honza Beránek. Vojáci NATO po cvičení v Polsku se do Rumunska nepřepravovali po vlastní ose, jako tomu bylo přes Česko. Pro milovníky páry bych tu měl jednu fotku z nočního focení na Rendez 2016. Zaujalo mne, že 381.002 se po třičtvrtěroční neschopnosti vrátila z opravy v šumperském PARSu, ale jezdit vydržela jen dva týdny. A na závěr něco, co na našich kolejích asi hned tak nepotkáme. 

Další stát, kam jsem měl v plánu se podívat, byla Velká Británie. Jednak proto, že je kolébkou železnice, jednak proto, že se domnívám, že tam je opravdu velké množství fotografů a příznivců železnice, když vyrážejí na akce až k nám. Když jsem se pustil do hledání nějakého reprezentativního webu, byl jsem zaskočen. Našel jsem jich sice převeliké množství, ale ty se vždy týkaly nějaké konkrétní společnosti, nějaké trati. Požádal jsem o pomoc i kolegu dlouhodobě působícího v Albionu, ale ani ten mně nedokázal pomoci. Uvědomil jsem si, jak velké je množství různých občanských sdružení, která získala či odkoupila zrušené a neprovozované tratě, zachránila je před totální devastací a obnovila na nich „výletní“ provoz. Dokonce jsou sdružena v asociaci. U nás jsou sice občanská sdružení, která křičí a jsou hodně proti zrušení osobního provozu na některých lokálkách (i když tam provoz autobusu vyjde daleko levněji), ale těch, která se pustí samy do záchrany tratě, bychom na prstech napočítali. Škoda. Asi bychom se mohli ve Velké Británii přiučit. Chtělo by to nadšené a ochotné lidi a úředníky, kteří by jim neházeli klacky pod nohy.

Když jsem tedy nepředstavil žádnou z britských galerií, chtěl jsem nabídnout alespoň malý výběr z webu trainspo.com. Ale z Ameriky jsem toho navybíral tolik, že nechám na Vás, abyste si sami vybrali těch pár fotek, které vás na tomto webu osloví.

Amerika

Řekne-li se „Amerika“, tak v souvislosti s železniční fotografií se mi vybaví Railpictures.net. Ten jsem objevil někdy v roce 1996 a začal plnit svůj zásobník hezkými fotkami. Přesto, že to je web americký, najdete na něm fotky opravdu z celého světa: z Evropy vybírám namátkou něco ze Švýcarska – třeba historickou soupravu TEE opět v akci či hravou dvojici elektrických souprav, je zde zachycen i první výjezd vlaku z Gotthardského tunelu; z Velké Británie, zajímavé jsou třeba fotky z Mongolska, a překvapilo mne, že vcelku dost fotek bylo během měsíce z Iránu. Příjemné je vidět na zahraničním webu i fotky z Česka – ať se Američané naučí, co to je šukafon. Je prima zjistit, že obdobná fotka zveřejněná na ŽP je i v Americe. Ale těch českých zástupců je víc: Michal Pečanka, Jaroslav Dvořák, Michael Wenzel či Martin Grill.

Ale pojďme k tomu, čeho je na zdejším americkém webu nejvíc – fotek z USA. Když jsem tuto zemi navštívil poprvé v roce 1992, připadalo mně tam všechno nějaké větší – větší auta, širší cesty i parkovací stání, (levnější benzín) – ale i vlaky byly větší. Jednou mně spadly závory těsně před nosem. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval brumlavý zvuk vlaku dojíždějícího do stanice. Napočítal jsem 134 vagonů a těšil se, že závory půjdou nahoru. Nešly. Po chvíli se ozvalo zaburácení motorů z druhé strany a projel „těžkotonážník“ se 152 vagóny. Místní, znalí situace, tu čtvrthodinku využili k nákupu kávy, sendvičů či zmrzliny u přilehlého stánku. A já vlastně poprvé viděl zblízka vlak v čele s několika lokomotivami (z Česka jsem znal jen postrk na trati z Valašského Meziříčí do Púchova či „trs banánů“) a dva kontejnery na sobě.

Milovníci „velkých mašin“ by byli spokojeni, takovýchto fotek na Railpictures.net není málo. Ale já jsem dnes dal přednost něčemu jinému – vlakům v krajině. Jedete-li autem z Chicaga na západ, tak dva dny jedete pořád téměř stejnou krajinou – rovina či mírně zvlněné kopečky. Až za Denverem se krajina změní a začnete stoupat do hor. Stejně jako silnice musí i železniční tratě překonat Skalisté hory, aby se dostaly k Pacifiku. A tady se pro fotografy otevírá obrovské množství míst pro focení (ve srovnání s ani ne 30 km Tater). Ať v tom nedělám moc nepořádek, setřídil jsem v úvodu fotky podle několika společností.

Když před několika lety finanční magnát Warren Buffet získal výrazný podíl v BNSF Railway, dříve známé jako Burlington Northern and Santa Fe Railway, mohl jsem si postesknout, že někoho takového by potřebovaly i České dráhy (i kdyby se mu to mělo prodat jen za 1,– Kč). Společnost vzkvétá a její vlaky brázdí Ameriku. Nepřipomínají vám něco fotky od Chase Gunnoe a Billa Edgara? Dříve, když jsem viděl večerní fotky z Ameriky, jak hrají všemi barvami, tak jsem si říkal, že to je „uměle upravené“. Ale až tam jsem si uvědomil, že fotografové nemusí nic upravovat, že jim to Matka Příroda opravdu – zejména v horách a u moře – krásně připraví.

Malá „projížďka“ západem USA s vlaky BNSF. Začněme v Coloradu, na Arizonu se podívejme objektivem Davida Carballido-Jeanse, kalifornský Tehachapi Pass patří u fotografů mezi velmi oblíbené. Neznáte? Video asi prozradí víc. To snímané shora je také skvělé. Pojďme se přesunout na sever, do států, které mají společnou hranici s Kanadou. Montanu představují Bill Edgar, Kyle Korienek a Mike Danneman. Přes Idaho to už je jen „kousek“ do státu Washington – podívejte se na Joso Bridge, krásnou scenérii u Fallbridge a na vlak opouštějící Lyle. 

Změňme livrej – z oranžové na žlutou – a pokračujme ve spanilé jízdě pro změnu s Union Pacific. Začněme zase v Coloradu. Když jsem kdysi po dvoudenní jízdě z Chicaga dorazil k předhůří Skalistých hor, vyrazil mi dech národní park Colorado National Monument. Přidejte k tomu ještě úchvatné podvečerní nasvícení. Byl to jeden z největších zážitků tehdejší cesty. Coloradem vás provedou: Kyle Yunker [1], [2], [3], Ryan S., John Crisanti a John Shine. Přes utažské Gilluly, Colton a York Summit se nenápadně přesuňme do Kalifornie. Tady fotografové, jejichž fotky jsem z jejich červnové nabídky vybral, zachytili nákladní vlaky v několika lokalitách: Cuesta Grade u San Luis Obispo, předpolí tunelu č. 2 západně od Caliente, Afton Canyon a vám už známém Tehachapi Pass. Vlaky Union Pacific opustíme v Oregonu, v údolí řeky Hood. Když se dívám na poslední fotku, jsem rád, že u nás nerostou sekvoje, protože Petr Holub by si jistě našel místo na focení až na úplném vršku té nejvyšší. (A já bych se o něho bál.)

Mezi spoustou nákladních vlaků se občas objeví i osobní. Pomíjím příměstské vlaky, které ráno sváží do centra a odpoledne zase rozváží na předměstí pracující. USA křižují osobní dálkové vlaky společnosti Amtrak. Říkáte si, koho napadne jet třeba z Chicaga do New Yorku vlakem, když letadlem je to skoro za stejnou cenu, ale za výrazně kratší dobu? Najdou se tací. A zejména před svátky, jak mne ujistili mí američtí přátelé, jsou jak letadla, tak i vlaky plné a kdo si včas nezajistil letenku či jízdenku, je v problémech. Podívejte se na vlaky Amtrak, jak projíždějí kaňonem Coal Creek, kaňonem Byers, připravují se na křižování ve Valentine, projíždějí hornatou částí Utahu či Washingtonu. Milovníci vlaků a současně pohodáři by ale asi měli nejoblíbenější trať vedoucí podél Pacifiku. Plavat, surfovat či se jen opalovat na pláži – a sledovat vlaky jezdící v bezprostřední blízkosti pláže. To v Česku nemáme.

Americké tratě křižuje samozřejmě velká spousta různých dopravců. Z fotek, publikovaných na Railpictures.net nešlo nevybrat i pár takových. Tak už jen stručně a abecedně. Vlaky Alaska Railroad jsou zachyceny při průjezdu národním parkem Denali a u Girdwoodu. První fotka zachycuje vlak společnosti Citicorp Railmark u tunelu č. 3 - Moffat Tunnel – nedaleko coloradského Boulderu, druhá pak na hrázi u North Dalles. Vlak CSX Transportation projíždí most přes řeku James. Tratě, po kterých projíždějí vlaky Montana Rail Link se nejen klikatí, ale i ubíhají do dáli. Mimořádný osobní vlak společnosti Norfolk Southern přejíždí přes řeku Potomac a nákladní se pohybuje v okolí Burrows. Podzimní a vlastně skoro historická fotka (z roku 1984) se dvěma lokomotivami řady EMD SW9 společnosti Pittsburg & Shawmut mně připomíná, že ti, kdo budou vybírat fotky z podzimních měsíců, to nebudou mít vůbec lehké. Když se listnaté lesy ve Vermontu odějí do podzimního hávu a zbarví do nepřeberného množství odstínů žluté, zlaté, oranžové a červené, postupně přecházejících do tónů hnědé, naskýtá se možnost pořídit opravdu úchvatné fotky. Osobní vlak společnosti San Diego Coaster na břehu Pacifiku láká někam vyrazit – zakotvenou letadlovou loď v San Diegu jsem ještě neměl možnost si prohlédnout. Na závěr americké motorové sekce jsem nechal půvabnou fotku vlaku Southern Pacific Railroad v kaňonu Coal Creek. Fotografové, uvědomujete si, že fotit na amerických jednokolejkách, kde jsou stanice či výhybny od sebe relativně daleko, je něco úplně jiného, než se uvelebit v Bezpráví, kde kolem vás projede vlak zhruba co tři minuty?

Někteří milovníci „mašinek s komínkem“ by mi neodpustili, kdybych na ně zapomněl. Strasburg Rail Road je pověstná svým parním provozem. Z červnové nabídky jsem vybral dvě fotky z úzkorozchodné tratě Durango & Silverton Narrow Gauge Railroad. Úvodní scény filmu Podivné dědictví se natáčely právě na této trati. A do tipů, kam se ještě někdy podívat, si připisuji horskou trať z druhé poloviny 19. století Mount Washington Cog Railway s kouzelnými parními mašinkami.

Zůstaňme ještě chvilku na americkém kontinentu a posuňme se ještě trošku severněji – do Kanady. Stylově po železničním mostě spojujícím oba státy u Niagara Falls. I v Kanadě se stavitelé museli prodrat k Pacifiku přes Skalisté hory. Některé příliš strmé úseky byly zpočátku řešeny úvratěmi, později upraveny na „smyčky“, které znáte třeba i ze Švýcarska. Pracovat v té době s minimem techniky – neuvěřitelné dílo. Když se podíváte do současných železničních map, zjistíte, že jsou zde souběžně postaveny dvě trati. Ta jižnější vede z Calgary přes Banff, Lake Louise do Vancouveru a patří Candaian Pacific Railway. Ta severnější vede z Edmontonu přes Jasper a Redpass do přístavu Prince Rupert (odtud jsou pak železniční vozy loděmi převezeny na Aljašku). Je zde samozřejmě i odbočka do Vancouveru; trať patří Canadian National Railway. V dobách začátků železnice postavily železniční společnosti i několik luxusních hotelů, které jednak sloužily k přespání cestujících na dlouhé cestě, ale i k pobytu v místě s fantastickou krajinou. Dnes se tyto lokality rozrostly a jsou vyhledávanými turistickými cíli.

K záběrům z amerického Railpictures.net ještě přidám pár fotek publikovaných v červnu na kanadském webu Railpictures.ca. Quebec je více méně jen „mírně zvlněný“ a vlaky tam nemusejí překonávat žádné enormní stoupání. V Albertě už se ale začnou blížit horám: Banff, Brule. A podobné dech beroucí scenérie můžete fotografovat i v Britské Kolumbii: Fitzwilliam, Walhachin, nedaleko Black Canyon podél řeky Thompson, Thompson River Canyon. 

Přes Asii zpět do Evropy

Přiznám se, že cestou z Ameriky do Asie jsem se chtěl zastavit ještě na Novém Zélandě. V jednom dni můžete lyžovat v horách i koupat se v moři – a z jedné do druhé destinace dojedete vlakem. Fantastické scenérie, úžasné fotky. Ale nenašel jsem železniční web, kde bych si mohl vybrat jen z fotek vložených v měsíci červnu. Škoda. Třeba se to podaří někomu dalšímu, kdo se pustí příště do psaní dalších dílů. Podobně jsem dopadl s japonskými železničními weby. Chtěl jsem představit jak vlaky vysokorychlostní i klasické, též motoráky, elektrické či dokonce hybridní jednotky, nebo i páru na lokálkách. Ale weby, které jsem našel, byly precizně srovnány podle lokomotivních řad, nikoliv podle data vložení. (Anebo tam možná někde příslušné tlačítko bylo, ale v japonštině, kterou nevládnu.)

Poslední web, který jsem si vybral – parovoz.com – představuje železnici v zemi, o které se říká, že tam už včera snědli to, co měli na zítra, ale občas si odskočíme i za hranice. A protože je to země velká, zavede nás až domů, do Evropy. Trošku jsem si musel připomenout ruštinu, kterou už jsem dlouho nepoužíval, (pokud se vám nebude zamlouvat má transkripce ruských názvů, tak prosím za prominutí). Aby i tato sekce měla nějaký řád, najdete zde fotky setříděny dle jednotlivých kategorií, jak je znáte z naší galerie.

Začínáme v Irkutské oblasti s nákladním a osobním vlakem na stejném místě, ale za různých světelných podmínek. Sverdlovský region – americké nákladní vlaky se mi zdály hodně dlouhé, ale ty ruské jsou s nimi srovnatelné. Na nádraží Igumnovo, stejně tak v depu „Gorjačij ključ“ se podařilo zachytit zajímavou oblohu. Některé české osobáky mně v současnosti přijdou krátké, ale asi je to mezinárodní trend. Malá odbočka do Kazachstánu – tamější talgo. Nedalo mi to, abych z kazašských tratí nevybral několik fotek z úseku Čemolgan – Kurkuduk s úchvatným panoramatem hor. Když už jsme u té závislé trakce, podívejte se, jaké soupravy jezdí v okolí Moskvy.

U nezávislé trakce začněme „lahůdkami“ – nočním vlakem na mongolské železniční síti a důlní železnicí lomu Lučegorskij. Když jsem se toulal po různých zahraničních webech, uvědomil jsem si, že fotky, které na ŽP prezentuje Payus – jeho „těžký industriál“ – nemají obdoby. Ruskou nezávislou trakci má většina příznivců železnice spojenou s dieselovými lokomotivami, u který neinformovaný přihlížející přemýšlí, neslyší-li zvuk, zda se nejedná jen o moderní kapotáž lokomotiv parních. Evropský parlament právě schválil omezení pro emise po Evropě jezdících lokomotiv. Zachrání to svět, když mimo Evropu to platit nebude? A „kouří“ nejen dlouhé nákladní vlaky, ale i krátké osobní. Dalším, komu musím udělat radost, jsou milovníci Sergejů – tak aspoň různé nátěry. Fotografové zachytili vlaky dlouhé i krátké, „zásobování“ Krymu i provoz v Sevastopolu nebo rychlík mezi Rigou a Moskvou. A už jsme zase skoro doma – poslední fotky jsou z Ukrajiny.

Fotografií motorových jednotek jsem nenašel mnoho, působivé jsou ale ty s těžkými, vodou nasycenými mraky. (A pro stoupu aspoň jedna pára.) Jsme na konci. Na závěr si ale neodpustím jednu poznámku. Nezdá se vám, že na tom širokém rozchodu nějak ubývá hnacích vozidel naší provenience? To, co se prezentuje na fotkách, už má své odježděno. Ale nějak jsem nezaregistroval, že by se připravovali na schválení či certifikaci „širší bráškové“ Emila Zátopka či Pantera. Opravdu není zájem o tak velký trh? Navíc, když – jak píší některá média – je ředitel RŽD přítelem našeho prezidenta a pravidelně se setkávají? Nebylo by to pěkné, kdyby E109 mohla dojet jak do francouzského Brestu na pobřeží Atlantiku (i když zatím nesmí ani do Hamburku), tak její širokorozchodné provedení do ruského Vladivostoku či Nachodky u Japonského moře?

Pokud jste dočetli až sem, patří vám obdiv a dík. Vím, neustále klikání není nic příjemného, ale jinak to v současné době technicky vyřešit neumíme. Bohužel.

Výzva všem

Vybral jsem si železniční weby pravděpodobně téměř všem známé. Ale webů, na kterých jsou publikovány fotky ze železničního prostředí, jsou stovky, možná tisíce. Pokud jste vy při svém brouzdání se po internetu našli nějaký, který vám připadá zajímavý, neobyčejný, pozoruhodný, jsou na něm fotky, které stojí za to vidět, zachycuje věci nám neznámé – podělte se a do komentářů přidejte odkaz na něj. I ostatní se možná rádi podívají!

Můj první díl toulání se po zahraničních webech je poněkud delší, než by mělo být obvyklé. Berte ho jako mimořádné „prázdninové“ vydání. Konstatuji, že jsem se obešel i bez černocha i bez sekretářky, (což před časem někteří kladli jako podmínku svého psaní). Je na vás, jestli zůstane jen u prvního dílu – a tím projekt skončí, anebo jestli se objeví díly další. Pojďte je napsat vy, naši čtenáři. Stále platí: „Jakou si ŽelPage uděláme, takovou ji budeme mít!“ Vaše psaní nemusí být takového rozsahu jako moje, ale bylo by příjemné, kdybyste představili fotografie alespoň ze tří různých webů. S editací do redakčního systému vám poradíme. Ozvěte se mi, prosím, vzkazem, že jste ochotni se pustit do dalšího dílu, ať můžeme vytvořit pořadí zájemců o psaní. Myslím, že druhý víkend v měsíci by mohl být ideálním pro vydání příštího dílu. Najde se mezi vámi ochotný autor?

Zdroj: Wikimedia Commons