Komentář — Číst v novinách nebo na internetu o tom, že zase někdo na železnici ukradl kabel, který buď něco napájel, nebo sloužil zabezpečovacímu zařízení, je v poslední době už tak běžné, že většina seriózních deníků o tom už ani nepíše. Zbývá to zpravidla na krátké zprávičky v regionálních občasnících. Donedávna jsem si myslel, že krádeže kabelů a jiných kovových věcí jsou specifickým problémem Česka (nebo možná Československa, tedy Česka a Slovenska), ale při přípravě aktualit jsem narazil na zprávu, že se s podobnými problémy potýkají třeba i v Norsku, kde bych takové přestupky proti zákonu neočekával. Tak jsem začal pátrat dál a z webu se na mne vysypala obrovská spousta odkazů – a to jsem hledání strýčku Gůglovi zadal jen v angličtině. Kdybych asi zkusil dotazy i v jiných jazycích, byla by ta množina určitě ještě větší. Místo aktuality jsem se tedy raději pustil do psaní komentáře.

Shrnout všechny odkazy krádeží třeba jen za letošní poslední dva měsíce by vydalo na hodně dlouhé čtení. Nezajímavé čtení. Tak jen pár postřehů. Začněme třeba ve Spojeném království, ve Skotsku: 11. července ve 4.30 přijala britská dopravní policie hlášení o zcizení kabelů v lokalitě Greenfaulds u Cumbernauldu. Provoz vlaků se podařilo plně obnovit až před desátou hodinou dopolední. Ten den to byl už druhý případ krádeže kabelů zabezpečovacích systémů.

Když někdo něco ukradne „na státním“, nebo nějaké společnosti, tak to většina lidí zaregistruje a zpravidla i (v duchu) odsoudí. Ale zloději se nezastaví vůbec před ničím. Skupina nadšenců se snaží obnovit trať mezi obcemi Fleetwood a Poulton. Shánějí peníze na obnovu, scházejí se na brigádách. Z jejich vozíků jim někdo ukradl hliníková kolečka, za která ve sběrně nedostane více, než 5 liber šterlinků, ale zastavil tím práci na obnově trati, protože sehnat nová kolečka je problém. Jistě, něco podobného se děje u nás, když před časem zloději „vytáhli“ z remízy lokomotivu, kterou si pořídila a opravila parta nadšenců, rozebrali ji a odvezli do šrotu. A hlavou mohu kroutit jen nad tím, když zadlužený motocyklový závodník Martin Macek nechal z areálu bývalé jablonecké teplárny odtahovou firmou odvézt do šrotu lokomotivu, která mu nepatřila, aby měl na splátky svých dluhů.

Britská police zadržela gang zlodějů, kteří kradli železniční kabely v okolí Coventry. Během šesti měsíců spáchali 22 trestných činů. Přesto, že jejich výtěžek z prodeje činil asi 38 tisíc liber, železniční společnosti vznikla škoda vyšší než 350 tisíc. Královský soud v Birminghamu, který zasedal v polovině července, odsoudil zloděje – Florin Tutu, 24, Florin Pelesi, 31, Auriel Gabriel Gavrila, 25, a Adrian Boteanu, 36 – k celkové délce 10 let odnětí svobody. Tutu a Gavrilla byli odsouzeni na tři roky každý, Boteanu na dva a půl roku a Pelesi na 21 měsíců.

Správce norské železniční infrastruktury Jernbaneverket na to šel jinak. Na trati Oslo – Ski – Halden Østfold vyměnil běžně používané kabely za hliníkové. To by mělo zločince, zaměřené na tradiční měděné vodiče, odradit. Nová kabeláž má povlak ze speciálního tvrzeného plastu, který může být odstraněn jen při použití speciálních nástrojů. Navíc ve sběrně dostanou za stejnou kabeláž asi jen čtvrtinu toho, co by zloději dostali za měď. Pokud se změny materiálů osvědčí, projdou nové kabely schvalovacím řízením a budou osazeny přednostně na nejproblematičtějších místech.

Koncem června proběhla významná konference v Cardiffu za přítomnosti welšských policistů, britských dopravních policistů, právních expertů a zástupců energetických firem, aby se podrobně seznámili se změnami v legislativě. Nový předpis (Scrap Metal Dealers Act 2013) zakazuje, mimo jiné, platbu v hotovosti při výkupu kovového odpadu ve sběrnách.

Změna legislativy v Anglii a Walesu má už i prvního hříšníka, který pravidla porušil a byl při tom přistižen. David Eagle, ředitel společnosti D & E Scrap v Newportu, se přiznal k placení v hotovosti. Těm, kdo mu donesli do sběrny kovový odpad, vyplatil v hotovosti 9 liber šterlinků. Skončil u soudu a byl odsouzen k pokutě 225 liber.

Problémy jsou ale i hned za našimi hranicemi. Zástupci Deutsche Bahn (DB) společně s Bundespolizei pozvali koncem června na 70 zástupců federální i státní policie, státních zastupitelství, velkých infrastrukturních společností a dalších evropských železnic k debatě o další strategii a krocích v boji proti krádežím kovů. Přesto, že DB Netz zaregistrovala v prvních čtyřech měsících letošního roku, ve srovnání s rokem minulým, pokles krádeží zhruba o 30 % z původních přibližně 600 případů, je to pro ni stále velký problém. Odcizení kabelů, ať už napájecích či zabezpečovacích, vedlo k narušení provozu asi 3500 vlaků a součtově 44 500 minutám zpoždění.

DB zahájila přeshraniční spolupráci proti krádeži kovů s policejními složkami i celními orgány a zástupci národních železnic sousedících států. Jednou z mnoha iniciativ je snaha prosadit i v okolních zemích zákaz vyplácení za sběr kovového odpadu okamžitě a v hotovosti. Počet krádeží kovů se v Německu zvýšil v posledních letech, kdy došlo ke zvýšení cen komodit. V reakci na vzestup trestní činnosti začala DB pokusně označovat kabely a další kovové komponenty umělou DNA, která by v případě potřeby měla pomoci identifikovat, odkud se kabely do sběrny dostaly, a zda „spořádaný“ dodavatel odpadu s touto specifickou DNA přišel do styku. Opatření je údajně účinné.

Německé společnosti, které jsou pravidelně poškozovány krádeží kovů – Deutsche Bahn, Deutsche Telecom, RWE a VDM – úzce spolupracují a postupně by chtěly definovat standardy pro umělou DNA a zavést tak označování kabelů v rámci celé Evropské unie.

K odhalení zločinců může vést ale i jejich vlastní DNA. Britští policisté zadrželi pachatele, kterým bylo prokázáno odcizení více než tuny mědi na železnici během pěti měsíců. K identifikaci pachatelů pomohly právě biologické stopy, které zanechali na místě činu. Důkladní vyšetřovatelé následně usvědčili 27letého Lee Grandidge, jenž si odsedí 16 měsíců, a jeho společník Christopher Jones (36 let) zůstane ve vězení 21 měsíců.

Jaké platí předpisy pro výkup „druhotných surovin“ v jiných evropských zemích?

Jeden z redaktorů iHNED.cz se tím zabýval závěrem loňského roku. Srovnal příslušné předpisy skoro z celé Evropy. Nejvíce ho zaujalo Estonsko.

Zákon o odpadech v Estonsku by mohl sloužil jako vzor při potlačování nelegálních výkupů. Platí zde zákaz koupě kovových předmětů, které mohou mít uměleckou nebo historickou hodnotu. Elektrické kabely mohou provozovatelé sběren vykoupit pouze od operátorů telekomunikací a dalších právnických osob. Dopravní a silniční značky, kovové prvky a zařízení železničních drah zase jen od právnických osob oprávněných provozovat železniční infrastrukturu. Platba je ve všech případech pouze bankovním převodem a o každé koupi musí být vystaven formulář.

A jak je to v okolních státech? V Polsku fyzické osoby, které nabízejí kovový odpad k výkupu, musejí dvojmo vyplnit formulář, jinak je výkup zakázán. Formuláře se archivují pět let, kontrolu může provádět inspekce a policie. Slováci mají přímo v zákoně (223/2001 Zb.) stanoveno, že sběrny vykupující barevné kovy (součásti trolejového vedení, zabezpečovací techniky, informační techniky, kolejová vozidla, výstroj tratí) je mohou vykupovat pouze od provozovatele drah a jiných pověřených právnických osob, respektive od správců komunikací a jimi pověřených právnických osob. V Německu a Rakousku (obdobně pak i v Belgii, Francii, Irsku, Portugalsku, Španělsku, Švýcarsku) sběr jakýchkoliv odpadů pocházejících z domácností (což nejsou kanály a kolejnice) zajišťují vždy obce. Sběr a výkup železa od firem je autorizovaný, tj. musí být vázán na činnost dané firmy, není tedy prostor pro výkup šrotu od fyzických osob.

Český Kocourkov

Co s tím? Návrhů na stole už bylo několik. Navrhovalo se omezení provozu sběren, aby ti, kteří kradou pod pláštíkem noci, neměli činnost usnadněnou tím, že předmět krádeže mohou ještě v noci odvézt do sběrny. Zatím je to ve stádiu úvah. Naposledy letos v květnu tuto záležitost otvírala ODS. Paní poslankyně Řápková tehdy připomněla, že nynější předpisy už ukládají sběrnám povinnost identifikovat vykupované věci i lidi, kteří je přinesli. Praxe ale podle předkladatelů ukázala, že opatření není proti krádežím kovových předmětů dostatečné. Veřejná databáze sběren neexistuje, zákony se obcházejí a není zřejmé, kolik sběren funguje v rámci černého trhu. Poslanecká sněmovna už je rozpuštěná a vypuštěná, všechny zákony, které nestihla schválit, „spadly pod stůl“. Obdobně spadl pod stůl návrh, který by zakazoval sběrnám s vykoupeným odpadem 24 hodin nakládat, rozebrat ho, nebo předprodávat. Novelu zákona odmítl senát a sněmovna ji už nestihla v roce 2008 znovu projednat.

Byla zde rovněž snaha legislativně omezit výkup kovů jen na firmy, a brát od nich jen ten odpad, jež přímo souvisí s jejich činností – s bezhotovostní platbou na účet společnosti. Ostatní by odpad mohli zdarma odevzdat do sběrných dvorů zřizovaných obcemi. Zdůvodnění, proč toto řešení odmítnout? „Ale stejně by si založili firmy, kde by jako ‚bílí koně‘ byli nějací nedohledatelní bezdomovci…“

Byla zavedena povinnost evidovat, od koho se odpad ve sběrně vykupuje – ten, kdo odpad do sběrny dovezl, se musí prokázat občanským průkazem. S nákladem proto začaly do sběrny jezdit děti, které ještě občanský průkaz nemají, a zákon nezakazuje od mladistvých přijímat sběr. Při kontrolách zase ČOI zjistila, že velké množství sběren nevede seznamy důsledně – buď část údajů chybí, nebo jsou dokonce smyšlená jména, adresy i čísla občanských průkazů. Ale ani to nestačí na okamžité zavření sběrny a zrušení živnosti. Je jednoduché nezapsat správnou totožnost a vyplatit jen část ceny…

Správa železniční dopravní cesty má podrobný seznam věcí, které se jí ztrácejí. Na toto téma už se dokonce píší diplomové práce. Jen úředníci příslušných ministerstev zatím nic rozumného nevymysleli. Nebo že by nedostali pokyn od svých politických ministrů? A proč ho nedostali? Druhotné suroviny jsou dobrý byznys. Je asi na místě se ptát, kdo za tím stojí. Pokud by byl ztížen či znemožněn prodej kradených věcí (odevzdejte to zdarma do obecního sběrného dvora) a zloději by ztratili šanci za svůj relativně lehce nabytý lup získat nějaké peníze, asi by neměli dál důvod tyto věci krást.

Když jsem před dvaceti lety vyrážel na svou první cestu po USA, dostalo se mi rady: „Pokud se ti pokazí auto, zůstaň ve voze, policie si tě najde. Nevstupuj na cizí pozemek – někteří farmáři napřed střílejí, teprve potom se jdou podívat po čem.“ Kdy i v Česku začne být ochrana vlastního, firemního či státního majetku prioritou? Kdy se budou u soudu zpovídat ti, kteří neoprávněně vnikli na cizí pozemek, před těmi, kteří svůj majetek bránili třeba střelbou z kuše?

Přiznám se, že když jsem rozpracovaný text konzultoval s kolegou, dostali jsme se do diskuze. On, mimo jiné, uváděl: „V tejto oblasti existuje večný ideový spor existujúcich právnych systémov, a náš germánsky model tu veľmi výrazne naráža na anglosaský common law. Európske právne systémy ale z väčšej časti stavajú na implikovanej vyrovnanosti, v tomto prípade na inštitúte ‚primeranej obrany‘. Aj nedávna kauza so streľbou na Floride a v Houstone jasne ukazujú, že ani v americkom kontexte neexistuje jasný konsenzus nad neobmedzeným právom ochrany majetku. Pre vyspelý právny systém je neprípustné reagovať na obmedzenie práv, a to dokonca aj v prípade útoku, prostriedkami, ktoré zjavne nezodpovedajú rozsahu napadnutia, a to dokonca aj v potenciálne sporných prípadoch, ako napr. roztržka niekde na strednom Slovensku z r. 1991(?), kde opilec v knajpe napadol bez zbrane príslušníka špeciálnych jednotiek čs. armády a doplatil na to životom.“ Asi bychom na toto téma mohli diskutovat dlouho, ale já si za svým tvrzením, že vlastnictví je nedotknutelné, stojím. Nikdo cizí nemá právo můj (firemní, státní) majetek poškozovat (třeba grafitti), krást, vstupovat na cizí pozemek, do domu… Ten, kdo tak učiní, kdo zákon vědomě poruší, se tím dobrovolně vzdá svých občanských práv a neměl by se divit, pokud se bude vlastník bránit tak, jak umí. A z pohledu „vetřelce“ třeba i nepřiměřeně. To si měl rozmyslet dřív, než se rozhodl porušit zákon.

Už před léty KDU-ČSL přišla s návrhem zákona „třikrát a dost“ – spácháš tři trestné činy, pak dostaneš doživotí. To tehdy neprošlo. Je otázkou, kdy se něco podobného znovu objeví.

Je problém upravit zákony tak, aby zcizení prvků zabezpečovacího zařízení bylo posuzováno jako obecné ohrožení? Trestní sazby by se pak pohybovaly v poněkud vyšší rovině, než jen při posuzování krádeže podle vyčíslené výše škody. SŽDC vznikají krádežemi nemalé škody, které platí všichni daňoví poplatníci. Proč SŽDC u případů, které jsou dořešeny, důsledně nevymáhá náhradu škody? Že ti, kdo ji způsobili, na úhradu nemají? Tak proč není třeba údržba prostoru kolem tratí zahrnuta – z podnětu ministra dopravy – mezi veřejně prospěšné práce?

Bylo ti prokázáno zavinění škody na majetku SŽDC? Zaplať! Nemáš? Odpracuj si to! Ne jen nějakých sto či 180 hodin, ale opravdu podle ceníkových položek za úklid kolem trati (sníženo o cenu případného školení). Správce infrastruktury by si jen dodal „hlídače“. Strojvedoucí by se pak nemuseli zlobit, že přes zeleň nevidí na značky a signalizaci, fotografové by měli uklizeno kolem trati… Jistě, slyším námitky, že při práci u železnice platí obrovské množství předpisů, že je to komplikované. Ale proč by to nemohlo jít aspoň na lokálkách, kde projede vlak jednou dvakrát za hodinu? Když se nechce, tak je to horší, než když se nemůže.

Než se tady rozproudí diskuze, kdo za to může, je nutno si uvědomit, že problémy jsou dlouhodobé a nebyly prozatím uspokojivě řešeny. Za nečinnost, neschopnost najít řešení, které by tento problém minimalizovalo, mohou všechny vládní strany bez výjimky, ale i poslanci či senátoři, bez ohledu na to jsou-li „vládní“ nebo opoziční.

Jak dlouho budeme ještě čekat, než se problém začne definitivně řešit? Do té doby, než se něco stane? Než díky nějakému chybějícímu prvku zabezpečovacího zařízení dojde k tragédii a ztrátě lidských životů? Tak jako vloni s alkoholem, kdy až mrtví donutili celníky a další instituce k akci? Nebude to pozdě?

V momentě, kdy jsem připravoval tento komentář k vydání, tak si mně postěžoval kolega, aniž tušil, co zrovna dělám. Přes noc mu ukradli vrata, která byla na vjezdu do staveniště. Tím mu zůstalo staveniště volně přístupné, s výkopy, do kterých mohl kde kdo spadnout – třeba i malé děti při svých prázdninových „objevných“ cestách. Polilo ho horko při představě, co všechno se mohlo stát a pustil se do shánění nových vrat. Když jel ale kolem nedaleké sběrny, vrata objevil – byla natřena výraznou barvou. Myslel si, že už má vyhráno, ale získat zpět ukradená vrata není otázkou patnácti minut. Policie, protokol, jsou předmět doličný… Ale vrata si nemůže hned odvézt – nejdříve musí doložit, že jsou skutečně jeho, že je jeho firma koupila. Sídlo firmy i s archivem dokladů je přes 40 km od místa stavby. Proč něco takového nechtěli ve sběrně po tom, kdo jim ta vrata dovezl? Docela kolegovi i věřím, že kdyby se mu ti zloději dostali do rukou, že by s nimi udělal krátký proces.

Komentář nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Zdroje: Coventry Telegraph, E15/Profit, Evening Times, IHNED [1], [2], International Railway Journal, Pol-Primeett, South Wales Argus, The Gazette, This Is South Wales, Yorkshire Evening Post, Wikimedia Commons [1], [2], [3], [4]