Havířov — Regionálními i celostátními médii již proběhla zpráva o zamýšlené demolici hlavní budovy železničního nádraží v Havířově a jeho náhradě zcela novým objektem. Důvodů k tomuto rozhodnutí je dle vyjádření Českých drah hned několik: „…z technického hlediska je budova celkově dožilá, příliš kapacitně velká, energeticky náročná a prostředí je vůči cestujícím nedůstojné.“ Nový objekt by měl navíc integrovat i další funkce – měl by obsahovat například stání autobusů a taxislužby, parkoviště, zázemí pro cyklisty atp. Tento dopravní terminál má být vybudován „po vzoru Švýcarska nebo Rakouska“. Proti plánované demolici se ovšem ozvaly protesty odborné i laické veřejnosti. Nesouhlas vyjádřila například Česká komora architektů a také pracovníci státní památkové péče.

Malý exkurs aneb Trocha historických souvislostí

Pro vysvětlení výjimečnosti havířovského nádraží se musíme vrátit na počátek padesátých let. Po komunistickém převratu roku 1948 se jediným povoleným uměleckým a architektonickým stylem stal tzv. „socialistický realismus“, lidově a s poněkud hanlivým přídechem zvaný „sorela“.

Tento „umělecký styl“, nastolený v komunistickém Sovětském svazu jako oficiální a jediný povolený už po nástupu J. V. Stalina ve třicátých letech dvacátého století, spočíval v malířství a v sochařství nejen v preferenci vhodných témat, především dělníků a rolníků při práci, vojáků bojujících za vlast a svobodu, nebo zobrazení významných událostí z života komunistických vůdců, ale také v použití „realistického zobrazení“, v praxi čerpající především z umění evropské renesance, baroka a klasicismu. Přijatelné bylo ještě použití impresionismu, zatímco mladší umělecké styly byly vysloveně označovány za „úpadkové“ a dokonce „kontrarevoluční“. V architektuře se vzorem stala především idealizovaná antická architektura a dále architektura italské renesance. V československém prostředí padesátých let byly jako vhodné vzory chápány také architektura tzv. „české renesance“ a dále folkloristické motivy lidové architektury.

Právě na Ostravsku, které bylo v padesátých letech v souladu s plány na masivní rozvoj těžkého průmyslu a také s ideologickým zdůrazňováním horníků jako „novodobých hrdinů“, kteří svou namáhavou prací budují „nový šťastnější svět“, byla ve stylu socialistického realismu postavena řada dodnes dochovaných objektů. Nejvýznamnější z nich je zřejmě rozsáhlý komplex obytných domů v Ostravě Porubě. V té době došlo také k založení Havířova – města, které mělo být doslova vzorem nového socialistického životního stylu.

Asi není divu, že sami architekti „sorelu“ jako nadiktovaný architektonický styl, který jim navíc prakticky neumožňoval jakoukoli skutečně tvůrčí práci, ale spočíval v podstatě ve stálém opakování a zmnožování několika málo povolených vzorů, upřímně nenáviděli a spolu s výtvarnými umělci, hudebníky či spisovateli netrpělivě vyhlíželi dobu, kdy bude možné alespoň poněkud svobodněji umělecky tvořit. Signálem této nové doby se stala mezinárodní výstava Expo 58 v Bruselu, kde se československý pavilon a expozice v něm umístěné setkaly s obrovským ohlasem a dokonce i s řadou mezinárodních ocenění. Protože se tehdy Československo chtělo prezentovat jako „moderní socialistická země“, byl zvolen nikoli nemoderní a konzervativní socialistický realismus, ale zcela nový a moderně působící styl, zvaný v Československu později prostě „bruselský“. Tento styl, předchozímu socialistickému realismu v mnoha ohledech zcela protikladný, formálně navazoval nejen na meziválečný funkcionalismus, ale především na tehdy nejprogresivnější proudy světového umění a architektury, například na tehdejší projekty Le Corbusiera, Oscara Niemeyera, Eero Saarinena atp. a spočíval v použití moderních materiálů, v technické lehkosti, v hravé práci s barvami, ve výrazném použití malířských a sochařských doplňků, velmi často abstraktních, v použití asymetrie a hojném uplatnění křivek. Projekty byly vždy navrhovány se snahou vytvořit unikátní, originálně a celistvě řešený celek, ideálně s minimem unifikovaných prvků.

Bruselský styl velmi výrazně zasáhl nejen československé umění a architekturu šedesátých let, ale také umělecké řemeslo a design. Jeho všeobecnou oblibu ostatně dokládá to, že se, byť v notně zdegenerované a zlidovělé podobě, objevoval ještě v sedmdesátých a dokonce i osmdesátých letech.

Trojice „bruselských“ železničních nádraží

Mezi vůbec nejvýznamnější realizace bruselského stylu patří trojice železničních nádraží, vybudovaných v průběhu šedesátých let na Ostravsku. Nejstarším z nich je nádražní budova v Ostravě-Vítkovicích, navržená roku 1963 architektem Josefem Dandou a budovaná v letech 1963-1967. Už tato budova dobře ukazuje základní charakteristiky nového slohu. Budována je jako přehledná, jasně čitelná hmota, jíž z vnějšku dominuje originální „pilovitý“ motiv šikmo vedených ocelových podpor, uvnitř pak mohutná nádražní hala, velkoryse koncipovaná a osvětlená prosklenou stěnou, formovaná originálně řešeným stropem, stěnami zdobenými keramickými obklady z drobné mozaiky, abstraktními reliéfy vypalovanými do drátoskla, jejichž autory jsou Benjamin Hejlek a František Burant či skleněnou věží s hodinami od Vladimíra Kopeckého.

Na architektonické a výtvarné řešení nádražní budovy v Ostravě-Vítkovicích bezprostředně navázala zajímavě řešená, ale v konkrétním provedení spíše méně výrazná budova nádraží v Karviné a především s Ostravou-Vítkovicemi srovnatelně kvalitně řešená nádražní budova v Havířově, projektovaná v letech 1964-1969 architektem Josefem Hrejsemnou ve výrazné spolupráci se sochařem Václavem Urubou.

Poslední ze zmíněné trojice pozoruhodně řešených nádražních budov je hlavní nádraží v Ostravě–Přívoze z let 1966-1974, projektované architektem Lubomírem Lacinou. Také tomuto nádraží dominuje celistvě a v detailech originálně řešená hala, donedávna osvětlovaná dnes žel odstraněnými vitrajemi s výjevy z dějin Ostravy. Pozoruhodně, téměř výhradně pomocí ladných křivek, je řešený přednádražní prostor, tvořený originálně řešenou kolonádou a navazujícími nástupišti tramvají, s kašnou od sochařky Sylvy Lacinové-Jílkové a organicky.

Všechny tři nádražní budovy (Ostrava-Vítkovice, Havířov, Ostrava hlavní nádraží) vynikají snahou po velkorysém, architektonicky působivě řešeném prostoru a výrazným uplatněním uměleckých a uměleckořemeslných detailů, navrhovaných v přímé a široce pojaté spolupráci s tehdejšími výtvarníky.

Havířovské nádraží

V pořadí druhé z projektované trojice nádraží je kromě samotného „bruselského konceptu“ zajímavé především uplatněním brutalistických prvků. Zcela jednoznačně tento rys vystupuje při srovnání s mladším hlavním ostravským nádražím, jehož koncept, stejně jako (nedochovaná) malířská a sochařská výzdoba jsou jaksi konvenčnější, krotší a harmoničtější. Tento brutalistický rys havířovského nádraží byl zřejmě do značné míry dán úzkou spoluprací architekta Hrejsemnou se sochařem Urubou.

Samotný koncept nádražní budovy, jíž dominuje mohutná, vzdušná a výborně osvětlená nádražní hala s prosklenou čelní stěnou, je bruselský. Charakteristické je pro něj i hravé „naklonění“ základní hmoty budovy, projevující se v bočním pohledu, asymetricky umístěné, lehké a vzdušné schodiště na galerii v prostoru haly, samo o sobě jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších prvků interiéru. Bruselská jsou i lehká, dynamicky formovaná markýza nad vstupem, charakteristické rytmické členění skleněné stěny i diagonálně umístěná madla vstupních dveří, asymetrické, originálně formované hodiny, umístěné vně budovy v prosklené čelní stěně, originálně utvářené stoly k odkládání zavazadel před pokladnami, výdechy klimatizace na východní galerii, opět vytvářející vzájemným posouváním hravý rytmus, atp.

Směrem k expresivnějšímu a drsnějšímu brutalismu pak odkazuje výrazný a v kontextu české architektonické tvorby šedesátých let zcela unikátní betonový strop, respektive stropní podhled, jehož lomenicové prvky jsou jakoby mnohonásobně přeříznuty a vždy vůči předchozímu pásu posouvány o polovinu jednoho modulu, což vytváří nesmírně poutavou a dynamickou strukturu, zdůrazňující diagonály, vytvářející mnohonásobnou dramatickou hru stínů a doslova nutící návštěvníka k procházení se prostorem a k pozorování stropu z různých úhlů a míst nádražní haly. Velmi expresivní je však také mohutná mírová mozaika na západní stěně, zajímavá ukázka tehdejšího československého monumentálního malířství, svou abstrahující formou odkazující na výrazná modernistická díla meziválečného malířství a svou monumentálností zřejmě odkazující také k tehdejší tvorbě mexických modernistických malířů. Velmi zajímavou a kvalitní ukázkou brutalistního sochařského projevu je pak také Urubova betonová plastika před nádražní budovou, jejíž surový betonový povrch s otisky prken dřevěného bednění účinně kontrastuje s exkluzivními materiály samotné nádražní haly, lesklým kovem, sklem, mramorem a travertinem.

Použití těchto exkluzivních materiálů je ostatně, spolu s celkovým konceptem, použitím originálních architektonických a uměleckých prvků a řadou kvalitně a originálně řešených uměleckořemeslných detailů, jednou z podstatných faset celé havířovské realizace.

Stávají stav

Stávající stav všech tří zmíněných nádraží je žel neradostný. Ostravské hlavní nádraží bylo v nedávné době rekonstruováno způsobem, který k památkové hodnotě objektu rozhodně nebyl příliš citlivý a znamenal výraznou ztrátu autenticity.

Také budoucí osud chátrajícího nádraží v Ostravě-Vítkovicích je nejistý. Jak jsme vás nedávno informovali, České dráhy hodlají toto nádraží prodat, jelikož je pro ně nepotřebné. K řadě kontroverzních a z hlediska ochrany kulturních památek zcela nekompetentních kroků nyní již bývalého ministra kultury Bessera patří i jeho ministerské veto už platného a odbornými pracovníky ministerstva kultury schváleného zápisu vítkovické nádražní budovy do seznamu nemovitých kulturních památek.

Nádraží v Havířově bylo v minulých letech mladšími úpravami poškozeno pouze ve velmi malé míře. Nejvýraznější z nich je, vedle řady drobnějších a méně podstatných změn, především instalování nových, automaticky otvíraných a zcela typových vstupních dveří, nerespektujících původní řešení. Jinak je ovšem budova dochována ve velmi autentické podobě. Rubem tohoto faktu je její pomalé chátrání, vypovídající o nedostatečné základní údržbě objektu. Nyní mu však hrozí bezprostřední zánik. Tento alarmující fakt nepochybně něco podstatného vypovídá o tom, jak málo si odpovědní lidé váží významných uměleckých a architektonických počinů naší minulosti.

Vedle dalších aktivit na záchranu havířovského nádraží, jimiž jsou nesouhlas České komory architektů, podaný návrh na zápis budovy do seznamu nemovitých kulturních památek, publikační činnost, upozorňující na připravovanou demolici a na hodnotu stávající budovy, probíhá také petice proti demolici budovy, jejíž elektronickou verzi je možné podepsat na této stránce.

Zdroje a další informace: Brusel expo ´58, Protimluv.net, Novinky.cz, ČT 24 (1), ČT 24 (2), infoportály.cz

(Autor článku je historikem výtvarného umění a architektury.)