Košice – Z německých kolejí se na chvíli přesuneme do slovenských luhů a hájů. Byl jsem překvapen, že se RegioJetu podařilo opravdu na poslední chvíli zařadit do vlaků lehátkové a lehátkové vozy. Ne nejedná se o chybu. Opravdu se jedná o vozy stejné řady, nicméně jsou prodávány jednou jako lehátko (šest míst), jednou jako lůžko (jedno až tři místa). Když už jsem se na Slovensku před Vánocemi objevil, využil jsem rád před zrušením také vlaky InterCity provozované na obchodní riziko ZSSK, konkrétně třídu 1+. Pak standardní rychlík a zpět do České republiky se podíváme na zoubek… to se vlastně dočtete již v samotném textu.

RJ 1021

Vždy se klepu nadšením, když jdu testovat nový produkt v dopravě u toho či onoho dopravce. Po poslední jízdě na Slovensko přes noc s ČD i RJ jsem se spíš klepal strachy. Protože jsem na nádraží dorazil poměrně brzy, využil jsem zázemí RegioJet Lounge. Musím říci, že mě zarazilo, jak vypadá čekárna omšele. Všude visící kabely, nefunkční LED podsvícení stropu, rozpadající se vánoční stromek, neaktuální letáky, omlácené zdi, výdechy ventilace s chuchvalci prachu… no zkrátka už má Lounge nejlepší léta za sebou. Přestat zde nabízet kávu či drobné pochutiny, tak si může podat ruce se svojí modrou sestrou o patro výše, která je v provizoriu již několik let.

Vlak je přistaven k nástupišti pozdě. Obrovský dav lidí jen dokládá, že předvánoční spoj na Slovensko je skutečně vyprodán. Bohužel však Regiojet neposkytuje SŽDC řazení vlaků (nebo SŽDC neumí řazení dynamicky měnit, podle potřeb dopravce?), a tak dav stojí uprostřed a po příjezdu dvanáctivozové soupravy se celá masa lidí dává do pohybu a začíná chaos. Můj vůz lze už z dálky poznat podle u RegioJetu dosud netradičních stahovacích oken – nemá totiž klimatizaci (nicméně vypadá, že je klima-ready pro její případnou instalaci). Před vozem mě vítá stevard, který má netradiční doplněk uniformy, a to kšandy, což ale nepůsobí rušivě, ba naopak, docela stylově. Sdělím stevardovi číslo místa a ten mě s úsměvem nasměruje k mému kupé. K mému překvapení jsou v kupé připraveny tři postele. Později si uvědomuji, že vlastně stevard neví do poslední chvíle, kolik cestujících při koupi celého kupé nastoupí (pokud si zaplatíte celé kupé, můžete tam jet sami, ve dvou, nebo ve třech).

Po rozjezdu z Prahy (táhne nás Vectron) stevard provádí standardní úvodní servis, který ze žlutých vlaků cestující již dobře znají. Postele jsou povlečeny čistým voňavým povlečením, na každém polštáři je malá čokoláda. Pokud nechci spát, mohu využít druhou polovinu kupé, kde jsou lůžkolehátka složena do „denní podoby“ a slouží tak jako gauč, což je super věc a přesně něco takového by se mi líbilo ve standardních lůžkových vozech. V kupé je také zcela nově položený koberec, známý z ostatních vozů RJ. Zásuvky jsou funkční, WiFi ani zábavní portál ve voze nehledejte.

Blíží se Pardubice a já dostávám chuť na nějaký salát z nabídky. Volím těstovinový. Stevard mi s omluvou oznamuje, že v tomto voze je bohužel omezena nabídka občerstvení a těstovinový salát v ní není. Zůstává záhadou, proč zrovna ve voze, který má speciálně upravené prostory pro „průvodce lůžkového vozu“ je omezená nabídka a chvíli přemýšlím, že si pro salát půjdu do vozu s kuchyňkou vedle. Nakonec vytahuji své zásoby, shodou okolností je to těstovinový salát z prodejny Billa na pražském nádraží, stejný, jako má RJ v nabídce. Dobrá, přiznávám, že jsem chtěl otestovat personál, zdali podnikne cestu do kuchyňky a salát zajistí. Nicméně možná, že to mají zakázané podobně, jako ve vozech Astra a hlouposti jménem „klidová zóna“.

Prosím také stevarda o „hygienický set“ za 80 Kč spíše ze zvědavosti, než z nutnosti. Dle mého názoru by tento set měl být v „single“ kupé standardně zdarma. Najdeme v něm zubní kartáček, pastu, mýdlo, hřeben, odličovací tampóny, vatové tyčinky, vlhčené ubrousky, papírové kapesníky, špunty do uší a masku na oči.

Žádám stevarda, zdali by nešlo uspořádání postelí upravit tak, aby bylo k dispozici jen dolní lehátko, resp. alespoň uspořádání „double“ přece jen s 210 cm na výšku oceníte nějaké to místo navíc. Stevard chvíli přemýšlí, snaží se vyhovět, nicméně nakonec konstatuje, že to v tomto typu vozu bohužel nejde, resp. že uspořádání postelí (sklápění apod.) sami měnit nesmějí. No škoda. Poté, co jsem snědl všechny tři čokolády, jsem ke spaní zvolil prostřední postel. Vzhledem k tomu, že s vectronem v čele vlaku za to strojvedoucí opravdu „bral“, jsem prostřední lůžko zavrhl i z toho důvodu, že zde není žádná zábrana proti pádu. U horních lůžek je možno instalovat do prostoru mezi lůžky „záchrannou síť“. Zasunul jsem se jako do šuplíku do dolního lůžka a pomyslel si, že takto si přepravu v „single“ kupé rozhodně nepředstavuji.

Na nervy mě také leze fakt, že dveře do kupé jsou s okénkem, které kryje ne zcela dobře závěs, což může být při převlíkání poměrně rozptylující. Taktéž mi nebylo jasné, jak využít oba zámky na dveřích, nicméně i to mně ochotně vysvětlil procházející teamleader vlaku. Největším pobavením pro mě byla návštěva toalety, kde jsem se díky gravitačnímu záchodu dostal ve vzpomínkách do vozu Bc. Jízda během spánku probíhala relativně klidně, nicméně bylo znát dohánění vzniklého zpoždění. Párkrát jsem také musel pootevřít okno, jelikož topení odvádělo opravdu poctivou práci. Asi hodinu před Košicemi mě probudil usměvavý stevard z večera a donesl překapávanou kávu, džus a inzerovaný „snídaňový set“ – pod tím se rozumí sladcí šneci z listového těsta s miskou marmelády. Popravdě jsem byl zklamán, a byť bylo toto sladké překvapení čerstvé a chutné, tak jsem čekal tedy něco více. Za to, že máte kupé pro sebe, se na trase Praha – Košice platilo před Vánoci 2500 Kč.

Vystupuji poměrně odpočatý na košickém nádraží v 6:45. Možná je to subjektivní, ale uvítal bych v Košicích příjezd až např. v 8:00. Jednak by se i do exponovaného Popradu dojelo o hodinu později a jednak by na území ČR mohla být rychlost vlaku uměle omezena na 120 km/h (resp. na 120 km/h počítány jízdní doby) a cestující by se nemuseli pokoušet o spánek ve 160 km/h. Je vidět, že se produkt lůžek a lůžkolehátek šil horkou jehlou a nemá opět domyšlené detaily. Nicméně za přívětivé ceny pro jednotlivce bude určitě atraktivní alternativou nočních přesunů vlaky RegioJet. Důležitý také byl super výkon přiděleného stevarda, díky kterému je cestující schopen odpustit i různé nedostatky. S tím co předváděl v létě stevard WGS se to nedá srovnávat. Dle Aleše Ondrůje, tiskového mluvčího Student Agency, se uvažuje o doinstalaci klimatizace do těchto vozů. Pokud k tomuto však nedojde, tak si cestující užijí podobně horké chvilky, jako například při cestách vozy WLAB či Bc, a to nikdo, krom ortodoxních šotoultras, nechce.

IC 500 Kriváň

Ještě než se vlaky IC ZSSK zruší, tak bylo prakticky mojí povinností využít je a otestovat třídu 1+. U pokladní v Košicích jsem bleskurychle zakoupil jízdenku Košice – Poprad-Tatry (vždy mě pobaví výraz pokladních ZSSK, když řeknu, že nemám žádnou slevu), kterou jsem dostal spolu s rezervací bůhvíproč proti směru jízdy. Před vlakem mě pozdravil vlakvedoucí a nasměroval mě k vozu s třídou 1+. Vůz zel prázdnotou, nicméně jsem si tedy sedl na místo určené rezervací. Porozhlédl jsem se po kupé jak 1+, tak 2+ a musím říct, že s minimem nákladů se ZSSK podařilo z vozidla vytřískat maximum užitku. Super je i stolek a odkládací prostor vytvořený z prostředního sedadla, podobně jako u letadel.

Zanedlouho po odjezdu z Košic se objevila dvojice stevardek WGS (standardní stevardka a zácvik). Dámy mně ochotně vysvětlily, na co všechno mám nárok, kde si mohu vybrat apod. Při trasách do 119 km má cestující nárok na vodu, teplý nápoj a dva snacky (chipsy, oříšky, sladkosti…). Trošku mě zaskočilo, když stevardka přinesla velké balení chipsů Lays (čekal jsem malý snackový balíček), croissant a kávu. Voda dorazila později. Po celou dobu byly obě slečny natolik uctivé a… pokorné, ano to je to správné slovo, až jsem čekal, kdy přijde fráze „poníženě prosíme“. Samozřejmě je třeba to brát s nadhledem, na takovou úroveň služeb nejsem totiž na Slovensku (a na mnoha místech v Česku) ještě zvyklý. Obě stevardky WGS tak podaly profesionální výkon.

Vlakvedoucí krom kontroly jízdenek nabídl také noviny a během jízdy roznášel po kupé i magazíny. Nejdříve FitStyl, a pak Máma. No, nic pro mě. Palubním průvodcem slibovaný magazín IC 500 v kupé nebyl, naopak na toaletě na mě vybafl les a cvrkot ptáků. Závěrečný dojem malinko pokazil fakt, že jsem se v Popradu nemohl dostat z vozu ven, protože zůstaly zamčené dveře čtyřhranem. Vystoupil jsem tedy přes vedlejší vůz, oznámil na nástupišti tuto závadu vlakvedoucímu a odjel výtahem do haly nad nástupišti. Rád bych dodal, že produkt 1+ je zdařilý. Nevím, zdali by se vlaky IC ZSSK např. po oddělení do dceřiné společnosti opravdu uživily, ale dokáži si představit produkt 1+ a 2+ na vlacích spojující Česko a Slovensko.

Vlaky TEŽ

Vzhledem k naší poměrně teplé zimě jsem se chtěl podívat poněkud výše, a tak jsem nemohl odolat svezení Tatranskými elektrickými železnicemi. Na jednotkách TEŽ mě vždy štvaly tři věci. Absence toalety, chybějící police na zavazadla a neúnosně dlouhé, neustále se opakující hlášení. No, toalet se v jednotkách určitě nedočkáme, zavazadla si máme dle pokynů ZSSK stále strkat pod sedadla do směsi vody, bláta, sněhu a soli, ale hlášení bylo konečně zkráceno a vypadla z něj němčina. Haleluja. Pobavil mě také nápis na jízdence v pdf, která mně přišla do mailu, který zákazníkovi přikazuje označení této jízdenky na TEŽ. No, už se vidím, jak skládám a cpu do označovače papír formátu A4.

Interiér jednotek je už velmi omšelý a místy značně poničený. A obávám se, že ještě dlouho bude. Na TEŽ je zaveden samoobslužný způsob odbavení cestujících, ale revizora jsem za mých asi padesát jízd na TEŽce potkal jen jednou. Toho využívají i pravidelní cestující (tedy ti, kteří nejezdí zdarma legálně). Možná, že kdyby se lépe vybíraly tržby, tak by bylo i na nové potahy ve vozidlech. Stejně tak by v sezóně mohly jezdit všechny vlaky zdvojené… No, moc se o TEŽku ZSSK nestarají. Pozn. aut.: Jednotky TEŽ by údajně měly nyní podstupovat lehkou omlazovací kůru.

R 601 Horalky Sedita

Zpět do Košic jsem se svezl v první třídě klasického rychlíku. Příliš nadšený jsem nebyl, přijel Apeer se značně zanedbaným interiérem a sedačkami. Při kontrole jízdenek jsem se vlakvedoucí zeptal, jestli netuší, jak se dostat v Košicích na letiště MHD. Dotaz ji očividně zaskočil, nicméně mě odkázala na informace na autobusovém nádraží, nebo na stánek DP města Košice před nádražím. WiFi i zásuvky ve voze fungovaly v pořádku.

OK 973

Vždy mě zajímalo, jaké to je letět z Ostravy, Bratislavy či Košic do Prahy. A tak jsem si zkrátka nadělil předčasný vánoční dárek. Zpět z Košic do Prahy jsem využil služeb jiného „národního dopravce“, a to právě ČSA. Letenka na této relaci se dá zakoupit od 2100-2500 Kč. Jedním z důvodů bylo i nasazení letadla A319, namísto sekačky na trávu v podobě ATRka. Vyhranění železničáři si mohou počkat na další díl testu, zbylí čtenáři jistě omluví mírný odklon od železnice.

Doprava na letiště od nádraží v Košicích je příšerná. Informace v infokiosku DP Košice jsou prakticky k ničemu a neprodají vám zde ani jízdenku. Na nově upraveném přednádražním prostoru je několik zastávek autobusů, ale ta na letiště není nikterak zvláštně označená například… piktogramem letadla. Autobus, který na letiště zajíždí jednou za hodinu, přijel s mírným zpožděním a další zpoždění nabral při prodeji jízdenek cestujícím na letiště, které probíhalo za vytrvalého troubení autobusu, jehož šoférovi jsme vadili v zastávce. Po chvilce to náš řidič autobusu vzdal a odbavoval za jízdy. Před vyjetím z Košic (u obchodního centra nedaleko tramvajové vozovny) nastoupili navíc tři revizoři, kteří cca devět cestujících zkontrolovali velmi rychle. Po cca 20 minutách a jednom zátahu na parkoviště průmyslové zóny jsme doskákali, ano vzhledem ke stavu autobusu TEDOM opravdu doskákali, k letišti Košice.

Jedná se o malé letiště, poskytující ale všechny potřebné služby. Jen cesta na toalety připomíná průchod bludištěm. V předvánočním období dostali všichni cestující u bezpečnostní prohlídky výborný čokoládový muffin jako milou pozornost. Vybraným cestujícím je k dispozici i letištní salonek, který poskytuje spoustu míst při čekání na let, jen s tím občerstvením to není úplně slavné, nicméně při vytíženosti salonku by se asi občerstvení zdarma dalo označit jako adekvátní. Vzhledem k mé výšce jsem si v letadle ČSA připlatil za exitrow, což se ukázalo jako problém u gatu, před vpuštěním na letištní plochu. Obsluha mně oznámila, že jsem byl přesazen jinam. Na mé dotazy pouze odvětila – vyřešte si to na palubě s letuškou.

Palubní posádka v dámském složení vítala cestující na palubě a pomáhala je usazovat na místa. Můj problém vyřešily slečny velmi rychle a já se mohl usadit na mnou původně zakoupeném místě, které si stejně nikdo jiný nenárokoval. V letadle cestovalo do Prahy asi čtyřicet cestujících, což bylo o dost méně, než jich přiletělo z Prahy do Košic. Při krásném pohledu na západ slunce na straně jedné a dechberoucím pohledu na vrcholky Tater na straně druhé, mě oslovila stevardka s mým objednaným „business meal“, tedy občerstvením, které se standardně podává v business. V economy se u ČSA již nepodává nic, a proto jsou aerolinky označovány často jako hladolety, či nejdražší lowcost v Evropě. Je pravda, že např. u Alitalie jsme dostávali na takto krátké vzdálenosti alespoň balíček krekrů a nápoj.

Business meal se na krátkých letech skládá ze studeného obloženého talíře, dezertu, teplého nápoje a studeného alko a nealko nápoje. Cena za toto občerstvení je asi 220 Kč. Vše bylo čerstvé a nic by se této svačince chuťově nedalo asi vytknout, byť už jsem asi viděl i hezčí prezentace jídla.

Zanedlouho jsme přistávali v Praze. S cestujícími se přišel rozloučit i kapitán a každému přál krásné Vánoce, stejně jako stevardky. Mrzí mě, že neschopnost předchozích vedení odnášejí právě tito zaměstnanci, kteří platí za jedny z nejvíce profesionálních v Evropě. ČSA mohly být prosperující aerolinkou hodnou respektu. Nicméně kam to zodpovědné osoby dotáhly, víme všichni, ale teď jak z toho ven…

Další díl testu nás zavede k modrým, žlutým a černým.

Autorský text.