Oficiálně jen pas mít nestačilo. Muselo se vyplnit celní prohlášení, nalepit kolek...
Ale taky jeden známý se opil ve Varnsdorfu (rok 82, to jsem tam fotil ještě parní provoz) ve vinárně s nějakou Němkou, a když vystřízlivěl, zjistil, že jsou všude nápisy Strasse .-) Pak ho vezl traktorista na přechod, ale když viděl Varnsdorf seskočil a se slovy durch Wald přeběhl přes čáru zpět.

Stačilo mít pas. Ovšem němečtí fotiči ze Sebnitz chodili do Poustevny přes čáru bez pasu, přinejmenším v druhé půli osmdesátých let. A my jsme zase chodili na oplátku dělat klukoviny do Sebnitz, tam nehrozilo "počkej, až to řeknu tátovi!". Znovu se hranice trochu hlídala, až když začla válka na Balkáně. Do Fukova se normálně dalo chodit, jakmile se zrušil plot a oraniště na hranicích, což bylo v šedesátým osmým, pokud ses ovšem nebál psů, protože u toho baráku na konci Böhmische Straße byli vždycky aspoň dva a rádi utíkali honit zajíce a turisty do Čech.

Bylo obtížné tehdy jen tak přejet hranici třeba do Ebersbachu nebo stačilo jen mít pas?

Ano, například ve Fukovském výběžku. Tam ale nebylo úplně jednoduché se dostat.

A v 80. letech bylo možné ve Šluknovském výběžku dál spatřit či alespoň slyšet páru na osobácích. Ovšem v režii německé dráhy.

Ta jinakost už se ze Šluknovska dost vytratila, respektive posunula trochu jiným směrem. Ústavy sociální péče zůstaly, žití z podstaty místy také, jen tu němčinu na ulici už nezaslechnete; pokud tedy na parkovišti u Rauchbergu či v Schöne Linde nepotkáte postarší pár z Lobavy, Žitavy či Sohlandu nad Sprévou, an kráčí na levnou a docela dobrou "pémiše kyche". Pár domů vyhořelo či spadlo, okny většiny fabrik je vidět modré nebe, pokud tedy stojí ještě aspoň obvodové zdivo a překvapivé množství roubenek a německých zděňáků září vzornou péčí lufťáků či místních - zejména v Herrnwalde, Zeidleru, Wolfsbergu a především v Daubitz. Nepřizpůsobiví se tu přelévají z jednoho domu do druhého, přičemž ten první je po jejich odchodu zpravidla zralý na demolici. A většina lidí, majících tu aspoň nějaké kořeny, stále drží pospolu v míře často nevídané. Holanďané ve velkém skupují pozemky, pár nadšenců organizuje spoustu velmi slušné kultury a vznikají spolky za zachování toho a podporu onoho. Bojuje se za záchranu zámku v Lipové, za zachování nejsevernějšího českého poštovního úřadu v Lobendavě a aspoň několika hezkých domů v Jiříkově. Němečtí policisté si vzájemně pomáhají s českými a mluví legrační lámanou češtinou jako z humoristického romámu - všichni jsou velcí, silní a bodří. Vlastně ano, je to pořád svět trochu sám pro sebe. A má něco do sebe. Jen ty páry tu chybějí :)

(gp): No, něco na tom asi bude. Ty mašiny zde byly doma už pěknou řadu let. Nahradit je...čím? Na zdejších krátkých vozebních ramenech se zásobami vystačily bez problémů. Na místní točně se stejně nedala kromě čtyřkoláka žádná větší mašina otočit. A lepší jezdit pozpátku s tendrovkou než s velkou mašinou.
Sociální strukturu jsem tenkrát moc neřešil..ale že je to tady tak trochu jiný svět...to bylo patrné, už když člověk vystoupil z vlaku...

Je otázka, jestli "žití z podstaty" se týká taky používání sice postarší, leč spolehlivé a funkční techniky. Ty "rychlé" náhrady papoušků a spol. bych přinejmenším zčásti přisoudil tomu, že měly náhradu v moderních motorových mašinách (srovnatelná rychlost, výkon, nemluvě o pohodlí posádky a možná i postupném omezování infrastruktury ve vzdálených, již elektrifikovaných končinách, kde parní mašina byla za veterána, kterého už ani neumějí pořádně nakrmit; a jak to bylo s protipožární údržbou okolí tratí, to si netrofám ani odhadnout...), zatímco ty postarší dříče...
Protože nezapomeňme, že zatímco dnes je parní trakce těžká nostalgie, mnohé její provozní vlastnosti byly a jsou koule na noze, se kterou je nutno si poradit. Což neznamená, že byla opouštěna s lehkým srdcem, přeci jen tu s námi byla 150 let a nebýt jí, mohl Verne na cestu kolem světa za80 dní zapomenout.

(gp): Váš příspěvek mě potěšil :). To, že ruský Konstruktor pasoval do předválečného Märklina z půdy jistě nebyla náhoda :).
Tu němčinu u starších obyvatel Sudet si také pamatuji - např. z Liberce a odtamtud také různé lidi s neobvyklými křestními jmény (vzpomeňme někdejší reprezentantku v běhu na lyžích Heidi Suchánkovou :).
Z dávných povídání s Ing. Jindřichem Bekem si také pamatuji, že rumburské 524.1 s oblibou používali mostaři k dynamickým zkouškám nových mostů - jedna z nich takto účinkovala v roce 1978 při zkouškách tehdy nového Ivančického viaduktu. Možná také proto vydržely tak dlouho.

No, paradox. Poslední osobní vlak v parní trakci na severozápadní dráze jel ve šluknovským výběžku. V každý druhý vesnici je ústav sociální péče. Ještě v osmdesátých letech se tu na ulici běžně mluvilo německy a nikomu to nevadilo, což třeba moje Oma nesla nelibě, protože doma v Děčíně jí to zakazovaly (to není chyba, akorát jsem smazal ty straníky). Takže zatímco rychlíková parní lokomotiva na hlavním tahu rychle morálně zastarala, tady byl předválečný pětikolák naprosto vyhovující. Aby taky né, když žít z podstaty tu bylo normální. My kluci, co spolu chodíme, dobře víme, že Merkur nic moc, mnohem lepší je ruskej konstruktor, páč pasuje do obouchanýho Märklina z půdy :--)