Jo. To by byla ta největší chyba, stáhnout si to k sobě. Samosebou, že bych si vzpomněl, kde to bylo, až by ten disk zhynul. Ze sto let starýho negativu bych si kontakt udělat uměl, ale dvacet let starou disketu už dneska nemám na čem přečíst :--( Tak jsem si to vložil jako komentář k fotce kolejí v Bystřici. Tím je zajištěno, že už nikdy nezapomenu na ty Beřkovice.

(gp) :-) Tak si to stáhni celé a nemusíš si nic pamatovat... teda kromě toho, kam sis to uložil :-D

Samozřejmě, že si pamatuju, že to vyšlo v letech 80-88 v Železničáři, kde jsem si to přečet a pak už to nikdy nenašel, protože básníka Skácela jsem neznal a titulek je poněkud obtížně zapamatovatelný.
Teď se situace významně zlepšila, už budu vědět, že to vyšlo na želpage jako komentář pod nějakou fotkou. Akorát teda najít, že to bylo pod fotkou z Beřkovic, to je k zbláznění.

PepaN: Ano, a teď koukám, že to na webu JHMD je jen jakási nepodařená napodobenina... Každopádně dík, snad se nikdo nebude ohrazovat kvůli porušení autorského zákona.

Jinak Jan Skácel umřel 9. listopadu 1989, v nemocnici v Brně...

Hank: nemyslíš tohle:

Až budu muset jednou umřít, pojedu si pro smrt lokálkou, co jezdí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Bude to na začátku srpna, svatá Anna chladno z rána a stmívá se v osm.

To znamená, že mohu vyjet hned po obědě a dorazím ještě pořád za světla. Jestli se od té doby, kdy jsem tudy cestoval naposledy, nezměnil jízdní řád.

Kdyby ano, byla by to škoda a já bych nejel.

Z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je to po úzkokolejné trati rovných třiatřicet kilometrů. Vlak tu vzdálenost urazí přibližně za dvě a půl hodiny. Automobilista, který si přehnaně váží vlastního života, stihne to po silnici za pětadvacet minut.

Do vlaku na Novou Bystřici se v Jindřichově Hradci nenastupuje na nádraží, ale za nádražím. Stojí tam na koleji, o které nikdo neví, jestli tu končí, nebo začíná. Jako by se v Hradci za ten vlak styděli. Ostatně, není to vlak, spíš vláček, nejrozkošnější, jaký zbyl.

Bylo by jistě pohodlné koupit si na takovou cestu jedničku, ale do soupravy jsou zapojeny jenom vozy druhé třídy. Nevadí. Třeba na dřevěné lavici, jen když dojedu.

Trať vede krajinou mezi rybníky a rákosem ostrým jako touha, okolo vesnic s chalupami zazděnými do sebe a s takovými stodolami, že by se do nich vešlo na sta vašich bohatých životů. Ticho je tam sladké a husté. Nad ním poletují jiřičky a někdy uzříte z vlaku čápa. Zastávky mají jména jako kamínky. Jindřiš, Blažejov, Malý Ratmírov, Střížovice, Kunžak, Kaproun, Senotín, Hůrky. Předposlední je Albeř. Pak přijde Nová Bystřice.

Vlak nespěchá, a to mi bude vyhovovat. Na každé stanici se důkladně čeká, železničáři odpojují nebo připojují nákladní vagony, posunují, a když toho není třeba, čeká se i tak. Letní odpoledne je zlaté jako ornát. Minuty tenounké jak stránky Písma svatého. Příběhy laskavé. Písně beze slov. A dědoušci na nádražích okrajují lesklými pořízy z kulatiny kůru. V Kunžaku na chvíli vysednu a půjdu se naposledy vykoupat do rybníka. Docela dobře to stihnu, ještě mi uschnou plavky.

Chvílemi, když mne dlouhé sezení omrzí, poběžím pěšky podle vlaku a natrhám si na hrob kytici smolniček. Až mne rozbolí nohy, tak zase za jízdy naskočím.

Do Nové Bystřice přijedeme k večeru. Slepice už budou spát a na nádraží bude na mne čekat smrt. Podám jí ruku a řeknu: „Dělej rychle, pokud je ještě na to vidět. Jsem z té cesty celý rozlámaný.“

Jestli někdy budu muset umřít, pokusím se, abych nemusil svůj život za něco nasazovat, a pojedu si pro smrt vlakem z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice.

Jenom aby do té doby nezměnili jízdní řád.



Zdroj: http://vebr.webnode.cz/vlackem-na-alber/

Jiří Hurt: Brněnský básník, divadelník a "rozhlasák" Jan Skácel byl známý příznivec železnice, jeden z jeho fejetonů (které on zásadně, i když schválně nesprávně nazýval "malé recenze") se nazýval Malá recenze na malou železnici a týkal se úzké do Nové Bystřice. Část textu je na webových stránkách JHMD, celý jsem ho na netu nikde nenašel, zřejmě kvůli autorským právům, takže zájemci musí hledat v knihovnách, vyšlo to mj. v 80. letech v časopise Železničář...

Moc se mi to líbí. A jsem rád, že to prošlo s tím pánem v záběru.

Takový retro šukafón, co víc si přát.

Koukám na ten dav cestujících......

...
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

(Jan Skácel)