Mosty u Jablunkova — V sobotu 30. 1. 2010 se na chatě Zuzana uskutečnilo mezinárodní neformální setkání příznivců a milovníků železnic. Nedávno zde byla na stránkách ŽelPage díky ochotě redakčního týmu zveřejněna naše pozvánka na v pořadí již třetí setkání příznivců a milovníků železnic na pomezí tří států v duchu hesla „Hurá do kopců…“ A tak se poslední lednovou sobotu v Mostech u Jablunkova postupně sešla skupina skoro třiceti účastníků, kteří využili naši nabídku a dorazili v pravých zimních podmínkách do kopců mezi Fojtský gruň a Skalku na samou východní hranici ČR. Zde ve svahu s krásným výhledem na mostecké sjezdovky v nově rekonstruované chatě Zuzana měli všichni, kteří v průběhu dne vyšlapali kopec k chatě, možnost strávit v pohodové atmosféře příjemný den (a někteří i noc) v kruhu milovníků železnic. Patří se říct, že byli i tací, kteří výšlap neabsolvovali, neboť ač by chtěli, dojet do Mostů tentokrát z různých příčin nemohli. Svou podporu nám ale tlumočili, zasílali pozdravy a sliby, že napříště jim to již vyjde. Děkujeme a vážíme si toho.

Samotné setkání začalo v podstatě již z rána, kdy se organizační tým navzájem informoval o připravenosti vyrazit do kopců, kontrolovala se „výstroj i výzbroj“ a ladily se detaily i forma přesunu na místo setkání. První účastník, který se nakonec na druhý den ukázal zároveň jako poslední účastník, který dorazil domů, vystoupil v 10:03 z osobního vlaku 2927 na mostecké stanici. Jelikož propozice setkání hovořily o „oficiálním“ zahájení srazu až ve 13 hodin, vypravil se tento účastník a zároveň člen organizačního výboru Radek snad i trochu z nostalgie na úplně první setkání do blízké restaurace Centrum, kde se to první historické setkání u jednoho stolu ve výčepu konalo. Zde za ním zanedlouho dorazila dvojice technického a dopravního servisu (chcete–li logistická skupina) ve složení samozvaného předsedy organizačního výboru a autora tohoto článku a jeho šoféra, který se v průběhu dne ukázal jako nepostradatelný pro hladký chod celé akce. Ba co více, překvapeními nešetřil, a tak jako sponzor uvítacího přípitku z domácí pálenice pro natěšené účastníky, byl zapsán zlatým písmem do závěrečného hodnocení třetího setkání. A to toho dne neřekl ještě své poslední slovo! Děkujeme Tomáši.

Malé a krátké posezení v Centrumce bylo ukončeno před jedenáctou, kdy trojice po dohodě vyrazila na nádraží s cílem vyhlížet a uvítat případné další osoby, které by dojely vlakem 2907 s příjezdem v 11:03. Ještě před příjezdem vlaku byl polapen do sítí uvítací trojice další účastník bydlící nedaleko, který se již potuloval po nádraží. Bystrým očím cvičeným pro rozpoznávání nejrůznějších železničních individuí nemohl uniknout. Uvítali jsme tedy Josefa a s radostí jsme přijali i jeho zprávu, že přesvědčil jak svého kamaráda, tak i svého dědu aby se setkání účastnili také. Netrvalo dlouho a oba zmiňované jsme vítali také. Z dědy se nakonec vyklubal emeritní výpravce vlaků. V polovině 90. let 20. století ukončil svou celoživotní kariéru na dráze právě zde v Mostech u Jablunkova. Stačíme se ještě přivítat s místně příslušným psem, který z počátku vypadá, že se nechá přesvědčit, aby se připojil k naší skupině. Nakonec však s námi do kopce nevyrazí. Škoda burku mohl jsi klidně s námi, guláše bylo dost i pro tebe!

A již vyhlížíme vlak na zhlaví stanice. O překvapení není nouze a s úsměvem sledujeme mezi vysedajícími lyžaři a snowborďáky jednoho borce s horským (nebo snad sněžným!?) kolem. Když se však řítí směrem k nám, poznáváme v něm jednoho našeho stálého a věrného účastníka. Nad výškou sněhové vrstvy v okolí jen mávne rukou a s voláním přes rameno „…na chatu dorazím včas“ nám mizí mezi sněhovými vločkami někde v běžkařských stopách v okolních lesích. Snad ten den běžkaři moc nenadávali, že jim dělá vzorek ve stopě. Hůlkami ho naštěstí také neumlátili, neboť na chatu nakonec dorazil – a včas! Z vlaku vystoupí i malá skupinka hlásící se již automaticky k nám. Aby ne, vždyť to jsou naší dobří známí. Rychle se vymýšlí plán na další pokračování v podstatě již odstartovaného letošního setkání. A tak jako minulý rok je čas před samotným posezením určen pro fotek chtivé účastníky. Pár upřesňujících slov a už se rozbíháme na různé strany do blízkého okolí kolem tratě. Zanedlouho pojede rychlík a s dodatečnou informací, že před ním poslali nahoru ještě náklad, neotálíme a rychle vyrážíme. Atmosféra je pravá zimní a tak i fotografie nakonec nepostrádají odraz nelehkých provozních podmínek, které zde panují.

Uvítací výbor se nakonec rozhoduje vyčkat ještě na osobní vlak ze směru od Slovenska a následně na 2931-čku z vnitrozemí, která svým příjezdem ve 13:03 by měla přivézt nejvíce lidí na setkání. Odhad byl správný a krátce po jedné vítáme jak delegaci ze Slovenska a Polska, tak další známé i neznámé z blízka i daleka. Nejvzdálenější destinací, z které ten den účastníci přicestovali, byla Praha. Mezi doposud neznámé se řadí i očekávaný příjezd železničního nadšence postiženého chlapce Martina, který přesvědčil svou maminku, aby s ním na Mosty vyrazila. Ta na poslední chvíli trochu s obavami co že to ta neznámá parta vůbec organizuje, kontaktovala organizátory a nakonec za námi nejenom s Martinem vyrazila. Ještě s dalšími dvěmi dětmi si ten den myslím pěkně užili pohody na sněhu i při krbu na chatě. Dopravní servis odváží rodinku od nádraží k chatě a v závěru průvodu účastníků vyrážíme do svahu i my.

Na chatě již panuje dobrá nálada, v krbu je zatopeno, židle zasednuty a zmiňovaný uvítací sponzorský přípitek již koluje okolo stolu. Po krátké uvítací řeči očekáváme oběd a mezitím se již začíná debatovat. Sálem najednou zavoní tradiční hovězí guláš a všichni se s chutí dávají do jídla. Po dobrém jídle nesmí chybět dobré pivo. Stejně jako zdejší kraj je i pivo patřičně řízné a hutné. To už se místností line ze všech stran směsice jazyků – českého, slovenského, polského a i toho našeho gorolského. Na půl posloucháme a při tom rozbalujeme techniku, abychom letos potěšili ostatní i připraveným „kulturním“ programem. Předem při ohlášení konání setkání byli všichni osloveni s nabídkou, zdali by si nepřipravili nějaké své foto/video příspěvky a prezentace na nejrůznější železniční témata.

Projekční technika byla nainstalována a vyzkoušena, a tak se mohl zahájit připravený program. V nabídkovém menu prezentací se nakonec ocitly tyto příspěvky:

• „Vlaky na moři“ o přepravě vlaků trajekty po moři. Jeho autor Josef Kluz v něm prezentoval i konkrétní vlastní zkušenosti z plavby mezi italskou pevninou a ostrovem Sicílie z Villa S. Giovanni do Messiny.
• „Miniatur Wunderland Hamburg“ – film z osobní návštěvy v kouzelném světě největší modelové železnice v Evropě představil Roman Slowiaczek.
• „Nejvýchodnější železnice na území ČR“ – autor článku Martin Ostruszka pojal svůj příspěvek jako malé zamyšlení nad tím, která velká či malá železnice byla či je u nás tou nejvýchodnější a zároveň i jako speciální úvod pro další následující příspěvek.
• Tím byl „Splněný sen na zahradě“ – prezentace majitele a stavitele „Zahradní železnice Bukovec“ Toma Jelena o vzniku, stavbě a plánech do budoucna se svou nejvýchodnější malou železnicí. S údivem i obdivem jsme sledovali zrod i rozlet této zajímavosti v našem zapadlém koutě republiky. Držíme ti palce Tome!
• „Výlet na vysokorychlostní železnici“ - Vláďa Hranoš nám ve svém filmu z výletu na vysokorychlostní dráhy v Německu ukázal jízdu vlakem rychlostí 300 km/h i záběry průjezdů vlaků po kolejích v plné rychlosti přes stanici i v terénu. Když i auta na dálnici zůstávají daleko vzadu, je jasné, že ač se to cestujícím ve vlaku nezdá, tak uhánějí úctyhodnou rychlostí. Český cestující může jen závidět.
• „Tam, kde se starají o to, abychom měli čím jezdit“ - prezentaci fotografií přibližující nejrůznější zákoutí a zajímavosti depa a opravny pantografových jednotek v Bohumíně a činnosti, které se tam vykonávají si pro nás připravil Zdeněk Pyško.

Večer byla ještě technika využita pro „volné“ promítání nejrůznějších fotografií, které si účastníci donesli s sebou. Debaty v kroužcích účastníků se po celý den věnovaly tématům současné situace provozu vlaků v našem společném pohraničí, možností mezinárodní spolupráce, modelářství, plánováním výletů za žel. zajímavostmi či fototripy nebo historií železnic a dalšími. Rovněž se vzpomínalo na nedávnou společnou účast českých a polských železničních fanoušků na poslední jízdě osobního mezinárodního vlaku „Cieszynka“, dříve „Olza“ mezi Č.Těšínem a Cieszynem dne 12. 12. 2009.

Čas byl ale opět proti nám a s nastupujícím večerem pomalu ubývalo osazenstvo ze sálu podle toho jak kdo potřeboval cestovat zpět domů. A tak protentokrát již nevyšlo dát prostor dalším ke své prezentaci, ani třeba pořádně vyzpovídat výpravce vlaků pana Kluze. Příště jim rádi dáme prostor, pokud opět mezi nás zavítají. Již nyní je srdečně zveme. Rozloučili jsme se také s Martinem Benkem a jeho doprovodem a na cestu jsme mu darovali pěkný kalendář s železničními fotografiemi, který věnoval jeho autor a člen organizačního výboru Roman Slowiaczek. Je nutné doplnit, že jsme se nejenom loučili, ale nakonec i vítali. O malé překvapení se postaral Josefův otec, který se nějak večer nemohl doma dočkat svého syna, a tak vyrazil za ním. Nakonec s námi rád poseděl. Setkání generací rodiny Kluzů tak bylo naplněno ten den dokonale. Chtělo by se říci „Železnice spojuje“.

Při krbu a promítací stěně nakonec zůstala malá skupinka „věrných“. A když odjel i poslední autobus a vlak se zbylými účastníky, rozhodli se s úderem půlnoci čtyři již úplně poslední milovníci železnic ukončit letošní setkání debatou a závěrečným zhodnocením akce v pronajatém pokoji. V hluboké noci po dobře stráveném dni se poté usínalo spokojeně a rychle.

Možná by to byla definitivní tečka, kdyby se ráno nerozhodla dvojčlenná výprava zakončit neformální setkání stejně neformálně – pěším výšlapem přes zasněžený hřeben Skalky a Severky do údolí Lomné. Celodenní putování nepostrádající dobrodružné i veselé momenty finišovalo na nádraží v Návsí. Dovolím si prohlásit, že 3. mezinárodní neformální setkání příznivců a milovníků železnic tak definitivně skončilo až v neděli po 19. hodině, kdy jako poslední zpět domů do Havířova doputoval Radek Kohut. Na zpáteční cestu ještě tento poutník obdržel „putovní“ láhev KáBéDéčky (speciální edici borovičky pro všechny příznivce Košicko–bohumínské dráhy). Ta měla být původně určena pro autora nejzajímavější prezentace na základě hlasování. Jelikož nakonec nebyl jednoznačně určen vítěz, neboť všechny příspěvky byly velmi kvalitní, byla láhev slavnostně otevřena a se všemi společně konzumována. To, co zbylo, putovalo nazítří přes hory i doly, autobusem i vlakem s námi. I díky tomu jsme si zvesela mohli na hřebenu zvolat: „Hurá z kopců…“, aneb 3. mezinárodní neformální setkání příznivců a milovníků železnic právě skončilo. Za rok přátelé na shledanou!