Aneb co jsme zažili za 2272 ujetých kilometrů a 52 hodin ve vlaku

Brno - Krátce po loňských Vánocích se mi v hlavě zrodila myšlenka uspořádat letní výlet v co největším spojení s železnicí. Nadešlo dlouhé listování v jízdním řádu a společně s informacemi z internetu jsem začal plánovat trasu výletu. Po tom všem jsem vytvořil internetovou stránku, na kterou jsem přidával další a další informace spojené s tímto výletem. Vzpomněl jsem si, jak jsem vloni cestoval na dvoudenní síťové jízdenky a tak postupně vznikala myšlenka, pojata v trampském stylu, uspořádat týdenní jízdu vlaky okolo všech českých hranic. Zavedl jsem možnost přihlášení se na tuto akci po internetu a první zájemci na sebe nenechali dlouho čekat.

Pondělí

V pondělí 16.7. nastal čas odjezdu. Dostavil jsem se na brněnské hlavní nádraží na předem domluvený sraz v 7 hodin ráno. Někteří účastníci tam již čekali, další vzápětí přišli. V rychlosti jsme se představili a šli jsme si zakoupit jízdenky. Zde nastala první vážná chyba. Na pohled hezká i milá pokladní uraženě vysvětlovala, že nám nemůže vystavit týdenní síťovou jízdenku se slevou za 590 Kč, pouze na občanský průkaz. Já měl jízdenku vystavenou v žst. Blansko, kde s výdejem nebyly problémy. Ihned jsem paní pokladní v Brně vysvětlil, že v rámci platnosti slevy Léto-26 je oprávněna vydat zmíněnou jízdenku se slevou osobám mladším 26 let i na občanský průkaz, avšak musí na jízdní doklad vytisknout DRUH: Junior pas.

Já jako organizátor výletu měl tyto věci zjištěné, ale jak se ukázalo, neproškolenost pokladních neznala mezí, stejné problémy nastaly i u vedlejší pokladny a jelikož se blížil čas odjezdu, někteří z nás si museli zakoupit jízdenku o 220 Kč dražší a to za běžnou cenu 810 Kč a se skřípějícími zuby a zamračeným pohledem odejít od pokladny. A to nemluvím o tom, že tento stejný problém nastal i při výdeji jízdenky v žst. Dobruška a u vlakvedoucích při odbavení v několika vlacích na celé naší trase. Nesrozumitelný popis akce Léto-26 v TR 10 nám poměrně dost znepříjemnil cestování po železnici. Ale zpátky k výletu.

Na cestu nás z Brna vyrazilo celkem 6. Jakub, Jan, Jirka, Pavel, Petr a já Miloš. Věkem okolo 19ti let jsme si byli hodně blízcí, jen jeden můj známý, profesor na gymnáziu a fanda železnice byl starší, oproti nám skoro o dvacet let, což nám ale vůbec nevadilo. Cesta do Břeclavi uběhla v příjemném rozhovoru velmi rychle. Tam nás čekal první přestup na vlak do Znojma. Ten byl tvořen „Quattrem“ a přípojným vozem 021. Musím říct, že úsek mezi Břeclaví a Znojmem byl pro mě jeden z nejnudnějších vůbec. Tento vlak stojí v Hrušovanech nad Jevišovkou cca 20 minut a čeká na přípoje z Hevlína a Brna. Ale nakonec jsme této přestávky využili k ochutnání místního piva a dál jsme si hlavu s nekonečnými rovinami mezi poli nikdo nelámali.

Ve Znojmě nás poprvé čekal přestup do nejpoužívanějšího vozidla ČD a to do motorového vozu řady 810. Byla to krásná 810.433 v netypickém kostkovaném nátěru a s plyšovými potahy na sedačkách. S tímto motorákem jsme se vydali vstříc Šatovu. Petr a Pavel se rozhodli pro zajížďku do rakouského města Retzu a vzhledem k dostatku času tomu nic jiného nebránilo, a to ani našemu naplánovanému jízdnímu řádu. Ostatní jsme zůstali v Šatově a hledali kousek stínu. Po malé svačině jsme v čase odjezdu opět nastoupili do vracející se kostkované 810 a vydali se zpět do Znojma, kde nás čekal přestup na osobní vlak směr Okříšky. Hnacím vozidlem byla opět naše oblíbená „krabička“. Cesta ubíhala vcelku příjemně. V Moravských Budějovicích jsme měli krátkou fotozastávku způsobenou křižováním tří „krabiček“. V Okříškách jsme přestoupili do zrekonstruované soupravy 954+054+854 a vydali se na Jihlavu. Všichni jsme byli v této soupravě spokojeni, ten rozdíl pohodlí oproti vozům řady 810 je velmi znatelný. V Jihlavě jsme čekání na opožděný R 666 využili opět ochutnávkou místního piva Ježek a focením, mimo jiné i Regionovy kraje Vysočina. Skoro půl hodiny po pravidelném odjezdu se přiřítil náš dlouho očekávaný Junák, jihlavští posunovači bleskurychle vyměnili brejlovce za plechovku a vydali jsme se na nejdelší úsek naší cesty v jednom vlaku – do Veselí nad Lužnicí.

Cesta ubíhala rychle v nádechu vtipkování na všechna možná témata. Strojvedoucí jel stylem „co to dá“ a zpoždění se mu dařilo krátit. Bohužel jeho snaha byla zbytečná, protože to co cestou stáhl, to jsme opět nabrali při čekání na křižování s opožděným R 663 Rožmberk ve stanici Doňov. V tuto chvíli jsme se začali strachovat o přestup ve Veselí nad Lužnicí do osobního vlaku do Českých Velenic. Vše jsme naštěstí vyjednali s průvodčí a ta dala vědět výpravčímu do Veselí, že bude přestupovat určitý počet lidí. Naše obavy se ukázaly jako zbytečné, protože náš osobáček čekal ještě na opožděný rychlík od Prahy. Usadili jsme se v přípojném voze řady 010 a vydali se napříč krásnou krajinou Jižních Čech do Českých Velenic. Krabička jela svou maximální rychlostí 80 km/h, nikdy jsem s ní tak rychle ještě nejel. Tato trať bývala kdysi hlavním tahem do Rakouska a díky malým obloukům a vysokým rychlostem, dnes již lokálkové trati, jsou tyto faktory znát dodnes. V Českých Velenicích nás zaujaly dvě věci. Již nepoužívané, od světa odříznuté depo, ve kterém jsou údajně stále umístěna nějaká vozidla a moje předem domluvená kamarádka s přídělem vychlazeného piva, což nám ve třicetistupňovém horku přišlo vhod. Z Velenic nás odvážel motorák řady 842 vstříc první výluce a nucenému přestupu na autobus. S mírným zpožděním jsme zvládli přesun autobusem a nasedli opět do motoráku řady 842 a s krásným západem slunce za okny dorazili do Českých Budějovic. Zde jsme si udělali delší přestávku. Všechny obchody včetně Hypernovy nám před nosem zavřeli a tak jsme zašli do nádražní hospody. Ochutnali budějovické pivo, dobili mobilní telefony a nasedli na poslední vlak tohoto dne a vydali se vstříc našemu prvnímu nocovišti – Kájovu. Tam nám ochotná výpravčí poradila nejvhodnější místo na nocování a obdarovala nás i horkou vodou k přípravě velmi pozdní večeře. S plnými žaludky a hvězdami nad hlavou jsme se zachumlali do spacáků a šli spát.

Úterý

Ráno druhého dne bylo vcelku chladné a nálada korespondovala s venkovní teplotou. Chvíli po probuzení přisupěl náš vlak do Volar v sestavě 810 + 010. Jako tradičně jsme se usadili v přípojném voze. Část výpravy dospávala to co v noci nestihla, druhá část snídala a kochala se krásnou šumavskou krajinou. Musím říct, že úseky kolem vodní nádrže Lipno v ranním oparu vypadaly opravdu kouzelně. Ve stanici Černý Kříž náš vlak vykonal úvrať, kterou jsme využili k focení. Ve Volarech byla k vidění kavalérie vozů řady 810. Do jednoho z nich jsme přestoupili a čekala nás cesta do Strakonic. Tato trať má jednu zajímavost a to nejvýše položenou stanici na síti ČD – Kubovu Huť. Cesta romantickou krajinou nepřipomínala běžný spoj ČD, ale díky častému křižování dle předpisu D3 spíše objednaný fotovlak. V Bohumilicích v Čechách jsme zažili nejzajímavější křižování. Do tamní staničky jsme vjeli jako první, po odbavení cestujících vyjeli na zhlaví a odtud zacouvali k odstaveným nákladním vozům na vedlejší kolej. Poté jsme mohli sledovat koncert pro dvanáct válců a dvě turbodmychadla. Do asi 15ti promilového kopce se snažila rozjet manipulační vlak dvojička „kocourů“. Za vydatných kouřových efektů se jim to nakonec povedlo a my jsme mohli pokračovat v cestě. „Nezastavujééém, máme zpoždění, vystoupíte si až ve Volyni“ Tak tato věta se vybavila asi každému, když jsme opouštěli plechovou boudu označující zastávku Hoštice u Volyně, kde před 25 lety točil Zdeněk Troška svoji filmovou trilogii Slunce Seno.

Ve Strakonicích nás čekalo nemilé překvapení v podobě 15 minutového zpoždění rychlíku, který nás měl dovézt do stanice Horažďovice – Předměstí. Naštěstí nás opět zachránila průvodčí, která do Horažďovic zavolala aby tam na nás vlak počkal. Výpravčího v Horažďovicích, který pozdržel vlak, jsme asi trošku zmátli. Marně čekal na přestupující skupinku lidí, ale protože jsme nastoupili do „Šumavské střely“ řady 831 zcela nepředpisově zadními dveřmi „z kolejí“ a ne z nástupiště, vůbec si nás nikdo nevšiml a kromě nás ani nikdo nepřistoupil. Tak jsme se cítili trapně, že vlastně taháme zaměstnance za nos. Z tohoto motoráku byli všichni velmi nadšení, pouze spolucestující se na nás skoro dívali, jako na zájezd z psychiatrické léčebny. V Sušicích po nezbytném focení tohoto, již historického vozu řady 831, nás napadlo vyzkoušet nádražní restauraci a dát si oběd. Obsluha byla velmi milá a ochotná, ale bohužel strašně pomalá. Na porci smaženého sýra jsme čekali přes půl hodiny. Opět se nám naskytl delší čas na přestup a tak jsme ho využili ke koupání v zlatonosné řece Otavě. Ale do této chladné řeky jsme se po hlavu odvážili jen dva. Náš další vlak byl opět veden motorákem řady 831. Bohužel naše cesta byla opět přerušena výlukou s NAD (úsek Kolinec – Nemilkov). Myslím si, že šofér toho autobusu má v příbuzenstvu někoho s příjmením Schumacher, protože nás dokázal dovézt do cílové stanice NAD bez jakéhokoliv zpoždění a to vzhledem k místnímu stavu silnic bylo vážně úctyhodné. Přestoupili jsme do plzeňské Regionovy, která nás dovezla až do Domažlic. Zde jsme ani nemuseli přestupovat, protože tento vlak po chvíli pokračoval dále do Klatov, kam jsme měli také namířeno. Téměř celou cestu byla Regionova jen pro nás, toto úterý vážně moc lidí necestovalo. Po příjezdu jsme zvládli přestup na osobní vlak do Bělé nad Radbuzou, vedený klasickou soupravou 810 + 010, pouze Petr si svou ironickou poznámkou o „moderním klimatizovaném vozidlu“ vysloužil důrazné napomenutí od velmi příjemné a rázné průvodčí. Tato trať vede z velké části mezi poli, což nebylo v úděsném vedru moc příjemné. V Bělé nad Radbuzou nás přivítalo sympatické nádražíčko s malým depem pro motorové vozy. Hodinu čekání na další vlak nám zkrátil příjemný rozhovor s osazenstvem stanice. Do Tachova nás vezl opět motorák řady 810 s plyšovými potahy na sedačkách. Dle slov průvodčí místní kolejová perla, u které na sedačkách nikdo nesnese žádný batoh, natož zuté nohy. Západy slunce na Šumavě mají opravdu své kouzlo a tak místo obvyklých hovorů všichni zamyšleně koukali z oken. Pavel přemýšlel tak usilovně, až usnul s mapou na kolenou. V Tachově jsme přesedli do vlaku do Plané u Mariánských Lázní.

Po příjezdu jsme chtěli požádat výpravčího o informaci, jaké je zpoždění rychlíku směr Mariánské Lázně a Cheb (protože i on na své trase překonává několik výluk a bývá často opožděn) a zda budou přípoje v Chebu čekat na tento opožděný rychlík. Na to nám řekl, že on ještě o žádném zpoždění neví a nebude je zjišťovat, že to není jeho starost a odešel do kanceláře řešit jestli postaví staniční zálohu na 16. nebo na 18 kolej. Rychlík z Prahy nakonec dojel se 40 minutovým zpožděním, které nám bylo oznámeno asi deset minut po pravidelném odjezdu. Opět jsme žádali průvodčí aby zatelefonovala do Chebu a oznámila větší frekvenci cestujících na přestup do vlaku do Chodova. Za delší dobu při kontrole jízdenek nám oznámila, že je již vše zařízeno a přípoje v Chebu počkají. Výhoda elektrických lokomotiv se opět projevila a naše „plechovka“ řady 242 šlapala jako hodinky a ze zpoždění dokázala stáhnout téměř dvacet minut. V Chebu následoval rychlý přesun do motoráku směrem Karlovy Vary. V tomto vlaku se k nám chtěli připojit dva podnapilí cestující. Naštěstí v Sokolově vystoupili. Vystoupili jsme v Chodově, konečná dnešního dne. Zde se k nám připojil další, tentokrát už plánovaný účastník výpravy, Aleš Drobný. Po přivítání nastal jeden zásadní problém. Kde spát? Město vcelku velké a rada od výpravčího nebyla dobrá, tak jsme se vydali za město hledat nějaké vhodné nocoviště. Po asi hodinovém hledání vhodného místa jsme se usadili uprostřed obilného pole, které bylo díky dřívější bouřce polehlé. Bez večeře jsme rozbalili spací pytle a šli spát.

Středa

Středeční ráno bylo velmi nepříjemné. Po zhruba čtyřech hodinách spánku jsme se probudili do strašné zimy, celí vlhcí od rosy. Rychle jsme zabalili všechny věci a vydali se na pochod na chodovské nádraží. Horká káva a vykukující Slunce brzo zahnalo špatnou náladu z nevyspání a tak jsme nastoupili na jeden z mála vlaků, který jede z Chodova do Nové Role. Zajímavostí této tratě je, že vlak provede v Chodově úvrať. V Nové Roli pro nás opět dojel motorák řady 810 a spolu s ním jsme se vydali k českoněmeckým hranicím do Potůčků.

Zde jsme opět pořídili fotografie a jakmile se nám vrátil vlak ze zajížďky do Johanngeorgenstadtu zpět do Potůčků, nasedli jsme a jeli až do Karlových Varů. Tato trať je také hodně sklonově náročná, ale lesní úseky v nedotčené krajině jsou báječné.

Ve Varech jsme přestupili do R 623 Bečva a s esem v čele odjeli přesně včas a tak jsme obsadili dvě kupé ve voze řady B a užívali si na naše poměry nezvykle rychlé jízdy. Zašli jsme se i občerstvit do jídelního vozu a takhle příjemně jsme jeli až do Mostu, kde nás čekal přestup na vlak do Moldavy v Krušných Horách. Po dokoupení zásob jídla v nedalekém supermarketu jsme nastoupili do „oblíbeného“ motoráku řady 810 a vydali se kolem závodu Chemopetrol na jednu z nejkrásnějších tratí, kterou jsme za celý týden navštívili, na trať z Louky u Litvínova do Moldavy.

Tato předválečná uhelná magistrála vede téměř v celé své délce ve stoupání převyšující 20 promile. Zajímavá je i úvraťová stanice Dubí se zbytky točny, která se ještě nedávno používala na otáčení parních lokomotiv při nostalgických jízdách, které kvůli velkému stoupání musely jezdit „uhlím napřed“. V Moldavě jsme si na hraniční čáře uvařili polévku. Po obědě jsme opět nasedli do motoráku a vydali se zpět. Na trati jsou dva dlouhé tunely, které jsou bohužel ve špatném technické stavu a tak je v nich rychlost omezena jen na 10 km/h. Z Louky jsme zajeli do Litvínova, kde jsme měli menší konflikt s průvodčím, který nechtěl uznat slevu Léto-26 u některých z nás, kdo měl jízdenku vydanou za zlevněnou cenu 590 Kč. Vzájemná omluva to naštěstí všechno vyřešila a tak nás čekala cesta, dnes už potřetí do Louky u Litvínova, kde jsme se potkali s konkurenční skupinou, která také objížděla republiku, ale opačným směrem a ne zcela podél hranic.

Z Louky nás čekala jízda do Oldřichova u Duchcova, kde jsme měli možnost prohlédnout si zbytky obrovské, nepěkné odbavovací haly. Dobu vzniku tipuji na 70. léta minulého století. Odtud jsme pokračovali po ohrožené trati 132 do Děčína. V posledním roce visí nad existencí této tratě velký otazník. Snad nám ji od prosince nezruší a ty desítky petic tisíců občanu tuto krásnou trať pomohou zachovat v jízdního řádu ještě desítky let. Měli jsme štěstí na dobrou průvodčí, která nám řekla mnoho zajímavostí o této trati a domluvila nám i nákup pití za velmi symbolickou cenu. Pouze na Petrovu otázku, jestli na této trati jezdívaly lokomotivy přezdívané Kyklop (T499), odvětila: „Tady nikdy žádný poklopy nejezdily, ale zeptám se strojvedoucího, ten tu jezdí dýl“. Strojvedoucí „poklopy“ znal, takže jsme se dozvěděli různé zajímavosti z provozu těchto prototypových lokomotiv.

Najednou jsme zastavili v Děčíně, kde nás čekalo další nemilé překvapení v podobě čekání na opožděný vlak EC 171 Hungaria. S asi dvacetiminutovým zpožděním se náš osobák, ve kterém jsme si i stačili vyprat oblečení, vydal směrem Krásná Lípa. Jízdní doby pro tento vlak byly počítány pro motorový vůz řady 831 a tak už do Jedlové jsme dorazili s pětiminutovým náskokem a to i díky tomu, že naše Bixy táhla lokomotiva řady 742. V Krásné Lípě jsme se informovali o současném provozu trati 085 a po dobrání vody jsme se vydali na náš jediný pěší úsek cesty, po téměř nepoužívané trati do Panského. S pěti kilometry chůze v plné polní jsme si poradili vcelku dobře. V Panském byl v plánu menší táborák. Obyvatelka blízkého stavení nám poskytla dřevo, takže se brzy vařila voda na těstoviny. Ukázalo se, že Pavel dokáže i z toho mála co jsme si s sebou nesli, vykouzlit velmi dobré jídlo. Dalo by se říct, že náš útok na kotlík s jídlem, by byl srovnatelný s útokem hejna kobylek v Africe. S plnými žaludky jsme nastoupili do posledního vlaku do Dolní Poustevny. Tam se prováděla hygiena, obzvlášť Petr se činil nejvíce. Na záchodě motorového vozu 810 se dokázal umýt téměř celý. V Dolní Poustevně jsme našli pěkné místo na spaní (jak se ukázalo, ráno bylo plné slimáků) a ulehli jsme ke krátkému spánku. Hodiny ukazovaly 23.55h a já nastavoval budík na 03:30h...

Čtvrtek

Čtvrteční ráno patřilo k těm nejchladnějším, rtuť teploměru sahala lehce nad deset stupňů. Navíc jsme se museli spokojit s pár hodinovým spánkem a okolo půl čtvrté vstávat. Prvním ranním vlakem jsme se vydali přes Rumburk, Varnsdorf a po peážní trati do Liberce. V každé stanici jsme měli méně než čtvrt hodiny na přestup, takže zdánlivě hodně přestupů uteklo poměrně rychle. Z Liberce jsme jeli v motorovém voze řady 843. Těmito vozy jsme za v posledních dnech jeli mnohokrát a ze všeho nejvíce mne udivovalo, že v žádné ze zásuvek na 230V nebyl proud. Jeden vlakvedoucí mi odpověděl zcela nechápavě, jako by měl touhu říct, že zásuvky ve voze si může dovolit pouze cestující v 1. třídě. Ale pročpak v deset let nových motorových a řídících vozech této řady není možnost si třeba dobíjet mobil, když je v nich zásuvka pod sedadlem nedaleko vstupu na stanoviště strojvedoucího? Jiný vlakvedoucí mi chtěl vyhovět, podíval se na pojistky, ale ty byly zapnuté, takže jen smutně řekl, že je mu líto.

Ale to jsme už seděli ve vlaku z Tanvaldu do Železného Brodu, měli jsme za sebou projížďku po jediné ozubnicové trati v Česku a i když občas někdo z nás spal, dlouhého trvání to nemělo. Akce takového charakteru vyžaduje výdrž a přestup za přestupem to jen potvrzuje. Ve Staré Pace jsme dosušily z rána vlhké spacáky, dokoupili potraviny na zbytek dne a počkali na spěšný vlak Trutnova, který odjížděl chvíli po poledni.

Hned za trutnovskou nádražní budovou teče řeka Úpa, tak jsme toho hned využili a v této horské řece se během více než hodinové pauzy na přestup osvěžili. Byla to ta nejchladnější řeka ze všech, u kterých jsme měli možnost se pozastavit a případně i vykoupat. V 15 hodin jsme nasedli do našeho častého motoráku řady 810 a pokračovali po překrásné trati do Teplic nad Metují. Byla krásná viditelnost, tak po dlouhém stoupání u Hodkovic u Trutnova byla možnost po pravé straně zahlédnout i Sněžku. Především úsek z Adršpachu do Teplic, kde se během jízdy stihly vystřídat tři výlety čítající dohromady téměř 100 dětí, byl velmi hezký. Jen mě zarazila skutečnost, jak mohou dráhy na tak cestujícími frekventovanou trať vyslat v 15:08 z Trutnova sólo motorový vůz řady 810, v přeplněném voze ve zmiňovaném úseku se vážně turistům s batohy necestovalo moc příjemně. Ale pohled na Skalní město nás ihned přivedl na jiné myšlenky. Cesta utíkala čím dál rychleji a slunce se blížilo více a více k obzoru.

Ochutnali jsme pivo Krakonoš v příjemném občerstvení teplické stanice a přesedli na vlak do Týniště nad Orlicí. Jen pro srovnání, vlak z Trutnova do Teplic nad Metují projede 35 kilometrů dlouhou trať za 70 minut, některé spoje dokonce za 80 minut. Vlak z Teplic do Týniště, což je tentokrát 60 kilometrů jede 93 minut. Bylo to příjemné překvapení, přípojný vůz řady 010 se za jízdy krásně provětrával a najednou jsme zjistili, že jsme na konečné. V tom obrovském teple se nedalo bez pití vydržet, někdo pil pivo, někdo nealkoholické nápoje. Pít se muselo pořád a tak jsme brali nádražní hospody a restaurace útokem. Po projetí tratě 021 a následném vystoupení v Letohradě jsem si uvědomil, že jsem v motorovém voze zapomněl igelitovou tašku s oblečením. Informoval jsem výpravčího (ve čtvrtek 19.7.2007 v 19.45), který mi ochotně řekl, že motorový vůz, kterým jsme přijeli z Týniště, odjel do depa zbrojit a že do půl hodiny bude přistaven před nádraží a bude pokračovat zpět do Týniště. Naštěstí jsme měli v plánu delší přestávku, takže nebyl problém počkat, až vůz bude přistaven. To se naštěstí povedlo ještě dříve, než předpokládal sám výpravčí a zapomenutou tašku jsem ihned ve voze našel. Děkuji touhle cestou výpravčímu za ochotu a chuť řešit cizí problémy. Opět pro nás přijel motoráček řady 810, naštěstí pro dnešek už poslední. Jeli jsme přímo až do Štítů. Při průjezdu stanicí Králíky se všem vybavila dříve velmi navštěvovaná, každoročně opakovaná nostalgická akce Mobilizace – Cihelna, při které se brněnská parní lokomotiva 475 101 vydávala na dalekou cestu do těchto krajů. To vše je dnes již minulostí a tyto akce jsou jen vzpomínkou. Stanice ve Štítech zcela umožňuje v průchodu schování před deštěm, tudíž i přespání, které jsme zde chtěli uskutečnit.

V dáli se hnaly mraky a blýskalo se, měli jsme o místě přespání jasno. Najednou se cestou z nedalekého autokempu vracel neznámý pán a požádal nás, jestli nemáme cigarety. Působil strašně pohodově a klidně. Dali jsme se do řeči a dozvěděli se, že jezdí s kamionem pro pražskou firmu a ve Štítech je služebně a nedaleko parkuje spolu s prázdným přívěsem. Po chvíli povídání nám nabídl přespání v přívěsu a my ihned kývli, tento netradiční nocleh nás úplně učaroval a ochota řidiče taky. Nakonec jsme do noci povídali a grilovali na grilu, který nám zapůjčil. Propovídali jsme se až do pátku, kdy jsme vstávali opět brzy, chvíli po čtvrté hodině ranní.

Pátek

Při prvním pátečním přestupu v Dolní Lipce jsme pořídili společné fotografie a vydali se do Hanušovic. Najednou se ozval cizí hlas, postupně s námi promlouval a představil se. Neplánovaně, na kus trasy do Opavy se k nám přidal pán, kterého jsme nikdo neznali. Bylo to příjemné překvapení, že se chtělo někomu tak brzy vstávat, aby se svezl s partou nadšenců. Řekl nám, že se náš jízdní řád dozvěděl na internetu a tak ho zajímalo, jak se po několika dnech cítíme a jak zvládáme cestu. V Hanušovicích jsme si prohlédli odstavený zničený přípojný vůz řady CDlm 4-9587 k historickému M 120.417, na který se v březnu roku 2006 zřítila část střechy hanušovického depa. Bylo nemyslitelné nevyzkoušet místní pivo Holbu, i když na ně nikdo neměl tak brzy ráno chuť, museli jsme si je koupit alespoň z principu. Nasedli jsme do vlaku a pokračovali přes druhou peážní trať a polské Głuchołazy do Třemešné ve Slezsku. Opět jsme využili delšího pobytu a to tentokrát k návštěvě místní restaurace U kaštanu, kde jsme se za pouhých 86Kč naobědvali smaženého sýru s hranolkami a zapili to desítkou Radegastu.

Byl by hřích nezavítat po jediné Českými drahami provozované úzkorozchodné trati číslo 298 do Osoblahy, tak jsme ihned po obědě usedli do vlaku a užívali si cestu krásnou krajinou na konečnou. Během jízdy jsme se ve vozech informovali na vývěskách o minulosti této trati a dalších zajímavostech. Často jsme jen kroutili hlavou nad tím, jak lhostejná je tato trať SŽDC – mnohé úseky jsou zcela zarostlé a vlak se prodírá křovím a to nemluvím o neustálém odírání bočnic soupravy a ohrožení cestujícího, který se k poranění ani nemusí nahýbat z okna, delší větve při otevřeném okně zasahují i do vozu.

V Osoblaze jsme se někteří vykoupali ve stejnojmenné řece, která byla konečně příjemně teplá. Po návratu zpět do Třemešné jsme odjeli mírně zpožděným rychlíkem do Opavy Východ. Zde jsme si naplánovali úmyslně skoro dvouhodinovou přestávku a to jen kvůli tomu, abychom mohli do Ostravy Svinova pokračovat elektrickou jednotkou řady 471 CityElefant. Jenže místo toho nám byla přistavena jednotka o pár desítek let starší a to klasická jednotka 460 DKV Ostrava. Vlakvedoucí nám vysvětlil, mimochodem velmi přesně i se slušivým přirovnáním, které mi zašeptal do ucha, že CityElefant bohužel nebyl nasazen z důvodu poruchy klimatizace. Tak jsme otevřeli většinu stahovacích oken a byli spokojeni i ve starém panťáku. Ve Svinově byla pauza na občerstvení, po chvíli jsme odjeli vlakem EuroCity do Petrovic u Karviné, od tam se poslední čtyři vozy vydaly jako vlak InterCity 549 Olše do Českého Těšína, odkud jsme taženi brejlovcem jeli do Frýdlantu nad Ostravicí a po přestupu dále na konečnou tohoto dne, až do Ostravice. Zde jsme si chvíli povídali s vlakvedoucí a vzápětí potom jsme odešli hledat místo na přespání. Asi půl kilometru za nádražím, hned za řekou Ostravicí, jsme našli malou travnatou plochu, ideální pro přespání. Za světel baterek jsme začali hledat dříví, nad kterém jsme v kotlíku uvařili těstoviny ve výborné omáčce, což byla vlastně poslední společná večeře. Usínali jsme kolem půlnoci, ještě za oblohy plné hvězd. Asi ve tři ráno jednoho z nás vzbudily dešťové kapky a hrozivý vítr z přicházející bouřky. Zažili jsme menší evakuaci, rychle jsme se navzájem vzbudili a každý vzal do ruk maximum věcí a utíkali se schovat na nádraží pod střechu.

Sobota

Naštěstí přestalo brzy pršet, tak nám nic nebránilo se vrátit na naše místo a spát dál, protože Ostravice byla jediným místem výletu, ze kterého jsme odjížděli až v 9 hodin ráno. Ráno už bylo opět hezké počasí, trošku jsme se opláchli v řece a odešli na vlak. Ve Frýdlantu nad Ostravicí jsme přestoupili na spěšný vlak do Valašského Meziříčí, kam jsme dojeli s dvouminutovým náskokem. Měli jsme hodinu a půl pauzu, rozhodli jsme se, že si naposledy uvaříme, ale to není v takovém velkém městě nic jednoduchého. Našli jsme skvělé místo pod silničním mostem hned u řeky Bečvy, hladina vody byla tak nízká, že stačilo položit pár plochých kamenů a mohli jsme rozdělat oheň na řece. To jsme také udělali a na velkém ohni pod mostem dali vařit špagety, po chvíli je smíchali se špagetovou a masovou směsí a měli jsme docela chutný sobotní oběd.

Čas plynul dál a pomocí SMS zpráv o poloze vlaku jsme si kontrolovali, kdy máme odejít zpět na nádraží. Měli jsme plné žaludky a těšili se, až usedneme do vlaku EuroCity 121 Košičan do Horní Lidče. Jenže kdo chce moc, nemá nic a to v tomto případě platilo více než hodně. Vlak sice přijel včas, ale byl neuvěřitelně přeplněný, podél nástupiště jsme prošli okolo celé soupravy a hledali místa, kde bychom mohli být. Vlak už se připravoval k odjezdu, tak jsme nastoupili do posledního vozu, o kterém ze zkušeností vím, že bývá nejméně obsazen, ale mýlil jsem se. My jsme cestovali na týdenní síťovou jízdenku, takže se nás netýkala povinnost šedesátikorunového příplatku, ale hodně jsem litoval cestující, kteří k jízdnému museli příplatek zaplatit a pak stejně jako my stáli uprostřed osobního vozu Bpeer v uličce mezi cestujícími. Neměli jsme žádnou možnost odklidit naše zavazadla a tak nás uklidňovala jediná skutečnost, že v tomto vlaku budeme jen 36 minut. Opět nemohu pochopit, jak mohou dráhy vyslat tento mezinárodní vlak na trať neposílený ani o jeden vůz, když vědí, že je sobota a celková kapacita tohoto vlaku je 493 míst, z toho 52 v první třídě a 30 v jídelním, dále 30 v oddílech pro rodiny s dětmi. Takže když si to spočítám, pro náhodné cestující jak jsme byli my, zbylo jen 381 míst k sedění, při skutečnosti a vlastním zpozorování, že skoro každý třetí cestující měl rezervaci a cestoval až na Slovensko, mi přijde postoj Českých drah k cestujícím hodně nekorektní. Především když EC 121 je jediným přímým denním spojením do Košic po hornolidečské trati. Klimatizace v tomto voze jela asi na desetinu svého výkonu a tudíž tento vlak, na který jsme se těšili, od nás jako jediný dostal přezdívku vlak hrůzy a to už jsme naštěstí zastavovali v Horní Lidči.

Jakmile jsme zahlédli, že do Bylnice pojedeme s naší starou věrnou osmsetdesítkou, měli jsme úsměv na tvářích a uvědomili si, že cestování není ani tak o pohodlí a klimatizaci. Nám se líbilo to, že tyto motoráky jsou svobodné, nikdo nám nic neřekne, když se trošku natáhneme nebo mluvíme trošku hlasitěji nebo rozlijeme trošku pití na zem, zkrátka vše uklidíme a jedeme dál. A je-li nám teplo, otevřeme si okna a neřešíme žádné příplatky a motoráky, které jsme zpočátku proklínali se staly našimi nejoblíbenějšími vozidly, ve kterých jsme se vážně cítili dobře. V Bylnici jsme přestoupili do spěšného vlaku č. 1730, vezli se v brněnských vozech Bmx a pomalinku se na nás začala projevovat vítězná nálada! Do památníčků jsme si psali vzkazy a věnovaní, ve Veselí nad Moravou jsme přesedli do Jihomoravské soupravy Regionova, kterou tady nikdo z nás nečekal a svištěli si to do Hodonína, odkud jsme v levostranném provozu pokračovali do Břeclavi. Za stanicí Hrušky už šlo po pravé straně pozorovat k nám se připojující trať 250 z Brna a naše radosti neznaly mezí! Ano, dokázali jsme to! Objeli jsme celou Českou republiku po příhraničních tratích!

Statistika šestidenního putování vlakem

 
Ujeto kilometrů: 2272
Přestupů: 64
Strávený čas ve vlaku: 51 hodin 41 minut
Počet zastavení na zastávkách: 555
Osobních vlaků: 49
Spěšných vlaků: 5
Rychlíků: 6
EuroCity: 4

 
1. den = 483 km / 74 zastavení / 9h 40min jízd
2. den = 397 km / 110 zastavení / 10h 20min jízdy
3. den = 360 km / 107 zastavení / 9h 31min jízdy
4. den = 414 km / 132 zastavení / 8h 21min jízdy
5. den = 329 km / 81 zastavení / 8h 17min jízdy
6. den = 289 km / 51 zastavení / 5h 32min jízdy

 
Tratě, po kterých jsme jeli: 250, 246, 248, 241, 240, 225, 226, 199, 194, 198, 190, 185, 184, 170, 140, 143, 142, 130, 135, 134, 132, 081, 085, 084, 083, 081, 089, 036, 035, 030, 040, 047, 026, 021, 025, 292, 298, 310, 316, 270, 320, 322, 323, 324, 280, 283, 341, 340, 343, 330

Další informace, fotografie