..: ŽelPage tour 2006 :..

Mníchova LehotaŽelPage - Jak tráví železniční fandové dovolenou? No ve vlaku. Tak se šestice z nás rozhodla vyrazit letos v srpnu na týdenní volno na Slovensko, Polsko, na skok do Maďarska a většina účastníků i na Ukrajinu. Moje maličkost se projíždění Ukrajiny účastnit nemohla, neboť zjistila, že pas je dva měsíce propadlý.

Sobota/Neděle

Vyrazili jsme v sobotu zpožděnou Panonkou do Bratislavy, kde jsme se hodlali vetřít do služebního vlaku ŽSR, který ještě před dvěma lety objížděl bratislavské spojky. Byla to zajímavá cesta. Jenže tentokrát v neděli ráno se vlak jaksi nedostavil. Buď nejezdí již vůbec, nebo třeba jen v pracovní dny. Skupina se tedy v Bratislavě rozdělila na dvojice, které měly sraz v Plešivci po příjezdu posledního vlaku z Muráně. Já jsem tedy společně s Honzou Kašparem vyrazil Horehroncem do Brezna za účelem projetí tratě do Jesenského. Absolvovali jsme rovněž i 1km náhradní autobusovou dopravou v úseku mezi stanicemi Banská Bystrica mesto – Banská Bystrica, neboť se v tomto úseku právě opravoval železniční most.

Trať z Brezna do Tisovce skutečně stojí za to, několik mostů, tunel a skvělé těleso vysoko nad údolím. Bohužel ho nikdo neudržuje. Na trati je zavedena pomalá jízda 30km/hod, a svršek nejeví jakékoliv známky údržby. Do Tisovce přijíždíme opožděni asi o 15 minut. Fascinuje nás, že téměř každé nádražíčko je obsazeno nejen výpravčím, ale i výhybkářem a na některých opravdu pustých místech je dokonce i přítomna i obsluha závor. Je skutečně třeba. Protože jsme s Honzou moc nevěřili na možnost oběda v Jesenském, a zároveň si Honza chtěl prohlédnout Rimavskou Sobotu, vystoupili jsme tam. Město překvapilo upraveným centrem včetně parku, ale možnost poobědvat, to je zážitek. Chodili jsme od čerta k ďáblu, ani dotazy od místních občanů nás nedokázaly pořád nasměřovat správným směrem. Už jsme to chtěli skoro vzdát, ale v poslední restauraci, která byla úplně prázdná, krom sedící slečny u televize – zjevně zdejší obsluha se stává zázrak. Slečna nám obtížně slovensky vysvětlila, že ještě někde na sídlišti by se mohlo něco najít. Inu vydáváme se nám naznačeným směrem, a skutečně jsme v zapadlé ulici na periférii města, objevili slušnou výkrmnu. Sedli si na zahrádku, a za moment obdrželi velmi chutný oběd za cenu velmi nízkou. Cestou zpět na nádraží jsme mohli využít i místní MHD, ale raději jsme se prošli. Dojezd vlakem do Jesenského byl bezproblémový. Na proti nádraží v Jesenském jsme objevili hospodu, ve které se evidentně vařilo...

Následovala cesta do Plešivce, a přestup na lokálku směr Muráň. Opět překvapení: většina stanic obsazena výpravčím, ve stanici Hucín dokonce křižujeme s manipulákem, ale hlavně nás nevezl pan strojvedoucí. ale paní strojvedoucí, nebo paní strojvůdkyně. To se mi v životě ještě nestalo! V Plešivci jsme se pak všichni zdárně sešli, a vydali se ubytovat do místního penzionu, spíš se hodí říci ubytování v soukromí. Před spaním ještě proběhla krátká procházka městečkem, za účelem zaskočit na dvě piva před spaním.

Pondělí

Ráno vstáváme brzy, neboť hodláme jet „posledním dnešním vlakem“ do Rožňavy mesta. Cesta se vydařila, hlavně nás pobavilo ovládání závor na zmíněné zastávce. Zřejmě je přejezd ovládán z Rožňavy, protože jsme vyčkávali při odjezdu zpět na sklopení závor. Směrem do Rožňavy města, jelo asi 7 cestujících, cestou zpět patřil vlak jen naší skupince a vlakové četě. Další program směřoval v projetí trati Somoskőújfalu s krátkou pauzou ve Fiľakovu, kde jsme se neprozřetelně rozhodli zakoupit lůžkové jízdenky na čtvrteční Poľanu. S akcí nákup lístků jsme začali asi 40 minut před odjezdem spoje do Maďarska, ale i tak se nakonec ukázalo, že časová rezerva byla málem nedostatečná. Příjemná postarší pokladní musela zavolat svoji vedoucí, a obě seděly před počítačem, a přemýšlely, jak vydat jen lůžkové jízdenky k Eurodominu. Omlouvalo je pouze to, že na Slovensku zavedli od 1.8.2006 nový systém na vydávání jízdních dokladů. Vlak nám neujel, a tak jsme do Somoskőújfalu dorazili. Zde proběhlo celní odbavení, krátké pobavení se celníky odkud že to vlastně jsme, a focení. Pro některé z nás se již kontrola dokladů směrem zpět neuskutečnila, a mohli jsme do 810-ky nastoupit předními dveřmi.

Protože do Lučence a pak i do Utekáče, se tak často nejezdí, měli jsme ve Fiľakovu přes 2 hodiny času. Ráno už jsme v místním bufetu snídali, ale strávit tu další minuty nehodláme, a tak si u výpravčího necháváme batohy, a vyrážíme na místní hrad - spíš majestátní zříceninu, tyčící se vysoko nad městem. V podhradí, v místní chudinské čtvrti právě probíhá rekonstrukce vozovek včetně zavádění vody a kanalizace, a tak mám pocit, že jsme se ocitli někde v Africe. Platíme 50 SK, a jsme vpuštění do "zříceniny", pohled na město je ale úchvatný, a ten výšlap do kopce taky. Stálo to za to. Vracíme se na nádraží, kde jako staří štamgasti vstupujeme do bufetu, obsluhou jsme vlídně přijati, a dáváme si oběd. Ještě jeden můj osobní zážitek z Fiľakova: začalo se mi chtít jít na toaletu, a tak upaluji hodně daleko od staniční budovy, kde nacházím příslušné zařízení. Vcházím do budovy a čekám, že se po mně budou chtít peníze. Ó nikoliv! Je zde přítomen hlídač v uniformě ŽSR, který mi na požádání podává klíč od kabinky a toaletní papír, ale chce vidět jízdenku! Tak to má smůlu! Ta je v batohu, a absolvovat oněch 600 metrů znova, to by už hrozilo katastrofou. Moje čeština nakonec pomáhá, a jsem do kabinky vpuštěn. Dobrý bože!

Projíždíme si trať do Utekáče, vlak je plný, někteří z nás i stojí. V Utekáči na nádraží je restaurace, a protože již ve vlaku potkáváme nám důvěrně známého strojvedoucího, který je rovněž velkým fanouškem, a dnes taky na toulkách, jdeme s ním na pivo. Kolega fanda nám pochopitelně na cestu zpět vyjedná „rozhledově lepší místo“, a tak toho využíváme. Následuje přejezd rychlíkem do Prešova, kde uděláme hloupost. Chceme si zkrátit cestu do hotelu přes koleje a nedaleké staveniště, právě totiž probíhá rekonstrukce staničních kolejí. To se nám nakonec podařilo, ale za cenu 100 SK které jsme byli nuceni odevzdat dvěma příslušníkům železniční policie. Sice jsme smlouvali, ale byli neoblomní, a za každou cenu chtěli pokutu udělit. V hotelu se dozvídáme, že je to jejich oblíbené místo. S odstupem času mohu napsat jen svůj názor. Neměli jsme tam lézt. Ale v tu chvíli to byli blbci. Večer následuje večeře v příjemné pizérii, kde i trochu slavíme čerstvý inženýrský titul jednoho z účastníků. Malinovice byla fakt dobrá.

Úterý

Včerejší malinovice a i únava zapůsobila. Zjišťuji, že mě budí Lukáš, který kvůli mému chrápání spal na balkóně, a taky že je půl šesté. Vlak do Bardejova odjíždí za půl hodiny, na nádraží je to asi 20 minut, a zkratku rozhodně po včerejší zkušenosti použít nechceme. Takže probíhá sprintové balení roztahaných věcí, na mytí není čas, a běh na nádraží, neboť si Lukáš na dnešek musí koupit jízdenku. Ještě že se vzbudil, já jsem budík vypnul, a klidně si spal dál. Do vlaku usedáme 2 minuty před jeho odjezdem. Jedeme sami dva, neboť kolegové si chtějí přispat, a v Bardejově již byli. V Bardejove probíhá nákup potravin, a po té zvu Lukáše na kávu, abych ho trochu odškodnil za jeho „krásné spaní venku“. Po té odcházíme na vlak, který si ještě před odjezdem z Bardejova fotím. Strojvedoucí, který je právě vykloněn z okna sám od sebe ochotně uhýbá, a dáváme se spolu do řeči. Když zjistí, co jsem zač, dostávám pozvání na svezení se u něj, aby naše debata mohla pokračovat.

Lukáš je přijat rovněž, a tak se vezeme s odborným výkladem, co vše je okolo tratě k vidění. Na otázku, aby s námi neměl problém odpovídá: „Pánom jsom tu já, já vás sem pozval“. Užíváme si to až do Prešova. Dostáváme od něj dokonce vynadáno, že jsme si u něho mohli nechat batohy a stihnout v Bardejove i prohlídku náměstí. Zlatý člověk! Protože v Prešově funguje trolejbusová doprava, která se za zastávkou Prešov mesto kříží s železniční tratí navíc elektrifikovanou, je to pozvánka více než zajímavá. Pokud nemáte příští víkend co na práci, zajeďte si do Prešova a z nádraží použijte trolejbus č 4 nebo č 8, a dojeďte na konečnou stanici Sídlisko III. stejně jako my.

Vše na rozdíl od ranního vstávání probíhá v klidu a v pohodě, a před odjezdem vlaku směr Plaveč si dokonce kvůli jeho zpoždění odcházíme do bufetu vypít limonádu. Trochu nás zaráží, že naši dva kolegové Honza a Zdeněk nejsou na místě srazu. Zbylí naši dva němečtí přátelé o nich vědí pouze to co my. Jeli se ráno projet trolejbusem. Přijíždí zpožděný vlak směr Plaveč, nikde nikdo a tak odjíždíme. Scházíme se až na již zmiňované zastávce Prešov mesto. Kolegové nám za chvilku pyšně ukazují, kudy že to jeli trolejbusem. Po té co se dozvědí, že mi s Lukášem taky, a ještě byli na studené limonádě, přiznávají, že jim vlak málem ujel. Na zastávku doletěli 2 minuty po jeho pravidelném odjezdu. Honza dokonce nemá ani jízdenku, ale protože pokladna s pravidelným odjezdem tohoto vlaku zavírá, prodává mu ji sympatická průvodčí bez problémů. Pouze s napomenutím, aby příště chodil na vlak s větší časovou rezervou...

Dojíždíme do Plavče, a přestupujeme do soupravy směr Krynica. Strojvedoucímu je asi horko, a tak nechává otevřené dveře do své kabiny, vzhledem k tomu, že jsme v celém vlaku téměř sami, nechává nás zírat na trať. V Krynici si prohlédneme lázeňskou kolonádu, dáme si jednoho Žywce, a pokračujeme vlakem do Noweho Saczu. Vládce vlaku je stejný, zima mu ještě zřejmě není, takže po dotazu můžeme i fotit. Cestou pojídáme báječné korbáčiky a uzené parenice, které jsme v Krynici sobě zakoupili. Vzájemně si dáváme ochutnat rozličné vzorky těchto výtečných .sýrů.

Z města Nowy Sacz jezdil do června, konkrétně 19. vlak, pak i náhradní autobusová doprava do Chabowky. Dnes už máme smůlu, a tak musíme pěšky asi 1,5 km na autobusové nádraží, odkud pojedeme normálním linkovým autobusem.

Přiznávám, že toho věčného harcování začínám mít dost, a někde bych si v klidu poseděl u Okočimi na zahrádce. To se mi za chvilku splní, kolegové si chtějí prolétnout město včetně návštěvy železničního mostu a u autobusového nádraží je přesně takový bufet, který splňuje to, že i za hodinu a půl která zbývá do odjezdu spoje do Chabowky, si město prohlédnu ze svého pohledu. Když je čas, jsem ochoten i rád vidět hrady nebo zámky, ale prohlídka Louvru za dvě hodiny to je fakt málo. Podle mě je daleko lepší si sednout někde v zeleni k místnímu pivu, a ty dvě hodiny co se zbytek výpravy někde honí, pozorovat okolí. A vyplatí se to, máte klid. Takhle jsem již přišel o prohlídku Londýnského hradu. Seděl na břehu Temže, popíjel pivo, a pozoroval čilí říční provoz. Když nastal určený čas, tak jsem v pohodě odkráčel k autobusu. Zbytek výpravy přiletěl úplně zpocený, a s tím že to bylo moc rychlé. I Nowy Sacz ukázal zajímavý pohled: zamilovaný pár neslyšících se právě rozešel, a byly u toho slzy překvapivě na obou stranách. Dva pánové zhruba stejného věku ale rozhodně pohlavních pudů, se v Polsku! na veřejnosti začínají líbat. No taky jsem zapnul telefon, a z hloubky batohu vylovil diář, a kamarádům hlídal batohy.

Kolegové se vrátili s tím „jak se hezky prošli“, podle mě spíš proběhli, a vydali jsme se na autobus. Ten přijel včas, ale klimatizovaný. Teplota v něm dosahovala 19 stupňů. K tomu všemu mi pořád za krk „někdo“ foukal ledový vzduch. Po půlhodině jízdy jsem toho měl dost, a jal se něco s klimatizací udělat. Nad každým sedadlem je umístěno jakési ovládací zařízení, protože jsem neměl ani ponětí jak se s těmi kolečky zachází, atakoval jsem je mocnou silou. Výsledkem bylo vypadnutí plastikového krytu na sedadla za mnou. Jak říkali kamarádi, řidič mě v té chvíli pozoroval s šíleným pohledem, a málem se vyboural. O tom nic nevím, neboť jsem ten umělohmotný krám potřeboval vrátit zpět na místo. Což se mi naštěstí podařilo. Řidič již asi pochopil, že teplo je něco jiného než inkriminovaných 19 stupňů a klimatizace byla nastavena na přijatelných 21. Beztak jsem v Chabowce doslova vyletěl do blízkého křoví, panebože, zima od nohou a od hlavy zároveň. Zemřít jako „hvězdáři" se mi fakt nechtělo, ale vím jaký měl pocit.

V Chabowce je nádherný skanzen vozového parku polských železnic. Dá se tam i přespat ve veškerém pohodlí za 30 zlotých. Tak proč toho nevyužít. Nakoupili jsme si v místních potravinách chleba, výtečné polské uzeniny a pivo, a udělali si venku malý piknik. Sice šíleně lilo, ale bylo teplo, a venkovní sezení bylo dobře zastřešené. Někteří z nás šli spát až kolem jedné ráno. Ale ty osvětlené parní mašinky kolem, můžete si sáhnout. Nádhera.

Středa

Polské železnice nám dovolily si přispat, původně jsme chtěli jet již v 10.20 hod, a prohlédnout si Zakopané, ale vlak byl zrušen, a jede až o hodinu později. V Chabowce si kupuji jízdenku po Zdeňkovi, který má nárok na 50% slevu, přestože několikrát upozorňuji pokladní, že chci jízdné celé 100%, málem to píšu na papír, dostávám jízdenku na kterou nemám nárok – s 50% slevou. To pochopitelně zjišťuji až ve vlaku, kde s kamarády náhodně probereme cenu jízdného do Zakopaného. Fajn, tak jsem ušetřil 8 zlotých, ale co s tím. Průvodčího, kterého hledám, najdu až po hodině jízdy vlaku. Domlouvám se s ním ve stanici kde máme delší pobyt, no domlouvám: z angličtiny ani z němčiny neumí nic, reaguje akorát na slovo problém. Zdeněk mi přichází na pomoc. Ale dopadá stejně jako já. Pak pochopíme, že „problém“ se bude řešit až ve vlaku, kam nás pořád ten člověk rukou navádí. Při revizi jízdenek se na mě usměje, jízdenku procvakne a nic. Tímto děkuji PKP za neplánovanou slevu!!!

V Zakopaném si dáváme oběd a míříme pravým polským autobusem s řidičem, který má před sebou obrázek Jana Pavla II., a ještě jeden svatý obrázek, který jsem nedokázal identifikovat směrem k hraničnímu přechodu Suchá hora. Jízda odpovídá svatým obrázkům. Po 20 minutách začínám přemýšlet, jak ve svém mozku najít nějakou modlitbu. Řidič si zastavuje na jakési samotě, kde prodávají domácí uzený sýr. Ale stejně jsme přijeli zpožděni.

Následuje pěší asi dvou kilometrový pochod k silničnímu přechodu Suchá hora. Přátelé: Zdeněk, Honza a Lukáš si chtějí projít zrušenou trať ze Suché hory do Trstené. Vzhledem k tomu, že jejich chodecké tempo je pro mě vražedné, a nemáme zajištěné ubytování v Trstené, nabízím variantu, že společně s dvěma německými kamarády, kteří rovněž o 14 kilometrový pochod nejeví zájem, dopravíme jejich batohy do Trstené autobusem. Zařídíme ubytování, a dáme vědět kde. Kolegové po chvíli váhání souhlasí. Autobus již na zastávce stojí, a jeho „vodič“ nás se zájmem pozoruje, dokonce si přestává číst noviny. Pánové odcházejí na souboj se zrušenou tratí, a já se dávám do řeči s mužem za volantem. Po chvíli jsme v živé diskusi, a já se dozvídám, že v Trstené jsou pouze 3 ubytovací možnosti: malý penzion, předražený hotel na náměstí, a jeden rovněž na náměstí ale velmi slušný – 430 SK za osobu a noc ve třílůžkovém pokoji. Řidič vidouc našich 6 batohů na tři osoby, nabízí, že nás k hotelu odveze, protože z autobusového nádraží v Trstené je to ještě asi kilometr a půl daleko. Skutečně se tak stane, na konečné vyhodí zbylé cestující, a naši trojici včetně batohů grátis odveze přímo před hotel. Vřele se s námi loučí. My s ním taky. K hotelu jsem již přijel taxíkem, ale linková karosa - to tu fakt ještě nebylo!

Problémy většinou začínají až na místě. Slečna, která se mnou sepisuje ubytovací procedury je značně zmatená, trvá jí to víc než půlhodiny, pak nemá nazpět peníze, a vrcholem je, že nám vydává klíče od pokojů bohužel dvoulůžkových. Tak zase hezky zpátky na recepci, a reklamovat. Ale ubytování je to luxusní. S kolegy si po tomto „maratonu“ dáváme pivo, stylově totiž točí Černou horu, a pak se postupně nejdříve já, pak i oni vydáváme na průzkum města. Osobně jsem prohlédnul kostel, zakoupil pohledy, a taky sehnal malinovici. Vezu si pro rodiče a pár přátel zajímavý koštovací vzorek Pak jsem převzal klíče kolegů, někdo musí hlídat, a dostal od Zdeňka SMS, že jim to procházení tratě ještě bude trvat. Prchám tedy do sprchy, a pak si dávám skvělou večeři. Po té téměř společně přichází zbytek výpravy. Plni dojmů povečeří, a odcházejí značně utaháni spát. Ten most na zrušence je fakt dílo, přešel po něm akorát Lukáš. Honza se Zdeňkem se brodili, chybí tam pražce. Spadnout z něj se nedoporučuje. I já za chvilku zjišťuji, že postel je úžasný vynález.

Čtvrtek

Ráno snídáme potraviny zakoupené v místním obchodě. Pak následuje jízda vlakem do Kraľovan. Trať je to pěkná, ale její technický stav se dá označit za více než tristní. Přestup na R Váh je bezproblémový, protože vlak jede včas. Míříme totiž na "električku" do Trenčianských Teplic. Projížďka tratě je velmi zajímavá. Po návratu "z lázní" pokračujeme do Trenčína, kde si dáváme oběd. Odteď je volný program. Sraz je až v Bratislavě. Já mířím za účelem projetí tratě do Nededu do Trnavy. Bohužel R 604 má 20 minut zpoždění. Výpravčí v Trnavě vlak do Galanty vypravuje při našem příjezdu, vidím ho jak odjíždí, a mám pochopitelně vztek. Tak se projdu po nádraží a rozhodnu se, že si na cestu do Bratislavy přes Komárno a Dunajskou Stredu. Zakoupím 2 lahvová piva. Nákup piva byl zajímavý. Obsluha na moji češtinu reagovala tak, jako bych mluvil latinsky. Posílám Zdeňkovi SMS, že tedy budu v Bratislavě o 2 hodiny dřív, a dle našeho předchozího hovoru vím, že přijede na hlavní bratislavské nádraží v 19.40 hod.

O projíždění Dunajskou nížinou lze říct jen to, že vůz řady 810 je při rychlosti 80 km/hod značně hlučný. Nic nového pod sluncem. Jenže co čert nechtěl, poměrně zaplněný vlak mi v Lehnici - kde taky jinde, že - přihrál do cesty docela hezkou slečnu, která v ruce svírala lepenkovou jízdenku. Protože je Honza Kašpar sbírá a já v sobě měl ony dvě piva, dámu jsem oslovil s tím, jestli by jízdenka po vystoupení nemohla patřit mně. Slečna se rozhovoru vůbec nebránila a za chvíli jsme se živě bavili. Protože jsem vůbec neměl ponětí, jak se dostanu z Bratislavy Noveho Mesta na Bratislavu hl.n. MHD, vznesl jsem tedy dotaz na moji novou spolucestující, včetně toho, kde zakoupím jízdenku. Jízdenku jsem od sympatické bratislavičanky dostal zadarmo s dovětkem, že mi bude dělat průvodkyni. Tak jsem ji na oplátku já musel věnovat jedno polské - Tyskii. Ve velmi družném hovoru jsme vystoupili v Bratislavě na Novem Mestě o 7 minut dříve. Strojvedoucí si evidentně s jízdou s náskokem nedělal vůbec vrásky. Moje průvodkyně mě dovedla na tramvaj, kde zjistila, že se právě koná výluka linky 2, a budu tak nucen přestoupit na autobus, a pochopitelně že mi ukázala i kde. Rozloučili jsme se v tramvaji podáním ruky. Na bratislavské hl. n. jsem se dostal zhruba 5 minut před příjezdem rychlíku na Brno, kterým měl přijet Zdeněk. Načež mi začal v batohu zvonit telefon, volal již zmíněný kamarád, a oprávněně se dotazoval, jestli čtu jeho SMS, a kde že vlastně jsem. Tak jsem mu řekl, že na něj již čekám na hl. n. Zdeněk na mě čekal operativně již na Novem Meste. Také jsem mu sdělil sladké tajemství o tramvajové výluce a měl výčitky, ty SMS v mobilu fakt byly, ale jejich příchod jsem nezaznamenal.

Po chvíli se dostavují i zbylí kolegové, batohy necháváme v úschovně a po krátkém občerstvení vyrážíme do nočního města. Prohlížíme si zrušené nádraží Bratislava Filiálka a starý železniční most. Pod ním si v zahradní restauraci dáváme jedno bratislavské pivo. Kupodivu i já, neboť jsem při vstupu na zahrádku zakopl o psa. Když se ta obrovská obludná doga, odhadem vážící takových 70 kg na mě překvapeně podívala, nebylo mi zrovna nejlépe. Ale vypadala tak vyděšeně, že na mě ani nezaštěkala. Od železničního mostu hezky pěšky na nádraží pro batohy, a šup na svá lůžka do Poľany.

Pátek

V noci mě ani tak nebudí jízda vlaku, jako šílený liják, který setrvale bubnuje do střechy a skel našeho vozu. Tak dnes poslední den s kolegy, po přestupu v Košicích se s nimi v Michaľanech loučím. Oni pokračují vstříct ukrajinským zážitkům, já ještě zůstávám do zítřka na Slovensku.

Z Michaľan pokračuji do Trebišova a pak do Humenného. Protože v tomto městě hodlám přespat, aniž vím kde, a v životě jsem tam nebyl, jdu se zeptat do zdejšího informačního centra na ubytování. Když je mi ale doporučeno, jít pěšky podél trati na zastávku Humenné mesto, tam se dát doleva do centra k jakémusi předraženému penzionu, pomyslím si cosi nelichotivého o pracovnici za přepážkou, a odcházím do blízkého Tesca na nákup něčeho na zub. Za chvíli již opět sedím ve vlaku směr Stakčín. Kolem zastávky dávám velký pozor, a nacházím po své pravici osmipatrovou budovu s nápisem Hotel. Od zastávky nějakých 5 minut pěšky, mám skutečně po starostech.

Ve Stakčíně poprvé vstupuji do deště, a tak se v rychlosti rozhodnu, že oběd bude mít přednost před prohlídkou města. Jídlo v restauraci naproti nádraží bylo dobré, ale fascinovala mě laxnost zdejší obsluhy, která se sice pořád omlouvala, ale kdyby sebou trochu hodila, nemusí se pořád omlouvat. Cestu zpět do Humenného si moc nepamatuji, protože jsem jí prospal. Přemohla mě šílená únava s pocitem, že toho cestování už bylo dost, a kdo že vymyslel tu stupiditu, jet ještě odpoledne do Veľkých Kapušan."No ty, vole". Zněla odpověď vnitřního hlasu.

Vystoupil jsem na zastávce Humenné mesto a odkráčel k již zmiňovanému hotelu. Za jednolůžkový pokoj po mně chtěli 500,- SK, ale s tím, že pokoj ještě není uklizený, ale věci si tam mohu nechat. Vyjel jsem tedy do sedmého patra, a vstoupil do velmi prostorného pokoje. Trochu mi zarazilo, že pokoj byl zřejmě nedávno vyloupen, zámek s klikou byl evidentně opraven, a dveře z přesíňky do pokoje byly bez skla. Přestal jsem to řešit, a vlezl si do sprchy. Ta mě zbavila všech hříšných myšlenek – jako odpoledne prospat. Vzal jsem si čistou košili, sbalil do tašky foťák, jízdní řád a jízdenku, batoh zanechal osudu, a vyrazil na prohlídku města. Město má hezky vyřešenou pěší zónu s hodně zelenými místy, je tam dokonce i vodotrysk. Protože se právě konal trh, na kterém se prodávalo všechno možné i nemožné, bylo tam opravdu dost lidí, tak jsem brzo uprchl do postraních uliček, a došel na nádraží.

Cesta pokračovala do Bánovců nad Ondavou, kde jsem se vydal na lov, nikoliv zvěře nebo ryb, ale strojvedoucího. Lov byl úspěšný. A tak mohu napsat o nehodě, která se stala před 15 lety /doufám, že je to správně/ mezi stanicemi Budkovce a Drahňov, kde se srazily dva nákladní vlaky. V místě srážky - v nepřehledném oblouku - je i obnovený pomníček se jmény mrtvých. Pokud si tuto trať chcete projet opravdu celou, využijte vlaky 9333 a 9337 /jen v prac. dny/, a můžete dojet až do Maťovců, kam vlak služebně vozí zaměstnance. Já jsem pochopitelně využil až poslední pár vlaků. Motor se v pátek vždy vrací až do Humenného přivěšený za osobním vlakem, takže jsem to měl bez přestupování. Jen jsme cestou do Humenného vraždili na stanovišti sršně, který nám tam vletěl.

V Humenném jsme se rozloučili, a fíra litoval, že je tu autem, jinak bychom spolu mohli jít na pivo. Já litoval o trochu méně, protože on měl před sebou dva dny volna, za to já musím ráno vstávat, a obávám se, že by se schůzka protáhla. Ale hlavně jsem byl už vymluvený a utahaný, takže jsem se vlakem odebral do hotelu, dal si rychlou večeři, druhou sprchu a druhé dnešní pivo. Následoval pád do postele pro mě v neuvěřitelných půl desáté večer. Budilo mě jen vrčení a vytí, nikoliv vlků, ale brejlovců před přejezdem u zastávky.

Sobota

Tak poslední den volna. Ráno odjíždím vlakem na hlavní nádraží v Humenném, kde na doporučení včerejší "lovné zvěře", odcházím do místních potravin. Čerstvé rohlíky, salám a ledově vychlazený džus udělají tělu dobře. Na programu je projetí tratě do Prešova. Za zmínku o trati lze říct akorát to, že je tam hezký tunel a skvělý viadukt u stanice Hanušovce nad Topľou mesto.

Z Prešova pokračuji do Kysaku, kde zakupuji zásoby do Košičanu, abych neumřel hladem a žízní. Nápad jet odtud bez místenky, se ukazuje jako nešťastný. Průvodčí omístenkuje sedadla až těsně před vjezdem do stanice Poprad-Tatry. Na moji reakci, co to má znamenat, odpovídá, že neměl čas. Taky dobrý, co ten chlap dělal při nástupu na vlak, netuším.Opouštím již zabraný prostor a nacházím si místo, které je bez místenky. Ve stanici Poprad- Tatry začíná pravé šílenství, vlak je narván k prasknutí, zpoždění máme asi 20 minut, a to ještě netuším, že ho po celním odbavení zvýšíme na minut čtyřicet. Představa o chutném obědě v jídelním voze bere za své, jak se tam přes ty lidi dostat? V Žilině to již nevydržím, a pouštím sednout si jednu stařenku a stařečka, abychom se vystřídali. Jsou rádi, jedou jen do Bohumína, brzy si povídáme, při vystupování mi děkují, a doslova mi vnucují jednu plechovku Šariše, abych si to do Prahy prý užil. Tak fajn, ke slovu přijdou zbytky potravy z batohu, a přijíždím do Prahy v 19.20. Cesta domů zabere asi 20 minut. Trochu sčítám: počet kilometrů ujetých na Slovensku 2660. Cena za 1 km vychází na Kč 1,72. To jde. Ještě se zastavuji u sousedů, kteří mi brali poštu, a pod asi 30 obálkami, které obsahují bankovní výpisy mých klientů, se téměř hroutím. Jsem zase doma, a zároveň v práci.

Šahy - pohraniční stanice Fiľakovo - hrad Rožňava mesto - dnes konečná zastávka Plaveč - setkání košické 460 a krakovského EN 57 s rekonstrukcí interiéru Chabówka - parní skanzen Suchá Hora - pohraniční stanice Trenčianská Teplá - tramvaj do Teplic Mníchova Lehota

Richard Vyhlídka Poslat mail autorovi | 12.9.2006 (0:45)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže ŽelPage

Další z regionu Maďarsko Polsko Slovensko (celé)

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko