Děčín — Co se stane, když propagační vlak hned při své první jízdě nabere 45 minut zpoždění, a ani dvě spojené jednotky přitom neposkytnou dostatek místa, aby lidé nemuseli stát? Pokud tipujete otrávené a rozhořčené cestující, mýlíte se. Ukazuje se totiž, že i některé problémy, které dosud ve vlaku řešit nešlo, najednou řešení mají. Stačí přitom, aby ten vlak byl žlutý a nesl kód dopravce CZ-RJ. Po uplynulé sobotě zkrátka nemůže být pochyb: RegioJet umí – nejenže na sebe už týden strhává pozornost médií a plní diskusní fóra, ale v průběhu několika málo dní předvedl něco, co si se vší vážností dovoluji nazvat malou revolucí na české železnici. Již ve čtvrtek žlutý dopravce předvedl, že dokáže jezdit; tři dny nato vytáhl do vlaku lidi, kteří po kolejích cestovali naposled před lety, a naplnit jimi soupravu s kapacitou 220 míst. To vše navíc na lokálce, na niž byl osobní provoz zastaven z důvodu nízké vytíženosti. Dvě žlutá Desira stačila rozhýbat státního dopravce k nevídaným manévrům na severu Čech a za pár dní dosáhla toho, že pod pojmem „žlutý vlak“ si už nikdy nikdo nevybaví regionovu. Na první veřejné jízdě po Kozí dráze jsme nemohli chybět, a tak jsem v pátek převzal redakční štafetu po Josefu Petrákovi a zamířil na sever získat odpovědi na otázky, které plnily i zdejší diskuse: Dokáže RegioJet oslovit? Jaké jsou služby na palubě? A jak rychlý je vůbec ten palubní internet?

Práce pro magazín ŽelPage má jednu obrovskou výhodu: člověk dostane šanci účastnit se akcí, o kterých by jako železniční nadšenec jinak mohl jenom snít. Přesto všechno nebudu přehánět, když řeknu, že první veřejná jízda s RegioJetem byla něčím mimořádným – možná i proto, že se neobešla bez potíží, ale částečně i proto, koho všeho svedla dohromady do jednoho vlaku. Než si ale v komentářích přečtu o placené reklamě pro Student Agency (mimochodem, soudě podle diskusí nás už za uplynulé roky financovalo tolik firem, až se divím, že si ŽelPage ještě nepořídila jedno Desiro pro sebe), chtěl bych do záznamu uvést, že pro možnost zaplatit Jančurovcům 5 Kč za zpáteční jízdenku jsem den předtím do Českých drah investoval skoro desetinásobek ve formě lůžkové rezervace. Rovněž zmíním, že vlakem ročně najezdím desetitisíce kilometrů a sobotní jízda nebyla ani mým prvním setkáním s Desirem Classic, ani mou první cestou se Student Agency. To, díky čemu naprosto standardní jízda mezi Děčínem a Krupkou zanechala tak hluboký dojem, není ani tak ani tak odpovědí na otázku „co“, ale spíše „jak“.

O začátku mého dne, aneb „Pokud nejste na cestopisný styl á la vlaky.net, přeskočte“

Do Děčina jsem dorazil brzy ráno – jak jinak, v režii Českých drah. Slovenský WLABee už sice něco pamatoval, ale to jinak čistému a funkčnímu vozu s příjemnou obsluhou na pohodlí nijak výrazně neubíralo. Pro přesun z metropole Ústeckého kraje do dějiště prvního dějství „Železničního jara“ jsem ale ze zástupu CityElefantů a Regionov vyhmátl zrovna tradiční červenou koženku ve voze Bdt. Při častém cestování osobáky na střední Moravě nicméně něco takového člověka opravdu ze židle (tedy z lavice) nezvedne. Pokud jde o Děčín, je situace s regionálními vlaky zatím o něco horší – moderní elektrické jednotky sem začaly jezdit až v březnu, a i to jen o víkendech. Jindy nejsevernější zastávka 1. koridoru stále zůstává spíše na okraji zájmu.

Situace se však radikálně mění tento týden, kdy ČD přesouvají své patrové chlouby právě do Děčína, shodou okolností přesně na 14 dní. „A pak že konkurence nefunguje! Přesně tak to má být!“ směje se později v krátkém rozhovoru obchodní ředitel Regiojetu Jiří Schmidt. I v průběhu sobotního dopoledne snad nebylo chvíle, kdy by na děčínském nádraží nestál alespoň jeden bílo–modro–červený slon. Kolem osmé hodiny ranní byl ešus 037 přistaven k staniční budově s nápisem „Úklid soupravy. Nenastupovat.“ na panelech a čistící četa se hbitě vrhla s kýblem na interiér. Jinak ale jediné „žluté vláčky“ v Děčíně byly dvě Regionovy, stojící u zadních nástupišť.

RegioJet s cestujícími vyjíždí (aneb tady začíná ta důležitá část)

Jelikož jsem byl v Děčíně poprvé, rozhodl jsem se využít časovou rezervu pro krátkou procházku městem, ke které nádherné počasí přímo vybízelo. Byla to tak trochu chyba: když jsem v 8.45 vkročil opět na 1. nástupiště, naskytl se mi pohled na několik desítek cestujících, včetně několika cyklistů, kteří stáli před již tak docela zaplněnou dvojsoupravou žlutooranžových jednotek řady 642 (vozově ABp a Bdp) s červeno–modrým logem na bočnicích. Recept na zajištění vhodných podmínek pro mé plánované experimenty během jízdy byl proto jasný: chytit jedno místo a až do návratu do Děčína ho za žádnou cenu neopouštět!

Jedno volné sedadlo u okna ve „vysokopodlažní“ části, naproti mladému páru, se nakonec ukázalo být doslova strategickou volbou. Nejenže zde byl dobrý příjem GPS signálu (ano, dojde i na GPS), ale zároveň se zrovna v této části shromáždil zajímavý vzorek cestujících, s nimiž bylo možné v průběhu jízdy promluvit – byl tu tatínek s malým synkem, který jel vlakem poprvé po pěti letech; babička s vnukem, která popisovala, jak se raketovým tempem po okolí rozšířila zpráva o opětovném provozu vlaků na Kozí dráze nebo starší manželský pár z nedaleké obce, který se velice aktivně zajímal o problematiku dopravní obslužnosti v kraji. V této části vlaku jsem ale narazil i na starostu obce Telnice Jaroslava Doubravu, obchodního ředitele Regiojetu Jiřího Schmidta, moderátora Eduarda Hrubeše a exministra životního prostředí Martina Bursíka.

Ze všech rozhovorů bylo patrné jedno: RegioJet u lidí zabodoval. Kritici se ozvou, že podle jedné jízdy se nedá soudit, ale to jako marketingový argument neobstojí. Situace pro státního dopravce je bohužel taková, že cokoliv teď podnikne, vždy to už bude vnímáno jen jako reakce na „toho prvního“, žlutého. Nemalou roli zde přitom hraje prezentace a celková image obou firem, nemluvě o tom, že lidé mají tak nějak od přírody rádi rebela — zejména, když je ten rebel sveze novým vlakem, přivítá je s úsměvem na palubě, nabídne jim kávu zdarma a nezdráhá se s nimi komunikovat.

Když už jsme o toho moderního vlaku, žluté Desiro Classic od Alphy je naprosto standardním Desirem vzoru DB Regio, a to včetně uspořádání tříd a potahů sedaček. Tedy, žádná pochybnost o tom, že zrovna tato verze nabízí, i přes tvrdší posed, velmi pohodlné svezení, nicméně rozhodně se na evropské poměry nejedná o nějaký výkřik luxusu. Radim Jančura ostatně ve čtvrtek sám tuto soupravu označil za „naprosto standardní evropský vlak.“ Kontrast se dostaví, když začnou děčínští cestující porovnávat s Regionovou (nebo nedejbože s 810). Na rozdíl od skalních šotoušů přitom relativně málo místních považuje za problém jednonápravové podvozky bez sekundárního vypružení, kterými šumperský žlutý blesk disponuje. Místo toho řeší zejména interiér. Podle některých jsou dokonce 814 a 642 docela srovnatelné. Tento výrok platí až do momentu, kdy se souprava dá do pohybu: v hlučnosti a celkovém dojmu z jízdy už tiché Desiro a klidným chodem i na takto rozbité trati rekonstruované minimotoráčky suverénně válcuje.

Jak už ale bylo řečeno, Desiro není zdaleka jediným důvodem, proč si lidé při prvním setkání RegioJet zamilují, zatímco České dráhy ztratí bod. Co do pohodlí je totiž třeba právě CityElefant vozidlem více než adekvátním, byť se právě na Kozí dráze, ani na stovce jiných malých lokálek nikdy neobjeví. Cestující zkrátka vnímají celkové prostředí, a když po několika minutách jízdy dorazí steward s lepenkovými jízdenkami v ceně 5 Kč, bylo patrné, že by kdekdo ochotně zaplatil i víc.

Spíše než na šotoježdění à la redakce ŽelPage přitom velká část osazenstva propagační jízdu využila jako zcela normální spoj cestou na výlet do okolí. Mnoho opravdových šotičů naopak před svezením dalo přednost přešlapování u tratě, aby v kritickém okamžiku mohli alespoň zblízka (a mnohdy v protisvětle) zachytit totálně plné žluté Desiro na trati, o které se před dvěma lety říkalo, že nenaplní ani 810. Zájem veřejnosti byl dokonce takový, že před stanicí Krupka už někteří lidé raději ani nenastupovali a rozhodli se buďto počkat na další obrat, nebo změnit své plány úplně. To samozřejmě neznamená, že by snad trať 132 byla schopna celoročně generovat závratnou frekvenci, nicméně jen z počtu cyklistů a výletníků bylo zřejmé, že zase tak úplně odepsaná rozhodně není.

Nedostatek místa brala – alespoň na mém konci soupravy – většina nastupujících s humorem. Konec konců, kdo opravdu chtěl jet, ten se vešel. Více než kapacita soupravy potrápily RegioJet na první jízdě provozně–organizační potíže: jak se ukázalo, trať nebyla pro sobotní „obnovení provozu“ připravena úplně tak, jak měla být. To posádka zjistila ve chvíli, kdy se ve stanici Jílové snažila dostat k traťovému telefonu pro splnění ohlašovací povinnosti na trati s provozem řízeným podle předpisu D3. Tomu ale zabránil špatný svazek klíčů, který obdrželi od provozovatele dráhy, a tak nezbývalo, než se k telefonu probojovat přes soukromý byt. Zatímco do Krupky si žlutá souprava přivezla asi deset minut zpoždění, na svou zpáteční cestu se nevydala ani po půl hodině. Zdárnému pokračování v cestě zde pro změnu bránil nefunkční traťový telefon. Z odposlechnutého rozhovoru pak vyplynulo, že posádka musela pro zpáteční cestu vyplnit rozkaz a všechny formální náležitosti ručně, zatímco se zpoždění vyšplhalo na 45 minut.

Nemusím říkat, že se třičtvrtěhodinové stání v Krupce neobešlo bez otázek cestujících? Těm se ale těsně po vyjetí skrze vlakový rozhlas přimluvil přímo obchodní ředitel Schmidt s podrobným vysvětlením a ujištěním, že situace se již řeší se SŽDC, aby po zbytek dne mohly vlaky zpoždění krátit. Myslíte, že to na lidi fungovalo? Buďte si jisti, že ano. Snažil jsem se rozpomenout na posledních několik mimořádností, které jsem ve vlacích zažil, a čím byla právě tato odlišná, že cestující reagovali tak klidně. Ať dělám, co dělám, opět mi z toho vychází komunikace.

Při vší férovosti k ČD musím otevřeně říct, že existují průvodčí, kteří si citlivost podobných situací velmi dobře uvědomují a, ač jsou sami často konfrontováni s naprostým nedostatkem informací od svých kolegů, snaží se ze všech sil zákazníky informovat, nebo přinejmenším je uklidnit. To je ale bohužel jen jeden konec spektra možných přístupů, v němž lze stejně dobře narazit na strohé „Rozbila se nám mašina; nevíme, co s tím“. Jak to už ale bývá, ten scénář, který lidem v paměti utkvěje nejvíc, je „Teď ne! Nevidíte, že tu máme práci?“ Zkrátka jakkoliv se některé vlakové čety snaží, považovat cestující za substrát a kaštany je stále velice rozšířenou jak u ČD, tak i ZSSK. Přidejme k tomu unavené „Přistoupili…“, a viditelný kontrast s milým stewardem je opět patrný. Nebudu namítat, když řeknete, že taková generalizace je nespravedlivá. Naopak, naprosto souhlasím. Je třeba ale brát do úvahy psychiku zákazníka, a ta je krizovému managementu a komunikačnímu styl státních drah nakloněna asi tak, jako k jejich vozovému parku.

Po vyřešení nejakutnějších problémů v Krupce se dvojité Desiro vydalo na cestu zpět do Děčína, kam dorazilo kolem půl dvanácté. Zde nastala další zajímavá situace: jelikož by souprava nestihla v jediném obratu zpoždění dostatečně stáhnout, byla rozpojena na dvě samostatné jednotky, z nichž jedna vyjela do Krupky okamžitě a druhá čekala v Děčíně na další pravidelný čas odjezdu. Jak bylo vyřešeno křížení, které podle předběžných informací na této trati nebylo povoleno, už jsem se bohužel nedozvěděl. Snad tuto informaci doplní někdo z místních čtenářů.

Na palubě Regiojetu: a pak že to nejde!

Dostat ve vlaku kávu nebo čaj zdarma (či spíše „v ceně jízdenky“) je u Českých drah možné pouze ve dvou případech: a) cestujete–li 1. třídou SuperCity, nebo b) v lůžkových vozech. V žlutém Desiru sice dostupnost horkých nápojů nebyla patrná na první pohled – alespoň z mého místa – nicméně množící se cestující s termokelímkem v ruce dávali tušit, že po stránce občerstvovací se přece jen něco děje. Jak hned vysvětlil steward, nápoje jsou distribuovány samoobslužně z automatu, ovšem zdarma („Jako vždy u společnosti Student Agency,“ zněla obligátní poznámka). Opět se musím ptát: přitáhne úspora za ranní kafe ve stánku lidi do vlaků. Ne. Zejména nebudou–li mít na výběr, protože RegioJet bude stejně jediným vysoutěženým dopravcem na jejich trati. Na druhé straně nemůže nikdo popírat, že je podobná služba milým detailem, který potěší – a v očích veřejnosti dopravci získává cenné plusové body na reputaci.

Dvě deci horké čokolády jsou ale jedna věc. To, co opravdu žluté miniarmádě pomáhá bořit mýty o nepřekonatelných omezeních palubních služeb, je bezdrátová síť s lakonickým názvem RegioJet, na kterou se každý cestující může připojit – a ano, získá tím přístup k internetu. Bez registrace, bez poplatků, stačí pouze přihlásit svůj počítač jediným kliknutím na uvítací stránku a jste online. Internet ve vlaku přitom zdaleka není standardem ani v západní Evropě – nabízejí ho zejména vysokorychlostní vlakové linky jako ICE a Thalys, a i to většinou jen na vybraných trasách a s pomocí satelitního spojení. V poměrech České republiky, a to dokonce v regionálce, je proto bezplatný přístup na síť skutečně pozoruhodnou službou.

Jiří Schmidt mi potvrdil pouze to, že se zde oproti autobusům SA jedná o zcela nové technické řešení, i když konkrétní detaily jsem nezískal – a je pravdou, že ani moc nebyl čas. Ten jsem si naopak našel na několik měření rychlosti připojení v průběhu obou jízd, a to na pěti různých místech trati, za pohybu i na zastávkách. Jak vidno ze snímků obrazovky, rychlost připojení během jízdy značně kolísá. Na druhé straně nikdo soudný nemůže čekat, že bude cestou do školy dohrávat multiplayerovou misi v Red Alert 3 nebo dohánět epizodu OVRZ z předchozího večera. Jde prostě o to vyřídit poštu nebo se podívat na web. Jedno i druhé bylo v průběhu testovací jízdy bez problémů – a to jsou k dispozici ještě zlepšováky, jako Turbo režim v prohlížeči Opera, jenž s pomocí komprese stahování stránek ještě více urychlí.

Měření rychlosti připojení
Úseky měření: Chvojno - Telnice • Krupka • Unčín - Chlumec u Chabařovic • Chlumec u Chabařovic - Telnice • Děčín-Oldřichov
88/50 kb/s	470/48 kb/s	108/87 kb/s	185/73 kb/s	313/59 kb/s

Po návratu domů mi však zvědavost nedala a jal jsem se zkoumat konkrétní možnosti: podle map pokrytí signálem lze naměřené rychlosti v dané lokalitě dosáhnout pouze s pomocí dvou sítí: buďto žlutý dopravce zůstal věrný O2 a jeho CDMA2000 EV-DO 450 MHz, které je nad celou Kozí dráhou k dispozici v novější verzi Rev. A, nebo si na pomoc pro změnu přivolal mimozemšťany – ne však Marťany, jako oranžová politická strana, ale jednoho konkrétního U:fona a jeho EV-DO Rev. A v pásmu 410-430 MHz. Jak následně ukázalo stopování veřejné IP adresy, realitou je možnost první: internet v Regiojetu by tudíž měl být dostupný všude tam, kde má kyslíkový operátor svůj signál. Tím však není vyloučeno, že dopravce tento stav ještě nějak „pojistí“, nicméně dlouhodobější spolupráce s O2 by mu na druhé straně mohla zajistit určitou ochotu k rozšíření pokrytí v blízkosti obsluhovaných tratí.

Pokrytí Kozí dráhy použitelným mobilním signálem: O2 CDMA • O2 UMTS/WCDMA • T-Mobile UMTS-TDD • U:fon CDMA

V této souvislosti opět nutno vzpomenout na ČD, které svůj internet v pendolinu implementují už snad pátým rokem a podle informací projektu TrainData nakonec navázaly spolupráci právě s U:fonem a e-maily tak budou pendolinům v patách všude tam, kam dosáhne jeho CDMA síť. Pokud se první náznaky potvrdí, bude ve 2. třídě přístup zpoplatněn. Nezbývá tedy než doufat, že propagační jízdy Regiojetu ve čtyřech krajích dokážou realizátory „SuperCity Internetu“ popíchnout přinejmenším tak, jak dokázaly nahnat elefanty do Děčína, a internet za jízdy se tak konečně dostane z fáze „nejde to“ do fáze „nová skvělá služba v spojích SC Pendolino“.

Co se týče kapacity palubní sítě, snad není třeba pochybovat, že souprava bude navenek připojena více než jedním kanálem, a tak se slušná kvalita připojení dostane všem cestujícím. Už samotné poskytování konektivity dalším lidem si ostatně vyžaduje speciální smlouvu s operátorem. Přinejhorším lze vždy datové toky usměrňovat pomocí QoS filtrů, které dají větší prostor pro stažení pošty, a naopak omezí ty, kteří ani ve vlaku nedokážou přežít bez YouTube (nebo ČD TV).

ČD jsou v klidu, ale žlutá je prostě vidět

Představitelé RegioJetu i nejeden cestující na palubě žlutého Desira při jeho první jízdě do Krupky žertovali nad podezřele skokovou imigrací CityElefantů na Děčínsko, která má navíc (shodou okolností) pokračovat následujících 14 dní. Bohužel, časování „velkého konkurenta“ má k ideálu opravdu daleko – odteď bude v očích velké části veřejnosti prostě „tím, kdo začne něco dělat, až když se musí bránit,“ lhostejno na tom, že ČD ve skutečnosti nasadily jednotky 471 do Děčína na víkendových spojích už od 1. změny GVD v březnu. Nastává tady stejný efekt, jako při překvapivém zavedení supervýhodných eLišek v roce 2006, když začalo hrozit, že se na trať mezi Prahou a Ostravou vyřítí RTexpress. Neodvážím si tvrdit, že mezikrajská jízdenka za hezkých 140 Kč a „Rail Wars: Epizoda I – Šimralova hrozba“ spolu bytostně souvisí, nicméně tento názor v diskusích převládal ještě dlouho poté, co se ukázalo, že expresy RailTransu budou jezdit pouze v Microsoft Train Simulatoru.

Teď se vraťme do března 2010: prosákla informace, že Jančura a spol. se ještě pořád nevzdávají a dovezou si z Německa za vlastních 10 milionů dvě jednotky, které Regionovy strčí do kapsy i s oběma rukama svázanými za zády. Dráhy tím byly postaveny před klíčové rozhodnutí, jak se s touto situací vypořádat na poli PR. Dámy a pánové z marketingu na Nábřeží za poslední roky odvedli obrovský kus práce při propagaci ČD (a není bez dávky obdivu, že se jim to daří často navzdory velmi neutěšené realitě). Využili přitom každou příležitost, aby na Student Agency, zcela přirozeně, nenechali nit suchou. Teď je však situace jiná – dráhy byly s předstihem varovány, že se podobná akce chystá, a si mohly vybrat, zda přistoupí na mediální hru a vytáhnou v krajích do boje s tím nejlepším, co mají; nebo zda zvolí metodu absolutní ignorance a budou předstírat, že nad rámec jejich vlastních aktivit se následující tři měsíce na železnici vůbec nic zajímavého dít nebude. Volba padla na scénář č. 2, což osobně považuji za velice riskantní krok.

Pro začátek, minulý čtvrtek byl důkazem, že slova Petra Žaludy „Žluté vlaky jsem nikdy neviděl a nikdy neuvidím“ byla přinejmenším neuvážená. Nádražák, šotouš či siderodromofil obecný si sice řekne, že jedna jízda z Prahy do Kralup není žádná revoluce, nicméně zbylých několik – desítek – tisíc lidí zajisté zpozoruje, že ten žlutý hezký vláček na sobě nemá logo ČD, a přitom po českých kolejích prokazatelně jede. Navíc dráhy svou okázalou bezstarostností hodně riskují, že je zákazníci, kteří z nějakého důvodu nejsou nadšeni z koženky, žabotlamu ani Bixu, začnou považovat za společnost, která si díky tajemným desetiletým smlouvám může dovolit být arogantně lhostejná k veškerému dění. Pokud lidé tohoto dojmu opravdu nabudou – a letmý průzkum mikrovzorku voličstva českého na palubě Os 39630 dává tušit, že to zas tak nereálná představa – může modrá armáda na zlepšení své už tak dost pošramocené pověsti rovnou zapomenout.

Můžete souhlasit nebo nikoliv (ostatně nebojím se, že byste mi to v diskusi nedali dostatečně jasně najevo), ale po uplynulém týdnu je marketingové skóre 1:0 ve prospěch Regiojetu. Zaměstnanci ČD se klidně mohou utěšovat ujištěním náměstka Koláře, který by se, podle vlastních slov, Jančury rozhodně nebál. Realita je ovšem taková, že ten samý Jančura (nebo spíše celý jeho tým) dokáže veřejnost oslovit i jinak, než dvěma moderními vlaky na vytipovaných lokálkách.

Chystá se totiž potenciální zákazníky, občany, a především voliče více vtáhnout do těch zákoutí železniční problematiky, která nutně nesouvisí s eTikety, plyšovými sedačkami a přepravou kol. Naopak, poprvé od přenesení odpovědnosti za regionální dopravu na samosprávy v Česku „hrozí“, že lidé začnou tuto problematiku více vnímat a chápat. A co si budeme říkat, pro státního dopravce, svázaného tradicí na jedné a odbory na druhé straně, neexistuje nic horšího, než aktivní rebel na opačném konci arény, za nimž stojí drtivá většina veřejného mínění. Dvě Desira rozhodně jaro nedělají, ale ať už to jsou víkendové jízdy na Kozí dráze, kafe zdarma, palubní internet nebo dva týdny důstojného cestování v CityElefantech po Děčíňany, již po čtyřech dnech je jasné, kdo přinese letošní české železniční jaro.

Zdroj: RegioJet, O2 Telefónica Czech Republic, Mobilkom ČR, OSŽ