Rumusko - Když se řekne Rumunsko, tak si hodně lidí vybaví hodně věcí. Většina má tuto zemi spojenou s nesolidností, s "divokým východem" ale i třeba krásnou přírodou. Rumunsko bylo nedávno přijato do Evropské unie, tak by se mohlo zdát, že už se stalo vyspělou zemí. Na to, jak to tam doopravdy vypadá, jsme se letos s kamarády vyrazili podívat. No a protože jsme na šotoušském webu, tak jsem si pro vás připravil menší fotoreportáž z rumunského železničního prostředí. Čtěte dále!

Jak do Rumunska?

Měli jsme několik možností ...vlastně jenom tři: Autobusem, vlakem, nebo stopem. Protože naše výprava byla spíš hurá akce než dlouho dopředu připravovaná expedice, tak autobus vypadl hned po návštěvě rezervační kanceláře autobusové firmy (abych nedělal skrytou reklamu tak jen naznačím, že její autobusy mají charakteristickou barvu) , kde nám slečna za pultem oznámila, že autobusy do Budapešti (odkud jsme chtěli pokračovat stopem) jsou beznadějně vyprodány (ono se není čemu divit, když si rezervujete jízdenku den předem ale .. njn ..). Pak jsme navštívili informační kancelář ČD, kde nám sdělili tak neuvěřitelně vysokou částku, že jsme nádraží neuvěřitelně rychle opustili.

Jet stopem..

... byla poslední zbývající varianta. V Rumunsku jsme chtěli chodit po horách, kde se moc civilizace a supermarketů nevyskytuje a tak nám nezbylo nic jiného, než vykoupit místní Tesco a s batohy se zásobami na 10 dní se vydat na stopa. Do té doby jsem stopoval maximálně ze školy domů, a výjimečně i obráceně, takže jsem byl plný očekávání nastávající cesty. Cesta byla opravdu divoká, ale protože tento web se věnuje spíše jiným způsobům cestování, tak tuto část cesty vynechám a budu pokračovat ...

Na rumunském nádraží v Orestie

Ne že by spaní na zahraničních nádražích patřilo k mým oblíbeným způsobům přečkání noci, ale ve chvíli kdy okolo nás (mě a kamarádky Kláry - stopovali jsme po dvojicích) projel nákladní vlak, bylo jasné že nejde o zanedbanou zahrádku, ale trávník na nádraží. Ono je také nutné poznamenat že v Rumunsku se na noční osvětlení moc nehraje, a když nás "náš" turecky kamioňák vyhodil ve 2 v noci v neznámé rumunské vesničce.. ..tak jsme byli rádi i za tu "zahrádku" :) Každopádně jsme byli líní vylézat z teploučkých spacáků do studené zimy a hledat jiné místo, takže jsme na nádraží zůstali.

Ráno nás vzbudil první projíždějící vlak, a tak jsme se vydali na procházku po blízkém okolí. Po návštěvě místního obchůdku (místní jim říkají "magaziny") nám ujel vlak, protože jsem zapomněl na posun času, který je mezi Českem a Rumunskem o jednu hodinu, takže nepomohlo ani pro místní dráhy charakteristické půlhodinové zpoždění. Měli jsme najednou spoustu času, tak jsem se dal do prohlídky nádraží, které mě překvapilo svojí upraveností a relativní čistotou. Šlo sice o frekventovanou trať, ale Orestei nebylo velké městečko. Časem jsme se dozvěděli, že v Rumunsku mají vlaky pověst spolehlivé dopravy, s jakž takž dodržovanými jízdními řády. Např autobusové linky mají časy odjezdů velice volné a jejich jízdní řády se šíří zásadně jen místní ústní lidovou slovesností (nedělám si legraci)

Pro lepší představu o místní dopravě si klepněte na fotografii vozky nalevo. Místní lidé si velice oblíbili gumokoly zn. Dacia nejen pro svoji cenovou dostupnost, ale i proto, že z jejich součástek lze snadno postavit pohodlný vozík za malého koníka. Tyto vozíky se často řítí neuvěřitelnou rychlostí ulicemi k nemalé radosti nečetných turistů.

Většina rumunských nádraží je vybavena nesplachovací verzí tureckých záchodů, které jsou prakticky bezúdržbové - akorát jednou za čas se celé vystříkají hadicí s vodou. Slovo hygiena by bylo tedy velmi nadnesené, ale díky i za tohle.

Čím více projíždějících vlaků jsem viděl, tím více mi bylo jasné, že ČD, na které s oblibou nadáváme občas všichni, na tom nejsou zas tak špatně. Pokud se vám zdá, že lokomotivy na fotografiích vypadají nějak divně, tak na místě vypadaly ještě hůř. Elektrická trakce byla zastoupena zastaralými odporníkovými lokomotivami, které měly neustále spuštěné obrovské ventilátory, které odváděly teplo z odporníků a v neposlední řadě dělaly pekelný rachot. (Fundovanější čtenář snad odpustí méně odborný slovník)

Po delším studiu jízdního řádu nám bylo jasné, že stopem se dostaneme do přestupní stanice tak, že ještě stihneme navazující vlak. (Autostop je v Rumunsku brán jako MHD, a platí se za něj, proto jsme se tak dlouho rozmýšleli) Autostop nezklamal a s místním pekařem jsme se dostali do Simerie.

Simerie

Nad nádražím byl ochoz, takže jsem nafotil několik fotek z ptačí perspektivy. Zaujalo mě zde třídění odpadu. Na obyčejnou nádobu na odpad je nasazen kryt s třemi otvory s popisky "papír", "plasty" atd., ale háček je v tom, že nádoba nijak členěná není, takže se "pečlivě vytříděný" odpad zase smíchá. Viz foto.. :) Na první pohled to může vypadat jako aprílový žert, ale jedná se o v Rumunsku běžnou praxi (alespoň na nádražích).

Ze Simerie nám jel vlak do výchozího bodu našeho přechodu rumunského Retezatu - vesničky Pui. Simeria bylo už větší nádraží o velikosti podobné zhruba Karlovým Varům.

K rumunským fenoménům či snad nešvarům patří všudypřítomní psi. V parčíku před nádražím nás překvapil pelech - dalo by se říct hnízdo, kde fenka neurčité pouliční rasy pečovala o 4 krásná malá štěňátka. To, že se psi nebojí ani hluku z železniční dopravy můžete vidět na fotce s červenou elektrickou lokomotivou výše, kde u projíždějícího osobního vlaku klidně dříme jakýsi voříšek.

Slíbil jsem, že se vyhnu nešotoušským záležitostem naší cesty, a tak nebudu psát o tom, jak jsou rumuské hory krásné a drsné zároveň, ani lidech, kteří jsou pohostinní a v nouzi vám pomohou. Také vám nepopíšu jak chutnal sýr od rumuského bači a rovnou přeskočím na cestu zpátky. (ehm, pokud by měl někdo zájem o pasáže popisující naše dobrodružství v Retezatu, tak nechť se vyjádří níže do fóra a případně něco dopíšu..)

Naše cesta zpět byla neméně barvitá než cesta tam. Na druhou stranu už z nás byli zkušení cestovatelé, znali jsme několik základních rumunských obratů a nebáli jsme se psích tlup. Po jednodenním sestupu z hor - mimochodem celý den pršelo, takže jsme ke konci vypadali jako zmoklé slepice - jsme se rozdělili a dostopovali do městečka Ohaba (nutno dodat, že "Ohaba" je v Rumunsku celkem oblíbený název vesnice, něco jako u nás "Lhota", takže jedna skupinka s veškerou bagáží se ocitla v Ohabě "1" a druhá skupika se úspěšně dostala do Ohaby "2", ve které nejen že nebylo kýžené nádraží, ale ani hlavní silnice a vlastně tam nebylo nic. To, že v té chvíli byl můj mobil dávno vybitý, byl už jen detail dokonalého zbloudění. Naštěstí hodní domorodci pomohli a večer jsme se všichni úspěšně sešli na nádraží ve "správné" Ohabě.) Na Ohabském nádraží jsme přenocovali a ráno nás vzbudilo houkání vlaků. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na ceduli vagonu četl "Bratislava" a "Praha". Věřte nebo ne, ale po dnech strávených čtením cizojazyčných jízdních řádů a to působilo jako balzám na moji českou duši.. :)

Zanedlouho přijel náš osobní vlak, kterým jsme se dostali do Simérie. Tam jsme přestoupili na rychlík do Aradu. Rychlík na nás působil jako z jiného světa, jednalo se pravděpodobně o nový, nebo renovovaný vůz, zakoupený od nějakého západního dopravce. Vagon byl čistý, moderní a tichý. Později přistoupil Rumun z Aradu, který uměl anglicky, takže jsme si dobře pohovořili a hlavně dostali nové tipy na místa v Rumunsku. Člověk by nevěřil, kolik zajímavostí se v téhle zemi nalézá. Ať už kulturní památky, jako třeba Drákulův hrad, nebo přírodní zajímavosti - třeba plynové prameny.. Cesta nám příjemně uběhla, v Aradu jsme se rozloučili a přestoupili na..

..osobák, jedoucí ke hranicím.

Od Rumuna jsme dostali informaci, že půjde o soukromého dopravce. Nevím jak vy, ale když se řekne soukromý dopravce, tak si představím něco lepšího. Asi to bude deformace nás od západu, kde jezdí Viamont s německými motoráky. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme došli k správnému nástupišti, kde stál náš motorový vůz. Něco takového jsem ještě neviděl.

Byl to zelený motorák (viz foto) do kterého vedly jen jedny dveře a šlo se přes stanoviště strojvedoucího. Uvnitř byly dřevěné lavice, občas nějaké to koženkové (?) vylepšení. interiér byl veskrze dřevěný a okna byla buď trvale otevřená, nebo zavřená. Když se vlak, sestávající se z tohoto vozu rozjel, měli jsme dojem, že jede na kolech, ale na čtvercích, nebo aspoň na šestiúhelnících. Až tak moc to hrkalo a skákalo. Při každém zastavení ve stanici se zastavil motor a průvodčí šel ven něco kutit. Domnívali jsme se že točit klikou. :)

Největší překvapení přišlo asi po padesáti kilometrech od Aradu, kdy jsme se po zastavení ve staničce obrátili zpět. Jeli jsme po stejné koleji jako cestou tam, takže jsme se trochu báli, že se vrátíme do Aradu. Po pár minutách jízdy vlak zastavil v polích, vystoupilo několik strýců s vidlemi a naložili k nám dva balíky sena. Místní se tvářili naprosto samozřejmě, jako že jde o jinou věc. My ze střední Evropy jsme podléhali výbuchům veselí, protože s balíky sena se u nás zas tak často nevozí a to ani ve vozech řady 810 a podobných. Průvodčí poté naznačil, že ty balíky sena má vlaková četa na přenocování. (to snad ani nemyslel vážně ale kdo ví..) I když zvuk motoru připomínal spíš traktor než motorák a při ručním řazení rychlostních stupňů nám běhal mráz po zádech, jsme se úspěšně dostali na hranice, které jsme ještě ten večer přešli. Druhý den jsme chytili stopa až k Praze (tímto panu řidiči z firmy Kubík děkuji za svezení a příjemný rozhovor) a pokračovali rovnou na festival do Trutnova..ale to už je jiný příběh a zbývá mi jen napsat..

..pár slov na závěr.

Naše expedice po Rumunsku byla až neuvěřitelně povedená. Všem doporučuju cestování stopem - i když má to svá rizika a rozhodně bych takhle necestoval sám. Rumusko je sice členem Evropské unie, ale stále jsou tam k vidění věci, které si u nás zažívaly maximálně naše babičky. Jeďte se tam podívat - bude to stát za to..

PS: Když jsem se pak po týdnu vracel domů a přestupoval na horním nádraží v Karlových Varech, uvědomil jsem si že i to nejmenší nádražíčko zapadlé pod rumunskými horami bylo hezčí a hlavně udržovanější než "horňák"..docela smutné.

PPS:Jedná se o můj první literární počin toho typu tak budťe shovívaví a odpusťte případné chyby..