V sobotu 26. 2. 2011 po deváté hodině vstávám z postele a ještě pociťuji následky pátečního maturáku. Po ranní hygieně a vydatné snídani si balím věci a ještě rychle kontroluji dopravní situaci na trase. Čeká mne tříhodinová cesta z Blatné přes Březnici, Protivín a Zliv do Dívčic, kde budu čekat na jeden z posledních pravidelných vlaků na trati 193 (Dívčice-Netolice). V deset hodin již sedím v blatenské osmsetdesítce a pan výpravčí nám dává znamení k odjezdu. Slunce svítí, na obloze ani mráček a zdá se, že po dlouhé době bude zase teplo. Po více jak půlhodině kodrcání vystupuji v Březnici, do příjezdu mého rychlíku zbývá asi 45 minut. Naštěstí zde zůstala otevřená čekárna a funkční automat na kávu.

Konečně se z reproduktorů ozývá hlášení, a tak se přesouvám na peron. Slyším cinkání přejezdu, a chvíli nato již přijíždí zelená bardotka v čele třívozového rychlíku. Sedám si do renovovaného béčka a sleduji zasněženou krajinu za oknem. Po cestě potkáváme několik fotografů, a pole mezi Dobrou Vodou a Myslínem je jimi doslova obsypáno. O něco později projíždíme Dívčicemi, chvíli poté už brzdíme do Zlivi. Balím si své saky-paky, na hlavu nasazuji nezbytnou součást své osobnosti – klobouk – a vystupuji na peron s výhledem na Zlivský (Horný) rybník, který těsně sousedí se Signálkou, jež má společnou hráz s mnohem větším a známějším Bezdrevem. Asi po deseti minutách již paní výpravčí velmi laxně ohlašuje příjezd osobního vlaku z Českých Budějovic do Strakonic. Nastupuji do smradlavého, posprejovaného a špinavého koženkového vozu BDs a vydávám se zpět trasou, po které jsem před chvílí přijel.

Na krátký moment zastavujeme ve Zbudově a po chvilce už přijíždíme do Dívčic. Na nádraží již postává několik osamocených lidí, očividně čekajících na příjezd zdvojené regionovy z Temelína do Netolic. Do jejího příjezdu sice zbývá více jak půldruhé hodiny, ale nic jiného tu před ní nestaví. Vydávám se fotit vagon, který byl v Dívčicích odstaven po požáru. Zatím jsem jej viděl jen z projíždějícího vlaku a až teď si uvědomuji, jaký žár tam musel být. Rám vozu je prohnutý skoro na zem a z interiéru nezbylo téměř nic. Opatrně lezu dovnitř, schůdky naštěstí neshořely. Hned při prvním nadechnutí jsem rád, že žádné sklo nezůstalo na svém místě a vagonem proudí alespoň nějaký čerstvý vzduch. Pohledem na toaletu zjišťuji, že smradlavé záchody s dírou na koleje jsou téměř nezničitelné. I umyvadlo by se možná dalo ještě používat. Koženková kupé již takové štěstí neměla. Z vagonu se po požáru stal téměř velkoprostor, zůstaly jen náznaky oddílů na okrajích vozu. Po zemi se válí rezavé pružiny a velké množství střepů. Ještě že nosím kožené boty se silnou a tvrdou podrážkou… Procházím na opačný konec vozu, který byl poškozen nejméně, o to více však smrdí. Raději lezu ven, abych nemusel onen nepříjemný zápach čichat ještě několik týdnů z mého kabátu.

Jdu si projít alespoň kousek Netoličky – pochybuji, že se sem někdy v dohledné době ještě dostanu. Na poli mezi tratěmi 190 a 193 mne překvapilo velké hejno hus. Jejich focení ale po chvilce vzdávám, jsem moc daleko a blíže se jen tak nedostanu. Popocházím alespoň ke kilometrovníku s číslem 1.0 a poté se vracím zpět do stanice.

Je 14.30, vlak do Netolic by tu měl za chvíli být. Na nádraží přicházejí místní a na nástupišti již postává několik nedočkavých fotografů. Přibližně ve 14.45 přijíždí souprava dvou regionov – 814.134 a 814.135. Hned po jejím zastavení vyskakuje několik dalších fotografů a fotí si vlak před odjezdem z Dívčic. Mezi nimi je i kolega Michal Šimek, od kterého mám slíbeno, že mi bude držet místo. Svůj slib splnil, a tak společně usedáme do motorové části jedné z jednotek. Strojvedoucí přechází na druhou stranu, takže vlak je připraven k odjezdu, zatím jen s desetiminutovým zpožděním. Souprava se dává do pohybu, čeká nás dvacet minut cesty do třináct kilometrů vzdálených Netolic. Okolo trati se pohybuje relativně velké množství fotografů, někteří vlak předjíždějí auty. Na zastávkách mávají obyvatelé přilehlých obcí. Překvapuje mne, kolik se jich přišlo s tratí rozloučit. Po cestě s Michalem debatujeme o důvodech, proč byla tato trať odepsána a společně nadáváme na stav veřejné hromadné dopravy (nejen) v Jihočeském kraji.

Přijíždíme do Netolic. Na nádraží se hemží veliký dav lidí – folklórní soubor v krojích, televize, rádio, novináři, maminky s dětmi, pamětníci, fanoušci železnice… Rychle vystupuji z vlaku, mám jen pár minut na vyfocení dokumentačních snímků. Velká část davu se tlačí do soupravy, ale už teď je jasné, že se tam všichni vejít nemůžou. Raději nastupuji zpět do zadní regionovy. Ozývá se píšťalka a vlakvedoucí dává signál k odjezdu. Cítíme, že se nás první jednotka snaží táhnout, avšak nehneme se z místa, regionovy odmítají spolupracovat. Přibíhá strojvůdce a restartuje naši jednotku. O chvíli později cítíme další snahu o rozjezd, ten se ale opět nedaří. Druhý pokus přinutit jednotky spolupracovat byl již úspěšnější, a tak opouštíme Netolice s 25 minutami zpoždění. Přes vlakový rozhlas k cestujícím mluví pan Pavel Kosmata, vrchní technolog KCOD České Budějovice. Bohužel regionova a dav lidí dělají takový hluk, že téměř nic neslyším.

„Pokračuje někdo na Prahu přes Příbram nebo do Českých Budějovic?“ ptá se vlakvedoucí po celé soupravě. Několik jedinců se asi našlo, tak se po chvíli dovídáme, že v Dívčicích mimořádně zastaví rychlík z Plzně do Brna i rychlík z Českých Budějovic do Prahy. Napadá mne, proč náš vlak nepředjet a nevyfotit ho na příjezdu do Číčenic? Společně s Michalem tedy přestupujeme do R 1253 a jedeme do Číčenic. Následuje rychlý přesun na zhlaví, kde se dělí tratě 190, 192 a 197. Jak se ukazuje, spěch nebyl nutný, regionovy přijíždí přibližně až po deseti minutách.

Po chvíli vlak odjíždí do Temelína a my se vracíme k nádražní budově v Číčenicích. Konečně je čas na svačinu, můj věčně hladový žaludek už se jí dožadoval delší dobu. Směrem na Budějovice projíždí uhelná ucelenka a deset minut nato zde již probíhá křižování rychlíků od Prahy a od Brna. Náš vlak by zde již měl také být, ale bohužel se mu nedaří krátit nabrané zpoždění. I on ale po chvíli přijíždí, a my se tak vydáváme možná na úplně poslední cestu do Netolic. Při rozjezdu opět zlobí dvojčlenné řízení, ale strojvůdce již naštěstí ví, jak na něj, a tak odjíždíme bez dalšího velkého zpoždění navíc. Někteří cestující drží v rukou plastové půllitry a popíjí slibované polotmavé pivo. Jeho zdroj se nám ale, bohužel, najít nepodařilo.

V Netolicích vystupuje většina lidí a nechává ve vlaku hlavně železniční fanoušky a nadšence. Opět rychle vybíhám ven a fotím asi můj poslední snímek pravidelného osobního vlaku ve stanici Netolice. Při nástupu zpět do soupravy vidím slibovaný sud – tedy spíše soudek – který je už, bohužel, prázdný. Ve stejné jednotce, jako my, se vyskytuje zmiňovaný pan Kosmata, a jelikož na smutečním oznámení o rušení provozu na trati 193 bylo psáno, že nám bude k dispozici a bude odpovídat na jakékoliv dotazy, zapojujeme se do již probíhající debaty. V duchu musím stále nadávat na konstrukci regionov, neboť hluk v nízkopodlažní části, kde se nacházíme, je opravdu dosti velký, a proto neslyším zdaleka vše, co bych slyšet chtěl. Vlakvedoucí opět prochází soupravu a ptá se, zda-li bude někdo přestupovat na rychlíky. Michal potřebuje stihnout ten na České Budějovice, neboť domů, do Českých Velenic, mu od tohoto rychlíku jede poslední přípoj. Dispečer ovšem rozhodl, že rychlík v Dívčicích nezastaví, a tak jej míjíme na půli cesty mezi Dívčicemi a Číčenicemi. Kolega má naštěstí v záloze ještě cestu přes Veselí nad Lužnicí, tak jej ujetí přípoje tolik netíží.

V Číčenicích máme asi půl hodiny času, a tak navštěvujeme hospůdku vedle nádraží a pokračujeme ve společné debatě. Dovídám se docela zajímavé věci, ale většinu z nich (zatím) nechci zveřejňovat. V 18.20 se loučím se všemi přítomnými a odcházím na rychlík. Poté již jen mávám vlaku, který se za chvíli vydá na dvě poslední cesty do Netolic, a vyčerpán odjíždím domů. Ovšem jestli byl tento den pro Netoličku skutečně posledním, se asi ještě nějakou dobu nedovíme. Můžeme jen doufat v lepší zítřky…