Již několikrát jsem využil nabídku otcova zaměstnavatele – Českých drah – a vypravil jsem se s kamarádem po železnicích Evropy za sluncem, mořem či novým přátelstvím. Psal se rok 1997, když jsem se ze slunného Portugalska už sám vracel přes Rakousko domů. O právě probíhajících povodních jsem měl jen kusé informace, protože mobily v té době ještě nebyly tak rozšířené. Právě kvůli povodním byla spousta vlaků vedena po odklonové trase. Jinak tomu nebylo ani u mého spoje EC, na který jsem čekal v Hohenau, kam jsem dojel osobním vlakem z Vídně. Navzdory tomu, že vídeňská nádraží znám velmi dobře a vím, ze kterých odjíždí mezinárodní rychlíky do České republiky, rozhodl jsem se použít osobního vlaku, abych lépe poznal zdejší krajinu, která z rychlíku ubíhá moc rychle.

Využil jsem tedy výhodného umístění nádraží France Josefa, postaveného v roce 1872 v centru města, a nastoupil do osobního vlaku. Ten končil svoji jízdu v Hohenau, kde jsem měl přesednout na vlak EuroCity z Vídně přes Břeclav do Brna. A právě zde vznikla ona pro mne nepříjemná, ale na druhou stranu zajímavá a poučná situace. Když už i výpravčímu oné stanice bylo divné, že na nástupišti čekám sám a stále nic nejede, pochopil, že marně čekám na odkloněný EC. Proto mi domluvil pro mne doslova nemyslitelnou věc. Požádal místního strojvedoucího, aby mne nechal nastoupit do lokomotivy a odvezl mne do Břeclavi po trati 901, odkud už nebude takový problém dostat se do rodného Brna. Tak se stalo, že jsem se octl v kabině strojvedoucího tehdy novoutou zářící lokomotivy Taurus. Jízda byla velice klidná, plně jsem si uvědomoval přesnost a preciznost, s jakou Rakušané pokládali koleje. Sledoval jsem všechny budíky a měřidla, ale ručička na rychloměru se bohužel nedostala za hranici 80 km/h. Strojvedoucí mi lámanou angličtinou alespoň zevrubně popsal, k čemu jednotlivá tlačítka a páčky slouží. Litoval jsem, že neumím německy a nemohu se tak o tomto krásném stroji dozvědět více. V Břeclavi jsem poděkoval a pokračoval dál osobním vlakem do Brna.

Jinou zajímavou příhodu s rakouskými a italskými železnicemi jsme zažili při cestování na dovolenou na Sardinii v roce 1998. Tehdy nám ujel noční rychlík z Vídně do Říma, a tak jsme se rozhodli pro jízdu objízdnou trasou z nádraží Westbahnhof přes Innsbruck do Benátek. Po osmé hodině ranní jsme dorazili do "města na vodě", kde jsme akorát stihli vlak EuroStar do Říma. Odtud jsme již podle plánu pokračovali do přístavu Civitavecchia, který leží na trati do Janova. Loď společnosti Ferrovie Stato vyráží každý den ve 22.30 a na ostrově je v 6.00 druhého dne. K dispozici je bar i kajuty, které jsme si tehdy, bohužel, nemohli dovolit kvůli evropským cenám. Když jsme na Sardinii jeli poprvé, velmi mile nás překvapilo, že nám FIP karty platily i na jízdu lodí. Zaplatit jsme museli jen přístavní poplatek ve výši 1.000 lir, což bylo při tehdejším kursu asi 17 korun.

Jelikož jsme nikde nemohli najít přijatelný kemp, rozhodli jsme se vytvořit si osadu v zátoce asi dvacet kilometrů od města Olbie. Strávili jsme na místě celých pět dní a ani nám nevadilo, že jsme neměli k dispozici žádnou vodu na omývání soli z moře. Zato potápění se šnorchlem a ploutvemi bylo naprosto úžasné. Nevěřili jsme vlastní očím, jaké krásy se nám skrývají pod mořskou hladinou. Samé krásně zbarvené rybky, mořští koníci, krabi a bohužel i mořští ježci. Vařili jsme si v ešusech a bylo nám krásně. Původně jsme ani neplánovali žádný výlet dál do vnitra ostrova, ale nakonec nás k tomu žár sluníčka donutil. Jak jinak, než vlakem, jsme dojeli do hlavního města Sardinie, Cagliari. Pro náš výlet jsme si vybrali regionální spoj R 8899 s odjezdem v 7.45 z Olbie a příjezdem v 11.32, který jezdí i dnes. Vlak byl již na italské poměry hodně starý a bez klimatizace, která by se v takovém letním horku velice hodila. Okno jsme tak museli mít stále otevřené.

Největší památkou Cagliari je místní katedrála a muzeum. Navštívili jsme katedrálu a také ochutnali pár pizz, když jsou už tak vyhlášené. Při zpáteční cestě jsme v moři viděli skákat delfíny a matka si vyzkoušela italskou konverzaci s kapitánem lodi. Rozuměla ale jen tomu, že toalety na lodi jsou obsazené a musí se počkat, až nebude nad dveřmi svítit upozornění "Occupato".