Ostrava - Na vánoce 2005 dostal jeden ostravský Adam malou stříbrnou krabičku (ano, vím, že někteří z vás dodnes proklínají ten okamžik) a od té doby si začal pomalu ale jistě dělat zuby na kariéru šotografa. A jako většina skalních fanoušků vítkovických hokejistů si tentýž Adam už několik let nenechává ujít tradiční srpnový přípravný turnaj v Popradu. No a protože se hokej nehraje celý den, ale pouze večer, bylo o náplni volných dní rozhodnuto hodně rychle. Jde se fotit.

V pondělí večer ještě zkontroluji, zda mám sbaleny všechny důležité věci (rozuměj foťák, dobíječka na baterky do foťáku, vítkovický dres, dost peněz, občanku a notebook – skvělý pomocník novináře a šotiče s malou paměťovou kartou) a v úterý ráno vyráží naše skupina fanoušků (celkem byly asi tři) do Popradu. V Excelsioru cestou přes oblíbená šotomísta (Jablunkovský průsmyk, Strečno) obtížně vysvětluji kolegům, co to vlastně plánuji ve volných chvílích dělat a proč s nimi nepolezu na hory, ale víceméně bez úspěchu. Kolem Štrby si už zálibně prohlížím okolí tratě a maluji si, jak mi bude přát počasí.

Přibližně v čase oběda dorážíme na nádraží do Popradu, které vypadá jako po kobercovém náletu, a po rampě z nástupiště električek se rychle přesunujeme do Velké, kde se ubytováváme. Taška plná nedůležitých věcí letí do kouta, následuje pohled na oblohu a s konstatováním, že „na bouřku to nevypadá“ vyrážím na první místo v mém programu – TEŽ. Vytipovaný mám úsek ze stanice Pod Lesom do Veľkého Slavkova, čili úsek, který už je mimo Tatranský národní park a kde si můžu šmajdat dle libosti bez rizika, že mě budou nahánět strážci parku. Kupodivu se se mnou vydává jedna z fanouškovských kolegyň, což mě nějak neobtěžuje, aspoň bude s kým povídat.

Pod Lesom to ovšem vypadá s počasím poněkud hůře než v Popradu. Celé odpoledne panuje pod Tatrami relativně psota a moje krabička na takovéto světelné podmínky holt není dělaná. Absolvujeme tak zhruba pětikilometrový pochod za neustálého poprchávání a při průjezdu električek si dělám jenom provizorní nástřely od boku. Nejlépe to vypadá v okolí Nové Lesné, TEŽ tak putuje do to-do listu a jede se zpátky do našeho přechodného domova. Spoluputující kolegyně je poněkud znechucena počasím a také tím, že se v podstatě „nic nedělo“, takže další dny to vypadá na sóloakci.

Následující ráno (středa 23. srpna) to vypadá podobně jako den předtím odpoledne, což mě příliš netěší. Se slovy „není boha, aby se to nevybralo“ balím do batohu kus žvance a vyrážím na osobák do Štrby. Ostatní na mě koukají poněkud nedůvěřivě. Ve Štrbě mě s otevřenou náručí vítá průtrž mračen, za odměnu posílám svatému Petrovi do nebes stručný přehled ostravských citoslovcí. Za chvilku ve Štrbě zastavuje Excelsior s další várkou vítkovických fanoušků a chvíli se zdržuje. Toho využívám k debatě s kolegy z další várky fanoušků, kteří mi závěrem popřejí hodně štěstí (jen si dělejte srandu, když nerozumíte umění) a já se jdu inspirovat do vestibulu štrbské stanice – kdo tam už byl, asi ví, o čem mluvím.

Venku stále „chčije a chčije“, takže prohlašuji den za absolutně na … projížďku tatranskými vláčky a kupuji celodenní síťovku na električky a zubačku. Vyjíždím zubačkou na Pleso, poté električkou až do Tatranské Lomnice a po chvíli zase zpátky. Mezitím se ovšem Tatry asi rozmyslely, že vody bylo dost a zdá se, že by se to mohlo roztrhat. Druhé kolo do Lomnice a zpět proto ruším, házím do sebe rohlík a jde se na štreku směr Štrba zastávka. Procházím místo známé z ŽelPage v podání Jakuzy a přesunuji se o kousíček dále na flek, na kterém Johník nedávno představil šestikolo. Překvapuje mě prošlápnutá stezka (že by jeho práce?) z tělesa trati na louku skrz vysokou trávu, takže usuzuji, že ani tady nejsem první. Co nadělám, v každém případě jsem odsud nic neviděl a tak se jde něco zkusit.

Mraky se však trhají příliš pomalu a nádherné setkání šestikol (foto 1) je tmavé jako Vítkovice v noci. Během pár vteřin je šance na druhou fotku, ale naprosto překvapen hektorem schovaným za šestikolem fotku kazím. Tatry jsou pořád schované v dece z mraků, ale z jižní strany už jde slunko, takže beru zavděk dvojičkou s nákladem (foto 2) a pokračuji dále. Na pěkné foto vlaků mířících ze Štrby už je ale v dalším oblouku před zastávkou Štrba pozdě. Z rozjímání, co dál, mě probouzí píšťala od Popradu. Kakadu gorila naštěstí jede velmi pomalu a já tak stíhám střelit skoro od pasu bokovku, která rozhodně nepotvrzuje přísloví „práce kvapná málo platná“ (foto 3). S tímhle násvitem už však tady jinak Tatry na fotku nedostanu a tak po pohledu na jízdní řád valím zpátky do Štrby na zubačku.

Dopolední projížďka mi totiž napověděla, že s tím mostem nad Štrbou by se dalo něco dělat. Kvapem se zároveň blíží chvíle, kdy se tam má v průběhu jedné hodiny objevit pět souprav zubačky. Dobíhám na poslední chvíli, kompozičně není příliš co řešit, ale auta si dělají, co chtějí. Jeden z pěti záběrů však vychází s krásně načasovaným kamionem, jeden hezky s čistou cestou (foto 4 a 5) a tak si začínám uplynulý den pochvalovat. Nakonec chci dobře naladěn nasadit ještě v podvečer třešničku na dort a vyrážím na večerní Excelsior kousek za zhlaví směrem dolů na Važec. Situace vyžaduje fotit z krajnice poměrně frekventované silnice, nicméně je to relativně v pohodě. Za chvilku se na zhlaví vynoří Excelsior s modrými lůžkovými vozy, jejichž krása se denních fotkách ukáže málokdy.

Čert ovšem nikdy nespí a necelou vteřinu před plánovaným cvaknutím mi za zády zatroubí nějaký zběsilý kamioňák, kterému se zdá mé postavení metr bokem od cesty asi málo - následuje úlek a ucvaknutí. Naštěstí to není tak žhavé, výsledkem je jenom malá kolize sběrače se sloupem, zbytek řeší ořez (foto 6). Kamioňák dostává na cestu pár titulů za odměnu a já se vydávám zpátky do noclehárny, abych se mohl na notebooku podívat, co jsem to vlastně vypotil. Večer při prohlížení mi zbytek výpravy nenápadně nakukuje přes rameno. Není to špatné, ještě že se dneska nehrál hokej a já nemusel dříve zpátky.

První hokej je ovšem v plánu už ve čtvrtek od 19:00 v Kežmaroku a tak je třeba tomu přizpůsobit program. Ráno mě probouzí téměř jasno a tak vyrážím proškrtat to-do list – hurá zpátky do Štrby. V krásném slunečném dopoledni scházím opět po východní rampě směrem na zastávku Štrba a v „Jakuzově“ oblouku potkávám tři chlapíky od traťovky s motorovými kosami. A já si pořád říkal, že včera to tady tak posekané nebylo! Dáváme se do řeči, neboť pánové si udělali hodinovou siestu, při níž si „iba tak na chvíľu išli do lesa na hríbky“ a přinesli toho tolik, co v Beskydech nenasbírám za rok – praváky, křemenáče, kozáky, prostě nádhera.

Bohužel ale zjišťuju, že kvůli výluce se jezdí jenom po bližší koleji (levé ve směru Štrba->Poprad), což mě moc nepotěší. Krátce po sobě se však objevují tři zajímavé soupravy, nejprve rychlý peršing s jedním vozem zářícím novotou (zřejmě zkušební jízda z Vrútek, za pár hodin se vracel od Popradu nazpět), chvíli poté Excelsior z Čech a po něm šestikolo s prázdnými „uhláky“. Každé si beru po Strndovsku v jiné z bran (foto 7, 8 a 9), přičemž u posledního šestikola mi ochotně pózují chlapi z traťovky. Na ŽP však nakonec dávám Excelsior, to šestikolo se v záplavě zeleně ztrácí a robotníci to nevytrhnou. Od chlapů si pak beru e-mail na jejich známého a fotku jim později posílám. Doufám, že došla, odpovědi jsem se nedočkal. Poté nabírám kurs zpátky na Štrbu, v plánu je ještě jedna zubačka.

Po dvou pokusech usuzuji, že jsou dobré a že to ze zubačky stačí, doma z nich poté vybírám ten lepší (foto 10). Následuje otočka na podpatku a mažu zpátky na včerejší flek se setkáním šestikol, protože dneska jsou dokonce vidět Tatry. Beru zavděk osobákem s brčálově zelenými vozy (foto 11) a protože minutový plán je nelítostný, pokračuji po stejné trase jako den předtím do oblouku k zastávce Štrba, kde jsem tentokrát dříve než předchozí den. Nejprve dělám tři fotky bez vlaku, ze kterých následně doma skládám panorama Tater (foto úplně nahoře – taky jsem to mohl udělat s vlakem, jenže některé nápady holt přijdou později než mají).

I když se od západu začíná rychle zatahovat, stíhám ještě s ucházejícím násvitem další hnus osobák (foto 12) a chvíli po něm IC Tatran s unifikovanou gorilou (foto 13) a zřejmě dobře naladěným fírou. Už zdáli zabliká, pak se ozve píšťala, po vyfocení se stíhám otočit a mávnutím taky pozdravit. Z okýnka stanoviště mává na pozdrav i fíra a následnou další píšťalou odpíská čtvrteční šot. Je totiž nejvyšší čas dojít na zastávku a valit do Popradu a následně do Kežmaroku na utkání. HC Vítkovice Steel – EHC Wolfsburg 3:0, následně exkluzivní rozhovor v němčině s trenérem soupeře, za který mě šéfredaktor určitě pochválí – prostě povedený den. Miluji Tatry! Zájem kolegů o focení roste, při prohlížení jsem opakovaně žádán, abych některou fotku ukázal znova. Asi je to nakažlivé.

Tak jak se čtvrtek povedl, pátek stojí za prd. Místo blankytu je na nebi od rána hnusná deka, což mě příliš netěší. Využívám tak volný den k návštěvě interfernetové kavárny, posílám na web novinářský materiál a nakouknu, co nového na ŽelPage. Počasí se nelepší, fouká, poprchuje a tak většinu dne zabíjím nicneděláním a večer opět vyrážíme do Kežmaroku na druhý zápas. HC Vítkovice Steel – HC Košice 5:3, což je zásadní informace i pro focení, protože díky tomu výsledku čeká vítkovické hokejisty třetí utkání v sobotu až od 17:00 a navíc v Popradu, což skýtá naději na ještě jeden krátký sobotní šot. Pokud svatý Petr dostane rozum.

K mému velkému překvapení se tak opravdu stalo a sobotní ráno vypadá relativně hezky. Fofrem si balím všechny věci, abych mohl zůstat na štrece co nejdéle a mohl pak po návratu jenom chytit tašku a valit na hokej. Chvíli nato vyrážím na skok do fernetkavárny poslat další hokejový materiál a hned poté poklusem na električku. Tou mám namířeno do v úterý prověřené stanice Nová Lesná, kde je nějaký ten čas na spáchání pár fotek na závěr tatranského výletu. Jako model mi poslouží 425.963-3 spolu se svým kolegou 425.954-5 a já tak odcvakávám pár posledních fotek zpod Tater (foto 14 a 15). Až zpětně zjišťuji, že několik desítek minut po mém pátečním odchodu z internetové kavárny se na ŽelPage objeví jeden téměř totožný kousek od Kulihráška. Holt, Tatry jsou malé.

Škrtám si tak Novou Lesnou z to-do listu a obracím své putování električkou dolů do města. Naposledy na chvíli navštěvuji naše přechodné bydliště a jde se na finále Tatranského poháru. I napotřetí Vítkovice vyhrávají, tentokrát 4:2 nad bratislavským Slovanem a celý šotohokejový výlet tak končí naprostou spokojeností. Sice se z fotografického hlediska nestihlo všechno, co bych si ve skrytu duše přál, ale vzhledem k tomu, jak se s fotografy kolikrát počasí pod Tatrami příliš nemazlí, vyšel jsem z toho myslím ještě velmi dobře. A horní část električek a šukafony z Popradu do Lomnice přes Studený Potok se holt budou muset udělat letos.

Závěrem bych chtěl podotknout, že vznik tohoto článku má z velké části na svědomí Johník. Ten ve mně několika svými fotkami z oněch míst evokoval vzpomínky na tuto hodně povedenou letní sóloakci, které byly tak silné, že předčily i sílu povinnosti psát diplomovou práci a tak je tady máte. (Znáte to – když máte něco nepříjemného dělat, napadá vás spousta jiných věcí. Tak to je přesně tenhle případ.) Tudíž pokud budete článek chválit, pochvalte i jeho. A pokud budete chtít nadávat, vynadejte hlavně jemu, protože kdyby mi to nepřipomenul, neotravoval bych vás tímto článkem. ;-)