..: Výlet do polského Wolsztyna :..

obrazekWolsztyn - Když jsme před časem hostili našeho polského kamaráda Wingera na vydařené TOUR de 810, domluvili jsme se, že zase na oplátku někdy pojedeme za ním do Polska. Neuplynul ani měsíc a neurčitá myšlenka dostala reálnou podobu: v druhé polovině února se pojede do polského Wolsztyna. Termín odjezdu se několikrát měnil, až se nakonec ustálil na 20. únor 2004.

Snad až na jednu výjimku nikdo z nás účastníků (CzechDave, Hrouda, Hawkey_CZ, Vláďa a já) netušil, co je Wolsztyn zač. Jedná se o poslední normálněrozchodné a plně funkční depo parních lokomotiv ve střední Evropě. Je to též poslední trať v Polsku, kde na pravidelných spojích jezdí den co den vlaky tažené parními lokomotivami. Vzhledem k tomu, že máme parní lokomotivy velice rádi, byli jsme tímto zjištěním zcela nadšeni.

V pátek 20. února jsme tedy vydali směr polský Wolsztyn. Aby to bylo zajímavější a abychom si vyzkoušeli i něco jiného než obyčejné polské a české rychlíky, zvolili jsme cestu přes Německo, konkrétně trasu Praha - Berlin - Frankfurt/Oder - Poznan - Wolsztyn. O tom jak tato cesta probíhala a o srovnání všech tří železničních správ (DB, PKP a ČD) se dočtete v druhém článku. Do Poznaně jsme dorazili kolem půl osmé vlakem EC 47 (Berlin-Warszawa Express). Vůz, kterým jsme cestovali, byl plný překvapení. Zřejmě šlo o náhradu porouchaného původního vagonu, protože vůbec nezapadal do soupravy a navíc měl jakési problémy s elektrickými rozvody, což se projevovalo pravidelnými výpadky celé elektrické sítě ve voze zhruba v minutových intervalech. Dalším překvapením pro nás byla až příliš horlivá polská celnice, která zevrubně zkoumala naše pasy a porovnávala dávno neaktuální fotografie s našimi aktuálními a neodolatelnými tvářemi. Pro Vláďův pas se dokonce vrátila ještě jednou a kamsi jej na několik minut odnesla.

V tu dobu ovšem na náš mobil dorazila nepříjemná zpráva. Parní lokomotiva v pátek večer nejede, protože má poruchu. S trochu zkaženou náladou - přece jen jsme se na svezení parním vlakem celou dobu těšili - jsme se odebrali na peron, kde stál vlak na Wolsztyn. PKP neznaje a záludností neočekávaje, s úžasem jsme patřili na soupravu ve složení SU-45 (polský diesel) + Bhp. Pro neinformované - Bhp je u nás známo jako Bpjo (dřívější označení Bp) a jedná se o soupravu patrových vozů pocházejících z německého Görlitz. Přestože Bhp nebylo ve zrovna skvostném stavu, jet se v tom dalo. Teprve v Poznani jsme zjistili jak daleko to je do Wolsztyna (většina z nás si myslela, že to je tak maximálně 30 km), Poláci nám totiž řekli, že to je kousek. No jo, jenže v Polsku kousek znamená 81 km. Naštěstí je tato trať poměrně v dobrém stavu, poměrně rychlá, vlak ji ujede za dvě hodiny a kousek.

Cesta do Wolsztyna ubíhala bez problémů až na drobný incident, kdy CzechDava, pořizujícího snímky interiéru, seřvala nerudná průvodčí, které to asi vadilo (přesněji řečeno, CzechDave to schytal za Hawkeyho, který natáčel v patře, ale byl asi příliš daleko z dosahu oné průvodčí). Na peróně v cíli nás už očekávalo srocení místních železničních fandů z blízkého okolí Wolsztyna (Katowice, Krakow atd.:))). Po formálním představení jsme se přesunuli do prostor wolsztynského parního depa. Popravdě takhle v noci je to opravdu nádhera. Depo bylo plné funkčních parních lokomotiv. Tři z nich byly dokonce zatopené. Jak jsem se později dověděl, dvě jezdí pravidelně na osobácích a třetí obstarává vytápění ubytovny v depu. Je to opravdu krásný pocit stát uprostřed depa, kde oddychují takové úžasné stroje a kde ke stropu stoupá mlha z unikající páry. Člověk, jako by se vrátil o několik desetiletí zpět. Ani se nám nechtělo depo opouštět, ale museli jsme se také ubytovat. Ubytovna je zařízena čistě v železničářském stylu, příchozího ihned po vstupu do budovy upoutá maketa mechanického návestidla a spousta fotografií na stěnách. Některé jsou opravdovými skvosty, jako například fotka z horské železnice v Interlakenu. Uvnitř bylo útulno a příjemné teplo (aby taky ne, kotel parní lokomotivy je velmi spolehlivé topení). Pokoje jsou zařízeny velmi slušně. Po zabydlení následovala standarní družební party, kterou polští kolegové druhý den odnesli pravděpodobně slušnou bolestí hlavy (protože padlo několik lahví vodky). My se masového pití alkoholu vyvarovali, protože, jak jsem pronesl, chceme přežít vše ve zdraví. Nabídnuté pivo Lech jsme ovšem neodmítli. Jen tak mimo řeč, nato, že nebylo české lze říci, že je to dobré pivo.

Druhý den ráno nám Wolsztyn nabídnul úchvatný prosluněný pohled na celý obvod železničního depa. Jak sami uvidíte na fotkách, Wolsztyn je živý skanzen, kde není nic jiného než parní mašinky. Možná by se to dalo přirovnat k Lužné u Rakovníka, ale tohle je rozhodně větší a hlavně provozní. Bohužel, nedostatek peněz dovoluje udržovat jen několik strojů v provozním stavu. Zbytek stojí odstavený, ale až na výjimky ještě drží pohromadě. Kromě lokomotiv se zde nacházejí historické vozy různých typů a v různém stádiu rozkladu, sněžný pluh a dokonce akumulační mašinka. (na tu jsme s Hroudou padli náhodou, ale bohužel jsme neměli v tu chvíli po ruce fotoaparát). Depo i nádraží jsou vybavené mechanickými návěstidly, které velmi přispívají celkové historické atmosféře. Depo má navíc krásnou historickou točnu, vlastní nakládací jeřáby na uhlí a vodní pumpu. Skutečně si připadáte jako součást historie. Jak jsem již výše naznačil, celá věc má jeden háček. Tento prostor by byl zcela fantastickým skanzenem, ovšem jak je v Polsku pravidlem, chybějí na železnici peníze a tak údržba těchto nádherných prostor jde velmi ztuha. V podstatě jen přežívá díky píli místních nadšenců. Pokud se v blízké době něco nestane, má toto depo dost chmurnou budoucnost.

Zapomněl jsem podotknout, že depo Wolsztyn je provozováno také jako muzeum a pokud chcete, můžete v ubytovně, kde jsme byli i my, dokonce přespat. Počítejte s tím, že vás to vyjde na cca 35 Zl na osobu a noc (v přepočtu asi 200 Kč).

Ale zpět k našemu programu. V sobotu v deset hodin dopoledne vyrazila naše banda spolu s naším průvodcem Wingerem zpět do Poznaně. Do Poznaně jela jako náhrada za dosud nezakoupený motorový vůz avizovaný v jízdním řádu opět SU45, tentokrát ale se dvěma normálními vozy s označením Bd a Bdu, oba jsou v podstatě srovnatelné s našimi B250, jsou ale daleko pohodlnější. V Poznani jsme pofotili co se dalo a chtěli dále pokračovat do Toruně legendární soupravou PKP, známou pod přezdívkou Kibel (EN57). Byli jsme nemile překvapeni, když jsme půl hodiny před odjezdem nalezli na peróně ve směru Toruň Kibel naplněný lidmi až po střechu. Pohled na lidskou variantu plechovky sardinek na kolečkách nás odradil a cestu jsme vzdali, nicméně nám nic nebránilo si Kyblíka na odjezdu vyfotit.

Chvíli po odjezdu Kibelu ohlásil staniční rozhlas pociag (čti počong) EuroCity Berlin-Warszawa Express do Berlina Zoo. Bylo krásně a slunečno a byla pravděpodobnost 50/50, že v čele pociagu pojede polská lokomotiva EP05, vyrobená u nás v Čechách a odvozená od řady 141. Jak se ovšem stalo pravidlem, měli jsme opět smůlu a ten úděsný prach kolem kolejí rozvířila nikoliv EP05, ale EP09, což je snad nejošklivější lokomotiva PKP (to je jen můj názor).

Když pak náš dav dorazil na perón, kde měl stát vlak do Wolzstyna, stála tam parní lokomotiva se soupravou Bhp a čekala na nás. Měli jsme navíc to štěstí, že stála krásně nasvícena na sluníčku. Vypadala nádherně. Winger, náš průvodce, zavedl jen tak mimoděk řeč s trojicí strojvůdců a po chvíli se k nám vrátil s radostnou novinou. Budeme moci jet na stanovišti parní lokomotivy a to všichni. Samozřejmě ne najednou ;-) a tak jsme se dohodli, že každý z nás pojede dvě zastávky.

Odjezd z Poznaně byl fantastický. Pára ze sebe vychrlila obrovský mrak kouře, který proti slunečnímu světlu vypadal naprosto neskutečně. Bylo domluveno, že první z nás nastoupí do kabiny na druhé zastávce zvané Luboň. Prvním dobrovolníkem byl náš spolucestující Vláďa (Hawkeyho dlouholetý známý, který se k nám přidal a rozhodně nebyl jen do počtu). Celý průběh cesty si natáčel na kameru. Jak nám potom sdělil, během cesty v jeho úseku se porouchal kompresor a jeden z posádky parní lokomotivy musel za jízdy vystoupit z budky, projít po ochozu a kompresor opravit. Tohle všechno se událo v rychlosti cca 60-70km/h.

Druhý jsem byl já. Posádka mi vyhradila místo na levé straně, já si přípravil fotoaparát a vyrazili jsme. Teprve v tento okamžík jsem si uvědomil, jak adrenalinová jízda to na parní lokomotivě je. Díky skoro žádnému odpružení je v lokomotivě cítit každá nerovnost na trati a těch je v Polsku opravdu hodně. Navíc lokomotiva uháněla skoro 70 km/h, takže udržet fotoaparát v klidu chtělo hodně soustředění. Je to ale fantastický zážitek. Topič také čas od času přikládal do kotle a v kabinou se rozlilo příjemné teplo. Pohled do kotle je naprosto úchvatná záležitost, vřele doporučuji. Mé dvě zastávky byly fuč dřív, než jsem se pořádně rozkoukal a střídali jsme. Nastupoval Hrouda, pak CzechDave (který si pracně popovídal s topičem o fotbalu, Budějovicích a pivu), po něm Winger a závěrečný úsek do Wolsztyna si vyhradil Hawkey.

Vlak vedený parní lokomotivou dorazil do Wolzstyna, kde byla konečná a mašinka nastoupila cestu do depa na doplnění uhlí a vody. Zatímco se zbytek naší party nacpal do prostoru kabiny páry, já jsem se rozhodl zkusit vyfotografovat lokomotivu, posunující vagóny, z nedalekého mostu. Bohužel bylo ale již příliš šero a tak z fotografování nebylo nic. V depu jsme věnovali chvíli ještě pozorování a pokusům fotit a točit nakládání uhlí do lokomotivy jeřábovým nakladačem. Někomu se to povedlo, někomu ne.

Bylo už sedm hodin večer a naše žaludky volaly po teplé večeři. Kde ale ve Wolsztyně najít restauraci? V Polsku nejsou pohostinská zařízení s teplou stravou příliš obvyklá, přesto jsme se vydali do ulic večerního Wolsztyna hledat nějakou hospodu. Jelikož jsme postupovali pouze kupředu zpátky 'ni krok a to chybně, korigovali jsme směr děsivým průchodem neosvětlenou úzkou pěšinkou mezi křovisky a okrajem pole (Hroudův nápad). Náš team nakonec celý dorazil do města, kde jsme asi po půlhodině našli nádherný hotel s ještě lepší restaurací, kde jsme strávili následující dvě hodiny. Jídlo bylo výborné a vyzkoušeli jsme další pivo, tentokrát to byl polský Ziwiec. (též ne špatný). Návrat přírodou jsme už neriskovali a tak jsme to zkusili přímo. A hle! Cesta byla pohodlná a osvětlená.  Těsně před nádražím jsme se rozdělili.

Já s Hroudou jsme šli podél depa po silnici a do jeho prostoru jsme vešli těsně před rotundou s točnou. V tento moment jsme, ani nevíme jak, narazili na už zmíněnou akumulační lokomotivu. CzechDave, Hawkey a Vláďa se vydali prozkoumat odstavenou soupravu osobních vagónů. Vcelku nic moc, interiér trochu připomínal vložené vozy elektrických souprav řady 460/560 a byl velice zanedbaný. Po návratu do budovy nás čekalo pokračování včerejší párty, opět ve vodkovém stylu. My jsme se pití tvrdého alkoholu zdrželi. Postačilo nám pivo Okocim (taky dobré). Naše debata skočila v jednu ráno nad naším plánem na neděli, kterou jsme si vyhradili jako čistě cestovní.

Nedělní ráno v 08:16 jsme polský Wolsztyn opouštěli stylově v čele s parní mašinkou, kterou jsme si ještě před odjezdem pořádně zdokumentovali. Naše cesta vedla do Luboně, kde jsme si chtěli koupit něco k jídlu na cestu. V Luboni se ale v akčním rádiu 30 minut na přestup bohužel nenacházelo nic, kde by se dalo koupit cokoliv jedlého, pitného, čtivého ani čehokoliv jiného.

Po půlhodině si to od Poznaně přisvištěl vlak, kterým naše výprava pokračovala do Wroclavy. V čele EU07, se - jaké to překvapení - soupravou Bhp + jeden vůz Bd + jeden vůz Ad. Vlak byl relativně plný, ale záhy se vyprázdnil. Projetí trasy Poznaň - Wroclaw tímto spojem zabere víc jak 3 hodiny, ale díky Bhp, které bylo tentokrát ve velmi dobrém stavu, se to dalo vydržet v pohodě. Během cesty jsme projeli taková známá místa, jako Rawicz a Leszno. Po většinu jízdy dobu byla souprava relativně prázdná, pouze v okolí Poznaně a Wroclawi se zaplnila. Historické wroclawské nádraží je větší než Praha hlavní nádraží. Je to hodně originální stavba. Ve Wroclawi se od nás oddělil Hrouda, který byl nucen odjet o něco dříve do Čech.

Odjel směrem na Walbrzych a Meziměstí. První úsek, opět plně obsazen, je příjemně svižná předměstská železnice, postupně se ale vjíždí do hor, stav svršku, stanic a zab. zař. se zhoršuje, vlak přestává topit a traťová rychlost klesá až na 20 km/h. Příjezd do Meziměstí v lednici na kolečkách pohybující se rychlostí běhu a přistavený rychlík do Prahy je vysvobozením. Domov jej přivítal krátce po deváté hodině večer - po 13h15min, kdy ujel něco přes 400 km aniž by zevloval na přestupech!

Z Wroclawi nás koleje vedly dál do Opole, tentokrát v modernizované jednotce EN57 s nepohodlnými, ač luxusně vyhlížejícími tramvajovými sedačkami. EN57 nás svezl po trati přestavěné na rychlost 140 km/h. Byla to docela pohoda až na to, že vlak byl docela plný. Z Opole (který vypadá velice zajímavě) jsme jeli opět v EN57, tentokrát v tom původním, starém, do místa s názvem Tarnowskie Gory. Vlaková četa byla neobyčejně vstřícná a jakmile uviděla v našich rukou fotoaparáty a videokamery připravené k akci, nebyl žádný problém uskutečnit exkurzi na stanoviště strojvedoucího a fotografovat a natáčet, co srdce ráčilo a baterie dovolily. Nádraží Tarnowskie Gory je největší nákladní nádraží v celém Polsku. Vzdáleně připomíná Třebovou. Zde jsme se opět pokusili sehnat něco k jídlu a našli jsme malou samoobsluhu, kde jsme koupili alespoň to nejnutnější.

Z Tarnowskie Gory odjížděl další kibel do Katovic, kde jsme měli sraz s Wingerem. Cesta trvala více jak hodinu, navíc EN57 byl totálně nacpaný. Teprve v Katowicích jsem se dozvěděl, že za více jak hodinu jsme ujeli neuvěřitelných 34 km. Nám to však nevadilo, protože tento kibel měl ze všech námi testovaných typů EN57 nejvíce pohodlná a vskutku velice měkká sedadla.

Katowice jsou snad nejhnusnější nádraží na světě. Všude samý bezdomovec a žebrák. Narozdíl od žebráků u nás jsou tihle polští poměrně agresivní a peníze od lidí vymáhají i s využitím hodně drsných metod. Kupovali jsme jízdenky na cestu domů a jeden takový bezdomovec, navíc invalida bez nohy, mezi nás prostě spadnul. Spadnul proto, aby jsme mu dali peníze. Pohledem na Wingera jsem si ověřil, jestli to je v pořádku a on že jo a že se mu nic nestalo, že to udělal schválně. Toto divadlo je tu prý na denním pořádku. Do odjezdu vlaku ve směru na Krakow zbývala hodinka, kterou jsme strávili v místní restauraci při popíjení dalšího polského piva, tentokrát Tyskie. (opět mě překvapilo svou příjemnou chutí).

Náš Express Barbakan ve směru Krakow se blížil. Nastalo loučení s Wingerem, poděkovali jsme mu za krásný víkend a rozjeli se směrem do Krakowa. Když jsme přijížděli do Krakowa, zahlédli jsme vozy řady B a Bc právě přistavované Silesie, což v nás vyvolalo sentimentální pocit. Jo, všude dobře, ale s domácíma béčkama nejlíp. Po chvilce čekání byl připraven náš rychlík u nástupiště, takže jsme si zakoupili místa v lehátkovém voze, vyplnili kilometrické banky pro jízdu v ČR a spolu s jízdními doklady pro jízdu po Polsku jsme je odevzdali obsluhujícímu personálu. Ve 22:42 se vydal náš pociag na dlouhou cestu domů, do Prahy. Zhruba v 1:30 ráno jsme překročili česko-polské hranice.

V 7:23 v pondělí ráno jsme v pořádku dorazili do naší matky měst, čímž se náš polsko německý výlet prakticky završil. Jen Hawkeyho a Vláďu ještě čekalo dalších 114 km do Plzně a CzechDava 160 km do ČB. Akce se povedla a bylo to moc fajn. Navíc jsme se s polskými kolegy domluvili, že uspořádáme zase něco podobného my pro ně.

Sepsali: CzechDave, Hawkey, Hrouda a Michawel

Foto Michawel


Foto Czechdave


michawel Poslat mail autorovi | 29.2.2004 (20:04)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže ŽelPage

Další z regionu Polsko

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko