Krabičkový Kodak takříkajíc pro blbé, nejlevnější cívkový film 6×9 a lajdák fotograf, to nebyla zrovna ideální konstelace, takže věřte – nevěřte, kdybych kousek za zastávkou Stanča vyfotografoval rychlostník, stejně by na něm ta elegantně vykroužená číslice 100 vidět nebyla. Zatím bardotka přidělenou sbírku bajek a osmidveřáků rozhýbala a bylo zřejmé, že počínaje 6. zářím 1981 třetí hodinou odpolední získala dráha Michaľany – Medzilaborce kamaráda z druhého konce Československa. Bodejť by ne! Bývalá dvoukolejka, na zvyklosti ČSD veleúchvatný svršek, traťová rychlost 100 km/h s výjimkou několika málo oblouků, v každé stanici alespoň jeden sergej a zčásti sousední širokorozchodnou tratí duněly čtyřtisícitunové rudné vlaky se čtyřmi elektrikami…

V podvečer jsem po Humenném slídil, kterak sobě obstarati menáž na skoro tisíc kilometrů dlouhou štreku domů. V zauzené krčmě žádný obarpisk neměli, takže u nádražního kiosku mi energii musely zajistit housky z Gumární prvého mája Púchov, obložené různými druhy salmonely. Sluníčko v ten pravý okamžik nasvítilo trať na obzoru u Lackovců a já se zapotácel, že v té poživatině vskutku něco nestandardního bylo. Co mi rajbe, co še porobilo? Šak to červené, co se s Laborcem řítí do nádraží, není bardotka, ani brejlovec, ale – sergej!

Ještě týden předtím jsem na stanovištích lispkých sergejů zatěžoval levou stranu, takže, vida zdivočelá dvoudobá mračna nad Humenným, bylo mi jasné, co s kontrolérem provedl rušňovodič, obdržev odjezd. Stupně 1 – 2 – cvak – cvakcvak… cvakcvakdoraz – jejda 15, a milý elektrický přenose, je to na tobě. Turba ohlušovala půlku okresu a serjoža třináct vozů rozjížděl ztuha, ale furt (s takovou zátěží se sergej tak od čtyřicítky výše stával celkem průměrným brejlovcem). U depa rychloměr směšně dorážel na padesátku, ale o tři minuty později hradlářce v Brekově už málem ulítlo to něco služebního z hlavy a záhy ve Strážském jsem vůbec nechápal, jak to ten chlap dokázal ubrzdit. A znova odjezd, znova žádné dlouhé šmrdlání, znova volant vyvrácený na doraz a po pěti kilometrech mně, nalepenému v okně sedmého vozu, hlavou prolétlo, že tohle je takový malý východniarsky Šinkansen. (To jsme to dopracovali. Jednokolejku, kde se jezdilo stovkou, považuji – ostatně dodnes – za vysokorychlostní trať…) Ačkoli to bylo trošičku z kopce, sovětský diesel dál hltal barely nafty a kýble oleje, a někde u Petrovců si ti chalani vpředu museli dát čepici na ten rychloměr, aby neviděli, kam až ta rafička dolezla (jako páraři, ale ti to dělali s kotelním manometrem, a rozhodně ne proto, že by měli ručičku extrémně vpravo).

Obrázek, mentálně odpovídající poněkud talentovanějšímu absolventu sedmé třídy ZDŠ, tu šílenou jízdu zrovna moc nenaznačuje, ale předělávat ho kvůli tomu nebudu, nota bene, když přičinlivě vznikl ještě za čerstva jako dozvuk té bláznivé jízdy. Dokonce jej s naivním zalíbením vískám, jelikož, ač jsem později sergeje kreslil nesčetněkrát, nikdy jsem jeho proporce netrefil tak jako tady. Jo, a všem těm, kdo mě kdy učili kreslit, se hluboce omlouvám za ty brutální fixy (které mimochodem za ty tři desítky let skoro vůbec nevybledly, pročež třikrát sláva výrobci). Když tak si to prosím zakryjte čepicí.

Vlastně to s tím sergejem na uhersko–haličské dráze tehdy bylo stále na jedno brdo: odjezd, kontrolér 1 až, jejda, 15, zhoupnutí šuntů, dvoudobé peklo, 100 km/h, spálené brzdové špalky, a to samé znova dokolečka. Docela mě začalo zajímat, co bude sergej dělat tam za zastávkou Stanča, až se u těch smrčků (nebo co to je) dosud šinkansenní trasa mžikem promění v politováníhodnou lokálku, jež pětadvacetimetrové návrší zdolává smrští oblouků a vraceček, v nichž se kulaté rychlostníky s číslicemi 50 i 40 střídají, jako by je tam zapíchali traťováci cestou z krčmy.

Pravda, fíra tam před těmi jehličnany ve Stanči ukrutně vyvrátil rukojeť brzdiče, ale na padesátku či čtyřicítku to věru nevypadalo. Z podvozků šestikoláka se ozývaly zvuky roztodivné, byť k tomu notně přispíval svršek s dřevěnými pražci, možná pamatujícími začátky štokrů v michaľanské výhrevni. Z tužkového obrázku, který jsem kdysi nahodil v rámci příprav něčeho úplně jiného než tohoto melancholického článku, se snažím vnímat druhdy tak samozřejmé a dnes tak vzácné dunění dvoudobého dvanáctiválce, zatímco vagóny rychlíku zleva stále přibývají a přibývají a stejně se mi tam nevejdou. Je sedm večer, za deset minut bude Laborec v Michaľanech, na jeho konec přirazí pražská dvojka a do cíle to má už jen co by jeden chutě pěšky došel – slabých 729 kilometrů. Rušňovodič humenského sergeje mezitím cestou domů popřemýšlí, kterak v domovském depu obalamutí strojmistra, že ausgerechnet dneska zase ztratil rychloměrný proužek. A já ještě netuším, že tohle byla má poslední jízda rychlíkem se sergejem po Československu.

V řece Laborci odteklo bezmála třicet let vody. Rychlík Laborec přežil sergeje, bardotky, Československo. Od jara 1987 se už neobracel v Michaľanech, nýbrž si přes výhybnu Červený dvor krátil jízdu mezi Košicemi a Trebišovem, nepouštěje z dohledu širokorozchodnou trať, a zdálo se, že to tak bude věčně. Jenže v létě 2007 jsem osiřelé oblouky někdejší uhersko–haličské magistrály z Michaľan k Trebišovu vytušil už jen podle stožárů trakčního vedení, zapíchaných do všepohlcující buše. Ten stovkový rychlostník se mi zdál trochu dál k Úporu. To, po čem krásné humenské exvšelijaké 754 vyjížděly závěrečné dějiny Laborce, už nepřipomínalo «Šinkansen», ale brambořiště, v němž někdo zapomněl dvojici zprohýbaných kolejnic. Vedle zastávky Laškovce životem pulsovala cikánská osada; tady by k výstupu z vlaku našel odvahu leda tak Arnold Schwarzenegger ve svých nejlepších filmových letech, sichrován americkou námořní pěchotou. Pane Bože, mohl bys mi prosím hodit dolů nějakou čepici? Východniarský Šinkansen přece vypadal jinak.....

Po pravdě řečeno, ten opravdový Tōkaidō Šinkansen tam u těch kluků žabonskejch mne nějak neláká; podívaná, jak obrýlení kravaťáci do všech stran mejlujou a všechny vlaky se s nimi rozjedou na 270 km/h, musí být k uzoufání nudná. V takovém tempu asi nepůjdou odečítat ani sklonovníky – k čemu potom taková jízda vlastně je? Nebylo lepčejší otevřít si okno v obyčejném béčku, nechat se ovívat šedobílou dvoudobou mlhou, dětinsky napjatě číhat, jestli sergej pokoří tu bájnou stovku, a když se tak stalo, říci si, tak tohle, hoši, je takový malý Šinkansen?

Měl jste recht, pane Einsteine, z pohledu relativity mezi rychlostmi 100 a 270 km/h není zas až tak velký rozdíl.