Je nedělní odpoledne, z televize mi zní Pucciniho Tosca, záznam z londýnského Royal Opera House, a já se pouštím do psaní výběru. Nebojte se, určitě nebudu začínat tím, jak jsem byl překvapen, když jsem našel vzkaz… Tak začít nemohu, protože po dva roky jsem z pozice editora tyto vzkazy či e-maily členům Šotoklubu posílal s prosbou, aby se ujali dalšího dílu výběru. A pak jsem se divil, že byli překvapeni. Všem, kteří si našli čas, byli ochotni se podělit o svůj pohled na fotografie publikované za poslední dva týdny a pustili se do psaní, patří můj dík. Dnes je řada na mně a zajímá-li vás můj pohled na minulých čtrnáct dnů v galerii, pojďte dál. Jste vítáni.

433.002, autor: Petr Holub

Nemohu začít jinak než touto fotkou Matěje. Ze dvou důvodů. Petra Holuba si nesmírně vážím a jeho fotky se mi opravdu líbí. Když se podíváte zpětně do galerie na jeho fotografie, tak vidíte nejen profesionalitu zpracování, ale z těch jeho fotek vyzařuje jeho láska k vlakům, železnici, páře. Někteří umělci malovali, jiní fotografují ženy. Nevím, jestli si něco takového už Petr zkusil, zatím jsem od něj takové fotky neviděl. Tak, jak jsou úchvatné Renoirovy akty, jsou okouzlující Petrovy fotky železnice.

Detail fotografie

Ale on se nedá jen tak otočit list a jít dál. Když se řekne: „Petr Holub a pára,“ tak to by mohlo být povídání asi na dlouho. Nejen statické fotografie, ale i video, které občas ke svým fotkám do komentářů přidá, je precizně zpracováno. Tak, jak se rádi díváme na fotky pana Drahoše Švestky z doby, kdy pára byla ještě hlavní páteří československé železniční dopravy, tak se možná budeme s nostalgií za 20 či 30 let dívat na ty současné Petrovy fotky.

Petrova fotka Matěje mi ještě něco připomněla, nebo spíše někoho – Daniela Forejtara, na ŽelPage se podepisuje „fory“. Když mi psával, že po škole (v té době studoval na strojní průmyslovce) nebo o víkendech vyráží z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí pomoci kamarádům připravit Matěje na další mimořádnou jízdu. Těm, kdo stojí mimo železniční provoz, vlastně většinou ani nedochází, kolik je kolem lokomotivy práce, co všechno je třeba udělat, zkontrolovat, připravit. My jen vidíme historickou parní mašinku, jak kolem nás projede či jak ji někdo zachytí na fotografii. Už nevidíme tu práci kolem. (Před časem to krásně popsal Vojta Beran, který pomáhal na „řepařce“. Pokud jste nečetli, začtěte se.) Dnešní výběr nechť je mým poděkováním všem, kdo tuto práci nezištně a ve svém volnu dělají. Je to záslužná práce. Když mi stoupa občas popisuje, jak jako táta seznamoval svého (tehdy) malého syna s parní trakcí a učil ho lásce k železnici, tak si uvědomuji, že to tak dělá nemálo tatínků. Ne vždy to ale mají tátové jednoduché. Stoupa vzpomínal, jak to doma od manželky schytal, když vzal syna v bílém (!) tričku do kabiny parní lokomotivy, aby mu ukázal jak se topí pod kotlem, přičemž tričko lehce změnilo svou původní barvu. Ale bez těch nadšenců, kteří se o poslední provozuschopné parní mašinky starají, udržují je a občas s nimi vyjedou, by to nešlo. Vám všem patří můj obrovský dík! Vytrvejte! A my na ŽelPage Vám občas aspoň trošku propagací pomůžeme, když budete potřebovat pomoci se sháněním peněz.

V úvodu jsem napsal: „Ze dvou důvodů.“ Tím druhým důvodem je moje rodné Valašsko, které miluji a kam se vždy rád vracím. A jsem rád, když z něj najdu ve zdejší galerii krásné fotky. Další z Valašska přidal v tomto dvoutýdnu i Tomáš Krajcar.

310.0134, autor: Martin Švancar

Když jsem byl malý, jezdíval jsem za babičkou na Vsetín. Babička bydlela v samé blízkosti nádraží. Lepšího místa pro malého kluka snad ani není. Moc se mi líbily bobiny se svými kulatými okýnky – ty jsem z opavského nádraží neznal. A parní mašinky – jako ta na fotce Martina Švancara – na vlacích do Velkých Karlovic nebo s dělnickým vlakem ze vsetínského nádraží do Zbrojovky. Ono se to nezdá, ale z města do Zbrojovky je to pořádný kus cesty. Zbrojovka byla schována v úzkém dlouhém údolí – to se prý špatně bombarduje – vedla tam jen jediná cesta a dostat najednou velké množství lidí do práce a potom z práce by vyžadovalo hodně autobusů. Tak raději vlak. Dnes už je i tato firemní trať minulostí.

Detail fotografie

555.0153, autor: Baldas

Hlavní nádraží koncem 19. století, kdy byly v provozu jen parní lokomotivy, to musel být zážitek! Stroj času nemám, zpět v čase se nepodívám. Pokud se filmuje, tak těch vlaků je tam jen pár, nebo spíše jediný. Zaplnit celé pražské nádraží jen vlaky v čele s parními lokomotivami si dnes filmaři určitě netroufnou. Navíc si nedokážu představit ten chaos v dopravě, kdyby ho na den zavřeli (stačí, když ho zavřou na pár hodin díky nějakému blbečkovi vyhrožujícím bombou). Jedna fotka z natáčení už kdysi rozvířila diskuzi na ŽP, vzpomínáte? Když se ale na tu fotku dívám, tak mne zaráží jedna věc – ten obrovský nepořádek v kolejišti. To byl záměr filmařů, aby to vypadalo realisticky, anebo je to na pražském hlavním standard a vyčinění by si zasloužili lidé, kteří ten nepořádek dělají a SŽDC, že ho neuklízí?

Detail fotografie

498.104, autor Martin Mačanga

Parnička, dým, mlžné protisvětlo. Martine, to se povedlo! Mikulášský vlak – pekelníci u ohně a Mikuláš s anděli ve vlaku s dobrotami. Být malým dítětem a mít tatínka, co rád vláčky – to musí být skvělá kombinace. Navíc to byla aspoň pořádně dlouhá jízda, ne jen po pražských nádražích.

Detail fotografie

Tato Martinova fotografie mi připomněla jednu sérii fotografií, které tu postupně zveřejňuje topič. Nazval bych ji: „Chvála páry.“

Dnešní díl byl tak trochu monotématický – pára, pára a zase pára. Navíc vyvolávající vzpomínky. Doufám, že mi to milovníci jiné trakce pro tentokrát prominou, ale když se dívám do minulosti, tak snad takový výběr ještě nebyl. Ještě jednou hluboká poklona všem, kdo se o provoz parních vlaků starají.

Už se mi do výběru nevešla ani fotka Tomáše Kubovce z USA, přesto že jsem ho před časem o vložení nějaké požádal. Tomáši, promiň. Myslel jsem si, že vyrazili nafotit fantasticky probarvený podzim – jak ho na RailPictures třeba představují Eugene Armer, Gary R. Schermerhorn nebo Steve Zachowski, ale byl s partou trošku jinde.

Když jsme před dvěma roky s Martinem Grillem tento projekt spouštěli, netušili jsme, jaký to celé bude mít průběh. Když jsem požádal Matouše Vinše o výběr s vánočním bonusem, ozval se mi z opačného konce světa – moje žádost ho zastihla na Srí Lance a definitivní úpravy před vydáním mně potvrzoval z Vietnamu. Tehdy jsem si uvědomil jak fantastické to je komunikovat s někým po síti. Někteří pamatují, že za dob rozvinutého socialismu se telefonický hovor třeba do Spojených států amerických musel napřed objednat, po dvou hodinách čekání vás spojili a 1 minuta hovoru stála 180,– Kčs (jedna jízda tramvají byla za 1,– Kčs). Matoušův bonus se zalíbil Petru Holubovi, který vybíral po něm. Nakonec z toho vzniklo Petrovo čtyřdílné ohlédnutí, které tečkou uzavřel Chary. Chuchichästlimu ten text příjemně plynul, škoda, že si někdy nenajde čas i pro další psaní na ŽelPage. Velmi mne potěšilo, že dalšího vánočního výběru se ujal pan Drahoš Švestka. Stejně tak se mi moc líbil Johníkův výběr. Dobře se mně komunikovalo se zdejším fotografickým mládím – Davidem Novákem a Ušopleskem.

Jen několik oslovených mne odmítlo, pár jich ani na mou výzvu nezareagovalo. Někteří se omluvili pro nedostatek času. To znám, jsou dny, kdy by i 25 hodin bylo málo. S tím nic nenadělám. Ale přeci jen jeden autor mne mrzel. Na jeho výběr jsem se těšil, protože vím, že psát umí – v redakci má rovnou stovku příspěvků. A jeho fotky? Mám moc rád. Hlavně ty z „průmyslového předměstí Opavy“. Ale práce občas komplikuje časový harmonogram. Respektuji to. Na psaní pro ŽelPage musí být čas i nálada. Že nevíte o kom mluvím?

Pavle, chybíš mi tady! Když jsem před nedávnem procházel jedním knihkupectvím, objevil jsem tam i kalendář se železničními fotkami. Jejich rukopis mi byl hodně povědomý a šel jsem hledat, kdo je autorem. Velká část byla od něj. Tak ať se daří a občas něco představ i zdejší galerii, prosím.

Jsme u konce. Všichni, kdo byli ochotni psát, svůj výběr napsali. Říká se, že v nejlepším se má přestat. Příští „vánoční speciál“ bude poslední. A ujme se ho ten, kdo to všechno odstartoval. Martine Grille, je to na Tobě!

Děkuji za vaši pozornost.