Nedávný autorský text Zdeňka Šindlauera, ve kterém poutavě a čtivě prezentoval svou kreslířskou dráhu, mě přivedl k myšlence, že i já bych se mohl podělit se svou vlastní tvorbou, za jejímž vznikem stála právě železnice. Ač snad oplývám jistým kreslířským nadáním, nikdy jsem si netroufal ztvárnit nic jiného, než nehybné siluety krajiny, a tak mě železniční múzy musely vést jinou tratí, a to tratí spisovatele.

Není snad ani s podivem, že právě železnice je tak bohatou studnicí inspirace a nápadů. Vždyť právě ty nezastavitelné mohutné stroje uhánějící krajinou, někam do dálek za obzorem, zahaleným rouškou neznáma a tajemství, přímo v lidské mysli, ukolébané klapotem pražců, vytvářejí nejrůznější možné obrazy. Vždyť právě železnice se stala inspirací řady českých i zahraničních spisovatelů, či autorů hudebních textů. V jinotajích popisuje nezastavitelný, neúprosně ubíhající, tok času, život a smrt.

Většina cest se u mě nesla s tím, že jsem zároveň s ubíhajícími kilometry opouštěl známé a zažité a blížil se k novým zážitkům, na které jsem se střídavě těšil, ale zároveň se jich i bál. Vždy jsem pak poté v myšlenkách docházel k tomu, že právě vlak je tím, co mě nelítostně žene vpřed a samotná trať se prolíná životem. Že stejně tak, jak nevíme, co se zjeví za obloukem zarostlým kdesy v lesích, tak i nevíme, co se udá v příštích minutách, hodinách a dnech.

Podzimní cesty jsou největší studnicí plnou nápadů. Zvláště na samém konci podzimu, kdy pohasnou zlatavé barvy listí, seschnou poslední stébla trávy a krajina ztěžkne a zešedne. Člověk pak jen tiše sedí v rohu kupé a sleduje pomalu usínající krajinu, ze které vítr odnáší poslední zbytky života. Snad právě to pochmurné počasí plné plískanic a cárů mlhy přinutí člověka zasnít se hluboko do svých myšlenek a projít všechny své vzpomínky.

A nakonec samotnou kapitolou jsou cesty večerními vlaky, kdy za okny jen ubíhá černočerná tma, sem tam přerušena světly nádraží poházených po trati. Právě tyto večerní cesty mají své největší kouzlo, kdy snad každá minuta trvá i několik let, všude je podivný klid, který ruší jen oddechování lokomotivy a tlukot kol.

Právě snad železnice v mém životě značí změnu, naději, doufání, ale i zklamání a beznaděj. A tak nakonec vznikly některé z těchto výtvorů. Každou cestu se vynořovala myšlenka po myšlence a vznikal řádek po řádku.

Martin Pitřík