..: Vlakem do Černé Hory - delší cestování, které za to stojí :..

Nad Podgoricou z Vlaku, foto: Radovan SýkoraČernou Horu jsem si vybral jako cíl dovolené z několika důvodů – jde o zemi, kde lze najít snad vše: četné památky, krásnou a neporušenou přírodu a, v neposlední řadě, mořské pobřeží. Oblasti, které jsem navštívil, snad s výjimkou Kotoru, nejsou turisticky nikterak frekventované. Pro hovoří také minimální jazyková bariéra a dobrá dostupnost vlakem z ČR a SR – v letním období přímo, jinak s jedním přestupem.

Moje železniční pouť začala brzy ráno jedné deštivé červnové neděle na pražském hlavním nádraží. Lehce po půl šesté má pravidelný odjezd EC 345 Avala do srbské metropole. Téměř patnáctihodinová cesta proběhla bez komplikací, do Bělehradu spoj dorazil se zhruba dvaceti minutami zpoždění; s těmi jsem se ostatně setkával po celou dobu putování Černou Horou. Poněvadž jsem se na cestu vydal v době, kdy ještě nebyl vypravován přímý lehátkový vůz do černohorského přímořského letoviska Bar, bylo nutno přestoupit na vlak B 435 Lovćen (B = brzi voz, rychlík; v jízdních řádech IDOS je vlak veden v kategorii NZ, NachtZug), který z Bělehradu odjíždí po 22. hodině na celonoční pouť Srbskem a Černou Horou k moři. Ve vlaku jsou, mimo vozů k sezení (pouze druhé třídy), řazeny i vozy lehátkové a lůžkové, ovšem v Praze na Smíchově mi bylo řečeno, že na tento spoj nelze v ČR zakoupit rezervaci… Otázal jsem se přímo průvodce postávajícího u jednoho z ubytovacích vozů, zda mi prodá lehátko; pouze si prohlédl moji jízdenku, vyinkasoval šest eur, a nasměroval mě na lehátko. Cesta nocí se opět obešla bez problémů, celou jsem ji prospal. Ještě doplním, že za zpáteční jízdenku z Prahy jsem zaplatil 3900 korun - vlastním In-Kartu a využil jsem též slevu CityStar.

Vystupoval jsem v černohorské metropoli Podgorici. Vlak tam dorazil se zhruba 120 minutami zpoždění. Toto mi ovšem nevadilo – dle jízdního řádu byl příjezd v 7.03, zatímco návazný osobní vlak měl odjet až v 9.30. Zpožděním se tedy eliminovalo dvouhodinové čekání na nádraží a prodloužil spánek. V klidu jsem stihl přestoupit na osobní vlak Podgorica – Bar, vedený elektrickou jednotkou. Cesta do městečka Virpazar, situovaného na břehu Skadarského jezera, trvala zhruba třicet minut. Vlak byl navzdory jisté sešlosti věkem celkem pohodlný a tichý – jako cestujícího zvyklého na české (a případně slovenské) železnice mě zarazily dvě věci: ve vlaku hraje hudba (místní pop) a, v rozporu s přeškrtnutými cigaretami na dveřích, všude se vesele kouří. Po vystoupení ve Virpazaru zbývalo dojít asi 500 metrů z nádraží do městečka a najít střechu nad hlavou. Tou mi byl po čtyři noci hotel Pelikan (25 eur za jednolůžkový plně vybavený, klimatizovaný pokoj), situovaný na nevelkém náměstí.

Skadarské jezero

Skadarské jezero - pohled z pobřežní silničky, foto: Radovan SýkoraSkadarské jezero je největším jezerem na Balkánském poloostrově, jeho část leží v Černé Hoře a část v Albánii. Jezero a přilehlá oblast jsou národním parkem; patří mezi velmi významné ptačí rezervace a je ze všech stran obklopeno několika horskými masivy. Již zmíněné město Virpazar (kdysi rybářská obec) leží na jeho břehu, při železniční trati a hlavní silnici z Podgorice do Baru. Dá se říci, že jde o jakési hlavní východisko cest do národního parku a je zde umístěno i informační centrum, kde lze například zakoupit mapy, suvenýry a podobně. Strávil jsem tu čtyři dny, vyplněné toulkami po okolí, navštívil jsem několik vesnic na břehu jezera, i několik obcí při staré silnici do Baru (vedené přes horský masiv; dnes již není využívána, neboť byla nahrazena tunelem Sozina). Nad Virpazarem je i zřícenina staré pevnosti Besac z 15. století, ze které se otevírají krásné výhledy na jezero a okolní krajinu. Další pevnost s názvem Lesendro je situována u hráze, po níž vede zmíněná silnice a železnice. Virpazar nabízí i jiné možnosti vyžití – projížďky po jezeře na lodích, výlety do dalších míst v okolí a podobně. Turistické značení je ovšem velmi sporadické a vesnice okolo jezera nejsou obsluhovány žádnou veřejnou dopravou.

Jezero je známé i pravoslavnými monastýry, které leží na mnoha ostrovech; já jsem navštívil klášter sv. Nikolaje u malé rybářské vesničky Vranjina. Neleží sice na ostrově, ale na úpatí kopce spadajícího do jezera a je dostupný pouze lodí. Krásná oáza klidu; byl jsem pohoštěn ledově vychlazenou vodou a zakoupil jsem med.

Pevnost Besac nad městečkem Virpazar, foto: Radovan Sýkora Pohled na město Virpazar z pevnosi Besac, foto: Radovan Sýkora Chrám ve vinařské obci Gornija Seoca nad jezerem, foto: Radovan Sýkora Pevnost Lesendro u hráze, po níž vede železniční trať, foto: Radovan Sýkora

Dalším cílem mého putování Černou Horou bylo Cetinje, někdejší královské hlavní město.

Cetinje a národní park Lovćen

Pohled na Cetinje, foto: Radovan SýkoraMěstem neprochází železnice, bylo proto nutné využít autobus; cestu jsem však započal na nádrží Virpazar, odkud mne osobní vlak (opět za doprovodu populární hudby) odvezl opět do Podgorice. Autobusové spojení mezi většími městy je v Černé Hoře bezproblémové a poměrně časté, jen je nutno mít na paměti fakt, že jízdní řády jsou spíše orientační. V Podgorici je autobusové nádraží umístěno hned u železniční stanice, takže nebylo nutno nic hledat. Zakoupil jsem za pět eur jízdenku a nastoupil do autobusu, cesta trvala asi 60 minut. Středoevropana zarazí další zvláštnost: na autobus čekají lidé mnohdy mimo zastávky – stačí mávnout a kýžený spoj zastaví. Stejné je to s vystupováním, stačí říci řidiči a není problém zastavit kdekoli po trase.

Ještě připojím malou odbočku k cestování – prakticky všude, kam jsem přijel, se hned k vlaku nebo autobusu (případně u východu z nádraží) vrhnou na cestující veřejnost taxikáři. Při východu z nádraží mě jich oslovilo asi osm… Nejinak tomu bylo i po příjezdu do Cetinje. Taxikáři jsem řekl, že nechci taxi, ale někde najít ubytování. Ani toto pro něho nebyl problém, odvezl mne zhruba 1 km od centra a za příjemných deset eur jsem byl ubytován v soukromí u staršího páru. Pravda, nebyl to žádný luxusní interhotel, ovšem bylo kde se umýt, kde složit hlavu a do obchodu to bylo sto metrů. Taxikář mi nabídl i svezení na Jezerski vrh a zpět, kam vede z Cetinje přibližně 25km silnice. To vše za 20 eur – za 50 km taxíkem a k tomu zhruba 40 minut čekání cena více než příjemná. Při představě, že bych byť jen polovinu trasy šlapal pěšky po silnici… Také mi to nedalo nevzpomenout si na ceny taxislužby v Čechách.

Štirovnik a Jezerski vrh - Lovćen, foto: Radovan SýkoraJezerski vrh (1657 metrů) je hora, která dala celé zemi jméno. Jde o osamělý holý vrch v pohoří Lovćen, nabízející krásný kruhový výhled. Za dobré viditelnosti je vidět Boka Kotorská, město Cetinje i Skadarské jezero. Není však v pohoří Lovćen nejvyšší – tím je téměř o sto metrů vyšší Štirovnik (1748 metrů). Tento vrchol je však veřejnosti nepřístupný, jsou na něm umístěny (zřejmě vojenské) vysílače. Hlavním cílem je mauzoleum Petara II. Petroviće Njegoše, arcibiskupa a vládce Černé Hory v letech 1830 – 1851. Za jeho vlády došlo ke sblížení se Srbskem a také k ochraně země proti expanzním snahám Osmanské říše. Na nejvyšším turisticky přístupném vrcholu Jezerski vrh mu bylo v sedmdesátých letech minulého století vystavěno monumentální mauzoleum, kde je umístěna socha z černého mramoru a hrobka. Od parkoviště k mauzoleu vede tunelem schodiště (údajně má 365 schodů, nepočítal jsem je), které dá docela zabrat. V dřívějších dobách stál na vrcholku malý kostel. Pod vrcholkem se pak nachází malé parkoviště, i když příjezd je možný (nejjednodušeji s využitím taxi) i do obce Ivanova Korita, která nabízí turistické zázemí v podobě ubytování, pramene pitné vody (výborná), obchodu a infocentra Národního parku.

Mauzoleum Petara Njegoše na Lovćenu, foto: Radovan SýkoraMauzoleum na Lovćenu však není jedinou zajímavostí: samotné město Cetinje nabízí mnoho památek, z nichž lze za nejvýznamnější považovat monastýr Petra a Pavla. Ten je nejen krásnou stavbou, ale jsou zde uloženy také vzácné křesťanské relikvie – ruka Jana Křtitele a dřevo z Kříže. Chrám, jenž je domovem relikvií, je veřejně přístupný i o bohoslužbách; je ale třeba mít na paměti fakt, že pro vstup do chrámu je vyžadován oděv odpovídající důstojnosti místa. Nedaleko kláštera je situován malý chrám (Dvorska crkva), stojící na základech někdejšího monastýru. Na dohled je i královský palác Bilijarda, rezidence krále Nikolaje a další památky. Cetinje je malé město, tudíž je vše možno obejít pěšky. Pěší zóna (ulice Njegoševa) nabízí četné restaurace s širokým výběrem místní i mezinárodní kuchyně. Cenová úroveň je o něco nižší než u nás.

Zaniklá osada v pohoří Lovćen, foto: Radovan SýkoraMěsto lze využít i jako výchozí bod pro toulky přírodou, toto však má jedno úskalí: turista zhýčkaný téměř dokonalým značením tras z Čech nebo Slovenska bude tápat… Značení není téměř žádné, navíc se mi nepodařilo nikde zakoupit podrobnou turistickou mapu. To mi však nebránilo v podniknutí asi 20km túry po horách, samozřejmě proložené občasným blouděním. Hory jsou spíše bezlesé a kamenité, nadmořská výška osciluje mezi 600 metry (město Cetinje) až 1600 metry.

Po zhlédnutí pamětihodností města i okolní přírody jsem zamířil do posledního bodu mého putování – do Kotoru.

Cetinje - Bilijarda, foto: Radovan SýkoraCetinje - monastýr sv. Petra a Pavla, foto: Radovan Sýkora

Kotor a Boka kotorská

Boka kotorská - pohled z hor, foto: Radovan SýkoraPro cestu z Cetinje do Kotoru bylo opět nutno využít autobus, spojení je ale naštěstí časté. Jistým překvapením pro mne bylo to, že v Cetinje na autobusové stanici (kde ani nelze zakoupit jízdenku) není vyvěšen žádný jízdní řád. Šel jsem tedy na autobus „naslepo“. Pikantní též byly informace podávané místními: vždy měl autobus přijet "za deset minut". Bylo obvyklé, že se se mnou dávali domorodci do řeči na téma jak se mi v Černé Hoře líbí, kam cestuji dále a podobně. Po asi hodinovém čekání autobus přijel a zhruba za 70 minut jsem vystoupil na autobusové zastávce v Kotoru. Ta je od starého města vzdálená necelý kilometr. Ubytován jsem byl v hostelu přímo v srdci starého města. Cena za nocleh v osmilůžkovém pokoji byla v době mé návštěvy 14 eur, což není mnoho, přihlédnu-li k čistotě a lokalitě. Samozřejmě to s sebou neslo i jistá negativa – staré město žije do pozdních nočních hodin, takže je slyšet ruch z ulic. Ne každému také vyhovuje nocování s několika cizími lidmi na pokoji. Osobně jsem s tímto problém neměl, takže jsem si mohl atmosféry starého města užít dosyta.

Kotor - katolický chrám sv. Tripuna, foto: Radovan SýkoraKotor je poměrně frekventované místo. Vděčí za to jak své poloze v zálivu obklopeném horami, tak i jedinečně zachovanému starému městu, jež je zapsáno na seznamu památek UNESCO. Staré město je nepříliš velký opevněný celek, kde lze nalézt mnoho: monumentální chrámy, jako například římskokatolický chrám sv. Tripuna, nebo pravoslavný chrám sv. Nikolaje. Na ikonostase v tomto chrámu, dostavěném v roce 1909, se podílel pozlacovač František Cígler. Ostatně – v té době Boka Kotorská náležela Rakousku-Uhersku. Také zde lze najít místa odlehlá, různé zadní dvorky a podobně. Určitě stojí zato vystoupat na Pevnost sv. Ivana (vstup tři eura), ze které je nádherný výhled na celé město a záliv. Lze také jít ještě výše – z pevnosti vede značka, jejíž trasa prochází oknem a dále do zaniklé vesničky Špiljari. Ta je skryta v dolíku za pevností a je zajímavá opuštěným malým kostelíkem, rozvalinami někdejších kamenných domků a malebnou polohou. Od vesničky lze pokračovat vzhůru po staré kamenné cestě až na jeden z vrcholků (dle GPS vysoký 665 metrů), ze kterého je vidět zátoka a na obzoru volné moře. Značka dle šipek pokračuje do obcí Krstac a dále na Jezerski vrh – ovšem pohled na převýšení dalších 1000 metrů a časový údaj cesty – 9 hodin –mne od dalšího putování odradil.

Kotor samozřejmě nejsou jen památky a obklopující pohoří. Město je situováno u moře, takže lze užít i koupání. Byl jsem příjemně překvapen čistotou vody a tím, že na pláži nebyla "hlava na hlavě". Ovšem jet do Kotoru jen a pouze kvůli koupání není příliš vhodné, pláž je malá a není na ní příliš stínu. Existují vhodnější místa, namátkou Petrovac na moru, Bar, Budva a podobně. Pro příležitostné vykoupání je však poblíž Kotoru míst dost.

Kotor - pravoslavný chrám sv. Nikolaje, foto: Radovan Sýkora Pohled na Kotor z Pevnosti sv. Jana, foto: Radovan Sýkora Zaniklá obec Špiljari, foto: Radovan Sýkora

Cesta zpět

Podgorica - most přes řeku Morača, foto: Radovan SýkoraPo uplynutí času, vyměřeného rozsahem mé řádné dovolené, nezbylo než se vydat na cestu zpět do Prahy. Z Kotoru jsem opět využil autobusu do Podgorice, kde jsem strávil odpoledne. Vlak B 436 Panonija (vezoucí přímý vůz do Prahy) odjíždí z tamního nádraží lehce po osmé hodině večerní, tak jsem měl k dispozici celé odpoledne na prohlídku metropole. Nutno konstatovat, že ve srovnání s předchozími místy, která jsem navštívil, není v Podgorici nic, nebo je to důmyslně skryto očím turistovým. Odpoledne jsem strávil spíše relaxací po parcích, posezením v restauracích a podobně. Nachýlila se osmá hodina, na nádraží dorazil vlak o zhruba deset minut později. Kdyby dorazil včas, tak bych si říkal, že není něco v pořádku. Zaujal jsem místo v lehátkovém voze ČD („klasické“ Bc) a ulehl.

Cesta nocí proběhla bez komplikací, na černohorské straně hranice dokonce bez policejní kontroly. Do stanice Subotica, kde se přímý vůz přepojoval na vlak EC 344 Avala jsme dorazili zhruba s 90 minutami (tradičního) zpoždění. Nic se však nestalo, neboť dle jízdního řádu je mezi příjezdem Panonije a Avaly dvě a půl hodiny. Takto jsme tedy čekali na Avalu "jen" hodinu. Ta přijela včas(!), připojení proběhlo, jak mělo, a zbytek cesty Maďarskem, Slovenskem a Českem již byl plně v souladu s jízdním řádem – zpoždění se pohybovalo do 10 minut a do Prahy jsme dorazili včas. Přímý lehátkový vůz byl obsazen zhruba ze čtvrtiny a z Brna jsem v něm cestoval dokonce sám. Nejspíš šlo o důsledek toho, že jsem cestoval z pátku na sobotu a mimo hlavní prázdniny…

Černá Hora je země ještě neobjevená davy turistů, proto se ji dle mého názoru vyplatí navštívit. Představuje ideální cíl pro ty, pro něž je i cesta součástí dovolené, a ne jen přepravou z bodu A do bodu B. Je ovšem třeba mít na paměti například to, že do Černé Hory lze cestovat pouze s cestovním pasem (například do Srbska nebo Chorvatska stačí občanský průkaz) a cizinec je povinen provést do 24 hodin po příjezdu do země registraci na policii. Při ubytování např. v hotelu toto zajistí hotel a turista obdrží potvrzení o této registraci. V hotelu jsem byl upozorněn, že na hranicích nebo při kontrole policií může být toto potvrzení vyžadováno. Při opouštění země však policisté náš vůz ani nekontrolovali…

Užitečné odkazy


Dale Cooper Poslat mail autorovi | 21.8.2011 (8:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Svět


  1 2 3      Zpráv na stránku:   
registrovaný uživatel Dale Cooper  mail  
21.08.2011 (10:23)  
Rád bych ještě poděkoval Josefu Petrákovi a Jurajovi Kováčovi za pomoc s editací článku :-)
registrovaný uživatel bleep 
21.08.2011 (9:40)  
Krásný článek, navíc z míst, které jsem loni při mé cestě do ČH a Albánie nestačil navštívit. Mimochodem, nebyl na nádraží v Subotici ještě k vidění Šinobus? 2 fotky z loňska:
http://cestovatelskyblog.cz/blog.php?blog=Bleep&clanek=79
registrovaný uživatel Eeeeeeda  mail  
21.08.2011 (9:38)  
Pěkně napsaný článek! Krásně poutavě napsáno :-)
registrovaný uživatel Danny 
21.08.2011 (8:34)  
Děkuji za moc pěknou reportáž. A pro mne osobně i možná tip na příští dovolenou.
  1 2 3      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko