Po dvou hodinách letu se 11. července 2011 v 19.50 podvozky našeho letadla konečně dotýkají země. Právě jsme přistáli v hlavním městě Skotska. O několik okamžiků později nám již letuška oznamuje, že do příletové haly budeme odvezeni letištními autobusy, a děkuje nám, že jsme využili služeb letecké společnosti Jet2.com. Do Edinburgu ani jiná společnost z Prahy nelétá. Při výstupu z letadla mne překvapuje, že je ve Skotsku tepleji než v Čechách. Že bychom na ostrovní království skutečně vozili lepší počasí? Již při návštěvě oblasti Midlands před dvěma roky jsem na obloze nespatřil téměř jediný mrak a teplota byla výrazně vyšší než v domovině.

Po vyzvednutí zavazadel hledáme před letištní halou stanoviště autobusu, který by nás měl odvézt do města Inverness. Po příjezdu autobusu a pokusu o nástup nás ovšem čeká nemilé překvapení. Jízdenky je třeba zakoupit předem přes internet. V ČR bych se asi připravoval na noc strávenou na letišti, či v nějakém hostelu, ve Skotsku však tento nedostatek nepředstavuje závažnější problém. Řidič autobusu volá na dispečink a po čtvrthodině vyřizování mi přichází SMS s jízdenkou. Příměstský autobus nás veze ke stanovišti autobusů Megabus, které se nachází na jednom z parkovišť typu Park&Ride (P+R) a odkud již budeme pokračovat až do cíle. Cestou přejíždíme zátoku po mostě Forth Road Bridge, který vede souběžně s úchvatným železničním mostem Forth Railway Bridge. Tento most, dlouhý 2,5 kilometru, byl jako první ve Velké Británii postaven z ocelových nosníků. Otevřen byl v roce 1890 a jezdí po něm vlaky ve směru Perth a Aberdeen.

Den 1. - Inverness

Necelou hodinu po půlnoci dorážíme do spícího města, jehož středem protéká řeka Ness. Na ulici se pohybuje jen několik opilců a nad hlavami nám neúnavně křičí racci. Po hodině bloumání městem a neúspěšném hledání mapy zastavujeme jednoho z potácejích se mužů a ptáme se, zda-li neví, kudy se dostaneme ke kempu. Gentleman nám kupodivu velmi ochotně radí cestu, a tak kolem druhé hodiny vcházíme do brány kempu. Recepce je pochopitelně prázdná, a tak stavíme stan s tím, že zaplatíme ráno. 

Trochu jsem se bál, že s pozdním placením bude problém. Zapomněl jsem ale, že nejsme v ČR. Usměvavý pán na recepci nám naopak dává jednu noc zdarma (ceny kempů se ve Skotsku pohybují okolo 8 liber/osoba/noc, což je v přepočtu cca 220 korun), a my tedy zůstáváme v Inverness celý den, i když původně jsme zde plánovali pouze přespat. Musíme ve městě koupit bombu, kterou nám v Praze na letišti zabavili (samozřejmě tu na plynový vařič), a poté se jdeme podívat do přístavu a na pobřeží. Po cestě potkáváme obrovské křoví se spoustou krásných malin (proč jen je ti Skoti nesbírají?), a tak se cesta do přístavu na chvíli odkládá…

Podél pobřeží přicházíme k železniční trati z Inverness do Kyle of Lochalsh a Wick. Překvapuje mě, že množství křovisek okolo kolejí je stejné jako na síti SŽDC, ne-li větší. Pomalu tak umírá naděje, že vyfotím alespoň jednu zajímavou fotografii pro galerii ŽelPage. Po dalších sto metrech chůze však nacházím něco, o čem se bude rozhodně dobře psát. Železniční trať zde překonává Kaledonský plavební kanál (video), a to dosti netradičním způsobem. Z důvodu malého výškového rozdílu mezi vodou a železnicí nebylo možné postavit klasický most - lodě by pod ním neměly šanci proplout. Most je proto umístěn na otočném zařízení, které známe například z lokomotivních dep. Pokud nastane potřeba proplutí lodi, most se otočí do polohy vodorovné s kanálem, a plavidlu tak již nic nebrání v cestě. Zařízení je obsluhováno zaměstnancem drah, který zároveň kontroluje volnost traťového úseku. Vlaky přes most mohou přejíždět maximální rychlostí 10 mil za hodinu (16 km/h).

Společně s otcem jsme si usmysleli, že chceme vidět průjezd lodě a otáčení mostu. Zamířili jsme proto do budovy u vjezdu do kanálu, kde nám ale dozorce provozu sděluje, že lodě jezdí pouze podle potřeby a obsluha kanálu se o průjezdu dozví většinou půl hodiny předem. Čekám tedy alespoň na průjezd jednoho páru vlaků, abych je mohl řádně zdokumentovat. Chvílemi pátrám zrakem po moři, jestli se neblíží nějaká loď, která by kanálem mohla proplouvat. Přibližně po hodině čekání do zálivu skutečně vplouvá loď, zatím však zdaleka není jisté, jestli vpluje do kanálu, či bude pokračovat dále po moři. Po chvíli napětí však začíná mířit přímo k prvním zdymadlům. Přesunujeme se tedy zpět k mostu, kde nás zaměstnanec, obsluhující zdymadla, informuje, že most bude otočen až po průjezdu vlaku, který by měl jet asi za dvacet minut. 

Projíždí vlak a drážní zaměstanec vychází ze svého "domečku", aby otočil most. Proplouvá překvapivě malá loďka a most se za ní pomalu zavírá. Sledujeme ještě napouštění plavební komory, a poté pokračujeme podél kanálu směrem zpátky k našemu kempu. Míjíme přístav pro jachty, silniční most fungující na stejném principu jako ten železniční a další skupinu zdymadel. Kolem šesté hodiny přicházíme do kempu a hned po večeři zalézáme do stanu, abychom stihli dospat náročnou předešlou noc.

Den 2. - Great glen way

Je deset hodin dopoledne a my cpeme do batohů jednotlivé části stanu. Po několika minutách se nám daří dopnout všechny zipy a přezky, a tak můžeme vyrazit na přibližně 35 kilometrů dlouhou cestu k Loch Ness. Opouštíme Inverness a stoupáme po strmé stezce téměř k hřebenu jednoho z kopců. Na obloze se nachází jen několik bílých mráčků a teplota stále stoupá. Asi po hodině cesty se stezka narovnává a my přicházíme k malému ledovcovému jezírku. Usedáme ke krátkému odpočinku a smáčíme zpocený obličej a suché rty v průzračně čisté studánce.

Přibližně dvě hodiny pokračujeme lesem, kde je příjemný chládek a kromě komárů se tu vyskytují i zralé borůvky v množství větším než malém. Potkáváme cyklistu s kolem bez řetězu a první ovce. Po skromném obědě, složeného ze sušeného masa, chleba a několika sušenek, opouštíme stinný les a pokračujeme po "klasické" skotské planině, kde roste jen tráva, vřes a občas nějaké křoví. Část cesty, bohužel, vede po asfaltovém povrchu, na nějž mé klouby nereagují zrovna příjemně. Jsem fascinován skotským způsobem výstavby regionálních silniček - jsou stavěny na šířku jednoho automobilu a jen přibližně každých 50 metrů se silnice rozšiřuje, aby se auta mohla vyhnout. Skoro si říkám, jestli by nebylo jednodušší postavit obousměrnou silnici v celé délce.

Po páté hodině odpolední se pod námi konečně leskne hladina Loch Ness. Chvíli odpočíváme na lavičce s výhledem do údolí a hned vedle nás objevujeme obrovský smrkový hřib. Naše česká houbařská vášeň nám nedovoluje nechat jej na místě, navíc nám dává záruku, že v instatní polévce budeme mít alespoň kus přírodní suroviny.

Stezka velmi prudce klesá a my opatrně sestupujeme dolů do údolí. K našemu velkému zklamání nás od vesnice dělí ještě několik kilometrů, které navíc musíme jít podél velmi rušné silnice. Nohy už téměř odmítají spolupracovat a nápad pokračovat druhý den po Great glen way velmi rychle pouštíme z hlavy. Asi v devět hodin večer konečně přicházíme do kempu na farmě za vesnicí Drumnadrochit. Z recepce kouká jen nějaký kůň, takže platit asi opět budeme až ráno. Velmi rychle sundaváme batohy, stavíme stan, vaříme zmiňovanou polévku s půlkou hřibu, a naprosto vyčerpáni usínáme.

Den 3. - Drumnadrochit

Nemáme sílu na nějaké dlouhé pochody, a proto se jdeme podívat k přibližně 2 míle vzdálenému vodopádu Divach. Ještě před opuštěním vesnice objevujeme veliké množství krásných malin, které nás notnou chvíli zdrží. Po malé silničce poté stoupáme podél potoka k vodopádu. Z informační tabule se dozvídáme, že vodopád byl před "objevením" jezerní příšery z Loch Ness hlavní místní turistickou atrakcí. Chvíli sledujeme vodu padající dolů, posloucháme její šumění, a poté se vracíme zpět do vesnice. Cestou ještě zastavujeme u potoka na krátký oběd, který se skládá z čedaru, vekovitého chleba a místního vynikajícího mléka. Ve vesnici se pak ještě znovu zastavujeme u malin.

V informačním středisku si zjišťujeme autobusové spoje pro naše další putování a vracíme se do kempu k odpolednímu odpočinku. Kolem půl páté se vydáváme k blízkému Urquhart Castle. Na místo přicházíme asi deset minut po páté a čeká nás velké zklamání. Hrad se zavírá v pět a vstup (na zříceninu!) navíc stejně stojí 7 liber/osoba (přibližně 200 korun). Vracíme se do stanu, plánujeme náplň následujících dnů a zalézáme do spacáků, abychom ráno byli schopni včas vstát.

Den 4. - Na ostrov

V 9.20 místního času nastupujeme do autobusu a za dvě jízdenky do Portree platíme téměř 70 £ (přibližně 1 980 korun). Cestou míjíme soustavu přehrad v hlubokých roklích a sledujeme prudké potoky, tekoucí z kopců. Po několika hodinách únavné cesty konečně vidíme moře - nacházíme se v městečku Kyle of Lochalsh. Zde si řidič dává krátkou pauzu, a poté již přejíždíme Skye Bridge. Z velkého ostrova na malý ostrov. Pokračujeme ještě přibližně hodinu a přijíždíme do Portree, malého přístavního města. Zde náš autobus končí. Vydáváme se na asi dvoukilometrovou cestu ke kempu. Majitel nás vítá s úsměvem na tváři, zaplatit prý máme až ráno. Po úspěšném vztyčení stanu se jdeme podívat do města a pak i na útes čnící nad zátokou.

Den 5. - Okolo Skye

Dnes máme v plánu navštívit více zajímavostí tohoto krásného ostrova, a proto si kupujeme dvě celodenní jízdenky na autobus. Naší první zastávkou jsou vodopády Lealn Falls. Voda zde padá do hluboké průrvy, aby asi po sto metrech dosáhla pobřeží. Necelou hodinu se procházíme po útesech. Ze všech míst máme výhled na silnici, žádný autobus však nevidíme. Až v tu chvíli si uvědomuji, že jsem četl jízdní řád pro všední dny a zapomněl jsem, že dnes je neděle. Budeme tedy stopovat. Hned na parkovišti u vodopádů máme však štěstí, potkáváme zde německý pár, který nás ochotně bere s sebou. Mají stejný plán jako my, a tak po chvíli zastavujeme u dalšího vodopádu - Kilt Rock Falls. Potok zde končí na okraji skály, ale hladina moře se nachází asi o třicet metrů níže. Na fotografiích bohužel výška vodopádu nevynikne, neboť dolů sejít nemůžeme. Navíc zde ukrutně štípou komáři. Milerádi proto po chvilce opět nastupujeme k Němcům a pokračujeme v cestě podél pobřeží. Cestou se dozvídáme, že náš řidič je profesionální grafik a fotograf, později se řeč stáčí na dobu, kdy jsme my i NDR byli (i když nepřímo) pod nadvládou SSSR.

Naší další zastávkou je zřícenina hradu Duntulm. Torza zdí jsou sice oplocena, ale stejně všichni lezou dovnitř. Překračujeme tedy plot a prolézáme zříceninu. Kocháme se výhledem na moře a malé ostrůvky v něm, a při tom nasáváme zdejší velmi specifickou a krásnou atmosféru. Asi po hodině pokračujeme dál. Cílem by měl být Dunvegan Castle. Náhle vidíme, jak před námi po silnici pochodují zdejší "horské krávy". Nemůžeme odolat a zastavujeme, abychom mohli vyfotit pár snímků.

Na začátku vesnice Dunvegan objevujeme zříceninu kostela a starý hřbitov, kde se chvíli zdržujeme. Místo na nás dýchá přímo magickou atmosférou. Procházíme mezi náhrobky a přemýšlíme o osudech jednotlivých lidí, a také o významu některých keltských symbolů. Hrad pak, bohužel, vidíme pouze na plakátě v pokladně - opět nám zavřeli přímo před nosem (a vstup stojí 9 liber/osoba). Němci jsou ale tvrdohlaví, takže objíždíme celou dlouhou zátoku, abychom mohli hrad vidět naživo alespoň z dálky.

Majitelé našeho "taxíku" se rozhodli, že taktéž přespí v kempu v Portree, a tak se středem ostrova vracíme zpět. "Uprostřed ničeho", jak trefně poznamenal fotograf Joe, stavíme na piknik. Okolo nás se skutečně rozprostírají jen zelenohnědé pastviny, ani ovce nejsou vidět. Vzájemně ochutnáváme naše zásoby skotských sýrů, abychom pak najedení mohli dojet až do cíle. Večer se ještě jdeme (teď už každý zvlášť) projít do přístavu a poté, plni zážitků, za neustálého bušení dešťových kapek do stanu a skučení vichřice, usínáme. Můžeme být velmi rádi, že za celý den přitom téměř nezapršelo. 

Pár slov na závěr prvního dílu

Gratuluji všem, kterým se povedlo dočíst až sem. Omlouvám se, že téma železnice bylo v tomto článku zastoupeno v malé míře, v dalším díle by to mělo být lepší. Dočtete se například, jak se cestuje vlakem mezi dvěma největšími městy Skotska. Psát budu o dalším velmi známém jezeře - Loch Lomond, a také o skotském hlavním městě - Edinburgu.

Pokud máte jakékoliv dotazy k cestování po skotských "highlands", nebojte se napsat. Pokud to bude v mých silách, rád vám odpovím.