Brno - Dnešním dílem uzavíráme povídání o týdenním výletu, které jsme vám postupně přinášeli o uplynulých víkendech. Zatímco začátek naší cesty nás zavedl na sever a na západ naší republiky, dnes se podíváme na její zakončení přes jižní regiony.

Čtvrtek 3.7.2008 Rodinov - Trhový Štěpánov - Dobříš - Vranice

Předposlední vstávání proběhlo opět desítky minut před pátou hodinou ranní, opět unavení a docela prochlazení vylézáme ze spacáků. Z okolních promoklých luk se žene chlad a vlhko. Naštěstí je už náš úzkorozchodný vlak č. 202 slyšet v dáli, tak netrpělivě vyčkáváme a drkotáme zuby. V Rodinově, zastávce na znamení, většinou moc lidí nenastupuje, tak jsme pro strojvedoucího velkým překvapením a nastupujeme do vytouženého tepla vozu. Ve vlaku nejsme sami, čas od času přistupují místní lidé jedoucí za prací. Stařičká souprava vlaku uhání slušnou rychlostí k Obratani, kde přestupujeme do Regionovy a jedeme do Tábora. Sem přijíždíme včas a přes půl hodiny čekáme na R 634, se kterým pojedeme do Benešova u Prahy. To už opět slunce hřeje jako předchozí dny a po padesáti minutách jízdy nás vítá moderní benešovské nádraží. U prvního nástupiště stojí motorový vůz 810.501-7, připraven k odjezdu na trať 222, přes Vlašim do Trhového Štěpánova. Trať se zajímavým číslem nemá nikdo z naší výpravy projetou a tak jsme plní očekávání, jaká že tato trať bude. Jsme překvapeni velkým množstvím cestujících. Převážná většina vystupuje ve Vlašimi, kde je nově zrekonstruovaná staniční budova. Zbylých asi deset cestujících s námi pokračuje až na konečnou. Na to, že jsme jeli vlakem v dobu, kdy rozhodně není hlavní špička, byla kapacita vlaku dostatečně využita. S podivem zjišťujeme, že zde specifický způsob odbavení platí nově, teprve od 1. května. Po příjezdu do Trhového Štěpánova vidíme stát na nádraží manipulační vlak, na jeho služebním voze řady Daa-k vidíme vtipně umístěnou směrovku z R 645. Chvilku jsme poleželi na nákladní rampě za nádražím a vyčkali času 9:44, abychom se mohli vydat po stejné trati zpět. Pavel se v rychlosti zaběhl podívat na náměstí, my ostatní tiše odpočívali. Docela mě zamrzelo, že jsem nikde v okolí nádraží nenašel sebemenší informaci o tom, že trať kdysi pokračovala až do Dolních Královic. Ale pro ty, kteří by se o tomto zaniklém úseku rádi něco dozvěděli, doporučuji webovou stránku Místní dráhy Vlašim - Dolní Královice.

Po návratu Pavla z města společně nasedáme do vlaku a odjíždíme zpět do Benešova u Prahy. Během rychlého přestupu dokupuji s Jurem místní pivo pod názvem Ferdinand. Je kvalitně vychlazené a nastupujeme do vlaku R 206, kterým se řítíme po právě nově budovaném koridoru do Prahy Vršovic. Zde již přestupujeme na posázavský pacifik do Dobříše. Za stanicí Vrané nad Vltavou vidíme po levé straně odbočující trať do Čerčan, po které se dnes také svezeme. Přejíždíme proslulý viadukt přes Vltavu, která je zde minimálně stokrát širší, než stejná řeka v Lipně nad Vltavou. Najednou zastavujeme v Měchenicích a vlakvedoucí nám oznamuje, že je na trati mimořádná výluka a že nikdo neví, kdy pojedeme. Všichni cestující si povzdychli a jedna paní s kočárkem mě požádala, ať ji do blízkého motorestu zaběhnu pro pití, že prý má šílenou žízeň jak ona, tak i její dítě. Svěřila mi svých 500Kč a já ji rychle utíkal pro pití, které jsem urychleně zakoupil a donesl. Situace vypadala nehezky a nikdo nevěděl, kdy pojedeme. Tak jsem se domluvil s Jurou a Honzem, že zajdeme na jedno orosené. Výčepní to trvalo tragicky dlouho, ale ihned po zaplacení jsme si šli sednout před motorest do stínu, abychom viděli na náš vlak, který stál asi 300 metrů od nás. Najednou vidíme, jak přijela od Dobříše MUVka a najednou slyším „a sakra“. Každý jsme měli téměř plnou sklenici piva a bylo nám jasné, že se náš vlak co nevidět rozjede. Každý z nás běžel se sklenicí točeného piva jako o závod přes celou stanici po kolejích a pražcích, z nástupiště nás vyhlíželi parťáci, co zůstali u vlaku. Naštěstí naše mladé nohy všechno zvládly a včas nasedáme do vlaku. Naše zpoždění nepřekročilo dvacet minut. Tři točená piva ve voze 010 nám asi záviděl úplně každý. Touto cestou se omlouvám měchenickému motorestu, za ztrátu tři sklenic na pivo. Každopádně děkujeme za suvenýr. Ve vlaku jsme byli docela dost na očích a tak se o nás začal zajímat jeden starší pán. Ptal se kdo jsme, odkud jedeme a proč jedeme do Dobříše. Odpovědi typu, že objíždíme republiku a že do Dobříše jedeme jen tak, protože obratem pojedeme zpět, moc nechápal, ale povídání bylo příjemné. O vlakové zastávce Klínec mluvil jako o osmém divu světa. Ano uznávám, je krásná a na pěkném místě, o slušném stoupání, ale jeho slova bych použil raději k zastávce Kaproun apod. Milá debata s cestujícím byla určitě přínosem, kdo by to kdy řekl, že Brňák pokecá s Pražákem v míru…

Po příjezdu do Dobříše vidíme v čele třívozového manipuláku zamračenou 749 162-4, která se zanedlouho rozjede zpět k Vranému nad Vltavou. S Honzou jsem stihl nakoupit pečivo a druhé plato vajíček, abychom měli co večeřet. Pavel šel zvědavě vyzkoušet místní rybník za nádražím, ale přišel zklamán, voda byla špinavá. Poprvé se však za mnoho dnů zatáhla obloha a začalo být dusno, nic jiného než bouře nemohlo přijít. Hodiny ukazovaly 14:56 a my nastoupili do vlaku Os 19012 a odjeli zpět do Vraného, v některých místech byl obrovský výhled do krajiny a v dálce byla znatelná větrná smršť. Nebyla to klasická bouře, doslova z nebe padaly mokré mraky… Blížila se nekontrolovatelně blíž a u zastávky Bojov to začalo. Stromy se nahýbaly a vyvracely přímo před očima, vidět bylo jen pár metrů. Náš vlak se dává do pohybu, ale najednou prudce brzdí. Na okamžik jsme vykoukli z okna a uviděli na trať spadenou jabloň. Já s Jurou, Honza s Pavlem a další ochotní cestující vyskakujeme z vlaku a jdeme se podívat, zda dokážeme jabloň odstranit z trati. Její větvě jsou zaklíněné do zábradlí co stojí nedaleko náspu a těžkou, promoklou jabloň se nedaří přemoci. Naštěstí po nějaké době vítězíme a nasedáme zpět do vlaku, zcela mokří, ale s hřejivým pocitem u srdce – zvládli jsme to a jedeme dál. Vlakvedoucí zavolal do přilehlých stanic a informoval je, o naší situaci a zpoždění. Dále zajistil, aby nám neujel přípojný vlak z Vraného dále do Čerčan. Většina našich věcí, ač zabalených v igelitu, byla poznamenána přívalovým deštěm, ale nejdůležitější bylo, že jsme každý dokázal ochránit suchý spacák. Přestup ve Vraném proběhl během pár vteřin a mohli jsme jet dále podle plánu. Teď už náš vlak táhla lokomotiva 714 012-2 a přes stále trvající déšť byla cítit nejistota, se kterou se potýkal strojvedoucí DKV Praha Jiří Mirvald. Jakoby tušil, že ani on dnes neunikne setkání s padlým stromem. Netrvalo dlouho a před zastávkou Petrov u Prahy vlak pohotově zastavuje. Už zase, říkám klukům, když vidím spadlý strom. Ten je tentokrát mnohem větší než předchozí jabloň. Tohle počasí prostě nemělo přijít. Opět vystupujeme z vlaku do stráně, tentokrát v hojnějším počtu a zjišťujeme, co dělat dál. Strom byl masivní akát a nedalo se s ním hnout. Strojvedoucí vše nahlásil, ale to, kdy náš vlak odjede, nedokázal odhadnout. Byli jsme uprostřed bouře, v obrovské stráni nad řekou a v blízkosti bylo jen minimum chatek. Jako na zavolanou k nám přišel jeden chatař a ptal se, zda nechceme nějak pomoci. Po domluvě se vrátil zpět na chatu a donesl pilu. Pak už vše bylo jen na nás. Strojvedoucí, vlakvedoucí a půlka cestujících včetně Pavla na střídačku akát pořezali a odkutáleli z blízkosti tratě. Všem patří poděkování a díky zapůjčené pile mohl i náš vlak pokračovat dále v cestě. Strojvedoucí si jen oprávněně povzdychl, že je škoda, že nemá na lokomotivě motorovou pilu, údajně ji jeho kolegové ze Šumavských a jiných horských tratí na mašině mají… S půlhodinovým zpožděním vyrážíme dál a míjíme se s jiným osobním vlakem, který díky nám nabral také zpoždění. Ale hlavně že se jelo. Přijeli jsme do stanice Týnec nad Sázavou, kde jsme byli informováni podobně, jako v Měchenicích. Náš vlak zde bude stát, nevíme jak dlouho, sdělil vlakvedoucí. Jednomu cestujícímu, jedoucímu do zaměstnání došly nervy, a začal sprostě napadat vlakvedoucího i výpravčího. Ti jej duchapřítomně ignorovali a věnovali se své práci. Ano, nikoho nepotěšilo, že naše zpoždění narůstá, ale přeci jen v tomto počasí buďme rádi, že snad vůbec dojedeme. Po chvíli jsem se dozvěděli, že je v poruše zabezpečovací zařízení mezi Týncem a Čerčany, ale že snad brzy pojedeme. To se vyplnilo a po chvíli náš vlak skutečně vyrazil do cílových Čerčan. Zde jsme měli mít 42 minut na přestup na vlak do Sázavy - Černých Bud, přijeli jsme opožděni o 50 minut a bylo milým překvapením, že vlak na nás čekal. Opět jsme rychle přeběhli a odjeli z Čerčan pryč. V konečné stanici Sázava - Černé Budy jsme vystoupili a uvařili si na nástupišti polévku, která spolykala mnoho dobříšských vajíček… V 19:51 přijel další osobní vlak, kterým jsme pokračovali podél Sázavy přes Český Šternberk až do vysněné zastávky před Kácovem – do Vranic. Tuhle zastávku jsem pro nocleh vytipoval zcela náhodně. Na jaře, když jsem s Pavlem sjížděl Sázavu na lodi. Zastávka leží osamoceně v lese, na okraji řeky v klidném prostředí, to bylo to, co každoročně na tomto výletě hledáme. Zastávka je jen na znamení, tak jsme o našem výstupu informovali vlakvedoucího. Zastávka je ze dřeva, dobře udržovaná a čistá, má dokonce vykachlíčkovanou podlahu a nikudy do ní nezatéká. Společně s Pavlem a Kubou jsme se šli v půl desáté večer vykoupat k nedalekému jezu a trošku si odpočinout. Kluci mezitím uvařili v kotlíku večeři a pořídili pár fotografií tohoto místa. V dálce bylo slyšet hřmění a nikdo netušil, jestli doznívá bouře předešlá, nebo se žene další. Každopádně jsme měli každý trochu strach, když jsme viděli v okolí mnoho zlomených a vyvrácených smrků. Nebylo nám zrovna do zpěvu, když hned za naší dřevěnou boudou byly stovky vzrostlých stromů… Naštěstí vítr utichl, bouře skončila a my mohli jít spát. Za zmínku ale stojí fakt, že jsme se celé dnešní odpoledne potýkali se zpožděními v desítkách minut a do Vranic jsme přijeli přesně tak, jak jsme si naplánovali. Téměř neskutečné! Projeli jsme všechny pro dnešek zvolené tratě a s malou nervozitou pomalu usínali…

Pátek 4.7.2008 Vranice - Humpolec - Studenec - Brno

A je to tady, nastal poslední den našeho výletu, a proto jsme se trošku prospali. Odjezd byl až v 8:42 vlakem do Zruče nad Sázavou. Ráno již nebylo zrovna nejteplejší a vydatný déšť nám ukázal jinou krásu probouzení se v přírodě, než doposud každodenní rutina v podobě jasné oblohy a přiměřených teplot. I tak to působilo velmi hezky, když nás všechny chránila dřevěná bouda zastávky od mokrého okolí. Motoráček 810.188-3 zastavil na naše znamení a uháněl s námi do Kácova, resp. Zruče nad Sázavou. Pár kilometrů za Kácovem to přišlo. Strojvedoucí zatáhl rychlobrzdu, klekl si na zem a vlakvedoucí utekla ze stanoviště – rána jak z děla a najednou jsme stáli. Narazili jsme do obrovské větve spadené přes trať. Čelní sklo naštěstí vydrželo a na voze se nic neutrhlo. I tak to byl poměrně nepříjemný zážitek. Nikdo nic nečekal, vždyť bouře je už dávno pryč a navíc jsme byli dnes už šestý vlak, který tímto úsekem projížděl. Stalo se. Po chvíli jsme se dali znovu do pohybu a již bez komplikací přijeli do Zruče. Tam strojvedoucí pro jistotu znovu prohlédl motorák před další jízdou do konečné stanice. My ale přestoupili na vlak Os 19212 a jeli do Kutné Hory. Cestou jsme viděli stovky popadaných stromů okolo tratě a nevěřili jsme vlastním očím. Mnoho pohledů bylo srovnatelných s kalamitou Kyril z března minulého roku. Vlakvedoucí mi řekl, že trať byla několik dní uzavřená po obrovské vichřici z 25. června, která zapříčinila v okolí Zbraslavic pád 260 stromů přes koleje!!! Ve Zbraslavici jsme se vykřižovali s osobákem do Zruče a my pokračovali dále do Kutné Hory, kam se přijíždí úvraťově. Během pěti minut přestupujeme do R 675 a pokračujeme přes Čáslav do Havlíčkova Brodu a shodujeme se, že dnes už by se daly podle vlaků nařídit hodinky. Přestupujeme na 810.139-6 a vyjíždíme na lokální trať do Humpolce. Při vjezdu do stanice vzpomínáme na kuriózní nehodu ze dne 5. července 2004, kdy na místním přejezdu narazil kamion do motorového vozu 810.123-0 a celý ho vykolejil přímo na silnici, několik metrů od kolejí. Nemáme možnost se porozhlédnout po okolí a nastupujeme zpět do stejného vlaku, který s námi odjíždí ihned zpět do Havlíčkova Brodu. Odtud se přesouváme rychlíkem do Žďáru nad Sázavou, kde se koná poslední vaření, tentokrát doslova mezi cestujícími rozděláváme naše nádobí a chystáme si těstoviny s vejci. Místo hodování byl zvolen konec prvního nástupiště. Dnes je první den, kdy je doslova vlezlo a chladno a pořád prší. Ale nevadí nám to, stále nás hřeje pocit, že všechny předešlé dny bylo krásně. Dnes už jsme přeci jen blízko domova a neustále ve vlaku nebo pod střechou. Po obědě se osobním vlakem přesouváme do Křižanova, kde si vyprošuji razítka od výpravčího, který mile reaguje. Dalším motorákem řady 810, resp. jedním z posledních vyrobených 810.674-2, projíždíme celou trať přes Velké Meziříčí a již naposledy přestupujeme, tentokrát ve Studenci. Již slyšíme typický zvuk jednoho z brněnských katrů a nastupujeme do něj. Padá z nás veškerá únava a spíše litujeme, že je konec týdenních toulek českými vlaky po české zemi. Celou cestu do Brna vzpomínáme na uplynulý týden a na to, jak nám po celý týden vše hrálo do karet. Nezažili jsme žádné problémy, nic nikdo z nás neztratil a nikdo neonemocněl, což by se klidně mohlo stát. Jsme dobrá parta a za rok do toho půjdeme znovu, již potřetí. To už se ale touláme v prostorách známého brněnského hlavasu a míříme na poslední pivo a definitivní rozloučení, které ač bolí, je nutné. Ti pracující z nás se vrací do běžného pracovního života a ti mladší si jdou užívat prázdnin, které mají ještě celé před sebou…

Statistika týdenního putování vlakem

Tratě, po kterých jsme letos jeli: 340, 341, 283, 280, 323, 326, 278, 276, 314, 310, 311, 290, 291, 292, 270, 024, 021, 031, 030, 086, 080, 081, 084, 083, 073, 072, 087, 097, 134, 135, 130, 140, 170, 190, 191, 203, 200, 201, 202, 192, 196, 195, 220, 225, 229, 228, 224, 220, 222, 221, 210, 212, 235, 230, 237, 250, 252, 240

Předešlé díly miniseriálu

• Týdenní vandr po české železnici, 1. díl
• Týdenní vandr po české železnici, 2. díl
• Více o loňském, prvním ročníku